andREA 2

34

Pomalými kroky scházím schůdky z letadla na Leovo letiště ve Státě. Zvednu pomalu hlavu vzhůru a v chůzi se zastavím. Zahlédnu několik přistavených aut. Spoustu Leových lidí, což mě nakonec vůbec nepřekvapuje. Před všemi těmi auty však stojí Banjamín. Zadkem se opírá o svou motorku, ruce má zkřížené na prsou. Tiše si povzdechnu. „Vypadá to, že jeden z nás má problém," ušklíbne se Erick vedle mě. Rezignovaně schody z letadla sbíhám a pomalým krokem k Benovi přicházím. Než však cokoliv kdokoliv z nás vysloví, Ben mi podává černou zbrusu novou helmu. S povytaženým obočím ji přijímám. „Projedeme se," řekne jen a kývne k nové motorce opodál. Překvapeně vytřeštím oči. „To je nová Ducati Panigale...?" Přistoupím k ní až moc nadšeně. Ben si však nasadí helmu a na svou motorku hned nasedá. „Jedeš nebo ne?" Ptá se. Nemusí mě vyzívat dvakrát. Nadšeně si helmu nasadím a ihned na motorku nasedám. Zvuk při startu je tak nádherný. Vibrace mnou prostoupí a dodají mi okamžitě energii, kterou jsem tak dlouho nepocítila. Šťastně se zasměju. Ben si mě ještě chvíli prohlíží, já však na nic nečekám a rychle přidávám plyn. Start má rychlý a silný, je silnější, než jsem čekala. Přeci jen má poslední herka byla o dost starší. Tolik let jsem na motorce nejela. Tolik let mi chladný vítr nepročesával vlasy při rychlé jízdě.
Prudce vybírám zatáčku a z letiště rychle vyjíždím. V zrcátku vidím, že mi je Ben v patách. Sama pro sebe se usmívám. Vnímám každý zvuk, každou vibraci, kterou stroj pode mnou vydává. Přidávám na plyn. Ostře řežu zatáčky. Nemyslím na nic. V hlavě mám prázdno, vnímám jen okolní svět. Každý, i ten nejmenší kamínek na cestě, každou větev, kterou těsně míjím. Čas se zpomalí. Čím rychleji jedu, tím víc se vše kolem mě zpomalí. V hlavě mám klid, tep se mi zklidní. Konečně se cítím volná. Konečně se cítím klidná. A šťastná i navzdory všemu.
Podívám se znovu do zpětného zrcátka, jen abych zjistila, že mi je Ben stále v patách. Trochu se vzdálil, má mě však stále v dohledu. Trochu zpomalím, aby mě mohl dojet. Ben mě však rychle předjíždí a v pozdrav na mě kývne. Tiše se zasměju. Ben prudce zahýbá. Tuhle cestu znám. Proto Bena dojíždím a krátce se na něj podívám. Společně zpomalíme a několika posledními prudkými a stoupajícími zatáčkami vyjíždíme na prostorný plac na vyvýšeném kopci. Prudce zastavím. Šťastně se zasměju a motor vypínám. „Ta bestie má sakra sílu," sundám si helmu a prohrábnu si vlasy. Ben svou helmu odkládá na svou motorku. „Je to taky nejnovější model... do prodeje má jít až za dva měsíce..." odpoví mi vážně. Vypadá unaveně. Kruhy pod očima má větší než obvykle. Jak kdyby se z něj vytrácel život. „Odkud ji máš?" Ptám se. „Já? To sehnal brácha... pro tebe..." podívá se mi do očí. Můj úsměv se mi postupně ze rtů vytratí. Zoufale si povzdechnu a helmu naštvaně na motorku odkládám. Rychlým krokem se vydávám ke kraji skály, odkud je výhled nejlepší. Smutně se posadím do trávy a podívám se na krajinu pod námi. Letiště se odsud zdá být tak daleko. Museli jsme jet jak blázni, když jsme tuhle cestu urazili za takovou chvíli. „Vím, že jste se pohádali," posadí se Ben vedle mě. „Nebyla to ledajaká hádka..." odpovím tiše, aniž bych se na něj podívala. „Nic, co byste nezvládli..." „Nebyls tam," podívám se na něj krátce. Podívám se mu do očí. „Oba vás znám. Dokážu si představit, jak to asi mohlo vypadat..." „Hádali jsme se skoro celou dobu, co jsme byli v Itálii..." namítnu. Ben pomalu přikývne. „Nemáte zrovna lehký období... Bůh vás v posledním měsíci zkouší, co to dá..." „To nás všechny," šeptnu naštvaně. Beru do ruky kámen, který se mezi námi povaluje a naštvaně ho zahodím do propasti před námi. Nahrnou se mi slzy do očí. „Co se ti stalo?" Zeptá se. Pomalu se na něj podívám a povytáhnu obočí. Prstem ukáže na krk. Hned pohledem znovu uhýbám. Z hluboka se dlouze nadechnu a promnu si jizvu na předloktí. Značka, kterou si mě tehdy Leo označil. Kterou zajistil, že část mě navždy bude patřit jemu. Všechny ty špatné vzpomínky budu navždy sdílet s ním a pamatovat si je o trošku růžověji, než jaká byla skutečnost. „Nevěděla jsem, že jezdíš na motorce..." řeknu však místo odpovědi. „Dlouho jsem na ní neseděl... Leo to nevidí rád..." „Proč?" Beru do ruky další, tentokrát významně menší kamínek. Začnu si s ním pohrávat mezi prsty. „Zabil se mu na ní kámoš... je to už dávno, ale... nebylo to pěkný..." odpoví. Znovu si tiše povzdechnu. Kamínek v ruce taktéž zahodím. „Měla bych jet za Tomem..." šeptnu tiše. „Užij si ještě chvíli... je s ním teď Leo..." „Leo?" Podivím se a podívám se na něj. „Leo přece zůstal v Itálii..." namítnu. „Přiletěl před třema hodinama... spolu s tvojí novou motorkou..." „Jak sakra mohl přiletět dřív než my, když jsme vylítali dřív?" Rozčílím se mírně. „Vím já? Je to Leonardo, zeptej se jeho, jak tyhle věci dělá... já tu jeho kouzelnou hůlku nemám..." „Takže tě poslal, abys ze mě vytáhl informace, co?" Pokroutím hlavou. „Jaké informace?" „O tom, co se stalo na Danteho oslavě..." „Dante měl oslavu?" Opáčí a mírně se zamračí. „Nevíš o tom? Slavil narozeniny..." „No... Stephanie se o ničem nezmínila... pokud vím, tak ji nikam nepozval, jen si volali..." zamračí se ještě víc. „Takže ti Leo nic o tom neříkal?" Podivím se. „Měl by mi o tom něco snad říct? Stalo se tam něco?" Podiví se Ben. Na chvíli se odmlčím. Možná jen moc často věci ve své hlavě překombinovávám. Možná, že je všechno úplně jinak, než si myslím. A ta velká hádka, kterou jsme si s Leem před odletem prošli, byla opravdu jen jedna z mnoha našich hádek. „Proč mám pocit, že bych měl o něčem vědět, ale nevím o tom?" Podívá se mi Ben do očí. Pokrčím ledabyle rameny. „Reo. Nelži mi..." „Není to lhaní, když mlčím," namítnu. Nad tím se mírně uchechtne. „Fajn, tak ke mně buď upřímná," zpřísní svůj tón. Ani zdaleka se však vážností v hlase nedokáže rovnat Samovi nebo Leovi. Je na to až moc hodný.
Zavírám pomalu oči a z hluboka se dlouze nadechnu. Krátce zatajím dech. „Reo," začne znovu. „Máš teď svých starostí dost," řeknu rázně. „Teď myslíš tátu?" Povytáhne obočí. Pomalu přikývnu. „Nejsem malej kluk... unesu toho fakt mnohem víc..." tváří se, že je v pohodě. Určitě ale v pohodě není. „Reo..." „Zase jsem do toho spadla," vyletí ze mě. Ani vlastně nevím proč. Tohle jsem rozhodně říct nechtěla. „Spadla do čeho...?" Ptá se. Pomalu otevřu oči a zadívám se do země. „Zase beru Xyzantropyl..." „Reo..." povzdechne si hned naštvaně. Periferně vidím, jak sklopí hlavu a zavře dlouze oči. „Jak moc?" Ptá se vážně. „Tři tablety na dávku..." zašeptám. „Tři tablety?!" Zvýší hlas a prudce se na mě podívá. „Do hajzlu, Reo, já chápu, že to teď není zrovna lehký, ale řešit to drogama?" „Není to droga..." „Xyzantropyl je droga..." „Pomáhá mi to," namítnu. „Jasně, že máš pocit, že ti to pomáhá, to drogy dělaj, Reo... zatímco ti to rozežere celý tělo zevnitř..." štěkne naštvaně. Z hluboka se znovu nadechnu a prohrábnu si vlasy. „Snažím se přestat... postupně snižuju dávku, jenže mi už začínají ty stavy a-" „Kolik toho teď bereš?" Zeptá se. „Dvě tablety... už jen jednou denně..." „Už jen...? Tys to..." podívá se mi do očí. Je zděšený. „Asi nechci slyšet víc..." zamračí se a pokroutí hlavou. „Potřebuju pomoct se z toho dostat nějak... rozumně..." „Leo to ví?" Zeptá se klidně. „Proč myslíš, že jsme se pohádali?" Šeptnu. Ben si tiše povzdechne a přikývne. „Jo... když už jsme u toho..." hlesnu a pomalu se na něj podívám. „Co," probodne mě pohledem. „Možná... jsem Leovi omylem připomněla, že jsem po tobě vyjela... a on je teď z toho trošičku paranoidní..." řeknu opatrně. Ben pomalu povytáhne obočí, zda to myslím vážně. „Omylem jsi... co?" „Nenuť mě to opakovat..." „Promiň, ale uvědomuješ si, že mám taky před svatbou?" Vyjede mírně. „Stephanie to neví...?" „Jasně, že ne, proč bych jí pro boha něco takovýho říkal?" „Stejně o nic tehdy nešlo..." šeptnu. „Nebyla to zrovna jednorázová záležitost," namítne Ben naštvaně. Prudce se postaví a o několik kroků ode mě odstoupí. Prohrábne si naštvaně vlasy. „Promiň..." šeptnu. Pomalu se na něj otočím. „Radši pojedu, než si z toho ostatní zase něco přeberou..." uchechtne se naštvaně. Po cestě k motorce si pro sebe něco huhlá. „Bene..." zvedám se a rychle k němu vykročím. „Počkej, počkej," rychle k němu přicházím. „Leo to Stephanie neřekne..."
„Ne, ale až mi dá Leo do držky, což mi dá, budu jí muset lhát. Ve vašem vztahu je to možná normální, já ale své ženě lhát nechci," odsekne mi. Naštvaně si nasadí helmu a nasedá na motorku. Než stíhám cokoliv dalšího říct, odjíždí rychle pryč.