andREA 2

89

„Nevím... nereaguje..." slyším vzdálený hlas. „Hej... slyšíš mě?" Ozývá se z dáli. I tak tento tlumený hlas tak moc bolí. Tak moc bodá do uší. Tak moc rezonuje v hlavě. Ucítím pevný stisk na ruce. Pomalu pootevřu oči, víčka mi však znovu padají. „Otevři oči... aspoň na chvíli..." slyším prosebný vyčerpaný hlas. I já jsem však vyčerpaná. Na tohle nemám sílu. Ucítím jemný dotek na rameni. „Podívej se na mě..." slyším již hlas zřetelněji. A tak se oči pokouším otevřít znovu. Zmateně se porozhlédnu. Vidím rozmazaně. Všude kolem je přítmí a vůbec nepoznávám, kde jsem. „Výborně..." usmívá se na mě osoba nade mnou, jen sotva však rozeznávám její tvář. „Víš, jak se jmenuješ?" Ptá se mě. Snažím se pomalu mrknout a obraz více zaostřit, to se mi však nedaří. „Jsme už v bezpečí... budeš v pořádku..." ujistí mě. Já si tím ale jistá nejsem. „Jak se jmenuješ?" Ptá se znovu. Já ale nemám vůbec žádnou energii mluvit. Pomalu oči znovu zavírám. „Podívej se na mě, ještě na chvíli..." zaprosí muž nade mnou. „Andrea..." špitnu slabounce, oči však nechávám zavřené. Místností se krátce rozhostí ticho. Znovu však pocítím silný stisk ruky a tak oči znovu krátce otvírám. „Pamatuješ si i příjmení?" Ptá se mě muž pomalu. Zatímco se jej snažím zaostřit, posvítí mi něčím do očí. Hlavou mi projede ostrá bolest a tak oči rychle zavírám. „To nic... v klidu, neboj se..." zašeptá. Já však na jeho druhou otázku nedokážu odpovědět. Nevím, co znamená. Nechápu, na co se mě ptá. „Kde... jsem?" Šeptnu zmateně. „Jsi na ošetřovně... jsi v bezpečí..." odpoví klidně. „Měla jsi úraz... bouchla ses silně do hlavy..." dodává po chvíli. „Potřebuju, aby ses na mě podívala... zvládneš to?" „Je tady... hrozně moc..." nezvládnu větu dopovědět. „Já vím... zkus jenom na mě, dobře?" Mluví dál tak klidným a jemným hlasem. Oči tak znovu pomalu otvírám a snažím se na něj zadívat. Stále však vidím tak moc rozmazaně. Tak moc dvojitě. „Víš, kdo jsem?" Ptá se mě. Já však nedokážu zaostřit ani tvář. „Nevidím..." šeptnu. „Nevidíš vůbec nebo rozmazaně?" „Rozmazaně..." odpovím. Víčka mi znovu postupně padají. „To nevadí... to se zlepší..." slyším jako poslední.

„Vstávej..." zaslechnu. Jemný dotek na ruce se mě snaží probudit. Mně se však chce tak moc spát. „Slyšíš mě?" Ozývá se znovu. Nejraději bych utekla daleko od těchto lidí, ať se už nemusím probouzet. Ta bolest je obrovská. Při každém probuzení se cítím hůř a hůř. „Podívej se na mě..." slyším však dál. Víčka mírně pootevřu, únavou mi však ihned padají. Zkouším to proto znovu, úplně otevřít se mi je však nedaří. Někoho zahlédnu. Drží mě za ruku. Oči znovu zavírám. „Podívej se na mě, jen na chvíli..." slyším opět. Oči se snažím otevřít, o nic víc se mi to však nepodaří. „Jak se jmenuješ?" Ptá se někdo. Ne ten, který mě drží za ruku. Ačkoliv je jeho tvář mírně rozmazaná, jeho rysy vidím jasně. Je to cizinec. Stejně tak ten, který na mě teď mluví. „Pamatuješ si, jak se jmenuješ?" Ozývá se znovu. Snažím se zdroj toho hlasu vypátrat. Na rozdíl od prvního muže stojí. Vypadá vážně. „Na chvilku ti posvítím do očí, dobře?" Řekne. Já ho však vůbec nevnímám. Světlo sice výrazně bolí, nijak však na něj nereaguji. „Jak to vypadá?" Ptá se ten, co mě drží za ruku. Sama si všímám, že v obličeji má několik tržných ran, několik modřin. „Nelepší se to..." říká tiše ten druhý. „Víš, kdo jsme?" Ptá se a světlo zhasíná. Pomalu k němu zvedám pohled. Dlouze se na něj zadívám. „Pamatuješ si, kdo je tohle?" Ukáže na sedícího muže, který mě drží za ruku. Jakmile nic neříkám, muž značně znervózní. Znejistí. Měla bych něco říct. „Jmenuješ se Rea... měla jsi úraz hlavy a jsi na ošetřovně..." dodává však stojící muž. Nerozumím však tomu, co mi říká. Proč mi to říká? „Tohle je tvůj manžel..." ukáže pomalu na sedícího muže. Tomu se oči zalesknou slzami. „Rozumíš mi, Reo? Jestli ano, stiskni ruku..." slyším ho říkat. Víčka mi však znovu padají a já znovu rychle usínám.