andREA 2

15

„Reo..." zatřese se mnou někdo. Prudce se probouzím a vyděšeně se kolem sebe oženu rukou. Erick rychle od mé postele odskakuje. Slyším se zrychleně dýchat. Muselo se mi zase něco zdát. „Jsem v pohodě..." hlesnu mírně a hned uhýbám pohledem. Pomalinku se posadím. Potáhnu se mírně za vlasy, hned však svraštím obočí bolestí. Tohle musím přestat dělat. Bolí to neskutečně. „Dobře..." šeptne Erick překvapeně. Pomalu se vrací zpátky na křeslo. Mírně ho probodnu pohledem. „Nelíbí se mi, že tady jsi, když spím..." zašeptám mírně naštvaně. „A opovaž se říct, že to je pro mou bezpečnost..." dodám hned. Erick se mírně pousměje. „Dobře... neříkám nic..." šeptne chraptivě. Hlasitě si povzdechnu a zadívám se z okna. Nevidím nic. Stále jsou stažené jakési bezpečnostní desky. Je tady tma. Jsem jako ve vězení. „Zdají se ti často špatné sny?" Zeptá se mě však Erick tiše. Mírně k němu trhnu hlavou, zadívám se mu do očí. Proč ho to vůbec zajímá? „Občas... tohle ale byla vzpomínka..." šeptnu tiše. Proč to dělám? Proč se s ním dávám do konverzace? „Dobrá?" „Příšerná," šeptnu a tiše vydechnu. Hlavou se zoufale opírám o zeď za mnou a zadívám se upřeně před sebe. Zapřemýšlím se nad tím, proč se mi zrovna teď ve spánku vybavují všechny ty hrůzy, které jsem za těch několik let tady zažila. „Zdálo se mi o mém prvním dni v Alfě..." šeptnu tiše. Povídání je paradoxně teď jediná aktivita, kterou můžu dělat. Světlo z telefonu by mi nejspíš bolestí roztrhalo hlavu vejpůl. A možná v sobě i cítím potřebu mít pocit, že jsem někomu na blízku.
„Jo... všichni měli první den docela na hovno..." ušklíbne se. „Můj brácha ne... vyspinkal se do růžova a seznámil se se svojí budoucí holkou..." uchechtnu se nad tím. Do teď si pamatuju, jak jsem na Sisu žárlila. A jak ona žárlila na mě. Ani jedna jsme nechtěly připustit, že by Tim mohl alespoň částečně patřit té druhé. Když nad tím teď tak přemýšlím, právě v Alfě se začaly naše názory s Timem rozcházet. Už od té doby to pomalinku začalo skřípat. Jen jsem asi nad tím až moc dlouho zavírala oči. Protože jsem ho měla ráda. A stále mám. Moc.
„Já první den omylem zabil kluka..." přizná se Erick sám. Hned se mu podívám do očí. „Ou... " hlesnu. Nejspíš jsem fakt nebyla jediná, kdo tam měl špatný den. „Jak?" Zajímá mě. Erick se mírně ušklíbne a zadívá se do země. „Házeli jsme s nožem... v té době jsem na to byl fakt levej... nůž jsem hodil úplně mimo, bůh ví jak se odrazil a prořízl klukovi vedle mě tepnu na krku..." podívá se znovu na mě. Je klidný. Něco mi ale říká, že se s tím srovnával dlouho. „Byl první, koho jsem zabil..." „Nemohl jsi za to..." „Jakákoliv slova útěchy život nevrátí... to nejspíš víš i sama..." šeptne. Nad tím jen pomalu polknu a přikývnu. Znovu si povzdechnu, uhýbám pohledem. „Co tvůj první den?" Zeptá se. Nevím, jestli jsem chtěla, aby se zeptal. Ale nejspíš ne. „Potkala jsem Lea... a zlomila mu nos..." uchechtnu se mírně. Erick nad tím povytáhne obočí. „To je na tom to špatné?" Zeptá se zmateně. Zavrtím hned hlavou. „Ne..." vydechnu. Dlouze se mlčky dívám před sebe. Nedokážu pochopit, proč ze všech vzpomínek, které mám, musel můj geniální mozek vytáhnout zrovna tuhle. Připomenout mi zrovna Watkinse. Chce se mi zvracet jen na toho člověka pomyslím. „Znásilnili mě..." šeptnu nakonec tiše. Erick se na mě podívá. „Bylo to poprvé, kdy mě někdo znásilnil... dost těžce jsem to nesla..." šeptnu. Stočím k němu pohled. „Poprvé, jakože... se ti to stalo už víckrát?" Ptá se překvapeně. Nad tím se upřímně zasměju. „A co sis myslel? Že holky tady mají dokonalý život?" Zasměju se. „Ne... ale myslel jsem si, že dcery bohatých a vlivných lidí ano..." „Daniel není dokonalej táta. To snad ani nemusím říkat..." zavrtím hned hlavou. Erick se však zarazí. „Naznačuješ snad... že on tě taky..." „Pro boha to ne, takhle jsem to nemyslela," zarazím ho hned, sama jsem šokovaná tím, že ho to vůbec napadlo. „Je příšernej, to jo, ale... tohle by nikdy neudělal," vrtím odmítavě hlavou. Aspoň v tomhle mu můžu věřit. Zas taková stvůra není. „Táta to se mnou vždycky myslel dobře... svým způsobem..." uchechtnu se a mírně si promnu oči. Pomalinku si ze sebe shrnu peřinu. „Potřebuju se trošku protáhnout... skočím si dolů pro něco k pití..." šeptnu. Natáhnu se však pro telefon a krátce se na něj podívám. Nová zpráva od Lea. Tak přeci jen konečně odpověděl. Nohy spouštím z postele na zem a na telefon se zadívám. Znovu si pročtu celou naši včerejší konverzaci.