andREA 2

82

Tiše popíjím černý čaj z velkého šálku a přemítám, jestli na tyhle oslavy už opravdu nejsem moc stará. Třeští mi hlava, chce se mi zvracet. Ani sluneční brýle mi moc nepomáhají a ranní světlo mě i přes zatmavená skla ostře bodá do očí. Navzdory mému žaludku na vodě se však docela držím a zatím jsem zvracela jen jednou. Na to, že jsem prospala více než dvacet čtyři hodin, to je opravdu úctyhodný výkon. Sama jsem překvapená. Pohled na oceán však nezvládám, žaludek se mi houpe v rytmu s ním. Černý čaj mi prý pomůže, osobně si to však nemyslím. Ruka se mi silně chvěje a vůbec nespolupracuje. Jak kdyby se sama rozhodla, že se společně vrátíme o několik týdnů zpátky. Sotva pohnu prsty, natož abych v ní cokoliv udržela. A z toho se mi chce brečet. Slzy mi postupně nabíhají do očí a po několika dlouhých a koncentrovaných nádechách a výdechách se opět vypaří.
„Jedla jsi?" Ozývá se Leův hlas od dveří, zatímco si sám přináší šálek espressa a nějaké noviny. „Nemám na jídlo ani pomyšlení..." zachraptím tiše. Leo se poklidně usadí do křesla naproti mně. Sám má na sobě sluneční brýle. Vlasy mu jemně pročesává vítr. Bílé triko mu přesně kopíruje postavu, šedé tepláky však doplňují přesně tu ležérnost, kterou vyzařuje. „Vyřiďte do kuchyně, ať na oběd udělají něco lehčího," říká Leo klidným hlasem a následně si upíjí ze svého espressa. Svou poznámkou mi zase jen připomíná, že tady opět nejsem sama. Kolem nás je tolik lidí, kolik mě sleduje. Kolik se o nás stará. A to mi vůbec nedělá dobře. „Ráno volal Tom," zachraptím znovu a rozechvělou rukou odkládám šálek čaje na stůl. „Ty piješ čaj?" Zamračí se Leo mírně a v překvapení se na mě podívá. „Od kdy piješ čaj?" Podiví se. „Volal Tom..." zopakuju trpělivě. „Slyšel jsem..." odpoví klidně a pomalu si otvírá noviny. „Ve Státě prý sněží... chtěl by jít s náma bruslit..." dodávám. Třeba přijdu při tomhle tématu na jiné myšlenky a nebudu tak moc myslet na to, jak moc se mi vlastně chce zvracet. „Můžeme, jak se vrátíme..." odpoví, aniž by se na mě podíval. „Chtěl by se prý jít zase dívat na auta..." uchechtnu se tiše pro sebe. Leo mírně skloní noviny a podívá se na mě. „Dívat na auta?" „Jo... když jsme bydleli v Glorii, byla to jeho oblíbená aktivita... na parkovišti sledoval různá luxusní auta a obdivoval je..." zašeptám. „Vzalas ho vůbec někdy do naší garáže?" Opáčí Leo. Nad tím se mírně zamračím a dlouze se zamyslím. „No... nevím... asi jo, musel tam přece někdy být..." vydám ze sebe zmateně. „Kdyby tam byl, nechtěl by na parkoviště u hotelu, nemyslíš?" „Tady teď nejde o to, kam na ty auta půjde..." namítám. „Tak o co?" „Že si na to vůbec vzpomněl... že něco takového chce zopakovat a chce trávit čas se svou mámou... poslední měsíce mě nesnášel..." „To není pravda," namítá hned Leo a naštvaně noviny odkládá vedle sebe. „Měli jsme každopádně dost komplikovaný vztah... jsem ráda, že se to zase vrací do normálu..." zašeptám. V ruce mi několikrát zacuká a tak si ji druhou rukou přidržím. Z hluboka se dlouze nadechnu a zavřu oči. V zápěstí mě silně zabodá. „Dobré ráno," ozývá se chraplavý hlas od dveří. Jakmile v něm rozpoznávám Nica, své zápěstí pouštím a oči opět otvírám. „Ale... kdopak nám to vstal z mrtvých?" Ušklíbne se Nico mírně a pomalinku k nám dochází a sedá si do křesla vedle mě. Leo z toho nevypadá nadšeně. „Dáte si něco, pane?" Ozývá se ihned mile služka, která se po celou dobu Nicova pobytu chová nějak prazvláštně ochotně. Zejména k němu. „Dal bych si cappuccino... a cornetto..." odpoví Nico s úsměvem. Služce však výraz mírně opadne. „Cornetto, pane?" Zeptá se zmateně. „Plněný croissant bude stačit..." vysvětlím. Slečna se pousměje, přikývne a rychle mizí zpátky do domu. „Nechci croissant, chci cornetto!" Začne se Nico italsky rozčilovat a rozhazovat rukama. „Jsem Ital, ne Francouz," namítá rozhořčeně. „Buď rád, že mají aspoň croissant..." zašeptám. „Jsi přece Italka... Leo je napůl Ital, měli byste mít italské menu..." „Leo je všechno, ale Ital rozhodně ne," zasměju se pobaveně. „Nepomlouvejte mě," ohradí se Leo lámavou italštinou. Nad tím se usmívám. „Nico říkal, že jsi napůl Ital..." přeložím mu. „Rozuměl jsem, zlato... nejsem úplně pitomej," ušklíbne se na mě. Nad tím pokroutím hlavou. „Ty piješ čaj?" Slyším však znechuceně ptát se Nica a tak k němu pomalu stočím pohled. „Na tisane je ještě brzy..." namítá se svraštělým obočím. „Je to černý čaj," namítám já. Pro šálek se znovu zdravou rukou natáhnu a dlouze se z něj napiju. „Ty jsi těhotná?" Zeptá se Nico zmateně. Hlasitě se zakuckám, div se v čaji neutopím. Ihned ho znovu pokládám na stůl, kašlat však nepřestávám a to vyjímečně upoutává i Leovu pozornost. Krátce se ve svém pohybu zastaví a zpozorní, jak kdyby si sám nebyl jist. „Blázníš?" Vykuckám ze sebe jen. Probodávám hned Nica pohledem, i když to přes mé sluneční brýle nemůže vidět. „Nikdy nepiješ čaj... jen ledový čaj, ne tenhle... ráno si dáváš kávu..." namítá. „Tak jsem jednou udělala výjimku..." rozhodím mírně rukama. „Znám tě dvacet let, Reo... a nikdy jsem tě neviděl pít čaj..." „Jestli si dám teď v tomhle stavu kávu, tak místo těch nesmyslných dohadů s tebou ti budu zvracet do klína. To bys radši?" Štěknu rozhořčeně. Leo se nad mou poznámkou mírně pousměje a znovu se v klidu začte do novin. „Takže stárneš... už nevydržíš, to co dřív," usmívá se Nico zářivě.
„Já toho někdy vydržela hodně?" Pozvednu obočí. Naše dohady však přerušují tiché vibrace. „Mám chuť něco říct, ale nehodí se to," utrousí italsky, zatímco do kapsy sahá pro telefon. Při pohledu na displej se krátce zarazí. „Co je?" Ptám se hned. „Táta..." odpoví a mírně si odkašle. Prohrábne si vlasy. „Ví, že jsi tady?" Vyptávám se dál. Věnuje mi dlouhý významný pohled. „Co myslíš?" Povytáhne obočí. Pomalu se z křesla zvedá a zatímco hovor přijímá a poklidně odchází do soukromí do domu, Leo pomalu odkládá své noviny, aby se na mě podíval. „To, na co se ptal Nico..." začne opatrně. „Vážně nejsem těhotná, jestli myslíš tohle..." zarazím ho hned. „Jsi si jistá? Vím, že ti není dobře už pár dní... a alkoholem to nebylo..." mluví tak opatrně, tak něžně. „Ale těhotenstvím taky ne, tak se nemusíš strachovat..." odsekávám. „Byl bych rád," vyhrkne však. Pomalu k němu zvedám pohled. Byla bych teď radši, kdybych mu viděla do očí a dokázala v nich přečíst, jestli mluví pravdu nebo to říká jen tak, aby mě ukonejšil. Místo toho však hledím na svůj pohublý odraz v jeho slunečních brýlích. „Myslíš to vážně?" Hlesnu tiše, nejistě. Ale i jemu se ozývají tiché vibrace telefonu z tepláků. Noviny pomalu odkládá z křesla na stůl a ještě pomaleji sahá pro telefon. „Jasně, že to myslím vážně..." odpovídá v klidu. Jak kdyby byl ochotný pokračovat v rozhovoru se mnou a hovor odmítnout. „Ještě před pár týdny jsi mluvil jinak..." namítám. V ten moment však Leův pohled padá na displej jeho telefonu a on se dlouze odmlčí. Nemluví, ani se nenadechne. Neodpovídá mi, ale ani hovor nepřijímá. Místo toho však periferně zahlédnu, jak se většina mužů z ochranky chytá za ucho. Pomalu otáčím hlavu. Jejich výrazy se postupně z neutrálních mění na zamračené. Zmatené. „Poslouchám," řekne Leo do telefonu jen. „Reo?!" Ozývá se z útrob domu Nicův zděšený výkřik. Prudce se k domu otáčím. „Reo!" Vykřikne naléhavě znovu. Prudce se zvedám a k domu popojdu. V ten moment však již na terasu vbíhá, celý zděšený. „Co je?" Ptám se zmateně. „To musíš vidět..." hlesne celý bledý. Chytne mě silně za zápěstí a rychle mě odvádí do domu, div neklopýtám, div nezvracím. Nestíhám nic namítnout. Nestíhám ani pípnout. Něco se děje. Není přece náhoda, aby Nicovi i Leovi volali ve stejnou chvíli, kdy zbytek ochranky obdrží nějakou zprávu. A Nico mi to jen potvrzuje svým chováním. Dotáhne mě do obýváku, kde již běží zapnutá televize. Televize, v níž běží záběry na hořící trosky nějakých budov. Všude pobíhají lidé, spousta z nich leží bezvládně na zemi, jiní spolu bojují a snaží se jeden druhého nejspíš zabít. Pomalu si sundávám sluneční brýle. Nějak nechápu, na co se dívám. Až v momentě kdy si čtu ta výrazná tučná slova na červeném podkladu, mi přeběhne mráz po zádech.
Ve Státě probíhá pokus o převrat - Kaluovi zaútočili na Baiamontes
Slova mi téměř vyrazí dech. „To je... to je naše hlavní sídlo?" Hlesnu vyděšeně. Teprve teď v troskách rozeznávám kousky zahrady, na které jsem vyrůstala. Teprve teď poznávám chabé obrysy místností, ve kterých jsem u Baiamontes spoustu let žila. „Co to znamená?" Podívám se Nicovi do očí, již teď však cítím, jak moc se mi hrnou slzy do očí. „To mi spíš řekni ty..." štěkne najednou. Zmateně však znovu stáčím pohled k televizi. „Tohle byl od začátku tvůj plán? Provdat se a zničit nás?" Štěkne. Z jeho hlasu však nepoznávám, zda je víc vyděšený nebo naštvaný. Tohle mě ale v tento moment vůbec nezajímá. „Tomasso..." šeptnu vyděšeně. Rychle sahám roztřesenýma rukama do kapsy a vytahuji z nich svůj telefon. „Hej!" Strká do mě Nico mírně, až mi telefon vypadne z ruky. „Mluvím s tebou!" Křikne znovu. „Já tam mám syna!" Okřiknu ho vyděšeně já. V tuto chvíli mi již zoufale stékají slzy po tvářích. „Ustup od ní!" Okřikne ho Cole a rychle Nica natlačí na zeď. Prudce o několik kroků ustoupím. Nico se brání a zasazuje Colovi pěstí do brady, na pomoc však přispěchají i další a přiráží Nica znovu na zeď. „Ne... nechte ho..." vykročím k nim šokovaně. Nico se snaží stále bránit, ale marně. „Pusťte ho!" Přiběhnu k nim roztřeseně, ihned si však uvědomuji, že sama nic moc nezmůžu. „Pusťte ho," uslyším za sebou Leův klidný hlas. Prudce se na něj otáčím a podívám se mu skrz slzy do očí. „Zaútočil na vaši ženu, pane..." „Jistě není tak hloupý, aby to udělal znovu..." odpoví Leo. Já však mezitím dobíhám zpátky k telefonu. Roztřesenýma rukama ho zvedám ze země a snažím se ho rychle odemknout. V tom stresu mi ale všechno trvá tak moc dlouho. „Můžeš mi to vysvětlit?" Štěká Nico na Lea. Já již mezitím vytáčím na telefonu Tatua, šéfa Tomovy ochranky. Telefon dlouze vyzvání. „Uklidni se, Nico..." slyším Lea říkat. „Nezvedá to..." vzlyknu však mezitím já. Pomalu za Leem docházím a podívám se mu skrz slzy do očí. „Tatu to nezvedá..." zlomí se mi hlas zoufalstvím. Nico se na mě tiše zadívá. „Cole, zjisti hned kde je Tomasso... a jak je na tom zdravotní středisko..." rozkáže Leo pevným hlasem. Sám bere svůj telefon do ruky a někoho vytáčí. Zatímco mně se v telefonu ozývá dlouhé pípání, rozhodnu se rychle vytočit jiné číslo. Tomova chůva z něj přeci nikdy nespustí oči.
Přikládám si telefon znovu k uchu, ruka se mi však silně chvěje. Leo mě proto jemně objímá kolem ramen a políbí mě dlouze do vlasů. Z hluboka se dlouze nadechnu a zavírám oči. Srdce mi několikrát poskočí. Začínám si všechno vyčítat. To, že je Nico tady. To, že Tomasso letěl domů o několik dní dříve. Sám. To, že nad ním nemám takovou kontrolu, jakou bych jako máma měla mít. S každou další slzou si uvědomuji, jak moc mě tento život vyčerpává. Jak moc jsem z něj unavená a jak moc ho přestávám zvládat. „Samu to nebere..." zašeptá Leo. A i mně se z telefonu ozývá pípání. Rozechvěle hovor típám a vytáčím chůvu znovu. „Reo..." začne Nico zase. Prudce ho probodávám pohledem. „Mně teď nezajímá tvoje nesmyslný obviňování, Nico..." vzlyknu vyčítavě. „Mám tam syna, chápeš to vůbec?" Štěknu. Leo mě jemně hladí po zádech, já se mu však vytrhnu. Nico se najednou zklidní, zvážní. Již neútočí. Zadívám se skrz slzy na televizi, z těch záběrů mě však píchá u srdce. „Leo..." spouštím ruku s telefonem podél těla. V televizi zrovna vidím záběry bortící se budovy poblíž Alfy. Sloužila jako zásobovací centrum pro zdravotní středisko. Tohle by přeci nikdo od nás neudělal. „Co říkal strýc Miguel?" Podívám se Nicovi vyděšeně do očí. „Jen... se ptal jestli jsem ve Státě... a ať přijedu co nejdřív domů..." zašeptá. Znovu sklopím pohled k telefonu a znovu začnu hledat další jméno v kontaktech. „Reo..." začíná Nico opatrně. „Teď ne..." šeptnu tichounce. „Reo," řekne důrazněji. „Co je?" Štěknu důrazně a vážně se na něj podívám. Za jeho zády však do místnosti v klidu vchází Nue a tak pohled krátce upírám na něj. Ruce má založené v kapsách a na rtech se mu pohrává mírný úsměv. Jakmile nás však zahlédne, zarazí se a v chůzi se pomalu zastaví. Pomalu nás všechny sjede pohledem. Těká očima střídavě ze mě na Lea a dlouze mlčí. Zmateně se zamračí. „Děje se něco?" Ptá se pomalu, opatrně. Znovu vytáčím Tatua a opět si přikládám telefon k uchu. Začnu po místnosti přecházet sem a tam. Nervózně se tahám za vlasy a koušu se do rtu. To dlouhé nekonečné vyzvánění však nezvládám.
Zatímco se Leo vybavuje s Nicem a Nuem, mě nohy nevědomky zavádějí do kuchyně. V telefonu se ozývá hlasité pípání a tak ho naštvaně hážu na barový pult. Okamžitě zamířím do lednice s alkoholem, otvírám dvířka a bez váhání vytahuji svou whisky. Jakmile dvířka od lednice zavírám, zjeví se za nimi Leo a tak leknutím mírně nadskočím. Okamžitě mu pohled padá na láhev v mé ruce a tak mi ji z ruky hned poklidně, ale silně, odebírá. „Tohle není řešení, zlato..." zašeptá a odkládá hned láhev na bar. Naštvaně ho obcházím a pro láhev se znovu natáhnu. „Zlato..." povzdechne si. „Nech mě bejt..." štěknu šeptem. Láhev se snažím rychle otevřít. Prsty dnes ale opravdu nespolupracují. Tiše italsky zanadávám a praštím rukou naštvaně do stolu. Trochu více, než jsem chtěla. Ihned si ruku začnu vytřepávat, abych prodýchala bolest. „Zlato..." dochází ke mně Leo znovu. Podívám se mu skrz slzy do očí. „Pojď sem," zašeptá a ihned mě vtáhne pevně do objetí. Jakmile mu zabořím hlavu do hrudě, ihned tiše zavzlykám. Hladí mě tiše po zádech a líbá mě do vlasů. „Neměli jsme ho tam posílat samotného..." zavzlykám tichounce. „Není sám... má Tatua a je se Samem... ten by nedopustil, aby se mu něco stalo..." zašeptá nazpátek. Já však odmítavě vrtím hlavou. Samuelovi nevěřím. Dělá vše jen pro své zájmy. „Musíme se tam vrátit..." zašeptám a odtáhnu se. Podívám se Leovi skrz slzy do očí. „To teď nemůžeme, zlato..." zašeptá a odhrne mi několik pramínků vlasů z tváře za ucho. „Nemůžeme ho tam přece nechat..." vzlyknu zoufale. „Dej mi trošku času..." „Tom ho ale nemá... jestli je ve Státě... jestli se tam opravdu děje to, co říkají..." „Neboj se... Cole na tom pracuje, za chvíli již jistě budeme vědět víc..." zašeptá. Pohladí mě palcem po tváři, já však stále odmítavě vrtím hlavou. „Věř mi..." zašeptá. Krátce mě políbí a tak zavírám oči. „Pane..." ozve se od dveří. Proto se Leo pomalu odtáhne a já ihned sklopím hlavu. „Omlouvám se..." říká proto Cole vzápětí. Leo mě ihned chytá pevně za ruku. „To nic... nějaké novinky?" Opáčí k němu. Cole je však tiše. A mně je naprosto jasné, co bude následovat. „Tak běž..." zašeptám. Od Lea se odtáhnu a setřu si rozechvělou rukou slzy. „Slíbíš mi, že neuděláš žádnou hloupost?" Ptá se jen. Opřu se rukama pomalu o barový pult a zavrtím pomalu hlavou. „Tohle ti může slíbit jedině Renim..." zašeptám tiše. „Dohlídnu na ni," přitaká hned. Pomalu k Renimovi zvedám pohled. Ani jsem nevěděla, že tady s námi je. „Za chvilku budu zpátky," pohladí mě Leo po zádech. Nebude. To moc dobře vím. Uhýbám však pohledem a znovu se dlouze zadívám na telefon. Obrazovka zůstává černá. Tiše si povzdechnu a zavřu oči. Sklopím hlavu. Místností se rozlehne dlouhé ticho. Leo s Colem už jsou nejspíš pryč a Renim se pravděpodobně bojí cokoliv říct. Pomalu proto otevírám oči. Znovu se zadívám na telefon. Stále nic. „Hlídej mě, ať nezavolám otci..." zašeptám a krátce se na něj podívám. Ve dveřích však již místo Renima stojí Nue a Renim se tiše přesunul na druhou stranu místnosti. „Nebylo by to lepší? Si s ním promluvit..." odpoví mi Nue. Nad tím se tiše uchechtnu a odvrátím zdrceně pohled. Promnu si oči. „To fakt nebylo..." zašeptám. Nue tiše přichází za mnou k baru a postaví se naproti mě. Pomalu k němu tiše zvedám pohled a podívám se mu do očí. Vypadá, že celou situaci chápe. On ale nechápe zcela nic. „Neměl bych to říkat... ale i můj táta je docela kretén..." začne pomalu. Vůbec nevím, jestli vůbec tento rozhovor chci vést. „Nemůžeš jít za to do vězení? Když tak mluvíš o králi..." zašeptám. „Jsem princ... ani král mě nemůže řádně potrestat tak, aby i sám nebyl potrestán... výhoda dětí mocných rodičů, nemyslíš?" Povytáhne obočí. „Ani ne..." šeptnu. A přeci jen se natáhnu pro láhev whisky. Už dělám první blbost. A nikdo mě nezastaví, to je blbost další. Jakmile však viditelně s láhví zápolím, Nue ke mně natáhne ruku a nabídne tak svou pomoc. Nevím, jestli je vůbec moudré po tom včerejšku pít další alkohol. I tak však Nuemu láhev podávám. „Daniel ale není tvůj pravý táta, viď? Někde jsem četl, že vás s tvým bratrem adoptoval..." říká pomalu, zatímco bez obtíží otvírá láhev. Poklidně obchází barový pult a zamíří do skříňky se sklenicemi pro dvě whiskovky. „Adoptoval..." uchechtnu se tichounce. Přijde mi to slovo ve spojení s tou skutečností docela ironické. Vážně se tohle veřejně píše? Zželel se nás a jako hodný starostlivý otec si nás vzal pod svá křídla? „Není to pravda?" Ptá se mě, zatímco se již vrací s rozlitou whisky a jednu z nich mi podává. Opatrně si od něj jednu přebírám. „Adopce... je elegantní název pro únos..." odpovím. Dlouze se ze sklenice napiju. Vůbec mi to ale po včerejšku nechutná a tak se výrazně zašklebím. Nedopitý obsah sklenice s odporem pokládám na stůl a prohrábnu si vlasy. Znovu se podívám na telefon. Stále nic. Měla bych to zkusit znovu?
„Pamatuješ si na svou pravou rodinu?" Ptá se opatrně. Pomalu přikývnu. Nevím, jestli zrovna tohle je téma, na které bych zrovna teď chtěla myslet. Vím, že se mě snaží rozptýlit. Myšlenkami mě zavést někam daleko od Toma. I tak se k němu však stále vracím. Nechci probírat nic jiného, chci myslet jen na něj. Na to, jak tohle musí prožívat zase sám. Na to, jak mizerná máma jsem. „Mohl bych si s ní promluvit? O samotě..." slyším najednou Nicův hlas a já absolutně netuším, kde se tady vzal. Zvedám k němu pohled a střetám se s ním pohledem. „Je to v pohodě?" Ujišťuje se Nue tiše. Z hluboka se dlouze nadechnu a pomalu přikývnu. Pohled však sklopím a natáhnu se znovu po sklenici, ze které se dlouze napiju. Její obsah již postupně celý dopíjím. Naštvaně odkládám sklenici na stůl a odsunu ji od sebe co nejdál. Nejspíš doufám, že tak nebudu mít touhu si nalít další. „Budu vedle..." říká Nue, vlastně ale netuším, kterou místnost tím myslí. A je mi to i vcelku jedno. Pomalu přikývnu a jen v tichosti se zatajeným dechem vyčkávám, až jeho kroky mizí kdesi v útrobách domu. Pomalinku si prohrábnu vlasy. Konečně se krátce nadechnu, hned si však promnu oči. „Promiň..." slyším Nica říkat italsky. A tak k němu pomalu zvedám pohled. „Choval jsem se jak kretén... už zase..." zašeptá. Na to nemám co říct. Jen tiše přikývnu, čímž vlastně nic nevyvracím. Má přeci pravdu. „Musíš ale uznat, že to je všechno celý divný..." dodává hned. A já mám pocit, že to tím všechno zase celý posere. „Co je divný?" Ptám se. „No všechno..." pomalu obchází pult až dochází klidně za mnou. „To, že si Baiamonte bere Kaluu... to, že Kalua obchoduje s Baiamontem... to, že jsem tady... to, že jen pár dní po svatbě se stane tohle..." „Já s tím nemám co dělat, Nico," zavrčím hned a ukážu naštvaně do míst, kde stále ve vedlejší místnosti běží puštěná televize. „A oni?" Šeptne. Kývne směrem k chodbě. Je mi jasné, že tím myslí Lea se Samem. „Jsi si jistá, že se nic neděje za tvými zády?" Šeptá dál. Zřejmě nechce, aby ho zaslechl Renim. Jak kdyby ten rozuměl italštině. „Leo by nic takového neudělal..." syknu. „A Samuel?" Povytáhne obočí. „Za Samuela neručím, jeho žena nejsem..." „Jsi jeho švagrová. Jste jedna rodina, je jedno, kdo z vás to byl... padne to na všechny..." pokračuje tiše. „Už jsem ti říkala, že jsme nic takového neudělali..." podívám se mu naštvaně do očí. Nad tím se pousměje. „Už je to my...?" Povytáhne obočí. Nad tím protočím očima. „Přestaň s tím..." syknu naštvaně. „Nemůžeš stát mezi dvěma světy, vždycky si musíš vybrat jednu stranu..." namítá naštvaně. „Já si ji ale vybrala už dávno," odseknu. Dlouze se odmlčí. Jak kdyby tohle nechtěl slyšet. „Nemůžeš z toho být tak překvapený... táta dělá všechno pro to, aby se mě zbavil... všichni mě nesnáší..." „To není pravda..." namítá hned. I tak však stále dlouze mlčí. Mlčky si mě prohlíží. „A nejsem zaskočený... sám vím, že ti s nimi bude lépe..." šeptne. „Tak co je za problém?"
Povytáhnu obočí. „Mrzí mě, že už nic nebude jako dřív... že už my dva nebudeme jako dřív..." zašeptá. Podívám se mu pomalu do očí. „Nemáme na vybranou," odpovím jen. Odvracím hned pohled a znovu se krátce zadívám na černou obrazovku telefonu. „Chtěl bych to ještě jednou zkusit... vrátit se do těch časů, kdy nám oboum bylo jedno, co si myslí ostatní... kdy jsme byli mladí a hloupí..." šeptne. Znovu k němu pohled zvedám. Jen abych viděla, jak ke mně opět o krok přistoupí. Jak se ke mně naklání. Jak mi jednou rukou zajíždí do vlasů a dlouze mě líbá na rty. Zavírám v šoku oči. Nespolupracuju. Ale ani ho od sebe neodstrčím. Nechávám ho líbat mě tak jemně, jak mě nikdy nepolíbil. Bez chtíče. Bez vášně. A srdce mi přeci jen poskočí. A možná to je ten impuls, který mě probouzí.
Ruku mu pohotově pokládám na hruď a silně ho odstrčím. V šoku mu hledím do očí. Nevím co říct. Zbláznil se? Copak zapomněl, že sem přijel na mou svatbu? Copak ztratil pojem o tom, kde jsou ty hranice?
Projíždí mnou vlna vzteku a má ruka vystřelí mnohem dříve, než stíhám uvažovat. Svou zraněnou rukou mu uštědřím slušnou facku. Tak hlasitou, až se ozve i hlasité křupnutí. Dlaň mě ihned pálí, Nico jen zavře oči a odvrátí pohled. Ani to s ním však nehlo. V mém zápěstí se však začíná ozývat velmi silná bolest. A mně dochází, že to křupnutí nejspíš vycházelo právě z mé ruky. „Kurva..." zakleju nahlas a ihned se za ruku chytám. Jen dotek však bolí jak čert. Okamžitě se mi nahrnou slzy do očí. „Jsi v pořádku?" Přistoupí ke mně blíž. Já však o několik kroků odstoupím. „Jdi do hajzlu..." vzlyknu mírně. Hned kolem něj procházím a okamžitě mířím za Renimem, který mi jde naproti. „Asi potřebuju led..." zachvěje se mi hlas. „Ukaž mi to..." chytne mě hned za předloktí. Zápěstí je již značně opuchlé. „To bude chtít lékaře..." řekne. „Ne... nechci teď Leovi přidělávat ještě další starosti..." „Reo... promiň..." ozve se mi za zády. „Vypadni odsud," štěkne na něj Renim mírně. Tentokrát jsem poprvé ráda, že tady se mnou Renim je.