andREA 2

62

Zaslechnu tiché hlasy z vedlejší místnosti. Aniž bych otevřela oči, zvedám slabě ruku a jemně si oči promnu. Všechno mě tak šíleně bolí. Tiše si povzdechnu a nakonec oči přeci jen otvírám. Spíše zamžourám po místnosti, abych se zorientovala, kde to vlastně jsem. V mém dubajském bytě. Opatrně se pomalinku posadím, na hřbetu ruky mě však něco ostře zapíchá a tak tiše syknu. Jakmile zahlédnu zavedenou kapačku, zarazím se. A nejen to. Na ruce se mi táhne několik modřin a škrábanců. Svraštím obočí. Marně v paměti pátrám, proč bych takto měla vypadat. Zmateně se na kapačku zadívám. Ihned mi to dochází. Zase jsem omdlela? Nejspíš jsem musela spadnout z těch schodů na tribuně. Zoufale si znovu povzdechnu a sklesle se zadívám z okna ven na noční Dubaj. Všechno mi dochází tak moc pomalu. Nebo spíš zprvu vůbec nedochází. V dáli zahlédnu prolétat letadlo a možná to je pro mě ten wake up call. Měli jsme přeci letět do Asie. Máme tour a já vypadám takhle? Kolik je hodin? Rychle se ohlédnu na noční stolek. Přeci jen tam leží můj telefon a tak se pro něj ihned natáhnu. Jakmile ho však beru do ruky, všímám si, jak je dotlučený. Přes obrazovku se táhne dlouhá prasklina a jeden roh je rozbitý natolik, až se mi drolí do dlaně. I tak se však obrazovka kupodivu rozsvítí a já si všímám, že už je skoro devět hodin večer. Náš let jsme prošvihli. Zoufale zakňučím, můj pohled však spadne na několik zmeškaných hovorů od Tima a dalších několik zpráv. Mírně se zamračím a na zprávy klikám. Telefon kupodivu reaguje opravdu rychle a zprávy se ihned zobrazí. Všechny si je postupně pročítám.
Ségra, jsi v pořádku? Ozvi se mi, prosím
Prosím, zavolej mi hned jak to půjde
Dej mi vědět, jestli jsi v pořádku... mám o tebe strach, díky...
Copak Tim blázní? Mělo by se snad něco dít? Dveře do místnosti se však tiše otvírají a já zvedám pohled. Leo se mi podívá překvapeně do očí. „Už jsi vzhůru..." pousměje se a dveře zase zavírá. Telefon tiše zamykám, tlačítko však z telefonu odpadne a zůstane mi v ruce. Tiše si povzdechnu. „Zrovna ti nesu nový..." řekne klidně a pokládá mi krabičku s novým telefonem na noční stolek. Díky..." šeptnu tiše a telefon i se všemi odpadlými drobky v mé dlani odkládám na stolek vedle toho nového. Tiše se opřu zády o polštář a na Lea se zadívám, ten se posadí na kraj postele. „Promiň..." šeptnu. „Za co se omlouváš?" Povytáhne obočí. „Zmeškali jsme kvůli mně let..." podívám se mu do očí. On však zavrtí hlavou. „Stejně bychom neletěli... nad Čínou řádí tajfun, všechny lety jsou zrušené..." vysvětlí klidně. „Stihneme odletět v termínu?" Šeptnu tiše. „Máme tam rezervu tři dny... tak snad jo..." pousměje se. „Jak se cítíš?" Ptá se však hned. „Všechno mě bolí..." odpovím upřímně. „Hlava jinak dobrý?" „Jo... spíš ruce a nohy..." „Měla jsi hrozné štěstí... kdyby jsi spadla na druhou stranu, ruka nebo koleno by nejspíš povolilo..." šeptne. „Volal mi Tim... asi šestkrát..." zachraptím však. „Jo, už jsem s ním mluvil..." „Co chtěl?" „No... někdo ten tvůj pád natočil, je to všude v médiích... tak měl strach..." vysvětlí. Povytáhnu mírně obočí. „Je to zlý?" Zeptám se s obavou v hlase. „Vlastně ani ne... vypadá to teda hrůzostrašně... lidi o tebe ale mají strach, takže ti to nejspíš přidá jen na popularitě..." „Aspoň k něčemu to bylo dobrý," ušklíbnu se. Leo však zůstává vážný. „Doktor ti předepsal nějaké léky na tlak..." začne hned. „Cože?" „Není to poprvé, Reo... je to nebezpečný..." „Nebudu brát žádné léky," namítám hned. „Nic to není, bere to spousta lidí... nemůžeš přeci takhle omdlévat, příště takové štěstí mít nemusíš..." „Nebudu to brát, Leo," odmítnu hned. Naštvaně se uchechtne a podívá se mi do očí. „A to jako proč? Není na tom nic špatnýho, víš kolik lidí je bere? Je to normální..." snaží se mě přesvědčit. „Já vím, že to je normální, nejsem blbá..." probodnu ho pohledem. „Tak proč?" Povytáhne obočí. Pomalu polknu a zoufale si povzdechnu. Zadívám se znovu na noční Dubaj za okny. „Reo. Mluv se mnou," řekne rázněji. „Protože sám moc dobře víš, jak těžký bylo mě z toho dostat," podívám se mu znovu do očí. Takovou odpověď nejspíš nečekal. „Nebudu to brát. Nechci si zase vypěstovat nějakou závislost..." „Nejsou návykové... pomůžou ti..." řekne již klidnějším hlasem. „Ne..." vrtím hned hlavou. „Nejde jen o to..." šeptnu. „Tak o co jde?" „Každými prášky se můžeš předávkovat..." vysvětlím s obavou v hlase. „Proč bys..." „Protože prostě nejsem dokonalá, Leo. Mám spoustu chyb... a nejspíš vždycky budu mít slabost pro alkohol, nejspíš vždycky budu bojovat se závislostmi a s tím, abych se s někým ze vzteku nevyspala... prostě taková jsem a i když se s tím snažím bojovat a snažím se změnit, poznám v jakých chvílích je to větší než já... a taky v tom někdy potřebuju pomoct..." podívám se mu do očí. Chvíli se mi tiše dívá do očí. Nakonec však uhýbá pohledem a mírně si odfrkne. Pokroutí hlavou a zvedá se. Pomalu dochází k oknu. „Co?" Ptám se. Leo však mlčí a mě nezbývá nic jiného, než sledovat jeho mlživý odraz v okně. „Leo..." „Bereš zase něco?" Zeptá se sklesle. „Ne. Ale bojím se, že bych mohla začít, kdybych měla možnost..." odpovím. „To máme před tebou jako teď zase schovávat lékárničku?" Štěkne mírně. Z hluboka se dlouze nadechnu. Pomalu se na mě otočí a podívá se mi přísně do očí. „Proč jsi mi to neřekla dřív?" Zeptá se. „Jsou věci, se kterými bojuju vnitřně..." „Měla jsi mi to říct, být ke mně upřímná," trvá si na svém. „Ale prosím tě... ani ty ke mně nejsi stoprocentně upřímný..." uchechtnu se mírně. „Tak si vyrovnáme účty. Buďme k sobě upřímní, protože pak se jenom hádáme..." „Hádáme se i když k sobě upřímní jsme," namítám. „Jo? Kdy třeba?" Povytáhne obočí. „Třeba teď?" Rozhodím mírně rukama. Založí si naštvaně ruce do kapes. I když by jiní o něm řekli, že je naprosto klidný, já už poznám, kdy vnitřně zuří. Naštěstí to však není v té fázi, kdy bych se měla bát. Mírně si povzdechnu. „Jak to bylo s Benem, Reo?" Zeptá se. Povytáhnu nechápavě obočí. „Cože?" „Nechceš mi říct, jak to doopravdy bylo s tím znásilněním?" Povytáhne obočí on. Já se však zamračím. „Nechápu, o čem to mluvíš..." pokroutím hlavou. „Vím, že ses s ním vyspala dobrovolně... vím to celou dobu," řekne vážně. Podívám se mu hluboko do očí. Chvíli mám pocit, že omdlím znovu. Dělá si teď ze mě srandu? Snaží se mě zahnat do kouta, abych to přiznala? „To ti řekl on?" Hlesnu. „Ne. Tos mi řekla ty sama. Ožralá jsi mi volala hned po tom, cos to udělala... naplánoval jsem si let za tebou a zatímco jsem nastupoval do letadla, mi voláš, že tě znásilnil..." pokroutí naštvaně hlavou. „Proč mi to říkáš až teď?" Vyletí ze mě. Nejspíš už nemá cenu si hrát na svatou. „Chtěl jsem vidět, jak daleko jsi schopná zajít... co všechno jsi schopná obětovat pro jednu hloupou lež..." řekne vážně. Vykulím mírně oči a nevěřícně se uchechtnu. Měla bych být naštvaná? Protože jsem. Tak moc. „A jak jsem si vedla?" Štěknu naštvaně. Ušklíbne se. „Co myslíš? O Bena se musel postarat Samu..." „Proč mi tohle všechno říkáš?" „Protože ti chci připomenout, že máme podepsanou nějakou smlouvu. Slíbila jsi, že budeš upřímná a budeš mi říkat všechno," řekne vážně. Dlouze se mu dívám do očí, nedokážu však na to nic říct. Věděl, co se doopravdy stalo, a přesto Benovi ublížil. A teď mi vyčítá, že za mě nepořádek musel uklízet někdo jiný? Copak mu nevadí, že Ben mohl umřít? Ani když je to jeho bratr?
Naštvaně si z ruky vytrhnu kapačku a odkryju se. Přehoupnu dobouchané nohy přes kraj postele a postavím se. „Co to děláš?" Ptá se. „Jdu pryč," štěknu tiše a pomalým krokem se vydávám ke dveřím. „Zrovna teď něco probíráme, Reo," řekne vážně. „Trhni si..." šeptnu tiše. Leo ke mně dochází až moc rychlým krokem. Zatarasí mi cestu a podívá se mi naštvaně do očí. „Zopakuj to," řekne vážně. Probodávám ho pohledem. „Trhni si," syknu tiše. Leo několikrát rychle přikývne. „Fajn," štěkne tiše. „Je ti líp? Cítíš se teď drsně?" Povytáhne obočí. „Přestaň s tímhle divadlem a pusť mě... mám žízeň..." namítnu. „Ne," odpoví prostě. „Ne?" Povytáhnu obočí. „Nechceš se mi třeba... omluvit? Nebo mi něco na to říct?" Povytáhne obočí. „Změní to něco?" Opáčím. Z hluboka se dlouze nadechne. Vidím na něm, jak se snaží krotit a být klidný. Jak se snaží zůstat rozumný. Nakonec však odstoupí a ke dveřím mě pouští. Promne si však oči. Dlouze se na něj zadívám a tiše si povzdechnu. Zavřu krátce oči. Tenhle člověk mě neustále nutí do něčeho, co mi není podobné. Cítím kvůli němu pocity, které jsem dřív nepociťovala. A to je mi všechno tak moc nepříjemné. A tak k němu pomalu docházím a tiše ho objímám. Položím si čelo na jeho rameno. „Promiň," šeptnu tiše. Leo mě však neobjímá nazpátek, místo toho si povzdechne. Zavírám pomalu oči, Leo ode mě však o krok odstoupí a tak se na něj podívám. „Zprovozni si ten telefon... a pojď se najíst..." šeptne tiše a bez dalších slov odchází. Zavřu pevně oči a zatajím dech. Nejhorší je, když po hádce zůstává takto klidný.