andREA 2

30

„Jaký byl včera fotbal?" Ptá se mě Russini, zatímco si v poklidu dopíjím své kafe. Na všech šatech jsme již dávno domluvení, teď už jen čekám, až mě vyzvedne Leo a společně odjedeme za jeho mámou.
„Moc mu nerozumím..." pousměju se. Russini na to jen souhlasně přikývne. „Mám to úplně stejně. Manžel je extrémní fanoušek, jede to u nás snad co druhý den," postěžuje si a pokroutí výrazně hlavou. „Jé, vy jste ženatý? Jak dlouho?" Začnu však ihned vyzvídat. Vztahům přeci jen rozumím o trochu více než fotbalu. „Hmm... za chvíli to bude devět let... teda myslím..." ušklíbne se mírně. Nad tím se upřímně usměju. Podívám se mu pomalu do očí. „A nebál jste se třeba... jaké to bude? Ještě před svatbou..." „Ne," pokroutí sebevědomě hlavou. „Věděl jsem, že to bude skvělé. A taky to skvělé je," usměje se na mě zářivě. To mě ale moc nepovzbudí, právě naopak to mé vnitřní obavy jen podpoří.
Poslední dny mám zvláštní myšlenky. Začínám mít ze svatby strach. Přemýšlím nad tím, jaké to asi bude potom. Jak se ke mně bude chovat táta? Co na to má pravá rodina? Myslí to se mnou Leo upřímně nebo jde opravdu celou tu dobu po majetku?
„Vypadáte unaveně," ozve se Russini ustaraně. Snažím se hned zatvářit co nejvíce vesele, živě. Zazvoní mu však telefonu a svůj šálek kávy odkládá. „Omluvte mě, prosím," zvedá se a mírně se mi pokloní. Mírně se pousměju a jen krátce přikývnu. Erick ke mně mezitím přistoupí a opatrně se ke mně nakloní. „Musíme jít..." zašeptá ke mně. Pomalu se mu podívám do očí. Jeho pohled je vážný. „Proč? Leo nedorazí?" Zašeptám nazpátek. Erick však jen mírně zavrtí hlavou. „Změna plánu..." odpoví. „Pojď..." kývne směrem ke dveřím. Neochotně odkládám nedopitý šálek kávy na stůl a postavím se. „Aspoň se rozloučím..." řeknu klidně. Erick však vrtí hlavou. „Není čas... Russini to pochopí..." „Proč najednou tak spěcháš?" Zamračím se. „Co se stalo?" Ptám se, zatímco již z donucení kráčím ke dveřím. Tohle měl být pohodový klidný den. Můj den. Proto tahám telefon z kabelky, abych se přesvědčila, zda mi Leo nezanechal alespoň zprávu. Na telefonu se však nic neukáže. Neozval se. Nic mi ani nevzkázal. „Nevím... a i kdybych to věděl, tady to rozhodně rozebírat nebudu," sykne Erick mírně, zatímco mi přidržuje dveře ze salónu. Před vchodem mě již čeká několik fotografů a to i napříč tomu, že vydatně prší. Muž u dveří vytahuje deštník, i když mám pocit, že je naprosto k ničemu. Rychlým krokem se snažím prodrat k autu, které stojí jen pár metrů od vchodu. I za tu chvíli však uslyším několik hrozivých hromů. Rukávy halenky se mi rychle máčí, konečky vlasů se lepí k sobě. V momentě, kdy nasedám do auta, jsem skoro celá promáčená. A to i napříč deštníku, který zabránil větší škodě.
Erick si za mnou přisedne a prudce za námi dveře zavírá. Auto ihned vyjíždí, já se však již dívám na předpověď počasí. Erick se krátce chytá za sluchátko v uchu a něco do něj nakonec zahuhlá. Zvedám k němu zvídavě pohled. Možná, že kdybych se dokázala víc soustředit, bych mu i rozuměla, co říkal. „Let se ruší, kvůli počasí," řekne mi však naštěstí. I když nejsem ráda, tiše si oddechnu. Bála jsem se, že se něco stalo. „Podle předpovědi má pršet i zítra..." podívám se znovu na telefon. U dnešního dne mi však svítí červený vykřičník. Byla vydaná výstraha. „Mají být povodně..." šeptnu a telefon znovu zamykám. Smutně ho odkládám vedle sebe na sedačku a zadívám se z okna ven. Nejraději bych tam teď vyběhla, lehla si doprostřed rozpálené silnice a zůstala tam ležet. Nemám chuť se jít proběhnout, dnes ne. Dnes mám chuť nechat se unášet vodou. Topit se v ní a z toho pobírat svou sílu. Je to zvláštní. Dnes se cítím úplně jinak, než jsem zvyklá. Sama jsem ze sebe zmatená.
Erick si pomalu sahá do kapsy a nakonec mi podává svůj kapesník. Tázavě pozvednu obočí. „Teče ti krev z nosu," řekne klidně. Rychle se nosu dotknu. Prsty mám ihned od krve. Kapesník si proto od něj přebírám a rychle si ho k nosu přikládám. Proč jsem nic necítila? „Díky," zahuhlám, jak kdyby se nic nedělo. Krátce se střetneme pohledem, Erick tím svým ale hned uhýbá. Zadívá se vážně ven. „Máš holku?" Zeptám se ho. Ihned se zamračí a podívá se na mě. „Proč se mě na něco takového ptáš?" Vypadne z něj drzým tónem. Někdy umí být stejně neohrabaný jako já. Když s námi není Leo, je ke mně upřímný. A to mám na něm ráda. „Zasloužil by sis nějakou holku..." „Připadá ti, že mám nějaký osobní život? Jsem furt v práci..." odpoví nepřítomně. Pohledem znovu uhýbá ven. „A jsi s takovým životem spokojený...?" Zeptám se upřímně. Krátce mě probodává pohledem. Je mi hned jasné, že mi na mou otázku určitě neodpoví. „Někdo ti volá..." řekne místo toho. Znovu obrací svůj pohled ven. Kapesník si od nosu krátce odtáhnu a rychle si do ruky beru telefon. Jen abych zjistila, že mi volá Timotei. S ním teď rozhodně mluvit nechci. A tak hovor ihned típám. Naštvaně si odfrknu. Kapka krve mi však mezitím dopadá na halenku a tak vzápětí zanadávám. Kapesník si rychle znovu k nosu přikládám. Ruka se mi mírně chvěje. Jsem nervózní. Netuším proč. „Je ti dobře?" Ptá se Erick ustaraně. Několikrát rychle přikývnu. Na stehně se mi však znovu rozvibruje mobil. „Nech mě kurva bejt," syknu tiše a hovor znovu odmítám. Na displeji zůstává krvavá čmouha. A nervozitou se mi najednou rozechvějí i stehna. Něco je špatně. Celý den mám tak moc špatný pocit. Nedokážu říct proč, nemá to vůbec žádný důvod. Nedokážu na to vůbec přijít. „Chceš se napít?" Vyzvídá Erick dál, já však hned vrtím hlavou. Jakmile se mi rozvibruje telefon potřetí, ruka se mi již klepe výrazně. Nahrnou se mi slzy do očí. Kapesník od nosu znovu odtáhnu a rozechvělými prsty se rychle snažím telefon vypnout. Místo toho ale hovor omylem zvedám. Zatnu naštvaně ruku v pěst. V hlavě několikrát zanadávám, naštvaně se koušu do rtu. Jsem kráva pitomá. Nedokážu ani odmítnout hovor. A tak naštvaně telefon do rozechvělé ruky beru a přikládám si ho k uchu. „Chci se sejít..." ozve se hned z telefonu. „Já ne," odseknu mírně. „Chci jen probrat majetek pro ostatní... nic víc..." mluví smutně, klidně. „Majetek... pro ostatní?" Ptám se šokovaně. Nechápu, o čem to mluví. „Chceme se domluvit na přepis těch vil... pro strýce, tetu a babi..." dodá, jak kdybychom vše měli již dávno domluvené. Znovu se zadívám Erickovi do očí. Ten mi však naznačí, že si mám znovu přiložit kapesník k nosu. A tak to zmateně udělám. „Já ale... nic přepisovat nehodlám, Time," odpovím mu mírně v šoku. „To myslíš vážně...?" Je v šoku i on. „Jo... kdyby jim to děda chtěl dát, tak jim to odkáže... asi měl nějaký důvod pro to, proč to tak neudělal..." „Oba moc dobře víme, proč to skončilo celé u tebe, Reo. O sympatiích to zrovna nebylo..." odsekne mírně. „Chceme jen, abys jim vrátila střechu nad hlavou... nic víc..." „Já jim ale nic neberu. Ať si tam klidně žijí dál, přepisovat to ale na ně nebudu..." stojím si za svým. Timotei se nevěřícně uchechtne. „Víš vůbec, jaké to je žít v domě, který není tvůj?" Vyjede mírně. Asi jsem ho něčím naštvala. „Nevím, ale pro ně to žádná novinka není, ne? Nikdy jim to přece nepatřilo. Tak proč bych jim to najednou měla dávat...?" „Reo..." uchechtne se znovu. „To nemyslíš vážně tohle..." vydechne nevěřícně. „Zdědila jsi miliony dolarů. Chceme po tobě pět baráků, nic víc." „A já od vás chci, abyste mi už dali pokoj... je to opravdu tak těžké?" Zvýším hlas mírně. Ruka se mi silně chvěje. Kapesník od krve naštvaně zahodím a zadívám se z okna ven. „Čubka nevděčná..." slyším v telefonu vzdáleně tátův hlas. Mírně mě to zarazí. Je možné, že mě měl Timotei celou tu dobu nahlas? Že to slyšelo vícero lidí? „Je zajímavé, jak se teď staráš..." zašeptám zřetelně. „Když jsi mě těsně před řízením prosil, ať ti pomůžu zabít tátu. Měníš strany podle toho, jak se ti to hodí... s takovýma lidma já nehraju..." odseknu mírně a hovor pokládám. Telefon rychle podávám Erickovi. „Vypni to prosím tě," podívám se mu krátce do očí. Z mé rozechvělé ruky telefon přebírá, já se však již dívám z okna ven. Jsme již jen kousek od našeho hotelu.
Z hluboka se dlouze nadechnu a snažím se uklidnit. Proč mi bylo souzeno řešit v životě takové věci? Měla jsem být chudá. Měla jsem počítat každý cent, abych zaplatila jídlo pro svou rodinu. Tohle je všechno špatně. Já jsem tady špatně.
„Jsme tady..." řekne Erick dřív, než si stíhám uvědomit, že stojíme před hlavním vchodem hotelu. „Nemůžete zajet k bočnímu vchodu?" Houknu hned na řidiče, když vidím, kolik fotografů venku čeká. Řidič se krátce ohlédne na Ericka, ten jen přikývne. „Dobře, má paní," odpoví postarší řidič. Auto se znovu rozjede a já si zoufale promnu oči. Cítím ze svých prstů krev. Tiše si povzdechnu a zadívám se na svůj odraz v okně. Pod nosem mi trochu zaschlé krve zůstalo. Nejhůř jsou na tom však mé prsty. A má halenka. Takhle opravdu nemůžu vyjít mezi fotografy. „Už se těším, až budeme zpátky ve Státě... a tenhle blázinec přestane..." zašeptám si pro sebe. Erick se nad tím mírně uchechtne. Pomalu se na něj podívám. Znovu se střetneme pohledem. Tentokrát se do jeho očí dívám dlouze. Mlčky se snažím přijít na to, co se mu honí hlavou. Co se za tou jeho skořápkou skrývá. Nedokážu ho vůbec přečíst, stejně tak, jako Lea. V určitých věcech si jsou dost podobní. „Jsme tady, má paní," ozve se řidič z přední části vozidla. Pohledem hned od Ericka uhýbám a zmateně se podívám ven. Jsme jen kousek od výtahů v podzemním parkovišti. Nikdo jiný kromě nás tu není. „Díky..." pousměju se na řidiče krátce a z auta ihned vystupuji. Erick se vedle mě objeví ani netuším jak. Je mezi námi však zvláštní atmosféra. Nebo jsem stále nervózní? Těžko říct.
Erick přivolává mlčky výtah a pozorně se rozhlíží kolem nás. Já však opět sleduji jeho. „Kdy naposledy ses pořádně opil?" Zeptám se ho. Ani se na mě nepodívá. „Já moc nepiju..." odpoví s nezájmem. „A není to náhodou proto, že jsi furt v práci?" Zeptám se. Podívá se mi pomalu do očí. Za sebou slyším cinknout výtah. „Možná..." odpoví a hned mi ukáže na prázdný výtah za mnou. Pomalu do něj vstoupím a zatímco Erick přikládá kartu od našeho pokoje, já se se zájmem opírám o stěnu výtahu a znovu si ho prohlížím. Založím si ruce na prsou. „Seženeme ti výpomoc... a pak se společně pořádně opijeme..." navrhnu mu s mírným nadšením v hlase. „Myslíš, že bych i své volno chtěl trávit s tebou?" Povytáhne obočí. Mírně pokrčím rameny. „Holku nemáš... tak s kým jiným by sis užil večer?" „Třeba s kámoši v baru?" Odpoví bez váhání. Tahle varianta mě opravdu nenapadla. Možná to bude proto, že už těch kamarádů tolik teď nemám. Vlastně nemám žádné. Jen rodinu. „Jo... to mě nenapadlo..." odpovím tiše a ihned odvracím pohled. Zavírám pomalu oči. Točí se mi mírně hlava. To bude určitě ta změna počasí. Pomalu pootevřu oči a tiše si povzdechnu. Prohrábnu si vlasy. „Máš ještě ten můj mobil?" Zeptám se tiše. Erick bez emocí sahá do kapsy a ledabyle mi ho podává zrovna ve chvíli, kdy se dveře výtahu otevírají. Bez jakéhokoliv poděkování si od něj telefon přebírám, otáčím se a rychlým krokem vcházím do hotelového apartmánu. Již z dálky slyším Leovu rozčílenou španělštinu. Něco se děje. Většinu situací přeci řeší s naprostým klidem. Ne-li všechny. Rychle scházím schody a téměř ihned se ocitám jen pár kroků od něj. Hovor zrovna s nadávkami pokládá. Zatnutou pěst si přiloží k čelu a se zavřenýma očima chodí sem a tam. „Zlato...?" Hlesnu s obavou v hlase. Hned se na mě otáčí a podívá se mi do očí. Má je rudé. Kdybych ho neznala, řekla bych, že je to od pláče. „Co se děje?" Zeptám se vyděšeně. Jeho ale zajímá něco jiného. „Co se stalo? Jsi zraněná?" Přistoupí ke mně rychle, kupodivu klidně. Oproti hovoru má pevný a klidný hlas. Prstem mi zvedá bradu a důkladně si prohlíží mou tvář. Nakonec se tázavě zadívá na Ericka. „Jen se mi spustila krev z nosu..." odpovím dřív, než to stihne Erick zveličit. „Co se stalo?" Podívám se mu do očí. Svůj pohled přesměruje znovu ke mně. Jemně mě pohladí od lokte po předloktí. „Promluvíme si o samotě..." zašeptá, pomalu ke mně přistoupí a políbí mě do vlasů. Jednou rukou mě objímá kolem pasu. „Ericku, hlas se u Cola..." kývne Leo za sebe. Nakonec mě chytá za ruku a jemně mě potáhne k ložnici. Snažím se z lidí okolo vyčíst, jak moc je situace vážná. Všichni si však drží svou tradiční kamennou tvář. Z nikoho nic nepoznám. Pomalu proto vcházím do ložnice a zatímco Leo dveře za námi zavírá, já se snažím z jeho tváře rozeznat, co se asi mohlo stát. Leo ke mně však přistoupí, chytá mou tvář do dlaní a dlouze mě políbí. Šokem naprosto zapomínám jakkoliv reagovat, spolupracovat. Zatajím jen krátce dech a oči zavírám. Leo se však po chvíli odtáhne. „Miluju tě... promiň, že ti to poslední dobou nedávám tolik najevo..." zašeptá mi na rty. Kabelku s telefonem rychle hážu za sebe na postel a jeho ruce z mých tváří pomalu stahuji dolů. Podívám se mu vyděšeně do očí. „Co se stalo?" Zeptám se. Z hluboka se nadechne. „Táta umřel..." zašeptá hned. Jak kdyby čekal, až se ho znovu zeptám. Z mého sevření se vymaní a o pár kroků ode mě odstoupí. Potáhne se za vlasy. Dlouze se zadívá z okna. Teprve po chvíli mi dochází, že dlouze mlčím. Že bych nejspíš měla něco říct. Z šoku ale netuším, jak reagovat. „Cože...?" Vypadne ze mě slabounce. Nechce se mi tomu vůbec věřit. „Jak...? Vždyť... vždyť... myslela jsem, že už to bylo poslední dobou lepší..." zlomí se mi hlas. Nahrnou se mi slzy do očí. „Bylo..." odpoví, aniž by se na mě podíval. „Tak... proč... jak... ?" Zachvěje se mi hlas. Slzy mi pomalu začnou stékat po tvářích. Měla jsem ho ráda. Poslední dobou jsem ho měla i radši než svého tátu. „Nevím... prý umřel ve spánku..." zašeptá. Zavrtí však odmítavě hlavou. Pomalu se na mě podívá. Jakmile zahlédne, že tiše brečím, hned ke mně přistoupí. Pevně mě objímá. I když bych ho měla uklidňovat teď já, i tak ráda hlavu zabořím do jeho hrudě. Objímám ho nazpátek. „Neplač..." zašeptá mi klidně do vlasů a jemně mě pohladí po zádech. Zavrtím odmítavě hlavou. Z hluboka se dlouze nadechnu. Snažím se kontrolovat svůj dech. Zavírám pevně oči. Vdechnu Leovu vůni, která mě vždy tak uklidňovala. Teď to ale moc nefunguje. Pomalu se od něj odtáhnu. „Potřebuju se posadit..." zašeptám. Hlava se mi začíná točit. Cítím, že tohle nemůže dopadnout dobře. Chytám proto Lea za ruku a přidržím se ho. Pomalu docházím k posteli a nakonec si na ni rychle lehám. Chytám se za hlavu. „Mám zavolat doktora?" Zeptá se Leo ustaraně. Zavrtím hned hlavou. „Promiň..." zašeptám. Leo si vedle mě sedá a chytá mě ustaraně za ruku. Proplete si se mnou prsty. „Potřebuješ Xyzantropyl...?" Ptá se dál. Já však znovu vrtím hlavou. „Chci to omezit, abych mohla na tu operaci..." zašeptám tichounce, stále trošku plačtivě. „Jakou operaci?" Zeptá se zmateně. „Na tu sterilizaci..." podívám se mu do očí stále skrz slzy. Zavírá pevně oči, své čelo zoufale opírá o mou ruku, kterou svírá ve svých dlaních. Hlasitě si povzdechne. „Chceš přece, abych tam šla..." zašeptám znovu tiše. Leo se mi pomalu podívá do očí, nic ale neříká. Vidím na něm, jak uvnitř sebe bojuje. Jak trpí. Oči se mu lesknou, slzy v nich ale nevidím. Jemně mě na ruku políbí. V jeho kapse se však hlasitě rozezní telefon. Zavře pevně oči. Znovu si povzdechne. Neochotně do kapsy sahá a ačkoliv si dává načas, nakonec hovor přijímá. „Ano...?" Ozve se tiše. Pomalu se mi podívá do očí. Nespouští z nich pohled. Stejně tak, jak nepouští mou ruku. „Dobře... hned jak se situace uklidní a bude bezpečné vzlétnout, ozvěte se mi. Potřebujeme se přes oceán dostat co nejdříve..." mluví klidně. Teprve teď mi dochází, co celou tu dobu zřejmě řešil. Kvůli počasí nemůžeme odletět, musíme se do Státu ale dostat co nejdříve. Proč se vždy to nejhorší musí dít právě nám? „Díky, vážím si toho," ukončí hovor a telefon hned odkládá na noční stolek vedle sebe. „Nedovolí nám teď odletět... nad Evropou je nějaká velká bouře..." povzdechne si. „Ví, kdy se to má uklidnit?" Zeptám se. Zavrtí mírně hlavou. „Může to trvat i dny..." šeptne. Odvrátím smutně pohled. Nevím, co na to mám říct. Svou ruku z jeho sevření pomalu vymaním a nakonec se opatrně posadím. Tlačí mě šátek, který mám stále uvázaný kolem krku. A tak si jej rychle povolím a s velkou úlevou si jej sundávám. Jemně si krk promnu. Na modelkách to vypadá vždy tak krásně, pohodlně. Ve skutečnosti je to ale neskutečně otravný. „Moc se ti to nehojí..." řekne si Leo spíš pro sebe. „Jo... protože Xyzantropyl..." odpovím jen. Jsem smířená s tím, že to může mít i vážné vedlejší účinky. Pro svou psychickou pohodu jsem ale ochotná obětovat hodně. „Kdy jsi to začala brát?" Vyptává se. Pomalu si sundávám boty a opatrně je odhazuji na zem. Všímám si, že mám stále prsty na rukách od krve. „Po potratu..." odpovím. Hned seskočím z postele a zamířím do koupelny. O tomhle se teď rozhodně nechci bavit. A už vůbec ne, když jsem se před chvílí dozvěděla, že jeho táta umřel. Jen pár dní po pohřbu mého dědy. Který umřel jen pár dní po našem dítěti. Těch úmrtí bylo poslední dobou nějak moc.
V koupelně ze sebe hned strhávám zakrvácenou halenku a odhazuji ji na stoličku opodál. Pouštím vodu a snažím se krev z prstů smýt. Není ji moc, i tak se však drží kolem nehtů. Smyji si ji proto alespoň z obličeje. Je mi jasné, že ji z prstů budu smývat další dva dny.
Vodu vypínám a utírám si obličej a ruce do ručníku. Natáhnu se pro halenku a vydám se zpátky do ložnice. „Je zničená..." postěžuju si smutně. „Koupíme novou..." „Tahle se už sehnat nedá..." odpovím. Na halenku se naposledy podívám a hned ji zahodím do koše. Zajdu si zpátky do koupelny pro gumičku a cestou zpátky si začnu dělat ledabylý drdol. „Pojď sem..." zašeptá však Leo a natáhne ke mně mírně ruku. Pozvednu překvapeně obočí a pomalu za ním docházím. Přitáhne si mě jemně k sobě, nakonec mě však přinutí se mu obkročmo posadit na klín. Pomalu ho obejmu kolem krku a podívám se mu do očí. Jeho ruce mi pomalinku sjedou z mých boků na zadek. Tohle neudělal tak dlouho. Pomalu se skloním k jeho rtům a dlouze ho políbím. Rukou mu při tom zajíždím do vlasů. Jemně mě kouše do rtu. Rukama mu sjíždím po hrudi a on tak dostává prostor a začíná mě jemně líbat na krku. Zavírám oči, zakláním hlavu. Užívám si každý jeho dotek. Každý jeho polibek. Tělo se mi začíná mírně třást. Svými prsty jemně cestuje po mém těle. Od podbříšku, přes bradavku až k ramínku mé podprsenky, které ihned z mého ramene sundává. Jemně mě políbí na rameno. Prsty si však pohraje s piercingem v mé bradavce.
Ozve se hlasité zvonění jeho telefonu. Já sebou leknutím trhnu, on ale nepřestává. „Ignoruj to," zašeptá mi na rameno. To jen způsobí mou husí kůži po celém těle. Usměje se. Krátce se odtáhne a podívá se mi do očí, s mým piercingem si však nepřestává hrát. „Mám tady kondomy... jestli budeš chtít..." zašeptá. Vážně se mě na něco takového ještě ptá? Telefon přestává zvonit a já Lea bez váhání povalím na postel. Vášnivě ho políbím. Rychlým pohybem mi sundává podprsenku, já mu naopak začnu rozepínat kalhoty. Krátce se mi usměje na rtech. Telefon začíná zvonit znovu a my ho oba ignorujeme. Znovu ho políbím, tentokrát se však nehodlám odtáhnout tak rychle. Hodlám si tuhle chvíli užít na maximum. Vnímat jeho dotyk na mých bocích. Vnímat jeho prsty na mé bradavce. Vnímat, jak mě líbá a nepřestává. Jak je po mně hladový. Jak chce víc. Potřebuje víc.
Telefon znovu přestává zvonit. Na dveře se však ozve klepání, ani jeden však nehodláme na klepání odpovědět. „Pane, na recepci je Ricardo Grossi se svým synem a vyžadují s vámi schůzku," ozve se naléhavě Coleův hlas za dveřmi. Ihned se zamračím a mírně se od Leových rtů odtáhnu. Posadím se a zadívám se na dveře. Čekám, jak Leo zareaguje. „Co chtějí?" Ptá se Leo otráveně. „Netuším. Prý je to urgentní..." ozve se Cole znovu. Leo si dlouze promne oči. Naštvaně si něco zahuhlá. „Pusťte je nahoru," rozkáže nakonec neochotně. Naštvaně si odfrknu a z jeho klína hned slezu. „To je fakt skvělý..." šeptnu. Naštvaně se natáhnu pro podprsenku a začnu se rychle oblíkat. „Vynahradím ti to..." řekne Leo za mými zády. „Jasně. Tak jako vždycky," šeptnu si pro sebe. Naštvaně si sundávám kalhoty a spolu a s botama, které beru ze země, obojí odnáším do šatny. „Vážně..." slibuje mi. „Práce je pro tebe vždycky přednější než já, Leonarde," odseknu, aniž bych se na něj podívala. Zatímco si v šatně vybírám, co si obleču, slyším Leovy naštvané kroky za mnou. „Tohle není ledajaká práce, Reo. To snad chápeš," řekne naléhavě, zatímco si zapíná kalhoty. „Nechápu, proč se zrovna ty potkáváš s chlápkem, který velí největšímu drogovému kartelu v Itálii," syknu k němu naštvaně. Probodnu ho krátce pohledem. Zjišťuji, že mi stihli již většinu oblečení zabalit do kufrů na cestu, a tak moc na výběr nemám. „Já si ho sem nepozval," odpoví Leo klidně. Naštvaně si oblékám první triko, které mi přijde pod ruku a nějaké béžové tepláky. Dokonce se i trefím, obojí je od stejného návrháře. „Zlato..." natáhne ke mně Leo ruku. Já se od něj však naštvaně odtáhnu. Probodávám ho pohledem. Naštvaně kolem něj procházím. Ať si vyřeší co potřebuje, já zatím budu hrát mrtvého brouka. Jako vždycky.