andREA 2

57

Dnes ráno mi volal Tomasso, po tak dlouhé době. Plakal, je nemocný. Má vysoké horečky a pro jistotu si ho vzali na pozorování do střediska. A on se tam nudí. Volal mi, zatímco mi dělali makeup a vlasy na dnešní první zastávku turné v Římě. Poté přišly zprávy z nemocnice. Ben už je konečně stabilizovaný, mimo ohrožení života. Zatímco mě soukali do šatů, plakala mi tu Ari. Opravdu věří, že to byla nešťastná náhoda. Prý ztráta pozornosti při řízení. Tiše jsem jí jen odkývala, že je to tragédie. Vždyť to přeci autonehoda byla. Ben si za to mohl sám. Ari však nakonec společně s Carlottou zůstaly u Bena v nemocnici a hned po mých přípravách jsem se tak ocitla s Leem a Samem opět sama. A tak jsme se na dnešní první zastávku našeho svatebního turné vydali pouze ve třech. Někde tam uvnitř mi začíná docházet, že tohle turné nebude plné lásky. Bude to krvavá svatba a my si teď dáváme první pořádně šťavnatý předkrm.
„Mohl bych budoucí paní Kaluu požádat o tanec?" Ozývá se vedle mě a já se pomalu otáčím k muži, ke kterému patří nabídnutá ruka přede mnou. Při pohledu na Manuela se mírně usmívám, i přes to, co se mi právě teď honilo hlavou. Nueho mám totiž ráda. A přeci jen mi pomohl dostat skoro dvě stě žen do Státu, aniž by o tom věděl. Leo se na něj usmívá. „Teď ti to ještě dovolím," mrkne na něj. Jeho nabídnutou ruku proto s úsměvem přijímám a nechávám se poklidně odvést na parket, kde již tančí desítky párů. Slavnostní část večera máme konečně za sebou, teď už přichází jen ta zábavná část. Oslavy, tanec a alkohol. Hlavně ten. Musím se ale mírnit, do médií se nesmí dostat nic nevhodného. Nic za hranou. „Vypadáš zamyšleně," vytrhne mě Nue z myšlenek a já se mu tak podívám do očí. Zatímco zjišťuji, že již společně poklidně tančíme na jeden z ploužáků, střetávám se krátce pohledem s tátou, který přichází za Leem k baru. Podívám se však znovu rychle na Nueho. „Děje se toho dnes hodně..." usměju se na něj omluvně. „Sama nevěřím, že už je to tady... a za chvilku se budu vdávat..." šeptnu si. „Kdy že máte termín?" Zeptá se mě se zájmem. Znovu se však pousměju. „To si necháváme pro sebe," podívám se mu znovu do očí. Pomalu chápavě přikývne. „Jasně... to mě taky mohlo napadnout," ušklíbne se. Pomalinku se pousměju a letmo opět zavadím pohybem o tátu, který se na baru vybavuje s Leem. Oba vypadají vážně, Leo se však zdá klidný a tak se nad tím snažím moc nepřemýšlet. „Mimochodem... na co jsi potřebovala půjčit to letadlo? Nemáš snad vlastní?" Vyptává se hned Nue zvídavě. „Pššt," podívám se mu hned do očí a mírně se porozhlédnu. Tiše se zasměje a povytáhne překvapeně obočí. „Potřebovala jsem tátovi ukrást nějaký nábytek... a má letadla nechává často sledovat, tak by mu to mohlo dojít..." šeptnu tiše. Nue se však hlasitě zasměje. „Využila jsi mě pro krádež nábytku?" Zasměje se pobaveně. Podívám se mu do očí. „Tiše... jestli to teď táta zjistí, jsem mrtvá ještě před svatbou..." šeptnu vážně. „Netipoval bych tě na někoho, komu na kusu nábytku tak záleží..." „Patřil Cassandře," odpovím klidně. „To byla... moje... vychovávala mě, tak to pro mě moc znamená..." vysvětlím mu. „Táta si nepřál, abych něco po ní vlastnila, takže když jsem měla tu možnost..." „Hrozí, že mě mafie bude stíhat kvůli pár židlím?" Povytáhne Nue s úsměvem obočí. Pobaveně se ušklíbnu. „Mluv o tom dál a jsme mrtví oba," pokroutím pobaveně hlavou. Tiše se zasměje. „To nebyl vtip," dodám šeptem. Znovu se zadívám na Lea u baru, který již postává se svými přáteli. Táta se přesunul zpátky za Timoteiem. „Radši se nebudu vyptávat dál... začínám mít pocit, že mluvíš až moc vážně..." uchechtne se. Mírně povytáhnu obočí. „A co si jako myslíš, že nikdy nikoho nenechal můj táta zabít?" Zeptám se ho. Nue si však hlasitě odkašle. „Tohle spolu probírat nemůžeme, Reo..." odpoví vážně. „Proč, máš strach?" Usměju se. „Pocházíme z až moc rozličných rodin... já si na rozdíl od tebe musím hlídat, co nahlas říkám..." vysvětlí. „Ty jsi tady ten princ, kterej žije v pohádce... já fakt ne..." zašeptám pobaveně. „Myslím, že si ani jeden nedokážeme představit svět toho druhého..." „Nejspíš ne," uzavírám to ve stejnou chvíli, kdy se vedle nás ozývá zakašlání. Můj táta se na nás oba zářivě usměje. V tanci se s Nuem zastavíme. „Mohl bych tě krátce vyrušit?" Pousměje se na mě. „Promluvíme si za chvíli, tati... teď jsme začli tančit," podívám se mu do očí. Výrazně překvapen způsobem, jakým jsem ho oslovila, se pomalu podívá na Manuela. „To je v pořádku. Skočím ještě pozdravit Lea, tak se uvidíme pak...?" Usměje se na mě Nue zářivě. Pomalu přikývnu a smutně se na něj pousměju. Nechci totiž, aby odcházel. Chci ještě tančit. Rozhodně ale nechci mluvit s Danielem. „Přišel sis zatančit?" Povytáhnu obočí. Táta však vrtí hlavou. „Pojď si za námi sednout... je tam i Tim a Nico..." kývne směrem ke stolu. Jeho hlas je kupodivu klidný a příjemný, nejspíš nechce působit panovačně. Cítím však, že moc na vybranou nemám. Z hluboka se dlouze nadechnu a společně s tátou vykročím ke stolu opodál, který je sice blízko tanečního parketu, je však situován chytře za zástěnou tak, že má vlastní soukromí. Rozhodně si vybrali ten nejlepší stůl. A tak pomalými kroky za nimi docházím. Jakmile se střetnu s Nicem pohledem, pousměju se. Jsem moc ráda, že dorazil. I když na výběr v podstatě neměl. Kdyby z naší rodiny nedorazil byť jen jeden jediný člen, média by to určitě rozpitvávala. „Bavíte se?" Usměju se na Nica a Tima a posadím se hned na volnou židli co nejblíže k parketu. Nico ihned uhýbá pohledem a tiše si usrkává ze svého gin tonicu. „Je to tu skvělý... máte to moc hezky naorganizované..." podívá se mi alespoň Tim do očí, jeho slova však působí tak chladně. „Škoda, že tady nemůže být i Cass..." šeptnu si smutně. Daniel si hned odkašle. „Nelíbilo by se jí tu..." řekne vážně. Podívám se mu pomalu do očí a povytáhnu obočí. „Proč myslíš?" Zeptám se. „Špatný výběr partnera," mrkne na mě. Nad tím se nevěřícně uchechtnu a pokroutím hlavou. „Ještě by mi ho záviděla," usměju se na něj zpátky. „Reo..." řekne však najednou Nico vážně. Pomalu k němu stočím pohled. „Teď... moc není vhodné takto vtipkovat," dopoví. Povytáhnu nechápavě obočí. Změřím si všechny tázavě pohledem. „Děje se něco?" Podívám se na tátu. „Chtěl jsem být k tobě upřímný... ať neřekneš, že jednám za tvými zády..." řekne najednou „Ty nejsi nikdy upřímný..." šeptnu podezíravě. Táta se však z hluboka nadechne a lokty se zapře o kolena. Podívá se mi vážně do očí. „Právě teď probíhá policejní zátah v tvých vilách..." zašeptá s klidem. Krátce zatajím dech. Změřím si je všechny pomalu pohledem, když však vidím, jak jsou všichni vážní, ujistí mě to. Tak už se to děje. Samozřejmě, že si musel vybrat první den mých svatebních oslav.
Nevěřícně se uchechtnu. „To... myslíš vážně?" Zeptám se šokovaně, na rtech se mi pohrává překvapený úsměv. „Nahlásil jsem tě. Předal jsem policii důkazy o tom, co... tam ukrýváš..." řekne vážně. „Co tam já ukrývám?" Vytřeštím na něj oči. „Ty vily jsou přece tvoje... a policii jsem sdělil, že jsem byl šokován, co jsi s nimi za tak krátkou chvíli provedla... co jsi do nich nastěhovala..." „Zapomněl jsi, že v hlavní vile stále vlastníš podíl?" „Mizivý podíl. Věř mi, že já z toho vyjdu čistý..." odpoví vážně. Znovu po všech šokovaně přejedu pohledem. Co po mně chtějí, jak čekají, že budu reagovat? Tahle situace je naprosto absurdní. Uprostřed prvního dne našich svatebních oslav. Uprostřed vší té slávy a pozornosti, která se na nás s Leem upíná. Lépe to načasovat prostě nemohl. „Tohle je vtip... že jo?" Zeptám se ho tiše. „Takže ten štědrý svatební dar od zbytku rodiny..." pokroutím hlavou v uvědomění a podívám se nevěřícně Timovi do očí. Zase to udělal. Zase, když jsem měla alepsoň trochu pocit, že je na mé straně, mi bez mrknutí oka bodl kudlu do zad. „Reo... probírali jsme to s právníky... když to hodíš na něj, nemusela bys dostat doživotí... možná bys to mohla stáhnout i pod dvacet let..." zašeptá Tim vážně. Zavřu pevně oči. Tahle slova tak bodají u srdce. „Tohle je tvá bratrská pomoc?" Podívám se mu již se slzami ublíženě do očí. „Hodíš mě přes palubu a na pomoc mi pošleš vyfouknutý člun?" Hlesnu. „Měla jsi vycouvat, když jsme ti říkali..." šeptne omluvně. „Moc dobře víš, že ti ty vily nepatří..." dodává. „Ale patří, Time. Děda mi je neodkázal proto, abych skončila ve vězení..." syknu. „A co když to byl jeho plán?" Ozve se táta. Pomalu se na něj podívám. On však poklidně kývne k baru, kde zajisté stále sedí Leo. „Nesnaž se mou rodinu rozdělit. To se ti nikdy nepodaří," syknu k němu rozčíleně. „Ale ano, podaří. Z tohoto tě ani on nevyseká, Reo. A já tě v tom vězení klidně nechám hnít... už tě znovu nevykoupím, takovou chybu už neudělám..." šeptá Daniel. „Reo..." chytá mě Tim za ruku. „Nesahej na mě," štěknu po něm a ruku mu vytrhnu. Nevěřila jsem, že mi dokáže zlomit srdce ještě víc. Někdo, koho jsem většinu svého života považovala za bratra. Za dvojče, za svou neoddělitelnou druhou půlku. „Mluvil jsem s Dantem, Reo... nemá problém se o Toma postarat..." zašeptá Nico vážně. Zvednu k němu ublížený pohled. I když jsem s touto situací počítala a jsem na ni připravená, nečekala jsem, jak silné to pro mě bude. A už vůbec jsem nečekala, že mě Nico s Timem takto potopí.
„Proč zrovna dneska?" Podívám se všem skrz slzy do očí. „Moc dobře víte, jak důležitý den tohle pro mě dneska je... to ve vás opravdu není ani kousek lidskosti? Ani jedna jediná část vás mi nechce dopřát být aspoň jeden den šťastnou?" Zachvěje se mi hlas. Tentokrát mi je totiž opravdu do breku. „Nebereš si ho z lásky, Reo..." zasměje se táta mírně. „Co ty o tom můžeš vědět? Sám jsi lásku nikdy nepoznal..." „Nejsi typ holky, která by vydržela s jedním... dřív nebo později si najdeš náhradu, třeba v jeho bratrech... jestli jsi to už neudělala," uchechtne se táta mírně. Někde tam uvnitř v srdci se celou tu dobu bojím, že má v tomhle pravdu. Třeba si chci jen sama sobě dokázat, že i já můžu mít normální a kvalitní vztah. Z hluboka se nadechnu a zadívám se ublíženě do stropu. Snažím se zadržet slzy. „Už jste skončili?" Podívám se každému z nich do očí. Pomalu se zvedám a klidným krokem od nich v tichosti vykročím. Cítím, jak se celá třesu. Je mi do breku, chci odtud utéct. Nic z toho ale neudělám. Tohle je přeci moje vysněná předsvatební oslava. Beru si přeci muže svých snů. A tak k Leovi ihned vykročím a již z dálky s ním navážu oční kontakt. Zrovna se pobaveně směje, nejspíš nad nějakým z vtipů jeho přátel. Usměju se na něj, on mi však určitě na očích vidí, že se něco stalo. Už z dáli ke mně natahuje ruku a jakmile se k němu přiblížím, objímá mě kolem pasu a přitáhne si mě k sobě. Políbí mě jemně na tvář. „Bavíš se?" Zeptá se. Jeho otázka by zřejmě zněla jinak, kdybychom byli sami. „Hm," přikývnu mírně a pomalinku si opírám hlavu o jeho rameno. „Dala bych si whisky... dáš si se mnou...?" Podívám se mu však nakonec do očí a po chvilce se odtáhnu. „Tak jo... s limetkou?" Usměje se na mě. S mírným úsměvem přikývnu. „Neříkej, že sis to tak oblíbila..." slyším vedle sebe pobavený hlas Nueho. Aniž bych se mu podívala do očí, krátce několikrát přikývnu. „Už ji nepije jinak," usměje se na něj Leo. Přitáhne si mě pomalu k sobě a jemně mě jednou rukou objímá kolem pasu. Zády se mu zapřu o hruď a hlavu si opírám o jeho rameno. Být malá má opravdu své výhody. „Manueli... nazdar chlape, ty ještě žiješ?" Zasměje se příchozí Samuel a s Nuem si nadšeně podává ruku. „Že to říkáš zrovna ty," zasměje se Nue pobaveně. Střetám se se Samuelem krátce pohledem. Oči mu září štěstím, ty mé jsou na tom nyní zřejmě opačně. A tak se zadívám rychle na bar, kde přistanou dvě sklenice s whisky. „Za chvíli dorazí máma s Ari," oznámí nám Samu klidně a mává ihned na barmana, který mu mezitím stihl odejít. Leo povytáhne překvapeně obočí a podává mi sklenici whisky. „Myslel jsem, že zůstanou u Bena..." šeptne Leo překvapeně. „Jo... Ari ale změnila plány," ušklíbne se. Pomalu zakloním hlavu a podívám se na Lea. „Zlato?" Šeptnu. „Hmm?" Podívá se mi hned do očí. „Tak na nás..." usměju se a pozvednu sklenici. Leo si mě s úsměvem otáčí k sobě a přiťukne si se mnou. Místo toho, abychom si však připili, mě dlouze políbí. Usměju se mu na rtech. „Čtyřikrát panáka vodky," slyším objednávat Samuela. S Leem se však od sebe mírně odtáhneme a zatímco se navzájem díváme do očí, si pomalinku upíjíme z whisky. „To všechno vyžahneš sám?" Zasměje se Nue pobaveně. Já však nedopitou whisky pokládám na bar a na Lea se znovu usmívám. „To je pro nás... ještě jsme si na ty naše hrdličky spolu nepřipili..." mrká na něj Sam. „No počkej... já míchat nebudu..." namítám hned. „Já vodku nepiju," brání se zas Nue. Na baru mezitím již přistanou čtyři panáky a Samuel nám je každému vrazí do ruky. „Musím vypadat reprezentativně, Samu..." zasměje se Leo mírně. Sam se mu však podívá vážně do očí. „Tak hele... slavíme tady historickej okamžik. Ženíš se s ženskou, která si tě bere dobrovolně... takového blázna musíme oslavit..." řekne vážně. Nad tím se tiše zasměju. „Já upřímně jednu chvíli ani nevěřil, že je Leonardo na ženský..." ušklíbne se Nue. „To sis jako myslel, že jsem teplej, nebo co?" Zamračí se Leo. „To ne... ale v životě jsem tě neviděl se za nějakou otočit..." „Protože za to žádná nestála..." namítá Leo okamžitě. „No... řekněme, že dle tvého finálního výběru můžeme soudit, že máš fakt divnej vkus..." ušklíbne se Sam. „Hej. Stojím před tebou..." pokroutím pobaveně hlavou. „No ty taky. Vzhledem k tomu, kdo je tvůj tatík, jsi celkem sebevrah..." ušklíbne se na mě. Nad tím se ale už nesměju. Sklopím pomalu pohled k panáku v mé ruce. Leo zřejmě ihned poznává, že se něco děje, protože mě pohladí po boku a panák pozvedne. „Tak na nejdivnější pár v historii..." pronese šťastně. Pohled znovu zvedám. „Na vás, vy dva podivíni..." směje se Nue a všichni si společně přiťukneme. Trochu alkoholu se mi vylije na prsty. Doufám, že to bylo z mého panáku, ať toho nemusím vypít tolik. Rychle ho do sebe obracím a ihned se zašklebím. Mírně se otřepu, krátce se rozkašlu. „Fuj..." šeptnu s mírným úšklebkem. Rychle se natahuji pro whisky a zapíjím to. Nue se nad tím hlasitě zasměje. „Ještě jsem nikdy nikoho neviděl zapíjet alkohol jiným alkoholem..." pobaveně se usmívá. „Tak to jsi toho ještě moc neviděl..." vydechnu. Cítím, jak mě pálí celé hrdlo. Už teď dokážu z jistotou říct, že mi bude ráno špatně. „Musím přestat pít. Jinak si zítra nebudu nic pamatovat," prohlásím se zdviženým prstem. Leo se tiše zasměje. „Dobře..." políbí mě krátce do vlasů. „Omluvíte nás, hoši?" Ptá se a chytá mě za ruku. Překvapeně povytáhnu obočí, on mě však již beze slova táhne pryč z hlavního sálu. „Kam jdeme?" Zeptám se překvapeně. „Chci ti něco ukázat," odpoví klidně. Zatímco se prodíráme davy, kdy nás sem tam někdo zdraví nebo chválí, jak nám to sluší, svírá se mi čím dál tím více srdce. Mám velice zvláštní pocit na hrudi, jak kdybych měla problém se pořádně nadechnout. Je tady moc lidí. Je na mě upřeno až moc pozornosti. Až moc se toho snažím v sobě skrýt. Mám pocit, že každou chvílí vybouchnu.
S Leem vykročíme k hlavní chodbě ze sálu, on mě však místo k hlavním dveřím paláce táhne ke schodům, které hlídá ochranka, aby nikdo nemohl do vyšších pater. My kolem nich však poklidně procházíme a čím více stoupáme, tím větší klid zde nacházíme. Hudba postupně utichá, slova se vypařují a ztrácí význam. Ve vzduchu již necítím žádný alkohol. Je tady klid, čisto, prázdno. Z hluboka se dlouze nadechnu. Tiše, aby Leo nepoznal, že jsem to dole na chvíli přestala zvládat. „Byla jsi tady někdy...?" Ptá se mě. „Věř nebo ne... ještě se mi nikdy nepoštěstilo mít pronajatou tuhle baziliku," usmívám se. Leo otvírá dveře a vstupuje se mnou na ochoz, ze kterého je výhled na široké okolí. Kupodivu jsme tady sami a máme zcela soukromí. Kdybychom však popošli jen o pár metrů dál, nejspíš bychom zahlédli davy turistů. „Jsem rád, že jsi vybrala zrovna Santa Mariu... je to úchvatná stavba..." zašeptá a pomalu se zastaví. „Já jsem ráda, že jsi to dokázal zařídit... bylo to hloupé a naivní, nereálné přání... a teď tady stojím..." šeptnu. Leo se ke mně pomalu otočí a podívá se mi do očí. „Rád ti budu plnit všechna tvá nereálná naivní přání... od toho tu jsem," zašeptá. Pomalu sklopím pohled a pousměju se. Mám opět pocit, že jsem v pohádce.
Leo ke mně o krok přistoupí a pomalu mě objímá. Přitáhne si mě pevně na svou hruď. „Klidně se vybreč, jestli ti to pomůže..." zašeptá mi do vlasů. Nad tím se mírně zamračím. „Cože?" Šeptnu nechápavě. „Nejsem slepý..." zašeptá znovu. Tentokrát mě pohladí po zádech. A mě tohle jeho gesto přeci jen vhrne slzy do očí. „Jsem v pohodě," šeptnu chvějícím se hlasem, který jasně dokazuje, že nejsem. „Nemusíš být... jsme teď sami..." šeptá dál. Zavírám pomalinku oči a opírám si hlavu o jeho hruď. Tiše si povzdechnu, nakonec však můj povzdech jde slyšet hlasitěji, než bych si přála. „Můžu říct něco hroznýho?" Zachvěje se mi hlas. „Povídej..." „Přijde mi... tak hrozně nespravedlivý... ty by sis tady tak moc přál mít tátu a nemůžeš ho tady mít... a já bych si tak moc přála ho tady nemít... a musím se tvářit, jak s ním vycházím, jak jsme skvělá rodina... a..." vzlyknu. Větu však už nedokončím. Slzy mi začnou stékat po tvářích a já si ihned uvědomím, že to na mém makeupu půjde vidět. „Nesmím brečet..." zakleju hned tiše a odtáhnu se. Začnu si rozechvělými prsty opatrně stírat slzy. Leo mě však chytá za ruce a od obličeje mi je odtáhne. „Jen breč... vizážistka ti to pak opraví..." zašeptá. Podívám se mu skrz slzy do očí. Vím, že cítí, že jsme se při setkáním s tátou zrovna moc nepohodli. Pro mě to ale byla jedna z nejhorších nočních můr. Vím, že když teď začnu brečet, sesypu se. Nedokážu totiž najít argument na to, co se stalo. Na to, jak mě Nico s Timem opět podrazili. A tak musím alepsoň Leovi naznačit, že mě táta už udal. Počítali jsme s tím, byli jsme na to připravení. Já mu to však musím říct dřív, než na to díky alkoholu zapomenu. „Už se to děje..." zašeptám tichounce, téměř neslyšně. „Co se děje?" Ptá se však Leo nechápavě. Z hluboka se několikrát nadechnu. I když jde vše podle plánu, tak moc mě to stresuje. Vzpomínka na vězení mě stresuje. Myšlenka na to, že tam skončím a Tomasso bude vyrůstat s Dantem. „Reo..." promne mi palcem ruce, abych ho opět začala vnímat. „Přišli zkontrolovat nábytek..." chvěje se mi hlas. Leo se však mírně zamračí. Nejspíš mi vůbec nerozumí. „Jaký nábytek? O čem to mluvíš?" Ptá se nechápavě. Zřejmě si už musí myslet, že jsem opilá. A já jsem. Bohužel však ne natolik, abych se tím přestala trápit.
Leovi to však zdá se dochází. V uvědomění se mi podívá do očí a ruce mírně spouští. „Kdy?" Ptá se. „Právě teď..." hlesnu chvějícím se hlasem. Hlasitě si povzdechne a mé ruce pouští. Popojde ode mě pár kroků a tiše se zadívá na nádherný výhled na zbytek Říma. Dlouho mlčí a já se jen bezmocně opodál chvěju strachy. „Mám strach," přiznávám proto tiše. Leo se na mě znovu podívá a hned vrtí hlavou. Znovu ke mně přistoupí. Ruce mi pomalu pokládá na ramena a zatímco mi dlaněmi po pažích sjíždí k zápěstím, líbá mě do vlasů. „Nemusíš mít. Jsi na to připravená, bude to v pořádku..." zašeptá klidně a podívá se mi do očí. Jeho pevný pohled je tak přesvědčený a klidný, až mě to znervózňuje ještě víc. Měla bych být taky klidná, moc dobře to vím. „Neboj se..." chytá mě za tváře a palci mi stírá velké slzy. „Nic jsi neudělala," připomíná mi. Možná bych si teď i přála, aby to byla pravda. „Cole...?" Zvýší Leo mírně hlas a hlavu pomalu otáčí do míst, ze kterých jsme přišli. Tichými kroky na světlo vystoupí Cole, já však svůj pohled stále prázdně upírám před sebe. „Alfa el jedna... v diskrétnosti..." zahlásí Leo tiše. Cole zdá se rozumí, ihned se otáčí a zamíří beze slova zase zpátky. „A Cole? Ať sem přijde Samu..." podívá se mu krátce do očí. Já však mezitím sklopím hlavu a začnu pohledem provrtávat své nádherné perleťové lodičky. „Co ti řekli?" Ptá se mě Leo dál v poklidu, již opět pološeptem. „Už jsem ti to řekla... řešili ten nábytek..." špitnu. Slzy mi již konečně pomalinku přestávají téct po tvářích a já cítím, jak mi chladný vánek šlehá do mokré pokožky. Začíná mi být zima. „Dostali se ti pod kůži... tak... museli říct něco víc..." zašeptá. Pomalu k němu zvedám pohled. „Vím, že tě Daniel jen tak něčím nerozhodí..." „Nerozhodil mě Daniel," šeptnu na to hned. Leo jen povytáhne obočí, abych pokračovala dál. „Tim se mě snažil přesvědčit, ať to hodím na tebe... prý byl tohle od začátku tvůj plán a... já bych tak mohla vyjít s kratším trestem..." špitnu. Leo se nad tím pobaveně uchechtne a pohladí mě po ruce. „A Nico se mě snažil přesvědčit, že se o Toma Dante postará... prý to s ním už domluvil..." hlesnu. „Nico?" Povytáhne překvapeně obočí. Pomalu přikývnu. „Tvůj táta má na něj silnou páku... nejspíš neměl na výběr..." „Vybrali si stranu, Leo... tváří se, jak moc mě chtějí chránit, protože jsme jedna rodina, neustále mi však vráží kudlu do zad a já..." nahrnou se mi znovu slzy do očí. Tentokrát však Leo vrtí hlavou. „Přesně tohle chtěli. Chtěli tě rozhodit... a teď tě mají tam, kde potřebují..." řekne Leo vážně. Moc dobře to vím. „Musíš se uklidnit... zítra si pro tebe nejspíš přijdou a nesmí být na tobě nic poznat..." řekne vážně. Zoufale si povzdechnu a prohrábnu si vlasy. „Já vím..." hlesnu otráveně. Moc dobře si pamatuji celé školení, celý plánovaný postup ohledně této situace. Leo naplánoval každičký detail a mou jedinou prací teď je, být klidná. Nedát na sobě nic znát a tvářit se, že je vše v pořádku. A už teď tento úkol nezvládám. „Co se děje?" Ptá se Samuel hned, co za námi s rukama založenýma v kapsách přichází. Leo se na něj klidně otočí. „Alfa el jedna... vezmeš Reu domů..." šeptá Leo klidně. „Cože?" Podívám se mu hned do očí. „Ne, vždyť... máme první den turné...!" Namítám hned. „Tohle je důležitější, Reo..." šeptne ke mně. Nad tím se ale hned zamračím. „Nic není důležitější než my dva," zachvěje se mi hlas. Leo mě opět chytá za tváře a políbí mě jemně na čelo. Pohladí mě palcem po tváři. „A přesně proto se musíš teď připravit na zítřek, uklidnit se... aby to nás dva neovlivnilo..." zašeptá. Podívám se mu krátce do očí, hned ho však jemně políbím. „Miluju tě..." šeptnu mu na rty.