andREA 2

76

Jsem promrzlá až na kost. Začíná mě bolet v krku, ruce mám ztuhlé a rty chladem vysušené. Moje hrdost mi však nedovolí odejít, ani se jen o píď pohnout. Už toho mám totiž dost. Toho neustálého ponižování, toho věčného domáhání se respektu. Nejsem přeci zajatec. Nejsem o nic míň než Leo. Rozhodně se tak ale ke mně jeho lidi nechovají.
Vlasy mi prohrábne studený vítr, který ihned vzápětí rozbíjí hlasitý zvuk sportovního auta. Pomalu a neochotně ťukám na displej telefonu, jen abych se přesvědčila, že jsem tady opravdu čekala tak dlouho. Už je půl čtvrté ráno. Všechno mělo větší přednost přede mnou. Všechno bylo důležitější. Krev toho cizince měla s Leem zábavnější a intimnější večer než já s ním za poslední měsíc.
Pomalu se zadívám dolů na parkoviště. Leo poklidně zabouchne dveře od auta a zvedne ke mně pohled. Jednu ruku si strká do kapsy tepláků, druhou si pohrává s něčím v ruce. Z takové dálky to nerozeznám. I když ho neslyším, je mi naprosto jasné, že si teď povzdechl. Poznám to na jeho výraze. Sklopí pomalu hlavu, bůh ví proč si nasazuje sluneční brýle a vykročí směrem ke Glorii. Proč si někdo nasazuje sluneční brýle uprostřed noci?
Z hluboka se dlouze nadechnu a zadívám se na své volně visící nohy ze střechy. Tak málo by stačilo a byl by klid. Myslím na to pokaždé, když tady sedím. Začíná se tady z toho stávat mé oblíbené místo. Je tady odtud rozhled na celé údolí. Na celý kanton rodin Kaluů, Baiamonte i část ghetta. Odtud, z dáli, to vypadá, že v ghettu propukl menší požár. Jasná oranžová záře dynamicky projasňuje celé okolí a já mám i z takové dálky tak dokonalou možnost vidět vymlácená skla a vlající látky z oken starých bytových domů. Upřímně se docela divím, že ghetto stále stojí. Že si ho ještě nezničili. Že ti lidé tam stále zvládají přežívat. Když jsem byla těhotná s Tomem, přemýšlela jsem, že i já tam zkusím své štěstí. Chtěla jsem tehdy utéct od táty. Chtěla jsem se ztratit z tohoto světa. Kdo ví? Třeba by mi teď bylo líp.
„Nechci, abys sem chodila..." zaslechnu za sebou Leův chraplavý hlas. Má ho značně vymluvený. Zřejmě hodně řval. „Přišel jsi mi zase dávat rozkazy?" Zašeptám rezignovaně. „Copak jsi zapomněla, co se stalo, když jsme tu byli naposled?" Posadí se poklidně vedle mě. Pomalu se na něj podívám. Krátce do jeho očí, následně na jeho nohy vlající ve větru vedle těch mých. Poskočí mi srdce. „Máš strach?" Povytáhne obočí a podívá se mi do očí. Pomalu se dlouze nadechnu. „O sebe ne..." zašeptám. „Fajn," přikývne. Zastrčí si ruce do kapes a zadívá se do dáli. Zřejmě ho taktéž fascinoval oheň v ghettu. Jeho temné oči totiž upírá přesně tím směrem. Já se však znovu z hluboka nadechnu a posbírám zbytky své odvahy. Pomalu natáhnu svou zmrzlou dlaň a položím mu ji na stehno v náznaku, ať mě vezme za ruku. Leo se na rozevřenou dlaň dlouze zadívá. Mlčí. Ruce stále nechává v kapsách. Pomalu se ke mně nakloní, políbí mě jemně do vlasů a nakonec mě jednou rukou kolem ramen objímá. Přitáhne si mě víc k sobě. „Promiň za ten dnešek... nebyl to pro mě moc dobrý den..." zašeptá. Tohle mi ale zní tak moc podivně. Omlouvá se mi tedy nebo ne? „Všichni se ke mně pořád chovají, jak kdybych byla zajatec..." zašeptám sklesle. „Jen se tě snaží chránit..." „To asi těžko..." uchechtnu se. Smutně si povzdechnu a pokládám si pomalu hlavu na Leovo rameno. Jemně mě prsty pohladí po paži a opírá si hlavu o tu mou. „Musím ti něco říct..." zašeptá najednou. Nad tím se ihned zamračím a znovu se od něj odtáhnu. Podívám se na něj. „Proč to říkáš takhle?" Vypadne ze mě. „Jak?" „Jak kdyby... někdo umřel... jak kdybychom se měli rozvést..." „Bože... a to tě zas napadlo jak?" Pokroutí hlavou. „Já nevím... zníš tak..." zamračím se ještě víc. „Jsou čtyři ráno, Reo, víc jak dvacet čtyři hodin jsem nespal... lepší tón teď vážně neumím..." odpoví už otráveně. Hlasitě si povzdechne odvrátí naštvaně hlavu. Chvíli mlčí. Jeho ruku však nakonec z mých ramen spouští a promne si oči. „Něco se ti tady snažím říct... tak..." začne mírně naštvaně. Podívá se mi znovu do očí. „Zkus jen chvíli mlčet a poslouchat, dobře?" Dopoví však tak mile. Klidně. Už zase.
Vypadá dotčeně. Ublíženě. Jak kdyby sám sbíral odvahu. A to mu rozhodně není podobné.
„Pamatuješ si, jak jsem v Dubaji dělal ten rozhovor pro TechCar?" Ptá se. Matně si vybavuji, že k nějakému rozhovoru mělo opravdu dojít. Nejsem si ale jistá, zda chce, abych to jakkoliv komentovala a tak jen tiše přikývnu. Svých tucet hloupých poznámek tentokrát spolknu. „Reportérka se mě zeptala, kolik máme doma aut... ne jako pro lidi, pro ochranku... jen pro nás dva... naše, soukromé..." zašeptá. Nad tím mírně povytáhnu obočí. Co to je za otázku? V čem je to vůbec důležité? „Víš kolik?" Podívá se mi do očí. „Vůbec netuším..." řeknu upřímně. „Tipni si," pobízí mě. Mírně se uchechtnu a pokrčím rameny. „Já nevím... třicet?" „Osmdesát sedm..." odpoví vážně a znovu odvrací pohled. „Kolik?" Vytřeštím oči. Leo si však poklidně založí ruce do kapes. „Tehdy jsem to vůbec nevěděl... tipl bych si maximálně dvacet..." pokroutí hlavou. „A v čem je to důležité?" Zeptám se. Opět se mi podívá do očí. „Na co mi je skoro devadesát aut, když ani nevím, že je vlastním?" Povytáhne obočí. „Sedím prdelí na hromadě peněz... a zatímco Tom se raduje z blbého míče za pár stovek, já si nedokážu udělat radost ani věcí za miliony..." „To není pravda... McLaren miluješ..." „Jo, mám tu značku rád... ale je to jen čistej konzum. Jako nový triko. Chci to? Koupím si to, neřeším. Rozbije se? Fajn, koupím nový. Neřeším. Už tam nejsou absolutně žádný emoce..." „Chovat emoce k devadesáti autům přece nejde..." zašeptám. Snažím se ho možná bránit. „Ale vlastnit tolik aut a nevědět o tom už taky není zdravý... před nedávnem jsem potkal kamaráda z dětství... odstěhoval se do Evropy a dlouhá léta jsme se neviděli... víš co mi řekl, když mě uviděl?" Ptá se. Chvíli mi trvá rozeznat, jestli se jedná o řečnickou otázku nebo ne. Stále však mlčí. Takže nejspíš očekává, že mu na to něco povím. „No-" „Že jsou ze mě cítit prachy." „A to není dobře?" Hlesnu zmateně. Pomalu zavrtí hlavou. „Čím víc peněz máš, tím víc lidí máš kolem sebe. Čím víc lidí máš kolem sebe, tím víc jsi sám. Protože všichni kolem tebe si nechávají za svou přítomnost platit... to mi vždy říkával táta... a já to nechápal..." zašeptá poslední slova. Pomalu sklopí pohled ke svým bílým teniskám. Teď ale opravdu netuším, co říct. Tiše ho proto beru za ruku a jemně ho po ní pohladím palcem. „Ty ale přece nejsi sám... máš mě..." zašeptám. Leo však hned vrtí hlavou a mně silně poskočí srdce. „Nemám..." zašeptá. „Skoro spolu nejsme... pořád něco řešíme, mám zakázky, nejsem doma... hádáme se... čím víc vydělávám, tím víc jsme si cizí... tím víc je to všechno na hovno..." zlomí se mu hlas. Znovu mi poskočí srdce. On... brečí?
Vůbec netuším, jak reagovat. V životě jsem ho v takovém stavu neviděla. Nikdy si nestěžoval, nikdy neprojevil ani kapku slabosti. Byl vždy tak silný. Všechnu bolest uzavíral v sobě a nechával si kamennou tvář bez emocí. S klidným hlasem. Poslední dobou ale už moc ne. I jemu to občas ujíždělo. Zřejmě to všechno už prostě vybouchlo. Navždy polykat špatné okamžiky prostě nejde. Někdy to prostě musí ven. Jen nevím, jestli je zrovna doba, kdy oba sedíme na kraji střechy výškové budovy, ta správná příležitost. Začínám se postupně čím dál tím víc bát. Ne o sebe, ale o něj. Začíná mi postupně docházet, jak se zřejmě celou tu dobu musel cítit, když jsem ve všech těch mých depresích prováděla takové hlouposti.
„Proto jsem se rozhodl skončit..." slyším ho najednou říkat. Znovu mi poskočí srdce. Myslí tím se mnou? „S čím?" Hlesnu vyděšeně, nechápavě. „S tím způsobem, jak žiju... už nechci být voják v poli... už nepřijímám nové zakázky... snažím se postupně osvobodit ze všech šlamastyk, ze všech rozjetých akcí... a ukončit to. Chci jen řídit lidi, nechci dělat tu špinavou práci... už žádné vraždy, intriky... lhaní mé manželce... už žádné podvody a utíkání... chci být doma, když máš špatný den... chci tě moct obejmout a uklidnit tě, ne tě poslat do ložnice se vybrečet... chci Toma učit hrát fotbal... chci ho naučit držet zbraň, chci procestovat svět se svou rodinou a utrácet ty nesmyslný jedničky a nuly z mého účtu..." hledí stále na ten zvětšující se oheň v Ghettu. Je jím téměř fascinovaný. Skoro jako já jím. Nevěřím, že ho slyším něco takového říkat. Nevěřím, že on, Leonardo Kalua, nejlepší z nejlepších, král všech intrik a hrátek s noži, opravdu touží po světě, ve kterém už krev není. Nedokážu si už představit večer, kdy by na sobě neměl ani jedinou kapku krve. Ať už mé, či jeho. Či úplně cizí. Nedokážu si představit realitu, kdy spolu cestujeme po světě. Kdy žijeme poklidný a zdánlivě normální život. Tak moc, jak jen to tady na tomto místě jde.
Pomalu se mi podívá do očí. Zřejmě mlčím až příliš dlouho. „Proč jsi mi to neřekl dřív...?" Zlomí se mi hlas. Nemohlo ze mě vypadnout něco moudřejšího? Opravdu chce po tom všem slyšet zrovna tohle? Možná proto se uchechtne. „Neuraž se, Reo... ale ty nezvládáš ani svoje vlastní pocity... natož abys zvládala ty moje..." zašeptá opatrně. Nad tím se znovu zamračím. Ráda bych řekla, že to není pravda. Moc ráda. „Takhle bys neměl mluvit s někým, kdo sedí na okraji střechy..." zašeptám. „Proto tady sedím s tebou..." odpoví poklidně. Z hluboka se nadechnu. Má pravdu. Tohle je dětinská hloupost.
Rychle se od okraje střechy odtáhnu a opatrně se zvedám. Nerada bych, kdyby mi zrovna teď selhalo koleno. Proto popojdu o několik kroků zpátky. Krátce se střetnu pohledem s Colem, který stojí v dáli. Bedlivě pozoruje okolí, jak kdyby tady bylo co pozorovat. Jak kdyby na nás mohl zaútočit snad i pták. „Teď jsi na řadě ty..." slyším však za sebou. S překvapeným výrazem se pomalu otáčím. Leo se zrovna zvedá a vykročí pomalu ke mně. Jemně si opráší tepláky od prachu. „Co já?" Šeptnu. „Chtěla sis přece promluvit... proto jsme tady..." podívá se mi opět do očí. Rychle uhýbám pohledem. Zakládám si promrzlé ruce do kapes a z hluboka se nadechnu. „Je mi zima... půjdeme už...?" Podívám se znovu na něj. „Nezakecávej to..." „Nezakecávám... je mi fakt zima..." probodnu ho pohledem. „Nepromluvíme si vevnitř?" Navrhnu. Leo si mi však s kamennou tváří stále dívá do očí. Ani nemrkne. Vůbec se nepohne. Takže přemýšlí. „Nesnaž se tomu furt vyhýbat... neutíkej před tím..." „Před ničím neutíkám..." namítám. Sklopím hlavu a ledabyle teniskou kopnu do štěrkového násypu vedle nás. Kamínky se ihned rozkutálí po dlážděné části střechy. Povzdechnu si a znovu zvedám pohled k požáru v Ghettu. Přijde mi zase větší. Nebo se mi to zdá? „Pořád neumíš lhát..." zašeptá Leo tiše. Podívám se mu pomalu do očí. Dlouze. V tom jeho pohledu je zase tolik slov. Hlasitě si povzdechnu. „Pojďme dovnitř... tady... není to vhodné místo..." ohlédnu se krátce na Renima s Colem a podívám se znovu Leovi do očí. Krátce se i on na ně zadívá. Nakonec pomalu přikývne. „Fajn... můžeme tady přespat..." zašeptá. Nad tím se zasměju. Společně pomalými kroky vykročíme ke schodišti. „Má to vůbec cenu? Na těch pár hodin?" Ušklíbnu se. „Večer odlétáme, bylo by fajn být na let fresh..." odpoví klidně. „Letí Sam s námi?" Povytáhnu obočí, ale na Lea se nepodívám. Pomalu začnu scházet po schodišti dolů. „Nejspíš..." odpoví jen. Z toho radost nemám. Promnu si však ledové prsty a zachvěji se zimou. Zvláštní, že až teď, co jsem konečně po několika hodinách v teple. Zastrčím si proto ruce do kapes a rychle sbíhám poslední schody. Cole se již zjevuje přede mnou a otvírá mi dveře do hlavní chodby, ze které je to do našeho mezonetového bytu jen kousek. Pomalým krokem k němu vykročím. „Možná poletí Sam s náma a Tom pak dorazí s Nicole a klukama za dva dny..." řekne Leo najednou. Nad tím mírně povytáhnu obočí.
„A Tom o tom ví?" Podívám se na něj. Leo pomalu přikývne. „Sám mě prosil, jestli může letět s nimi... mají nějaký vzájemný turnaj na PlayStationu..." pokrčí rameny. Nad tím se mírně zamračím. „Jak to, že ty o tom víš, a já ne?" Podivím se. Znovu pokrčí rameny. Já však v hloubi duše vím proč. Jsem hrozná máma. Vůbec se mu nevěnuji, ani na to nemám čas. Spíš nemám chuť. Nemám sílu hledat k němu zpátky ztracenou cestu. Někdy si přijdu tak cizí.
Pomalu vcházím do bytu a snažím se zahnat slzy spolu se špatnými myšlenkami zpátky. Snažím se nemrkat, aby se náhodou slzy nezačaly kutálet po mých tvářích. Nesmím na sobě nechat znát, že mi je to líto. „Dáš si se mnou whisky?" Přeskočí mi přeci jen trochu hlas a tak si mírně odkašlu. Zatímco klidným krokem docházím k baru, snažím se co nejvíce vyhnout Leovým pohledům. „Ne... nebudeme teď pít..." odpoví Leo klidně. Nad tím se mírně uchechtnu. Vytáhnu si sklenici i vychlazenou whisky. Láhev se mi podaří otevřít na první pokus. Beru to jako znamení „Já teda pít budu," zašeptám. Prudce si whisky do sklenice naliju. Tak prudce, až část alkoholu ze sklenice vystříkne na bar. Láhev rychle odkládám a než stíhá cokoliv Leo namítnout, celý obsah sklenice do sebe obrátím. Mírně se zašklebím. Podívám se na etiketu na láhvi. Tahle teda kope opravdu slušně. „Nejsme tady kvůli pití..." řekne Leo klidně a pomalu za mnou dochází. Nalévám si druhou sklenici, v půlce mi však Leo láhev vytrhne z ruky. Pomalu se mu podívám do očí. „Já jo..." zašeptám. Obrátím do sebe i druhý obsah sklenice, tentokrát podstatně menší. I tak se však znovu zašklebím. Leo protočí očima a povzdechne si. „Neměla bys pít..." namítá. „A to jako proč?" Uchechtnu se. „Častěji pak omdléváš," řekne vážně. Chvíli zatajím dech. Opravdu si to myslí? Zářivě se nad tím zasměju a znovu se otáčím k lednici. Tentokrát z ní vytáhnu vychlazené červené víno. Když nemůžu mít whisky, budu pít víno. „Reo," štěkne naštvaně. „Alkohol mi pomáhá, abych neomdlívala..." řeknu. Poklidně víno otvírám a naliju si plnou whiskovku červeného vína. „Proto jsem začala tak moc pít," odložím láhev a podívám se Leovi do očí. Nechápavě svraští obočí. „Říká se tomu synkopa. Mívám to při panických atakách... při záchvatu začnu lapat po dechu, když dlouho špatně dýchám, přichází mdloby, občas mi padá tlak a sníží se mi prokrvení mozku... proto náhle ztratím vědomí..." vysvětlím klidně, jak kdyby o nic nešlo. „Byla jsi v tom středisku...?" Zašeptá jen v šoku. Mírně si usrknu vína a pomalu přikývnu. „Asi v šestnácti..." dívám se mu stále do očí. Nad tím se výrazně zamračí. „V šestnácti...? Jakože..." Větu nedořekne, ale moc dobře vím, na co se chce zeptat. Proto pomalu přikývnu. „Sí," odpovím jen. Opravdu to vím tak dlouho. Nevěřícně se uchechtne. „A proč mi to jako říkáš až teď?" Rozhodí naštvaně rukama. Neuvědomí si, že stále drží v ruce láhev a část jejího obsahu omylem vylévá. Naštvaně ji proto odkládá na stůl. „Každej, kdo o tom kdy věděl, mě považuje za blázna. V tvých očích jsem blázen být nechtěla..." „Sakra, Reo," zakleje naštvaně a promne si zoufale oči. Z hluboka se nadechne a snaží se uklidnit. „Panické ataky neznamenají, že jsi blázen..." povzdechne si. Znovu se mi podívá do očí. „Rozhodně to neznamená, že jsi normální..." namítám. „Je to normální... každý je někdy má..." „Jo? Takže jsi je taky někdy měl?" Povytáhnu obočí. Krátce zatají dech. Nakonec uhýbá pohledem. Nad tím se uchechtnu a pokroutím hlavou. „Nevím... možná..." „Ne, neměl..." zašeptám si pro sebe. „Jsem sakra tvůj manžel... měl bych takové věci vědět, abych ti mohl pomoct... abych tě mohl chránit..." zní zoufale. Když se mu podívám do očí, zdá se mi, že se mu zalesknou strachy. Ale jen na chvíli. Na pouhý okamžik. „Nemusíš kvůli tomu volat doktory... stačí mi čerstvý vzduch, rychle zchladit tělo, uklidnit mě... " zašeptám. Leo si znovu nahlas povzdechne a pomalu ke mně přistoupí. Jemně mě chytá za paže a pohladí mě po nich. „Proč ses se mnou teda tak hádala? Mohla jsi to prostě říct..." zašeptá. „Bylo mi blbě... byla jsem zmatená, prostě... nevím..." pokrčím mírně rameny. Znovu si tiše povzdechne, tentokrát naštvaně. Možná uvnitř zuří, na jeho hlase to však není poznat. Políbí mě jemně na čelo. Zavírám pomalu oči a užívám si jeho dotek. Mám pocit, že jsme takto sami nebyli už hrozně dlouho. Dokonce ani pohledem nedokážu zahlédnout ani Cola ani Renima. Mám pocit, že jsme poprvé úplně sami. A tak oči pomalu otvírám. Rukami ho pomalu objímám kolem krku a podívám se mu do očí. Jednou rukou mi odhrne pramen vlasů z tváře. Pousměju se. Leo mi prsty sjede po krku. Sjíždí mě pomalu pohledem a najednou chytá mé ruce, které pomalu sundává dolů, a odstoupí. Nechápavě se mu podívám do očí. „Proč jsi za mnou dneska šla? Co jsi mi chtěla říct?" Ptá se. Protočím očima a naštvaně od něj odstoupím. Tohle mohla být naše chvíle. Konečně jsme sobě byli opět tak blízko a on všechno opět zničil. Otáčím se k němu zády a beru do ruky whiskovku s vínem. Naštvaným krokem kolem něj procházím a vydávám se k prosklené stěně v obývacím pokoji. K nádhernému výhledu, který v tomhle mírném světle tak krásně vyniká. „Reo..." slyším jeho hlas. Pomalu se na něj podívám. „Leo?" Povytáhnu obočí. Mírně se pousměju a usrknu si z vína. Zadívám se znovu na výhled. „Neměla bys to míchat... ta whiska je silná..." pomalu ke mně přichází. Poklidně se na něj otočím. „Tak to vypij za mě..." podávám mu sklenici. Nad tím se tiše zasměje. „Snažíš se mě opít?" Pozvedne obočí. S mírným úsměvem na rtech přikývnu. „Už mě ten poklidný slušňák omrzel..." zašeptám. Nad tím pobaveně pokroutí hlavou. „Nejsem ani zdaleka slušňák... to moc dobře víš..." zašeptá a přistoupí opět o něco blíž. Mírně se pousměju a znovu pozvednu sklenici s vínem vzhůru. Poklidně si ji ode mě přebírá. Dlouze se z ní napije, celou tu dobu při tom nespouští pohled z mých očí. Nakonec do sebe obrátí celý obsah sklenice. Nad tím překvapeně povytáhnu obočí. „Spokojená?" Zeptá se mírně zadýchaně. Nad tím se pousměju a zavrtím hlavou. „Polil ses..." zašeptám. Prstem se dotknu jeho hrudě na místech, kam mu dopadly tři malé kapky vína. „Rozptyluje tě to?" Povytáhne obočí. Pomalu přikývnu. Znovu se mírně usmívá. Popojde o několik kroků zpátky a odkládá sklenici na stůl. Chvíli zůstává zády a prohrábne si vlasy. Unaveně se opírám o skleněnou stěnu za mnou, nespouštím však z něj pohled. Důkladně sleduji, jak si pomalu sundává mikinu a odhazuje ji na gauč. Ještě důkladněji pozoruji jeho tělo, když si přetahuje triko přes hlavu a odhaluje tak svá svalnatá záda. Nechápu, jak člověk může v jeho věku vypadat tak dobře. Tak mladě. Tak svěže.
Pomalu se na mě otáčí a ihned se mi podívá do očí. Cítím, jak se mi začervenají tváře. Tady už se na zimu nevymluvím. Pomalu ke mně beze slova přistoupí, jak kdyby si užíval můj pohled, který nedokážu udržet na jednom místě. Tiše se zasměje. „Červenáš se," zašeptá a opírá se dlaní vedle mé hlavy. „Je to poprvé, co si můj manžel přede mnou takto sundal triko..." zašeptám. Nad tím se usměje. „To je pravda," zašeptá mi na rty, hned se však zase o něco odtáhne. Zkoumavě se na mě zadívá a odhrne mi pramen vlasů za ucho. „Takhle ti to sluší víc..." zašeptá. Podívá se mi znovu do očí. Nehodlám už čekat. Čekala jsem tak dlouho. Okamžitě proto překonám těch pár centimetrů, které nás dělí, a jemně ho políbím na rty. Jeho opětovaný polibek však není až tolik jemný. Je vášnivý. Konečně z něj cítím ten chtíč. Krátce se odtáhne a rychlým pohybem ze mě sundává mikinu. Odhazuje ji na zem a natlačí mě zpátky na prosklenou stěnu za mnou, aby mě mohl znovu políbit. Tentokrát mi zajíždí rukou do vlasů, já mu však dlaněmi pomalu sjíždím po hrudi. Krátce se odtáhne. Zadýchaně se mi podívá do očí a pohladí mě palcem po tváři. „Počkej na mě v ložnici..." zašeptá mi na rty. „Kam jdeš?" Ptám se vyděšeně. Políbí mě krátce na čelo a s úsměvem odstoupí. „Pro další alkohol..." odpoví klidně. Nad tím se zářivě usmívám. Já snad opravdu sním. Naposledy se na něj podívám, dlouho však neotálím. Poklidným a přesto tak nadšeným krokem se vydávám k ložnici. Cestou se mi toho honí tolik hlavou. Mám dneska na sobě hezké prádlo? Moc doufám, že jo. Vůbec si ale nevybavuji, jaké jsem na sebe ve spěchu ráno hodila. Včera ráno. Už je to tak dlouho. Neměla bych si raději skočit ještě do sprchy? Stíhám to? Nebude to trapné?
Mám v hlavě tolik otázek, které mě začínají znervózňovat. Jak kdybych nevěděla, co dělám. A přitom jsem v tomhle přece nejlepší. Otvírám proto dveře ložnice a nechávám všechny tyhle myšlenky za dveřmi. Okamžitě si sundávám triko a hned zamířím k zrcadlu. Na to, jak dlouho jsem vzhůru, nevypadám zas tak zle. A už si vzpomínám. Bílé krajkové prádlo s modrýma kytičkama. Nepatří mezi Leovo nejoblíbenější, ale bída to rozhodně není. Pomalu si sundávám boty a nakonec i tepláky. Prohrábnu si vlasy a dlouze se na sebe zadívám. Povzdechnu si.
Místností se rozlehne tiché zavření dveří a tak se prudce otáčím. Leo se na mě usmívá. Pomalu ke mně přichází a sjíždí si mě pohledem. Podívá se mi nakonec do očí. Jemně ho políbím. Usmívá se mi na rtech a odtáhne se. Odkládá skleničky na stůl a pomalu do každé z nich nalévá poctivou porci whisky. Nakonec láhev odkládá a jednu ze skleniček mi podává. Zadívá se mi dlouze do očí a sám se ze své skleničky napije. S úsměvem sklopím pohled. „Co?" Zasměje se tiše. Pokroutím mírně hlavou. Přiložím si pomalu skleničku ke rtům, rychle mi ji však bere z ruky a odkládá ji na stůl. Tázavě se mu podívám do očí. Přistoupí však ke mně o krok blíž a donutí mě ke stolu couvnout natolik, až do něj narážím zadkem. A přesně v ten moment mi přikládá ke rtům svou whisky. Nespouštím pohled z jeho očí, zatímco se snažím z whisky napít tak, abychom toho co nejméně rozlili. I tak však cítím, jak mi několik velkých kapek dopadá mezi prsa. Leo sklenici odkládá na stůl a okamžitě mě políbí. Dlouze. Klidně. Svými polibky však na mých rtech nezůstane dlouho. Začíná s nimi postupně cestovat. Od mé brady, po mém krku, pomalu a něžně dolů. Jak kdybych byla porcelán, který nechce rozbít. Jemně mě chytá za stehna a vysadí mě na stůl. Zadkem tak posouvám sklenice, div nic nevylévám. Jeho polibky však mezitím docestují mezi má prsa. Zvedne ke mně pomalu pohled a několik kapek whisky pomalu olízne. Tiše vydechnu. Zajíždím mu rukou do vlasů a čekám, že bude se svými polibky směřovat i níž. On se však odtáhne. Už zase. „Netrap mě..." zašeptám. Nad tím se tiše zasměje. „Miluju, když jsi netrpělivá..." zašeptá. Pomalu mi prsty shrnuje jedno ramínko podprsenky. Podívám se mu do očí. „Víš, že bych předehry nejradši přeskočila..." šeptnu zpátky. Políbí mě znovu krátce na rty a rozepíná mi při tom podprsenku. „A přitom je tak miluješ," zašeptá mi na rty. Podprsenku rychle odhodím, Leo mě krátce poté chytá za zadek a bere si mě do náručí. Ruce mu pomalinku obmotám kolem krku. Chci ho políbit, uhýbá však znovu hlavou. Usmívá se. Kousnu se frustrovaně do rtu a potáhnu ho za vlasy. Jakmile mě pokládá na postel, chci ho odstrčit a vzít to konečně do svých rukou. Leo se však prudce zapírá o mé dlaně a proplítá si se mnou prsty. Téměř okamžitě mě však líbá mezi prsy. Zavírám oči a užívám si jeho polibky, které mi tak dlouho chyběly. Polibky, které postupně cestují k bradavce. Kde si opět začne hrát s piercingem. Rukama mi pomalu sjíždí po předloktích. Tiše vydechnu, pod jeho dotekem se zachvěju. Vím, že to prodlužuje schválně. Ale měl pravdu. Zase to začínám milovat. Zakláním pomalu hlavu a užívám si každý jeho dotek. Snažím se nabažit se toho pocitu, který s ním zažívám. Pocitu, který je tak jedinečný, tak moc odlišný od těch ostatních. S nikým jsem se nikdy necítila tak, jak s ním. Pod jeho doteky taju, pod jeho polibky zatajuji dech. I když mi pomalinku sundává kalhotky, i když na to nejde vůbec rychle. Přeju si, aby tahle chvíle nikdy neskončila. I když mi prsty pomalu sjíždí mezi stehna, i když polibky cestuje zpátky k mým rtům, kterým věnuji první vzdech po tom, co do mého nitra pomalu prsty proplouvá. Dlouhým a vášnivým polibkem se mě snaží utišit, aby prsty mohl zrychlit. Moc dobře ale vím, že miluje, když jsem hlasitá. Je hrdý na to, do jakého stavu mě dostává. Chce, aby každý v domě věděl, komu patřím a kdo všechno mě nemůže mít. Tentokrát ale ne. Tentokrát patřím jen jemu a nedovolí, aby mé vzdychy zaslechli i ostatní. Rukou mu zajíždím do vlasů, mírně se od jeho rtů odtáhnu a přeci jen zavzdychám. „Mám přestat?" Šeptá mi na rty s úsměvem. „Můžu přestat..." šeptne znovu. Rychle vrtím hlavou, na slova se však nezmůžu. Kousne mě jemně do rtu a přeci jen pomalu přestává. Odtáhne se a já na něj zoufale a zadýchaně pohlédnu. Tentokrát nejedná klidně a pomalu. V rychlosti si sundává tepláky i s boxerkama. Tak rychle, že mě vzápětí již líbá znovu. Palcem mě jemně pohladí po tváři. Polibek mu vášnivě oplatím, v ten moment se však na kousek odtáhne. Podívá se mi do očí. Rukou mi pomalu sjíždí ke stehnu a poklidně mi přitáhne nohu k hrudníku, aby ke mne měl lepší přístup. Tentokrát mé hlasité vzdychy neutlumí polibkem. Naopak si užívá, že to opět nemám pod kontrolou. Jakmile začíná postupně zrychlovat, přestávám se opět ovládat. Zakláním hlavu, zavírám oči. Zajíždím mu rukou do vlasů a silně ho za ně potáhnu. Mám chuť převzít velení, stehna se mi však chvějí natolik, až mám pocit, že tohle dneska nebude trvat dlouho. Mírně se prohýbám v zádech, Leo mě však chytá za krk a vydechne mi dlouze u ucha. Mírně se odtáhne. Krátce se na něj podívám a střetnu se s ním pohledem. Pomalu se ke mně nakloní, aby mě dlouze políbil. I přes naše vášnivé polibky jde však slyšet, jak moc blízko finále jsme. A taky že jsem měla pravdu. Ty nejlepší věci se prostě dějí za krátkou dobu.