andREA 2

3

Rozechvělými prsty se dotknu bílé růže. Hřbetem ruky si rychle stírám slzy a růži pokládám na Nicův a Lilin hrob. Nechala jsem je pohřbít na místě, kde zemřeli. Na místě, kde spolu měli strávit dlouhý nudný život. A místo toho tady zažili muka. Oči pevně zavírám. Prsty se jemně znovu dotýkám růže. „Promiň mi to..." zašeptám. Ta slova patřím oboum dvoum za tak moc věcí. Mám tolik důvodů, proč se těm dvoum omlouvat. „Neměla bys tady být," ozve se za mnou tátův hluboký hlas. Oči pomalu otvírám. Slzy tentokrát nechávám po tvářích stékat. „Tohle je území Baiamonte, jestli jsi na to zapomněla..." dodá přísným hlasem. Pomalinku se postavím a otočím se na něj. Ruce má založené v kapsách. Pohled má přísnější než kdy dřív. Vypadá mladší. Bůh ví proč vypadá mladší. „Stále jsem Baiamonte..." řeknu pevným hlasem. „Už moc dlouho nebudeš, ne?" Povytáhne obočí. „Tohle je tvá gratulace k zásnubám?" „Nebudu ti gratulovat k tvé životní chybě. K další, jen tak mimochodem..." poznamená. Nad tím se ušklíbnu. „Já nevím... naposledy, co jsem se dívala, byl můj snoubenec nejbohatší člověk na týhle planetě... to bych moc chybou nenazývala..." „Takže to děláš kvůli penězům?" Opovrhovaně si odfrkne. „To říkáš ty. Dělala jsem to kvůli penězům i tehdy? Protože tehdy, pokud si dobře pamatuju, nespadal ani do dvacítky na rozdíl od tebe..." „O co ti jde?" Pokroutí hlavou. „Mně? O nic... jen jsem přišla za Nicem, jak vidíš..." ukážu na hrob za mnou a podívám se tátovi do očí. Ani to s ním nehne. Pokroutím hlavou a uhýbám pohledem. „To je fuk," utrousím. Procházím kolem táty pryč směrem k mému autu. „Ani se nezeptáš?" Křikne za mnou mírně. „To jsi až tak špatná matka?" Dodá. Hned se zastavím. „Není moje chyba, že vyrůstá bez mámy..." odseknu naštvaně. „Byla tvoje chyba, že vyrůstal bez otce," odsekne on. Pomalu se na něj otočím. „Měl Nica. Poděkuj sobě, že už ho nikdy neuvidí..." podívám se mu do očí. „Mluvím o skutečném otci." „Nemá skutečného otce." „Víš... není tak těžké provést test DNA..." vykročí ke mně pomalu. Krátce zatajím dech. „Kam tím míříš?" Syknu. „Že si myslím, že... by tak malej kluk měl mít tátu. Není fér, že ten chlápek žije svůj život, aniž by věděl, že má syna... jen kvůli tomu, že sobecky myslíš jen na sebe a osud tvého syna ti je ukradený." „Osud mého syna mi není ukradený a právě proto svého otce nezná," syknu nenávistně. Táta ale jen pokrčí rameny. „Nevadí... ty si stejně bereš Leonarda... začínáš novej život... tak zařiďme novej život i pro tvého syna," usměje se. Rychle k němu docházím, on mě však od sebe rychle odstrčí. „Opovaž se na to jen pomyslet..." zavrčím. „Už jsem je kontaktoval... Tomasso si nezaslouží vyrůstat s vrahem..." „Děláš si srandu, že jo? Jen mě zkoušíš..." „Já nevím... myslíš?" Povytáhne obočí. „Jo, kdyby ses k němu vrátila... hodila Leonarda za hlavu a byla součástí naší rodiny, to bychom se mohli bavit... ale teď... neměla bys chodit ani sem..." „Tohle bys tomu klukovi nikdy neudělal," štěknu nenávistně. „Ten kluk se přizpůsobí. Zkus o tom popřemýšlet," mrkne na mě a otočí se zády. Pomalým krokem se vydá k Nicově hrobu. A já cítím takový tlak na hrudi, takovou bezmoc, jakou jsem necítila za poslední měsíce.

Hlasitě mi začne vyzvánět telefon. Hlasitě si povzdechnu a podívám se směrem, kde se nachází. Na druhé straně místnosti, než sedím. Protočím očima. Unaveně se zvedám z gauče, krátce se mi zatočí hlava. Rychle se však vzpamatuju a klidným krokem se vydám k baru, kde jsem zapomněla vytaženou novou láhev whisky. Chtěla jsem si nalít, ale zapomněla jsem na to. Natáhnu se proto zatím pro telefon a hned se vydám pro skleničku. „Ano?" Zvedám hovor, aniž bych se podívala, kdo to je. „Čau. Stojím před dveřmi, přijdeš mi otevřít?" Ozve se Ben v telefonu. Otráveně si položím whiskovku na bar a pomalinku se vydám ke dveřím. „Leo není doma..." řeknu tiše do telefonu. „To nevadí, jdu za tebou," odpoví klidně. „Za mnou? Čím jsem si to zasloužila?" Podivím se. Docházím však ke dveřím a pomalinku je otvírám. Hovor pokládám. Ben se na mě usměje. „Čau," řekne znovu a hned vstoupí dovnitř. Znaveně za ním dveře zabouchnu. „Kde je brácha?" Zeptá se hned. „Nevím... má nějakej job..." šeptnu a prohrábnu si vlasy. Zamířím hned zpátky do kuchyně k baru. „Jsi v pohodě?" Zeptá se. „Jo, jen... jsem unavená..." šeptnu. Docházím k baru a Ben si sedá na židli naproti mě. „Dáš si taky?" Zeptám se a naliju si whisky do sklenice. „Počkej... než si to dáš, něco pro tebe mám," pousměje se a sahá do kapsy. „Co?" Uchechtnu se. Jednou rukou netrpělivě držím sklenici a druhou láhev. Podívám se na něj. „Dárek," řekne divný tónem. Povytáhnu obočí. Vytáhne z kapsy nějakou krabičku a položí ji na bar mezi nás. Pomalinku se pro ni natáhnu a beru ji do ruky. Těhotenský test. Z hluboka se pomalu nadechnu a ještě pomaleji se na Bena podívám. Nic neříkám. Tímhle mi totiž vzal vítr z plachet. Je mezi námi však divné ticho. Dlouho. Předlouho. „Co to jako má být?" Zeptám se možná až moc nepříjemně. „Myslím, že by sis ho měla udělat před tím, než to vypiješ..." řekne klidně. Znovu se z hluboka nadechnu a prohrábnu si zoufale vlasy. „Neříkej, že tě to nenapadlo..." „Nenapadlo," syknu tiše a za vlasy se potáhnu. „Ale nevyvracíš mi to," pousměje se. Probodnu ho pohledem. Zoufale zakňučím a promnu si oči. Nechci si ho dělat. Nechci, protože se bojím výsledku. A tuším, jaký by mohl být.
Ben mi položí dlaň na mou chvějící se ruku. Ani jsem si neuvědomila, že jsem až tak nervózní. „Víš co?" Podívám se mu do očí. „K čertu s tím," pousměju se a rychle se vydám ke koupelně u nás v ložnici. Nevím, proč vlastně až tam, je docela daleko. Možná to chci všechno oddálit. Cítím, jak mi srdce silně buší, jak kdyby se mi snažilo vyskočit z hrudi. A když do koupelny vcházím a zamykám za sebou, je to ještě horší. Mnohem mnohem horší. Rychle dojdu k záchodu, sundávám si tepláky i s tangama a posadím se na záchod. A teprve teď začnu vybalovat test z krabičky. Přesně tento jsem měla i tehdy, když jsem čekala Toma. A to mi přijde úsměvné. Za chvíli to totiž bude šest let. Za dva týdny přesně to bude šest let od toho, co se narodil. A já zase sedím na záchodě a čůrám na těhotenský test, abych já, která nikdy neměla mít děti, se dozvěděla, jestli budu mít dítě druhé. Rychle test odkládám k umyvadlu a potáhnu se za vlasy. Deset let zpátky bylo všechno jinak. Střídala jsem jednoho kluka za druhým, někdy jsem jich měla i desítky za týden. Milovala jsem sex. Milovala jsem ten život, tu různorodost. Vše se točilo jen kolem toho a já věděla, že děti nikdy nechci. Ne tady mezi takovými lidmi. Nikdo, včetně mě, by nikdy neřekl, že se někdy zamiluju. Láska mi přišla jako urážka na cti. Jeden partner mi vždycky přišel jako hrozná nuda. A pak se stal ten incident. Jedna kulka a napáchala tolik škody. Nikdy nebudeš mít děti, plakali nade mnou. Já byla ale ráda. Bylo mi to vlastně asi jedno. Až do doby, kdy se Bůh rozhodl vzpomínku na nejhorší den v mém životě ztělesnit. Darovat mi syna, kterého jsem nikdy neměla mít. Syna, kterého jsem nikdy nechtěla. A s ním jsem poznala pravou lásku a to, jak moc bolí, když se strachujete o vlastní dítě. Je to jakoby část vaší duše, vašeho srdce a vědomí žilo v jiném těle. A vy se každým okamžikem strachujete, ať se jí nic nestane.
Pomalinku spláchnu a potáhnu se znovu za vlasy. Nechce se mi na ten test dívat. Nechce se mi dívat na výsledek, který by tam teď už jistě měl být. A tak si raději umývám ruce a podívám se sama sobě do očí. Všechno by to dávalo takový smysl. Ta přecitlivělost na všechno. Ty bolesti hlavy. Ta nevolnost po ránu. Ta únava. A tak docházím k závěru, že mám jasno i bez testu. Proč mi to jen nedošlo dřív? Test beru do ruky a podívám se na něj. Samozřejmě, že vyšel pozitivní. Jsem těhotná. Rychle ho hážu do koše a zoufale zanadávám. Znovu se potáhnu za vlasy. Tak silně, že mě to usvědčuje v tom, že nesním. Znovu se na sebe podívám do zrcadla. Oči se mi plní slzami. Zabořím hlavu do dlaní a zoufale do nich zahučím. Slzy si rychle stírám, vlasy poupravím. Rychle dveře odemykám, otvírám a odcházím zpátky za Benem. Hlavou se mi honí tolik myšlenek, že vlastně ani netuším, na kterou z nich se zaměřit první. Mám v hlavě takový bordel. Tak velký.
Rychle sbíhám schody a zamířím zpátky do kuchyně. „Tak co?" Ptá se Ben rovnou. Mlčky docházím k baru a beru sklenici s whisky do ruky. Rychle ji vyliju do dřezu. Beru si čistou sklenici a napustím si vodu. „Beru to tak, že Leo bude táta," usměje se Ben zářivě. Opřu se zadkem o linku a podívám se na něj. „Jo..." vydechnu tiše. Dlouze se napiju vody. Tohle je na dalších pár měsíců můj alkoholový drink. „Stejně o to brzo přijdu..." šeptnu a uhýbám pohledem. „To myslíš vážně? Teď by ses měla radovat, ne mluvit o tom, jak potratíš..." odpoví nevěřícně. Smutně se pousměju a znovu se napiju. „Co se děje?" Ptá se. „Nic..." šeptnu. Odkládám sklenici na bar. „Něco evidentně jo... myslel jsem, že budeš ráda..." „Prostě... si myslím, že teď není úplně ideální chvíle na to být těhotná," zašeptám. Podívám se mu pomalu do očí. „Jak mám... zachránit své dítě a získat ho zpátky, bojovat proti mému otci, kterej tak moc touží po tom se mi pomstít, řešit svatbu, normální životní problémy a... těhotenství? To prostě nemůžu zvládnout..." „Tys ho potkala?" „Jo... věřil bys, že mi hned vyhrožoval?" Založím si ruce naštvaně na prsou. „Co říkal?" „To je fuk," pokroutím hlavou a povzdechnu si. Dojdu k němu a smutně se posadím na barovou stoličku vedle něj. „Není to fuk. Když na to budeš sama, tak budeš víc ve stresu... pomůžeme ti... tohle jsme přece čekali, že přijde..." „Jo, ale to mi asi nedošlo, kam až může zajít..." šeptnu. „Řekni mi, co se děje..." trvá na svém. „To nejde..." šeptnu. „To bych ti pak musela říct ještě něco, co nevíš a..." zavrtím hned hlavou. Slzy se mi hned hrnou do očí. „Ach bože, tohle já prostě nezvládnu..." zakňučím. Zabořím hned hlavu do dlaní. „Zvládneš to. Leo to vyřeší, o tom nepochybuju..." „A jak asi..." uchechtnu se a znovu se na něj podívám. Zavrtím hlavou. „Nevím o co jde, ale... jak praví rčení, není nic co by nevyřešila dokonale připravená úkladná vražda," pousměje se. Probodnu ho hned pohledem. „To by sice bylo řešení, ale..." zavrtím znovu hlavou. „Leo to vyřeší, neboj. Ty se jen soustřeď na to, ať je můj synovec spolu s tebou v klidu a v pořádku..." obejme mě kolem ramen. Mám pocit, že je z té zprávy mnohem víc nadšený než já. Určitě je mnohem víc nadšený než já. „Jak víš, že to bude kluk...?" Povytáhnu obočí. „Protože Kaluovi umí jen kluky," ušklíbne se. Nad tím se mírně zamračím. „A... Ari je snad co...? Tu jako dělal někdo jinej...?" „Ari je výjimka. V rodině jsme jinak měli samé kluky... vždycky..." „Samuel má vlastně taky kluky, že..." šeptnu. „Jo. Tři," ušklíbne se. Mezi námi zavládne dlouhé ticho. Vlastně ani nevím, proč už probíráme pohlaví. Tohle všechno mi přijde tak zvrácený. „Podívej... co kdybychom spolu zajeli na vyšetření... a zbytek potom pořešíš s bráchou, jak dojde domů?" Povytáhne obočí. Vím, že to myslí dobře a taky vím, že bych na to vyšetření měla jít. Mám ale tolik důvodů, proč tohle všechno nechci. Proč se teď to těhotenství tak moc nehodí. „Tak jo," zašeptám ale nakonec. Netuším, proč s tím vším souhlasím. Asi mi už přeskočilo.