andREA 2

35

Střelba na vile v Karibiku. Má nevěra se Samem. Přepadení od Rusáku, desítky uhořelých dětí. Evans v kómatu, vážně zraněný Samuel. Můj potrat. Dědova smrt. Nicovo a Lilino znovuzrození. Zdědění miliónů dolarů. Hádky s Leem. Makaiova smrt. Dante je možná Tomův táta. Stephanie je těhotná, ale Ben je neplodný. Jo, tohle byl opravdu hodně výživný měsíc.
Přikládám si láhev whisky k ústům a vypiju i poslední doušky alkoholu, který v láhvi zůstal. Něco jsem po cestě sem vylila. Většinu jsem ale vypila. Láhev sice nebyla zcela plná, rozhodně v ní ale byla více než půlka. Brala jsem si ji již mírně pod vlivem a tak přesně nedokážu určit, jak moc zaplněná byla.
Poslední kapka mi dopadá na jazyk a já prázdnou láhev naštvaně zahodím. S hlasitým tříštěním se kupodivu rozpadne na několik kousků. Některé střepy doletí až ke mně.
Nesnáším svůj život. Nesnáším sebe. Nesnáším lidi kolem sebe. Není nic na tomhle světě, co by mi nezpůsobovalo bolest. Vůbec nic. Máma vždy říkala, že nás Bůh v průběhu života zkouší různě obtížnými zkouškami, aby nás připravil na něco velkého. Netuším co velkého se může skrývat po procházce peklem. Jistě jen vím, že já si do nebe rozhodně jít nezasloužím.
Jeden ze střepů beru do ruky. Krátce a slabě v něm zahlédnu svůj odraz. Nevím, zda je možné, že jsem se v něm viděla dvakrát nebo zda jsem tak moc opilá. Hlava se mi točí tak moc, až mám pocit, že jsem v úplně jiné realitě. V jiné dimenzi. Střep silně v dlani stisknu. Nic necítím a tak stisknu ještě víc. Ze sevřené pěsti mi z různých stran začnou stékat proužky krve. Krev mi dopadá na nahou kůži na stehnech, po kterých začne pomalu stékat do bazénu. Teprve teď si uvědomím, že tady stále sedím. Že mám nohy stále ve vodě, že jsou mé tenisky tak těžké, až mám pocit, že mě táhnou ke dnu.
„Co to děláš?" Ozve se za mnou jeho klidný hlas. Stále se však snažím soustředit na bolest ve dlani. Žádnou stále necítím. Tíha na srdci je milionkrát větší a tak stisk znovu zesílím. „Reo..." dochází ke mně rychle. „Maluju..." odpovím mu opile. Leo mě rychle chytá za zápěstí a snaží se mou pěst otevřít. Kupodivu mám však velkou sílu. Jak kdybych v opilosti nabyla i nadlidských superschopností. „Pusť to, prosím..." zašeptá. „Nic necítím..." zahuhlám nesrozumitelně. „Cože?" Ptá se zmateně. Mou dlaň se mu podaří konečně otevřít. Střep mi z ruky vypadává do bazénu. Dlaň mám plnou krve. „Nic necítím..." vzlyknu zoufale. „Budu potřebovat doktora," křikne Leo za sebe. Já se však již hlasitě rozbrečím. „Pojď z té vody..." zašeptá Leo smutně. Zoufale vrtím hlavou, on však mé nohy i tak z bazénu vytáhne. Mé vzlyky se odrážejí od stěn a já si teprve teď uvědomím, že vlastně nesedím venku, nýbrž u našeho vnitřního bazénu. Vůbec netuším, jak jsem se sem dostala. A také vůbec netuším, proč mám do krve dodřená kolena a levý loket. „Vůbec to nebolí..." zahuhlám skrz vzlyky zoufale. Netuším, zda mi Leo rozumí či ne. Bere mě však do náručí a mě hlava ihned padá na jeho rameno. Oči nechávám otevřené, vše kolem mě je však jedna velká čmouha, která se každou chvíli vybarvuje jinak. Chvíli je z většiny bílá. Občas světle modrá. Jindy je tak moc jasná, až mě nutí přivřít oči. Teď je ale z většiny černá. Sem tam zahlédnu malou světlou tečku. Jak kdybych byla v nebi. „Potřebujete pomoct, pane?" Slyším povědomý hlas. Několikrát zamrkám. Ten hlas postupně získává i obrys. „Jo... sežeň mi šití... a obvazy..." řekne Leo klidně, zatímco mě pokládá do čehosi příjemně měkkého. Hlava se mi nepřirozeně zalomí, hned mi ji proto něčím podkládá. „Vnímáš mě?" Popleská mě několikrát po tvářích. Nesrozumitelně cosi zahučím. Ani já netuším, co jsem to právě řekla. „Co všechno jsi měla?" Ptá se mě, zatímco mi silně tlačí na rány na dlani. Cítím na ní silný tlak. Cítím, jak mi v ní pulzuje krev. Bolest však necítím žádnou. „Tu whisky jsi vypila celou?" Ptá se dál. Odmítavě hned zavrtím hlavou. „Půlku?" Ptá se. „Tošku..." odpovím. „Takže půlku..." šeptne si pro sebe. „Vzala sis nějaké prášky?" Ptá se dál v klidu. Palcem mě pohladí po hřbetu ruky. „Zlato, musíš mi odpovědět," naléhá. „Vzala sis nějaké prášky?" Mluví pomalu, s důrazem na každé slovo. Já si ale nemůžu na nic vzpomenout. „Já nevím," zavzlykám zoufale. „Pane? Sháněl jste mě?" Ozve se další povědomý hlas. Snažím se tím směrem zamžourat, vidím ale leda tak kulový. „Ericku, potřebuju, abyste prošli kamerové záznamy... potřebuju vědět, co všechno si vzala..." „Provedu, pane," ozve se. „Mám to šití a obvazy," slyším hned vzápětí. „Díky, Cole," zašeptá Leo tiše. Ihned mou dlaň pouští, má ruka však zůstává bezvládně ve stejné poloze jako před chvílí. Prázdně hledím do stropu. Snažím se rozvzpomenout si, kde to vlastně jsem a kdo jsou ti lidé kolem mě. Proč tady vlastně tak ležím? Proč cítím tak velkou tíhu po celém těle? „Možná to teď bude trošku bolet," řekne Leo mým směrem. Já však vůbec nic necítím. Ani nevím, jestli se mě vůbec dotýká. „Jsem zasnoubená..." zahuhlám najednou nesrozumitelně. Sama vlastně ani nerozumím tomu, co říkám. „Jsem zasnoubená..." zašeptám znovu plačtivě. „Já vím..." odpoví mi Leo. „Nebudu to dělat..." zahuhlám znovu. „Co nebudeš dělat?" Ptá se mě. „Jsem zasnoubená..." šeptnu znovu. Tentokrát však na to Leo nic neříká. Nechávám si slzy volně stékat po tvářích. Zavírám oči, alespoň tedy myslím. Svět kolem mě najednou utichne. Hlasy v mé hlavě se vytratí. Jsem najednou úplně sama, v nekonečné prázdnotě. Na místě, kde se vůbec nic nenachází. Brodím se vodou, která mi sahá po kotníky. Každý krok je pro mě čím dál tím těžší, čím dál tím náročnější. Musím vyvinout tolik síly, abych ušla jen pár metrů. Jsem vyčerpaná, v chůzi ale nepřestávám. „Haló?" Slyším se říkat. Má slova se v prázdnotě ozývají znovu a znovu v nekonečné smyčce. Zastavím se. Prudce se otáčím kolem dokola. Nic však nevidím. „Přece si nemyslíš, že ti ten majetek nechám," ozve se tátův hlas. Ozývá se stále dokola a dokola. Nikde ho však nevidím. „Kdo je tam?" Vykřiknu vyděšeně. „Dlužíš mi víc, než mi dlužil můj vlastní otec. Proto taky zaplatíš víc než on," pokračuje tátův hlas. V krocích mírně zrychlím. Musím se odsud rychle dostat pryč. Nohy mám ale těžké a neposlouchají mě. „Je mi jedno, jestli se budeš kurvit dál... dokud o tom nebudou vědět média, dělej si co chceš," štěkne po mně Leův hlas. „Chceš doma snad děvku?" Slyším hlas Samův. „Mně by taková nevadila. Založíme rodinu. Znovu. Tomasso potřebuje znát pravého tátu," ozve se Dante. „Nesnáším tě!" Zaslechnu výkřik Stephanie. Ve stejnou chvíli o něco zakopnu a do mělké vody padám. Podivně zapáchá. Rychle se proto posadím. Jakmile však uvidím své rudě zbarvené tělo, rychle pochopím, že tohle není voda. Je to krev. Je to spousta krve. Se zatajeným dech se otočím k místu, kde jsem zakopla. V mžiku je zahlédnu. Všechna ta plavající těla všech lidí, které znám a kteří tady již nejsou. Všechna ta dětská ohořelá tělíčka. Ta malá holčička, kterou postřelili na runwayi. Její tatínek, kterého tahali za autem. Cassandra. Děda. Raúl, který zemřel, když mě unášel Samuel. Luis, kterého jsem ubodala nůžkami. Tauris, Paula, Phil, všichni z Inku, který celý vyvraždil Leo. Makaio. Ten chlápek, co předstíral mého právníka. A mezi těmi všemi těly zahlédnu i jednu tvář, která tam nepatří. Ještě ne. Rychle k tělu dobíhám. Leovy oči hledí do prázdna. I tak jsou však plné zděšení. „Ne..." rychle si k němu klekám. Jeho tělo beru do náručí a silně s ním zatřesu. „Probuď se," vzlyknu zoufale. Jeho tvář je ale bledá, kůže téměř průsvitná. Leží tady již dlouho. „Probuď se!" Zakřičím nešťastně. V mžiku se mi vážně podívá do očí. „Zabilas mě," štěkne po mně.
Prudce se probouzím. Slyším se hlasitě dýchat. Držím se za hlavu, která mě tak moc bolí, tak moc se mi točí. Slzy mi stékají po tvářích a celá se třesu. Dlaň, která mi leží v klíně, je celá obvázaná. S prsty nemůžu pohnout. Ta bolest je příšerná. „Do hajzlu..." vzlyknu zoufale a za vlasy se potáhnu. Vybavuje se mi, jak držím střep v dlani. Jak sedím u bazénu. Zřejmě to nebyl sen.
Porozhlédnu se kolem sebe. Jsem v naší ložnici, Leo tady ale není. Je hluboká noc. Nejspíš je zase na nějaké své akci. „Halo?" Řeknu tiše do tmy. Je mi tak moc špatně. Mám pocit, že se brzy pozvracím. Mám ale taky pocit, že brzy omdlím. Bolí mě žaludek. A ta dlaň, ta mě bolí příšerně.
Nikdo se stále neozývá, ochranka zřejmě stojí před dveřmi a tak k nim budu muset dojít. Zoufale zakňučím. Mám pocit, že mě ta cesta může zabít. Z hluboka se několikrát nadechnu a nakonec se k tomu odhodlám. Nohy přehoupnu přes okraj postele a pomalinku se na ně postavím. Koleno se mi ihned podlomí a já znovu dosedám na zadek. Tiše zakleju. V té tmě vidím absolutně kulový. Můj zrak se odmítá adaptovat. Pomalu se znovu postavím, tentokrát se mi však několika náhodnými kroky daří ke dveřím dojít. Otvírám je, jen abych zjistila, že před nimi nikdo nestojí. Zaslechnu ale hlasy. Leův hlas. A taky Samův. „Měl bys jí to říct," zašeptá Sam poklidně. „Ještě ne. Teď by to nezvládla..." „A myslíš si, že jindy to zvládne? Je to její rodina, Aulelio." „Rodina, se kterou není v kontaktu. Má blíž k Danielovi než ke svému pravému otci..." „I tak si myslím, že by to měla vědět," trvá si Samuel na svém. Dveře pomalu otvírám a na chodbu vykročím. Ti dva stojí jen pár kroků ode mě. „Vědět co...?" Hlesnu hned. Leo se na mě pomalu podívá. „Měla bys ležet..." povzdechne si a vykročí ke mně. Já však o krok ustoupím. Hlava se mi sice točí, sluch mi ale ještě slouží. „Co bych měla vědět, Leo?" Ptám se ho rozechvělým hlasem. Leo si hlasitě povzdechne. Hned probodává Samuela pohledem. Ten se jen tak tak drží na berlích. Vypadá už unaveně. „Jde o tvou pravou mámu..." řekne opatrně. „Co je s ní?" Ptám se. Leo se z hluboka nadechne, jak kdyby sbíral odvahu. „Má rakovinu," odpoví klidně.
Prudce se probouzím. Slyším se hlasitě dýchat. Držím se za hlavu, která mě tak moc bolí, tak moc se mi točí. Slzy mi stékají po tvářích a celá se třesu. Dlaň, která mi leží v klíně, je celá obvázaná. S prsty nemůžu pohnout. Ta bolest je příšerná. „Do hajzlu..." vzlyknu zoufale a za vlasy se potáhnu. Vybavuje se mi, jak držím střep v dlani. Jak sedím u bazénu. Zřejmě to nebyl sen.
V mžiku si uvědomím, že jsem tuhle chvíli již prožila. Naopak. Tohle je sen. Rychle přehoupnu nohy přes kraj postele. Ignoruju veškerou bolest a postavím se. Koleno se mi podlomí a já znovu dosedám na postel. Znovu se postavím, rychle docházím ke dveřím naší ložnice a otvírám je. Zaslechnu dívčí křik. Nešťastný. Plný bolesti. Dveře znovu rychle zavírám. Tohle je přeci jen sen. „Mamí!" Zaslechnu Tomův pláč na druhé straně dveří. Rychle proto dveře otvírám. Před nimi stojí uplakaný Tom s nějakým novým plyšáčkem dinosaura. „Co se děje?" Pláče nešťastně. Hned ho beru do náručí. „To nic..." zašeptám. Obvázanou ruku mu přiložím na ouško, aby nic neslyšel a políbím ho do vlasů. Pomalým krokem s ním vykročím zpátky k jeho pokojíčku. Dívčí křik však zesiluje. Čím více se blížíme pokoji, tím více pociťuji bolest, kterou dívka prožívá. „Mamí!" Zavzlyká Tom zoufale. Vrtí zoufale hlavou. Dveře k němu do pokoje otvírám, najednou se však ocitám někde jinde. Toma již v náručí nedržím. V ruce pevně svírám nůž a někomu ho podávám. Dantovi do jeho zakrvácené dlaně. Už nejsem doma. Jsme v Inku, v horních pokojích. Šokovaně zírám na své nahé, krví pokryté tělo plné řezných ran. Místnost však kromě mých nářeků naplňuje i smích. Pět mužů se nade mnou baví. „Drž hubu," dává mi jeden z nich facku. Tedy alespoň té prázdné schránce, která přede mnou zůstává bezvládně ležet. Svázaná. Rozpadající se. „Nechte ji...!" Vykřiknu zoufale a sama se před sebe postavím. Do břicha mi však ihned zajíždí velký nůž. Bolest mnou projíždí tak moc intenzivně. Je tak moc reálná. Podívám se svému útočníkovi do očí. Jsou to Dantovy oči.
Prudce se probouzím. Slyším se hlasitě dýchat. Držím se za hlavu, která mě tak moc bolí, tak moc se mi točí. Slzy mi stékají po tvářích a celá se třesu. Dlaň, která mi leží v klíně, je celá obvázaná. S prsty nemůžu pohnout. Ta bolest je příšerná. „Do hajzlu..." vzlyknu zoufale a za vlasy se potáhnu. Vybavuje se mi, jak držím střep v dlani. Jak sedím u bazénu. Zřejmě to nebyl sen.
„Zlato...?" Ozve se Leův hlas. Polonahý vychází z koupelny. „Stůj...!" Vzlyknu rozechvělým, vyděšeným hlasem. Rychle se od něj co nejdál odtáhnu. Leo se šokovaně zastaví. V ruce drží ručník, jakmile však na něj zakřičím, přestane se celý hýbat. „Tohle nejsi ty... tohle není pravda..." šeptnu si pro sebe vyděšeně. Jsem uvězněná v nekonečné smyčce. Tohle peklo pro mě nikdy neskončí. „Něco se ti jen zdálo..." snaží se mě uklidnit, já však rychle vrtím hlavou. Snažím se rychle něco vymyslet. Způsob, jak zjistím, že nejsem ve snu. „Řekni mi... řekni mi něco, co víme jen my dva..." vzlyknu zoufale. „Jen my dva?" Podiví se. Rychle několikrát přikývnu. „Já nevím, Reo..." uchechtne se nervózně. „Kde jsi mě poprvé políbil?" Ptám se skrz vzlyky. „V lese..." odpoví zmateně. „Po výbuchu Rosy, když jsme se snažili zbavit Grega..." dodá hned. Pomalinku ke mně vykročí, a když vidí, že mu postupně začínám důvěřovat, ke mně nakonec dochází. „Zlato..." šeptne ustaraně. Se vzlyky se k němu natáhnu a zoufale ho objímám. Zabořím hlavu do jeho ramene. „Jen se ti něco zdálo," zašeptá mi do vlasů a políbí mě do nich. Pohladí mě jemně po zádech. Mé tělo se silně třese. Všechen ten stres ze všech snů a vidin teprve teď vyplouvá ven. A postupně se ke mně probojovává i bolest mé dlaně. „Pššt..." zašeptá. „Je mi špatně..." vzlyknu zoufale. „Jo... lehni si..." zašeptá. Do lehu mi však sám pomáhá. Zmateně se podívám na obvázanou ruku. „Pořezala ses..." „Já vím... pamatuju si to..." zašeptám. „Pamatuješ si ještě něco?" Zeptá se. Pomalu se mu podívám do očí. „Asi... ne... proč?" Šeptnu. „Jen se ptám..." odpoví. Pomalu se zvedá a dochází k šatně, do které následně vstoupí. „Nepamatuju si skoro nic..." zašeptám tiše. Potáhnu se za vlasy a hlasitě si povzdechnu. Ve vlasech však narazím na něco zvláštního. Mokrého. Mírně se zamračím a na prsty se podívám. Jsou celé od krve. „Leo...?" Hlesnu mírně vyděšeně. Netuším, proč bych měla mít na hlavě ránu. „Copak?" Vychází klidně z šatny. „Asi mi teče krev..." šeptnu zmateně. On jen poklidně přikývne. „Protože jsi spadla přes zábradlí..." odpoví. „Spadla jsem přes zábradlí? Kdy?" Vytřeštím na něj oči. „Teď," odpoví.
Oči pomalu a slabě otvírám. V uších mi hlasitě píská. Nic necítím, žádnou bolest, žádný tlak. Tělo je naprosto klidné, až podezřele moc. Pomalu několikrát zamrkám, až nakonec zamžourám do šera. Někdo u mě sedí. Vícero lidí. Vidím jejich obrysy, neslyším však žádné hlasy. Pohled mi zavadí o člověka, který je ke mně nejblíž. Chytá mě za tvář a jemně mě po ní pohladí. Je celý od krve. Něco mě však nutí znovu zavřít oči. Spalo se mi tak podivně dobře. Mám v sobě tak podivný klid. Něco mi říká, že když oči znovu zavřu, bude mi líp. A tak je znovu zavírám.
Pomalinku začínám vnímat okolní svět. Cítím teplo deky, kterou jsem přikrytá. Cítím něčí dotek, který mi dodává sílu. Tu moc dobře povědomou vůni člověka, kterého mám tak moc ráda. Oči nechávám zavřené. Bojím se je otevřít, bojím se toho, kde se teď necházím. Nechci se probudit do další noční můry. Když je nechám zavřené, možná, že všechno prostě pomine. „Zlato?" Ozve se Leův hlas tiše. „Jsi vzhůru...?" Šeptne opatrně, aby mě náhodou nevzbudil. Jeho hlas mě však přeci jen donutí oči pootevřít. Krátce se s ním střetnu pohledem, oči však ihned znovu zavírám. Ta bolest hlavy je neskutečná. „Za chvilku přijde Ben..." zašeptá. „Ben?" Chraptím slabounce. Vůbec nechápu, co se děje. „Jo... chce si s tebou zase jen promluvit..." zašeptá opatrně. „On... už tady byl...?" Hlesnu slabounce. Mírně se od Lea odtáhnu, ihned mnou však projíždí silná bolest. Ta bolest hlavy je příšerná. Mám pocit, že vnímám i zvuk kmitání molekul. Vnímám úplně všechno. Až moc.
Leo si tiše povzdechne a pohladí mě po ruce. „Za pár hodin budu muset jít..." zašeptá tiše. Mírně svraštím obočí a pomalu se na něj zmateně podívám. Vůbec nedokážu odhadnout kolik je hodin. Nevím ani, co je za den nebo o čem to sakra Leo mluví. „Kam?" Hlesnu slabě. „Mám nějakej job..." zašeptá. Nad tím se zamračím ale ještě víc. „Neboj se, Tom bude mezitím u Steph a Erick s Natem tady budou celou dobu s tebou..." zašeptá. Na tom mi ale něco nesedí. Vlastně úplně všechno. Ben se Steph by si teď Toma určitě k sobě nevzali. Ne po tom, co ho Leo zmlátil. A Erick přece dostal padáka. A Nate? To vůbec netuším, kdo je.
Pomalinku se podívám na dlaň. Mám ji obvázanou úplně stejně, jako ve všech situacích před chvílí. Rychle se proto chytám za místo, ze kterého mi před chvílí tekla krev. Prsty nahmatám několik stehů. „Spadla jsi ze schodů..." řekne Leo tiše. „Ze schodů?" Podivím se. „Nepřepadla jsem přes zábradlí?" „Ne... podlomilo se ti koleno, když jsi šla ze schodů..." sám je zmatený z toho, jak jsem já zmatená. „Co přesně se stalo?" Podívám se mu do očí. „Opila ses... vzala sis hodně Xyzantropylu a pak začala blbnout..." „Pořezala jsem se o střep? U bazénu...?" Zeptám se. „Jo..." šeptne. Na dveře se ozve klepání. Vyděšeně sebou trhnu. „Klid... to je jen Ben..." pohladí mě pomalu po ruce, ihned mi však naskočí husí kůže. „Pojď dál," řekne Leo hlasitě. Sám se nakonec posadí a z postele se zvedá, zatímco Ben vchází dovnitř. Nad obočím má několik stehů. Pod okem se mu již pomalu vytrácí modřina. „Čau..." pozdraví spíš Lea než mě. „Skočím si zatím do sprchy... zvládnete to?" Ptá se ho Leo, zatímco Ben za sebou zavírá dveře. „Jasně..." přikývne. Hned ke mně dochází. Zamračeně si ho měřím pohledem. „Co mě tak zkoumáš," pousměje se mírně. Přitáhne si k mé posteli židli a posadí se na ni. „Snažím se zjistit, jestli je tohle sen nebo realita..." zašeptám. Ben si mě zkoumavě prohlíží. Zřejmě se taktéž snaží něco zjistit. „Co se ti zdálo?" Zeptá se. „Teď mi děláš i psychiatra?" Povytáhnu obočí. Nad tím se usměje a sklopí pohled. „Mám pocit, že si ho děláme navzájem..." odpoví. „To s tím těhotenstvím a Steph se mi zdálo nebo se to stalo?" Zeptám se zmateně. Doufám, že kdyby byl tohle sen, už bych se dávno probudila. „To se bohužel stalo," odpoví Ben vážně. Podívá se mi smutně do očí. „V tom případě... promiň..." šeptnu. Pomalu přikývne. „Nevědělas to, tak se mi omlouvat nemusíš... není to tvá vina..." „Cítím tak trochu, že je..." šeptnu. Ben ale hned vrtí hlavou. „Moc se trápíš věcma, za které nemůžeš..." řekne klidně, sám je ale smutný. „Mluvíš ke mně nebo k sobě?" Povytáhnu obočí. Pobaveně se ušklíbne. „Máme fakt mizerný životy, co?" Zašeptá. „Dobře... tohle by můj psychiatr neřekl..." pousměju se a sama sklopím pohled. „Krvácí ti to..." zašeptá najednou. Ze židle se zvedá a sedá si vedle mě na postel. Jemně si mou ruku posune na stehno. Na dlani se začne objevovat několik malých krvavých flíčků. „Nejsi tady kvůli mně..." zašeptám. Ben se mi krátce podívá do očí, hned mi však začne obvaz sundávat. „Úplně teď netoužím být se Steph v jednom domě..." odpoví mi šeptem. Mrzí mě, že jsem to mezi nimi tak moc pokazila. Mrzí mě, že za to zase můžu já. Jako za všechno. „Brácha mi nabídl, že tady můžu pár dní zůstat..." zašeptá. Nad tím se mírně zamračím. „Myslela jsem, že... jste se s Leem pohádali..." „Vždycky k sobě máme podivně blíž, když se popereme..." pousměje se. „Děláte to často?" „Občas. Většinou to ale vyprovokuje Sam... tentokrát jsem ale za outsidera já..." usměje se mírně. Obvaz z mé ruky konečně celý sundává a já tiše syknu bolestí. Uhýbám hned pohledem. Mám pocit, že když se na dlaň zadívám, brzy omdlím. A tak se raději podívám na Benovu tvář. „Co jsi mu vlastně řekl?" Zeptám se. „Víš moc dobře, co jsme řešili..." zašeptá tiše. Sám se ještě pohledem přesvědčí, zda jsou dveře do koupelny opravdu zavřené. „Řekl mi, že jsi o mně prohlásil, že jsem kurva..." šeptnu. Ben se mi hned podívá do očí. Mám pocit, že to úplně tak není pravda. „Řekl jsem něco horšího..." odpoví nakonec a znovu se zadívá na mou ránu. „Co?" „Pro boha nemůžeš to nechat prostě být?" Naštve se mírně. Podívá se mi znovu do očí. Jeho stisk na mé ruce zesílí. „Co jsi řekl?" Zašeptám. Ben se z hluboka dlouze nadechne. „Že bych si klidně nechal říct..." zašeptá. Najednou mám pocit, že k sobě sedíme až moc blízko. „A že si myslím, že ty taky..."