andREA 2

73

Srdce mi tluče tak silně, až se mi točí hlava. Leo mě tady na chvíli ponechal samotnou a mně se to vůbec nelíbí. Šaty mi tak moc obepínají pas, až mám občas pocit, že se mi z plic vytrácí kyslík. Nebo to je nervozitou? Strachem z toho, co dnes přijde? Strachem z toho, kdo dnes přijde. Co se na poslední zastávce našeho turné stihne udát. Co se pokazí a co mě naopak pozitivně překvapí. Nejsem ale nervózní jen z toho. Tommaso je poprvé od svého útěku zase sám s chůvou a jeho ochrankou. Co když se o něco zase pokusí? Leo mi říkal, že tak nesmím přemýšlet. Nemůžu vše od teď zpochybňovat a nedůvěřovat mu. Já mu ale prostě nevěřím. Nevyznám se v něm. Když je se mnou, je to tak hodný kluk. Jakmile se však vzdálím nebo nedej bože někam odjedu, vymyslí vždy způsob, jak lidi kolem sebe nakrknout. Umí si najít způsoby, jak ochrance uniknout. A nemůžu mu to mít přeci za zlé, tuhle superschopnost má totiž po mámě.
Někdo mi zaklepe na rameno a já se tak v šoku prudce vyděšeně otáčím. Nečekala jsem, že se mě hned bude někdo dotýkat. Jakmile však před sebou zahlédnu Renima, usmívám se a hned ho objímám. „Renny!" Zvolám nadšeně. Jemně mě pohladí po zádech. Jestli mám z někoho z našich hostů opravdu radost, tak je to právě on. Snad jeden z mála mých přátelů, který mi zůstal. „Ahoj," vydechne spokojeně. Pomalu se od něj odtáhnu a prohlédnu si ho. „Páni... jsi docela fešák," ušklíbnu se. Nad tím se hned zasměje. Možná se i trochu začervená, to však v tomhle světle zas tak tolik nepoznám. „Jsem ráda, že jsi dorazil..." podívám se mu do očí. „Jo... přijel jsem pár hodin zpět, byl jsem se zabydlet do nového..." usmívá se mírně a pomalu si zakládá ruce do kapes. Pomalu povytáhnu obočí. „Do nového... jakože...?" „Jo..." zasměje se mírně. „Zítra nastupuju. Jsem tvůj nový šéf ochranky," zazubí se. Nad tím se šťastně zasměju a v překvapení si zakrývám ústa dlaní. Podívám se rychle do davu a snažím se pohledem najít Lea. Musím mu poděkovat. Tohle je jen díky němu. „Ani nevíš, jak moc to pro mě znamená..." usmívám se a podívám se znovu Renimovi do očí. „Bože... ani nevíš, jak jsem ráda," jistě se teď culím jak malé dítě. „A už předem se omlouvám za všechno, co ti provedu..." zazubím se. Nad tím se mírně zasměje. „Na," podává mi sklenici s whisky a drcenou limetkou. Překvapeně povytáhnu obočí. „Jak jsi...?" „Prošel jsem školením. Musel jsem o tobě nastudovat dost podrobnej a otravnej manuál..." ušklíbne se. Vsadím se, že tuhle práci nedostal jen tak. Musel zatraceně makat. Leo by tuhle zodpovědnost nesvěřil jen tak někomu. „Napij se... ať to z tebe trochu opadne..." pousměje se. „Ty si nedáš?" Povytáhnu obočí. Hned zavrtí hlavou. „Já na pití moc nejsem..." odpoví klidně. Nad tím se uchechtnu. Přesně tohle by zřejmě odpověděl i Erick, kdyby tu byl. Ten tady ale není. Pozvednu proto šťastně sklenici. Dnes je první den, kdy můžu konečně zase pít, tak toho hodlám plně využít. Přiložím si sklenici ke rtům a dlouze se napiju. „Reo," ozve se však hned vedle mě. Jakmile se střetám s Nicem pohledem, mírně se zakuckám. Sklenici rychle od úst odtáhnu a na Nica se zadívám. Spíš ho probodávám pohledem. „Ahoj..." usměje se a mírně mě objímá. Já však nejistě ustoupím o krok zpátky. „Tak už jste dorazili..." pousměju se a podívám se mu do očí. „Jo... tvůj brácha s Danielem dorazí o trochu později..." podívá se mi poklidně do očí. „To je škoda," přikývnu pomalu. „Chtělas je tady na přípitek?" Uchechtne se. „Nechtěla jsem je tady vůbec," odpovím vážně. Nico rázem zvážní. Založí si jednu ruku do kapsy. Zřejmě vůbec nevnímá, že mi stále po boku stojí Renim, zdá se totiž, že dnes nehodlá mít žádné zábrany. „Dnes máš nabito, jak vidím... málem jsem zapomněl, že do nejbližších se střílí nejlépe..." odpoví mi vážně. „Já do nikoho střílet nepotřebuju..." „Benjamín by zřejmě mluvil jinak," odsekne mi tiše. Rychle k němu přistoupím a probodávám ho pohledem. „O tom nic nevíš," zavrčím naštvaně. „Vím, že věděl... a vím, že chtěl mluvit... a dle toho, jak to dopadlo, tak zřejmě mluvil..." zašeptá jen kousek od mých rtů. „Nico!" Ozve se nadšený hlas za mnou. Ucítím pevný stisk kolem svých ramen, který mě donutí spolknout další uštěpačnou poznámku. Leo si mě přitiskne na hruď a potáhne mě od Nica dál. Zřejmě nechce, abych stropila nějakou scénu. „Jsme rádi, že jsi dorazil," usmívá se na něj Leo vřele. Vřeleji, než by bylo potřeba. „Přijela i Lila?" Povytáhne Leo obočí. Nico však hned vrtí hlavou. „Nemá na tohle místo dobré vzpomínky..." „A co já? Nemá dobré vzpomínky na mě?" Zeptám se úsečně. Nico se mi pomalu podívá do očí. „I tak by se to dalo říct..." pousměje se. Již otevírám pusu, abych mu něco odsekla, v mžiku se však otáčí a poklidně odchází pryč. „Slyšels to?" Zlomí se mi hlas a podívám se zoufale na Lea. „Klid zlato..." chytne mě za tváře a jemně mě políbí na čelo. „Pamatuj na to, co jsme si říkali..." zašeptá mi do vlasů. Z hluboka se dlouze nadechnu a snažím se uklidnit. Tohle rozhodně bude zajímavý večer. Tělo se mi nevděky začíná třást a tak si znovu přikládám sklenici k ústům. Dlouze se napiju. Dneska se rozhodně necítím silná, rozhodně nemám pocit, že bych setkání s těmi všemi lidmi mohla zvládnout. To prostě nemám šanci. „Podívej se na mě," zvedne mi Leo mírně bradu, jakmile dopiju. Pomalinku se mu podívám do očí. „Miluju tě," zašeptá mi na rty. Nad tím se mírně pousměju a jemně a krátce ho políbím. „Já tebe," šeptnu nazpátek. S mírným úsměvem mi odhrne pramínek vlasů z obličeje. Uvědomím si, že je s námi stále Renim a tak se rychle od Lea odtáhnu, aby se necítil trapně. Jakmile se však ohlédnu, již s námi nestojí. Zřejmě nás nechal o samotě již před nějakou chvílí a já si toho nevšimla. „Moc děkuju za Renima..." zašeptám proto a podívám se Leovi do očí. Pomalu se znovu pousměje. „Vím, že potřebuješ někoho, komu můžeš věřit..." chytne mě poklidně za ruku. „Doufám, že se s ním budeš cítit líp..." zašeptá. Hned několikrát přikývnu.
„Už se zase pusinkujete? Měl jsem vás radši, když jste se hádali," přistoupí k nám Samuel se sklenicí v ruce. Pomalinku se na něj podívám. „Nechápu, jak jsi ty mohl sbalit nějakou ženskou... jsi šíleně otravnej..." pokroutí Leo hlavou. „Nápodobně, bráško. Shání se po tobě Beau. Měl bys je jít pozdravit..." kývne za sebe. Leo mě poklidně pohladí po zádech. „Půjdeme?" Pozvedne obočí. „Je tam i Timotei," dodává však Sam vzápětí. „On už je tady?" Podivím se. Pomalu přikývne. Z hluboka se nadechnu a podívám se Leovi do očí. Asi ještě nejsem připravená na to se s nimi setkat. „Počkej tady se Samem, dobře...?" Políbí mě Leo do vlasů, jakmile pochopí můj významný pohled. Mírně se pousměju a krátce ho pohladím po ruce. Ještě chvíli ho sleduji, jak odchází, nakonec si však upiju z whisky a odvrátím nakonec pohled.
Místnost se již skoro celá zaplnila hosty. Nedivila bych se, kdyby byl již za chvíli uvítací proslov a tak si v duchu slíbím, že tu whisky do sebe musím obrátit co nejdřív. Střízlivá před ty všechny opravdu předstoupit nemůžu.
„Pamatuješ si na naše první setkání?" Slyším však Sama ptát se. Pomalu k němu stočím pohled a zaraženě se mu podívám do očí. „Proč to teď vytahuješ?" Odseknu mírně. „Přijde mi až komické, jak se od té doby náš vztah vyvinul... čím vším jsme si my dva společně prošli..." „Dnešní večer nechci věnovat myšlence na nás dva..." svraštím však mírně obočí. Nad tím se usmívá. „To po tobě ani nemůžu přece chtít," mrkne na mě. Protočím mírně očima a hned pohled odvracím k místům, kde se vchází ven na terasu. Moc lidí tam ještě dojít nestihlo a já bych potřebovala cigaretu na nervy. Stíhám ji ještě?
Když však pohlédnu k místům, kde obvykle svou cigaretu kouřím, všímám si, že už je tam obsazeno. A ne jen tak někým. Táta si tam poklidně potahuje ze své cigarety a opírá se zády o sklo. „Hned se vrátím," oznámím Samovi v půlce jeho věty, abych ale byla upřímná, vůbec netuším, co mi říkal. Už dávno jsem jeho slova vypustila. Jestli si totiž myslí, jak nadšeně budu vzpomínat na to, jak mě unesl, šeredně se mýlí. Ty časy jsem už vypustila z hlavy. Alespoň se o to tedy snažím.
Poklidným krokem proto vcházím do chladného vánku na terase a střetávám se pohledem s mužem, díky kterému jsem vlastně teď tady. Nebýt táty a jeho šíleného plánu nechat mě Samem unést, aby získal Alfu pro sebe, nejspíš bych s Leem nikdy neměla právě takový vztah, jaký teď máme. Bůh ví, jak by se můj život vyvinul, kdybych nenosila na svém předloktí Leovu připomínku. Třeba by se Tomasso nejmenoval Tomasso. Třeba bych do teď vedla život po nočních klubech, poklidný život rozmazlené dcery zbohatlíka, kterému teď stojím tváří v tvář. Zastavím se jen několik kroků od něj. Dlouze se mi dívá do očí a tiše vydechne ústy kouř. Zdá se mi to nebo opravdu zhubl? Mohl za tak krátký čas v italské věznici tak drasticky změnit vzhled? Tak zestárnout? Tak zblednout?
Pomalu si přiloží cigaretu k ústům a dlouze si potáhne, aniž by ze mě spustil oči. Ani jeden se zřejmě nemáme do vřelého přivítání. On je ale přeci jen ten rozumnější. Pomalu spouští ruku a svou cigaretu mi nabízí. Je to pro něj gesto. Velmi důležité gesto. Krátce na cigaretu pohlédnu. „Stále kouříš ty stejné hnusy?" Zeptám se tiše a podívám se mu znovu do očí. Cigaretu přijmout nehodlám. To je zase gesto mé. Táta se mírně ušklíbne a sklopí pohled k popelníku, do kterého z cigarety odklepne popel. „Když jsem vám je vozil ze zahraničí, líbali jste mi s Timem ruce..." podívá se mi znovu do očí. „To nám bylo tak patnáct..." namítnu. „Čtrnáct," opraví mě sebejistě. „Bylo to po té oslavě u Millera..." připomíná mi. No jistě. Načapal nás tam tehdy se Stephanie, jak tajně kouříme ukradené cigarety v kumbálu jejich uklízečky. Pravdou ale bylo, že jsem ty cigarety kouřila jen já. Steph v tom byla tehdy nevinně, i když to celé vzala na sebe.
Uhýbám krátce pohledem a chytám se jemně za lokty. Venku je opravdu větší zima než se zdá. „Chtěla jsem ti něco říct..." slyším se říkat dřív, než stíhám přemýšlet. Podívám se pomalu tátovi do očí, který jen zvídavě povytáhne obočí a potichu vyčkává. „Nejspíš se to za chvíli dozvíš, ale... i když spolu teď nemáme nejideálnější vztah, pořád jsi můj táta..." zašeptám. Nad tím se mírně uchechtne. „Vážně? Už nejsem Daniel? Měníš ty názory častěji než mužský v posteli..." ušklíbne se, já ho však probodávám pohledem. „Nech toho..." štěknu tiše, naštvaně. „Tak co je to? Co mi chceš říct tak důležitého, že jsem si opět vysloužil post tvého otce?" Povytáhne obočí a znovu si dlouze z cigarety potáhne. Teď by se jedno potáhnutí hodilo i mně. Z hluboka se nadechnu a sbírám kapky odvahy. Ani nevím, proč jsem tak nervózní. Možná proto, že tuším, že by ho to mohlo naštvat.
„Já a Leo... jsme už svoji. Vzali jsme se... tajně..." povím opatrně, slova však ze sebe musím tahat. Možná jsem čekala, že vybuchne. On ale naopak zamrzne a jen mi tiše hledí do očí. Přemýšlí, co na to říct. A já přemýšlím, co se mu asi tak zrovna honí hlavou. „Proč mi to říkáš?" Ptá se nakonec nepříjemně. „Jsi můj táta... chtěla jsem, ať t-" „Nejsem, oba to moc dobře víme," odsekne. Probodává mě přísným pohledem. „Stejně jsi musel tušit, že k tomu dojde... jsi na oslavě naší svatby..." „Budoucí svatby... ne minulé..." „Je v tom snad nějaký rozdíl?" Povytáhnu obočí.
„Tvé příjmení je značný rozdíl," odpoví. „Nechala jsem si obě dvě. Na důkaz toho, že naše obě rodiny mohou vycházet..." „Budeš leda tak důkaz naší zkázy... Baiamonte a Kalua vedle sebe žít nedokážou..." trvá si na svém. Cigaretu agresivně típá, i když mu zbývá dokouřit skoro celá její druhá půlka. Krátce se na jeho ruku zadívám, pomalu však znovu zvedám pohled k jeho očím. Pomalu ke mně přistoupí a podívá se mi do očí. „Obere nás o všechno... jen kvůli tomu, že jsi slepá..." zašeptá jen kousek ode mě. Naštvaně uhýbám pohledem zpátky do domu. Krátce se pohledem střetám s Renimem, který se s někým baví u baru. Hned však pohled odvracím. „Kdy mi vrátíš to, co mi dlužíš?" Ptá se táta najednou. Pozvednu překvapeně obočí a podívám se na něj. „Já ti něco dlužím?" Podivím se. Založí si ruce do kapes a naštvaně se uchechtne. „Nedělej hloupou... moc dobře víš, že to, co ti ukázal Timotei, bylo moje," šeptne přísně. Poklidně se mu podívám do očí. „Asi musíš být konkrétnější... Timotei mi nic neukazoval..." odpovídám. Táta si přikládá dlaň k ústům, aby mu nikdo nemohl odezírat ze rtů. „Moc dobře víš, že mluvím o těch ženách. Policie ti to snad naznačila jasně," štěkne. Dlaň opět spouští podél těla. Mírně se pousměju. „O tom se s tebou bavit nehodlám... s tím nemám nic společného..." odpovím poklidně. Pomalu se otočím a vykročím zpátky do domu, táta mě však chytá za předloktí a já se na něj znovu prudce otočím. On se mi však na předloktí dlouze zadívá. Všímá si mé nově vystouplé jizvy, o kterou se postaral Leo. Povytáhne překvapeně obočí a hned mě pouští. Za sebou však zaslechnu rázné kroky a proto se rychle otáčím přes rameno. „Cos to provedla?" Sykne Tim rovnou, jak mě vidí. Naštvaným krokem k nám dochází. „Zklidni to, nejsme tady sami..." odpovídá táta tiše. Timotei mě však probodává pohledem. „Půjdu se věnovat dalším hostům..." podívám se oboum klidně do očí. „Třeba Sorokinovi?" Štěkne Tim vážně. Táta se na něj podívá. Mírně se pousměju. „Žárlíš, že jsem navázala přátelství, které se vám nikdy navázat nepodařilo?" Povytáhnu obočí. „Tady jsi," ozývá se za mými zády tentokrát Leův hlas. Po chvíli cítím, jak mě jeho ruka objímá kolem boků a já se na něj pomalu podívám. „Danieli, rád tě vidím opět mezi lidmi," usmívá se na něj Leo vřele. Nikdo mu tady ale to přivítání určitě nevěří. Pomalu se ke mně proto nakloní. „Je tady Robert... chtěl by tě pozdravit," zašeptá mi do ucha. Cítím, jak se mi na rtech ihned rozehraje úsměv. Podívám se Leovi do očí. „Vážně?" Ptám se s úsměvem a hned se ohlédnu přes rameno dovnitř do domu. „Běž... my si tady ještě promluvíme," pohladí mě Leo po rameni. Podívám se mu do očí a pousměju se. Políbím ho krátce na rty. Pomalinku se mu vyvleču ze sevření a rychlým krokem vděčně zamířím do domu. I když chladný vánek trochu profukuje až dovnitř, je tady výrazně tepleji a já ihned pociťuji úlevu. Teprve teď si uvědomuji, že jsem po celou dobu venku měla husí kůži.
Pohledem zavadím o Roberta, který si zrovna z baru přebírá svou whisky. Krátce se z ní napije, když mě zrovna zahlédne. Nadšeně mu zamávám a mírně k němu popoběhnu, až moc nadšeně.
„Ty jsi opravdu dorazil!" Usmívám se na něj nadšeně. Mírně se pousměje. „Sám tomu pořád nevěřím..." ušklíbne se. Pomalu si mě sjíždí pohledem. „Sluší ti to," podívá se mi nakonec do očí. Usměju se. „Protože jsem ještě střízlivá... za pár hodin to bude horší..." zasměju se. „Přeju ti to... i po tom, co se mezi námi stalo..." řekne vážně a podívá se mi do očí. Tentokrát však uhýbám pohledem. Tiše si povzdechnu. „Nevěděla jsem, že bys... že by tehdy táta..." vykoktám ze sebe. „To už je fuk, neřeš to..." napije se znovu krátce z whisky. „Třeba mě karma doběhne..." pousměju se a podívám se mu do očí. Nad tím nechápavě svraští obočí. „Proč?" Ptá se. „Rea Baiamonte...!" Slyším až moc hlasité nadšení známého hlasu. Z hluboka se nadechnu a hlasitě si povzdechnu. Teď ne, Dante. Prosím. Vzápětí mě však někdo objímá kolem ramen. Leo to rozhodně není a tak prudce odstoupím. Otočím se k Dantovi tváří v tvář. „Ale, přišel jsem právě včas... tohle je párty všech tvých milenců, viď?" Ušklíbne se na mě. Hned se na něj zamračím. „Jsi opilej, Dante," štěknu mírně. Nad tím se hlasitě zasměje. „Jen jsem v náladě, kotě," mrkne na mě. „Hej. Takhle s ní nemluv," zastane se mě Robert přísně. Dante na něj pomalu zamžourá a změří si ho pohledem. „A ty jsi kdo?" Ušklíbne se na něj, jak kdyby mu svítilo slunce do očí. „Robert Bane," odpoví mu vážně. Nad tím se Dante hlasitě rozesměje a ukáže na něj prstem. „Fracek Bane... no jasně... roboruka," ušklíbne se. Rychle k Dantovi vykročím. „Jdeme," odstrčím ho od Roba rychle. Dřív, než mu stíhá Robert zasadit ránu pěstí. Zřejmě by to udělal, kdybych se mezi ně nepostavila. Já však Danteho potáhnu od Roberta pryč, směrem k ochrance. „Vyveďte ho. Nechci ho tady vidět..." štěknu naštvaně. „Ale no tak, Reo... beze mě to nebude zábava..." žadoní. Já se však prudce otočím a zamířím zpátky k Robertovi. „Vážně odtud vyhodíš otce svého dítěte?" Zařve za mnou. Ačkoliv místností hraje hudba, slyším, jak vše utichne. Jakoby to slyšeli všichni. Jako kdybych byla centrem pozornosti. Otočím se přes rameno a probodávám ho pohledem. „Tebe bych se dobrovolně nikdy nedotkla," štěknu k němu. Místo k Robertovi však tentokrát zamířím přímo k baru. Jakmile však cítím, že se na mě stále všichni dívají, pocítím zvláštní tlak na hrudi. Zvláštní tíhu. Několik lidí se dává znovu do svých rozhovorů, já takový pocit však rozhodně nemám. Z hluboka se dlouze nadechnu, kyslík se mi však do plic nedostává. A proto, aniž bych odpověděla barmanovi na jeho otázku, ať už byla jakákoliv, vydávám se od baru téměř okamžitě pryč. Zamířím hned do míst, které jsou nepřístupné veřejnosti, jelikož tuším, že teď budu potřebovat chvíli soukromí. Srdce mi tluče tak silně. Špatně se mi dýchá. Dělají se mi mžitky před očima. „Reo..." slyším za sebou. Já však prudce kráčím k proskleným dvoukřídlým dveřím, které mi ihned lidé z ochranky otvírají. Jakmile vcházím do liduprázdné chodby, zamířím hned ke koupelně. A nejdu sama, slyším, jak mi je Renim v patách. Čemu se také divím, vždyť už vlastně pro mě dělá.
Z hluboka se několikrát nadechnu. Před očima se mi krátce zatemní a tak se prudce v chůzi zastavím. Zadívám se před sebe, do prázdna. Do černočerné tmy doufajíc, že cokoliv zahlédnu. Já už ale tento pocit začínám poznávat až moc dobře. Několikrát zamrkám, abych alespoň rozmazaně rozeznala pár obrysů. Zahýbám pár kroky do vedlejší chodby, kde se nachází koupelna. „Nejspíš omdlím..." oznámím Renimovi. Cítím jeho dotek na paži a druhou ruku na zádech. „Cože?" Ptá se šokovaně. Ve stejnou chvíli se mi však podlamují nohy. Snažím se ho zachytit, ale už si nevzpomínám, jestli jsem tvrdě dopadla na zem nebo jsem skončila v jeho náruči.