andREA 2

84

„Je to tady malé, ale myslím, že by se ti tady mohlo líbit..." říká Leo opatrně. Pomalu se porozhlédnu po naší ložnici. Je opravdu hodně malá. Jen manželská postel a dvě skříně. Jedno malé okno s výhledem na malé zamrzlé jezírko, žádné další dveře. Žádný další nábytek. „Kde je koupelna?" Zeptám se hned. „Na konci chodby..." odpoví. „Na konci chodby?" Povytáhnu šokovaně obočí a zhrozeně se na něj podívám. „Jsou tady dvě... jedna nahoře a druhá dole... ta vrchní bude naše, tu spodní necháme chlapům..." mluví dál. Jen ta myšlenka mě však děsí. To jako budu chodit polonahá po chodbě? Je to tady jak na nějaké malé staré chatě. Vůbec to nepůsobí jako místo, kde bychom měli být v bezpečí. I když je v lesích, uprostřed ničeho. Máme tady s sebou přeci jen hrstku chlapů. Zvládneme to takhle sami?
„Gio s Colem mají ložnice vedle nás, Renim a Kenai na konci chodby, Rafael a Caleb jsou dole ve spodním patře..." pokračuje ve výkladu. Já však pomalu docházím k oknu a zadívám se ven. Venku hustě chumelí. Zamrzlé jezero postupně pokrývá nová vrstva sněhu. Tomovi by se tady líbilo. Ten si teď však užívá Sicílii a zřejmě se vůbec ničím netrápí. „Gio ti teď bude dělat společnost místo Renima..." slyším však Lea říkat. Nad tím se mírně zamračím a pomalu se na něj otočím. „Proč?" „Potřebuju ho teď na něco jiného..." „Nemám Giorgia ráda..." namítám hned. „Je to šéf naší ochranky... s ním budeš nejvíc v bezpečí..." popojde ke mně mírně. Nesouhlasně však zavrtím hlavou. „Jsem spokojená s Renimem a Kenaiem..." „Stále tě budou hlídat... máme tady ale omezený počet lidí a proto se musíme všichni přizpůsobit... bude to teď chvíli jiné..." šeptne. Pomalu mě chytá za ruku. Uhýbám pohledem. Nahrnou se mi znovu slzy do očí. „Zlato..." „Nemůžeme se přeci schovávat věčně..." šeptnu. „Nebude to věčně... zvládneme to..." zašeptá a hladí mě po ruce. Zavrtím však hlavou. „Mám z toho všeho špatný pocit..." zašeptám. Leo mě pomalu chytne za tváře. Odhrne mi pramínek vlasů za ucho a jemně mě políbí. Polibek mu sice krátce oplatím, ihned poté se však odtáhnu. Sklopím pohled a opřu si čelo o jeho hruď. Pohladí mě po zádech. „Co si dneska večer pustit nějaký film?" Navrhne tiše. Nad tím se hned mírně zamračím a znovu hlavu zvedám. Zmateně se mu podívám do očí. „Nikdy se spolu nedíváme na film..." šeptnu podezíravě. „No právě... já vlastně ani nevím, jaké filmy máš ráda..." odpoví. Krátce zatajím dech. Ve Státě zuří válka, Samuel zmizel a všechno padá na Leovu hlavu. Dívat se se mnou jen tak na film je to poslední, na co mu zbyde v tuhle chvíli čas. „Stejně budeš celou noc zavřený v pracovně..." odpovím. „Nebudu... budu s tebou..." odpoví on. Pomalu mě chytá za boky a přitáhne si mě k sobě. „Celý večer... celou noc, až do rána... kdy si společně uděláme snídani a posnídáme..." zašeptá. „Neslibuj něco, co mi jen dá falešnou naději..." šeptnu. „To je to vážně už tak špatný, že mi nevěříš ani tohle?" Povytáhne obočí. „Vždycky v noci pracuješ... skoro nespíš... když se něco děje, skoro tě nevídám..." „Říkal jsem ti přece, že to chci všechno změnit..." „Nečekám, že budeme spolu trávit dny, je mi jasné, že musíš pracovat... a jsem s tím v pohodě..." „Já ale pracovat budu. Ale taky budu s tebou. Stejný čas, co věnuji práci, věnuji i tobě... " dívá se mi dlouze do očí. Nějak se mi nechce věřit tomu, co říká. Nějak odmítám jen pomyslet na to, že by to pro jednou mohl myslet upřímně. Leo přeci tyhle kompromisy nedělá.
„Leon..." zašeptám. Leo však zmateně povytáhne obočí. „Cože?" Ptá se zmateně. Pomalinku se z hluboka nadechnu. „Můj oblíbený film... je Leon..." šeptnu. Leo se krátce pousměje. Pomalinku mě vtáhne do náručí a pevně mě objímá. Líbá mě do vlasů a já zavírám oči. „Tak se dnes večer podíváme na Leon..." zašeptá mi do vlasů. „Slibuješ?" Opáčím hned. „Slibuju..." zašeptá zpátky. Na dveře se však ozývá opatrné klepání, jako pokaždé, když se něco děje a nám s Leem se podaří najít alespoň pár minut pro sebe. Možná proto nepřikládám jeho slibu velkou váhu. Možná proto nečekám, že si opravdu nějaký film pustíme. To my přece neděláme. My se přeci na filmy spolu nedíváme.
„Ano?" Jednoduchým slovem Leo vpouští Giorgia dál a přeruší tak naše soukromí. Znovu. Jako vždy nás prodává. „To, oč jste žádal... je připravené, pane..." řekne Giorgio klidně. A tak mi přeci jen poskočí krátce srdce. Že by opravdu pro nás dva nechal něco přichystat?
Leo mě jemně pohladí po pažích a já k němu v naději vzhlédnu. Pomalu zrovna přikývne. „Na chvilku teď budu muset jít..." řekne však a políbí mě krátce na čelo. A mně opět srdce poskočí. Tentokrát však žalem. Nic pro nás nenachystal. A ani nenachystá. Žádný filmový večer nebude. „Co kdybyste se s Giem zatím trochu seznámili... a skočili pak za klukama s tou tvou rukou na ošetřovnu?" Povytáhne Leo obočí, jak kdyby to nebyl bůh ví jak skvělý nápad. Pokusím se o mírný úsměv a pomalu přikývnu. Znovu mě pohladí po ruce. „Uvidíme se pak..." pousměje se na mě znovu. Bez dalšího pohledu však vykročí ke dveřím, cestou ještě něco pošeptá Giovi a poté klidně odchází. Tiše si povzdechnu. Jak já nesnáším tyhle nové situace. Pomalu se na Giorgia podívám a krátce se střetáváme pohledem. Oba mlčíme. Tohle je tak trapný. Znovu si tiše povzdechnu a podívám se krátce z okna. „My dva jsme spolu nezačali zrovna nejlíp..." řekne však. Pomalu se na něj znovu podívám. Naráží snad na to, jak mě ve Státě odmítal pustit za Leem? Na tu šílenou scénu? „Ne... nezačali..." zašeptám tiše. Vůbec nejsem nadšená, že spolu teď máme trávit více času. „Co začít znovu?" Navrhne. Nad tím pomalu povytáhnu obočí. „Cože?" Vypadne ze mě. On však vytahuje krabičku cigaret. Stejná značka, jakou nám táta speciálně pro mě s Timem vozil do Státu. „Cígo na usmíření?" Pousměje se. Zmateně se mu podívám do očí. „Já... nekouřím..." zašeptám zaraženě. Nad tím se mírně zasměje. „Leovi to neřeknu... pojď..." kývne směrem k chodbě. A já si nejsem jistá, kam mě to vlastně vůbec zve. „Počkej... v téhle vánici ven fakt nejdu..." namítám. Znovu se na mě podívá a znovu se usměje. „Nejdeme ven," mrkne na mě. Pomalu mizí za rohem a já zůstávám v ložnici sama. Hlasitě si povzdechnu a zadívám se dlouze do stropu. Proč já? Proč mě Bože trestáš takovými lidmi? Proč mě necháváš trpět? „Jdeš?" Ozve se vzdáleně z chodby. Hlasitě si povzdechnu a naštvaně za ním vykročím. Nechci tady být. Nechci s Giorgiem trávit čas, nechci s ním chodit na cigaretu a ani se s ním poznávat. Nechci se bavit s lidma. Chci si zalézt do postele a probrečet dva dny. Chci si jít zaběhat v dešti a několik hodin se nevracet. Chci být sama. Alespoň na pět minut v tomhle hloupým životě bych si přála být sama.
„Už jsem se bál, že mě v tom necháš," řekne Giorgio s mírným úsměvem a energicky sbíhá schody dolů. Já tolik energie do svého sestupu ze schodů rozhodně dát nemůžu. A tak se spíš courám, vděčná, že schody již sejdu bez obtíží. Vděčná, že už nepadám tak často, jak to bylo ještě před měsícem zvykem. Giorgio však na mě klidně pod schody čeká a bedlivě mě sleduje, hlídá každý můj pohyb. A možná to je právě ten problém, proč se mi znovu sevře srdce.
„Kam jdeme?" Ptám se, jakmile se ke mně Giorgio přidává a vede mě do chodby, kterou jsem ještě nestihla prozkoumat. Chodba je opravdu kratičká. Vede z ní jen tolik dveří, kolik bych zvládla napočítat na jedné ruce. „Do našeho brlochu," pousměje se. Nad tím slovem se zamračím. „Brlo... co?" Ptám se zmateně. Ve stejný moment však otvírá dveře do místnosti, ze které se ozývá hlasitý smích. „Gio, nekaž zábavu...!" Slyším protestovat Kenaie. Jakmile se však objevím ve dveřích a vidím, jak se válí na gauči s nohama na stole, celý ztuhne. Rychle nohy ze stolu sundává a postaví se. Teprve teď si všímám, že má košili rozeplou a plandá mu podivně do stran. V panice se rychle snaží něco najít. Mou pozornost však upoutají zvláštní zvuky vycházející z televize na protější stěně. Jakmile na ni pohlédnu, uvidím něco, co jsem velmi dlouho neviděla. Dvě nahé ženy, které zrovna v posteli mění svou polohu na novou, víc divácky atraktivní. Nad tím se tiše zasměju. Lesbické porno jsem opravdu dlouho neviděla. „Vypadni, Kai," řekne Giorgio s klidem. Sám dojde do místnosti, v mžiku nachází ovladač a televizi vypíná. Kenai se vystresovaně ukloní. „A ty svoje romanťárny si pouštěj v ložnici... ne tady..." dodává. Ani nestíhám do místnosti vejít a Kenai kolem mě se sklopenou hlavou prosviští někam pryč. Tiše se zasměju. Do místnosti pomalu vkročím a dveře za sebou zavírám. „Mohls to tam klidně nechat," uchechtnu se. Giorgio zatím sklízí nepořádek ze stolu, i tak se však nad mou poznámkou ušklíbne. „S holkou jsem se na porno ještě nedíval... to je fakt," utrousí. A ta jeho poznámka se mi líbí. Pomalu se po místnosti porozhlédnu. Nic kromě gauče, pár křesel, televize a několika skříní tady vlastně není. Ani okno. A působí to docela útulně. „Proč jsi mě sem vzal?" Ptám se. Pomalinku vykročím ke gauči a posadím se na jeho kraj. Není zas tak pohodlný. Působí staře. Opotřebovaně. Je trochu ošoupaný. „Abys věděla, kde nás najít, když budeš něco potřebovat... tady vždycky někdo bude..." řekne s klidem. Postaví přede mě plechovku vychlazeného ochuceného toniku a nabídne mi cigaretu ze své krabičky. Pomalu si jednu vytáhnu. „A taky je to jediné místo v domě, kde můžeš kouřit," usměje se na mě. Ihned vytáhne zapalovač a cigaretu mi zapálí. Dlouze si potáhnu a zavřu oči. Krátce zatajím dech. Alespoň na chvíli chci mít pocit, že je mi zase dvacet. Chci si na chvíli opět myslet, že mé tehdejší problémy jsou ty nejhorší na světě. A že život nemůže být horší. Protože teď, o deset let později, vím, že život horší je. A bude.
Kouř opět vydechnu a oči otvírám. Giorgio již sedí v křesle naproti mně se zapálenou cigaretou mezi rty a otvírá jak mou, tak svou plechovku toniku. Krátce si potáhne z cigarety, bere si svou plechovku do ruky a opírá se zády o křeslo. Zadívá se na mě. „Klidně se ptej..." řekne však a mírně mě tím vyvede z míry. „Na co?" Povytáhnu obočí, zatímco on se napije ze své plechovky. Mírně pokrčí rameny a plechovku odkládá na stůl. „Na cokoliv... budeme teď spolu pracovat, je vždy dobré, když se obchodní partneři poznají na začátku a nezjišťují nepříjemnosti v průběhu..." řekne. A tímhle přístupem mi naprosto vyrazí dech. Ještě nikdo před ním mi tohle nikdy nenabídl. Každý mi zdůrazňoval, že pro mě pracuje. Že tady není od toho, aby se mnou sdílel soukromý život. Zejména Erick. „Dobře, začnu..." řekne po chvíli. Krátce si potáhne a kouř znovu vydechne.
„Já jsem Giorgio, ale říkej mi Gio..." začne dokonalou italštinou. Tím si hned získá mou pozornost. „Jak mám říkat tobě?" Ptá se mě dál italsky. Nad tím se pousměju. „Prostě jen... Reo..." šeptnu také italsky. „Těší mě, prostě jen Reo," usměje se na mě. „Slyšel jsem, že máš ráda whisky..." začne. Nad tím pomalu přikývnu. „Proč? Kvůli tvému otci?" Povytáhne obočí.
„Jak to víš?" Zamračím se mírně. Podívá se mi do očí. „Několik let jsem pro něj dělal... hlídal jsem mu kancl v Rose, než to prodal Gregorimu a vyletělo to do vzduchu..." řekne. Gregovo jméno jsem neslyšela roky. Roky jsem na něj ani nepomyslela. I tak se mi však po té dlouhé době svírá žaludek. „Byl jsi tam tehdy? Když to vybuchlo..." zašeptám. „Oficiálně? Jo... neoficiálně jsem už byl přeběhlej u Kaluů..." odpoví. „Proč jsi odešel?" Zeptám se a potáhnu si z cigarety. Pomalu povytáhne obočí, zda tuhle otázku myslím vážně. „To je vtip, že?" Uchechtne se. Sám si z cigarety potáhne. „Vlastně by mě zajímalo... kdy ti poprvé došlo, že je tvůj tatík pěknej kretén?" Povytáhne se zájmem znovu obočí. Dlouze a tiše se na něj dívám. Teď je to pro mě jasné, tehdy, před lety, jsem ale měla tátu jakýmsi způsobem ráda. I když jsem si to nechtěla přiznat. „Došlo ti to... že jo?" Ujišťuje se Gio opatrně. „Když se vzbouřili lidé z ghetta..." zašeptám bez váhání. Na tu chvíli jsem si tak dlouho nevzpomněla. Dlouze si potáhnu a kouř tiše vydechnu. „Proč zrovna tehdy?" Ptá se se zájmem. Odklepnu si popel z cigarety do popelníku na stole, na Gia se však nepodívám. „Utíkali jsme z bunkru, kam se dobývali... a Daniel mě tam nechal, aby sobě získal více času na útěk..." šeptnu. Teprve teď zvedám pohled a podívám se mu do očí. I on dlouze mlčí. Mlčky si potáhne ze své cigarety a uhýbá pohledem. Nějak cítím, že opravdu ví, jaký Daniel umí být. Protože ho takového zažil.
„Nemám ráda, když mě pořád někdo hlídá... a sleduje... když nemám soukromí..." řeknu najednou. Gio ke mně znovu zvedá pohled. „Klidně mě hlídej, pozoruj, dělej, co je třeba... ale ať o tom nevím. Chci mít pocit, že jsem sama... aspoň na chvíli..." zašeptám. Natáhnu se znovu k popelníku a po posledním potáhnutí z cigarety ji típám. „Já nemám rád lhaní... a neupřímnost..." řekne on. „Klidně mi řekni, že jsem kretén, klidně mi řekni, že se mnou nesouhlasíš, ale hlavně to řekni... stůj si za svým..." dodává. Nad tím se mírně pousměju. Už začínám chápat, proč ho má Leo tak rád. Proč zrovna on dělá šéfa ochranky. „Pojď... skočíme za klukama na ošetřovnu, ať pak máme oba klid..." zvedá se z křesla. Tiše si povzdechnu a prohrábnu si vlasy. Možná si s Giem opravdu budeme rozumět.