andREA 2

54

Utírám si ruce do ručníku a zadívám se na sebe do zrcadla. Ačkoliv jsme v Římě letadlem za necelou půl hodinku, musela jsem si odskočit na záchod. Možná proto, že s námi letí i Sam a já ho mám za poslední dny už plné zuby. Možná ale i proto, jak moc vystresovaná jsem za poslední tři dny byla. A Samuel nakonec obrovsky pomohl. Ačkoliv si to vnitřně odmítám přiznat, nedokážu si vlastně představit, jak by to všechno dopadlo bez něj.
Nafotili jsme celkem šest různých photoshootů pro šest různých magazínů v šesti různých vilách s šesti různými tématy. Před každým focením se z každé vily úspěšně podařilo odvézt všechny ženy a děti. Kupodivu bez komplikací. Kupodivu v naprostém klidu. Možná se o ten klid zasloužil právě Samuel. Řídil to všechno opravdu dokonale.
Nákladní auta postupně odvozila přes pět set padesát sedm žen a dětí. Robert vše naplánoval do posledního detailu. Každé auto mělo svou vlastní jedinečnou trasu, každé z nich jelo na jiné letiště. Tři různá letadla, tři různá letiště, tři různé cílové destinace. Letadlo prezidenta Spojených států amerických v Curychu, letadlo španělské královské rodiny na letišti v Milaně a národní speciál přímo od italské vlády v Bologni. Jedno s cílovou destinací v Los Angeles, druhé v Mexiku a třetí s falešným nouzovým přistáním na bývalé letecké základně nedaleko Státu. Sorokin si své zboží přebírá po částech. Jednu část si přebral přímo v Mexiku. Další dvě chce do Státu. Mexiko už je přebráno, dorazilo v pořádku. Po cestě prý zemřela jen jedna žena. Druhá várka dorazila do Státu asi před dvanácti hodinami. Poslední várka je stále na cestě. Je tam tolik faktorů, tolik proměnných, kvůli kterým se může úplně všechno pokazit. Já však mezitím rozdávala úsměvy do fotoaparátů a kamer a fotila svatební fotky, jen pár pater nad tím, kde spoustu žen vyhladovělo k smrti. Pila jsem to nejdražší šampaňské, zatímco se o pár podlaží pode mnou maskovaly zbylé stopy po mrtvých. Smála jsem se. Byla šťastná. Ale byla jsem? V momentě, kdy se tohle letadlo odlepilo od země, se mi zvedl žaludek. Z toho stresu, z toho vypětí, co jsem poslední dny zažívala. Na mé tělo toho bylo až moc.
Z hluboka se nadechnu. Jsem bílá jak stěna. Pokusím se najít poslední zbytky energie a pomalu se otáčím. Odemykám pomalinku dveře kabiny a pomalu je otvírám. Ihned mě však něčí ruka zatlačí silně zpátky a já zády silně narážím do zdi za mnou. Slyším zvuk zamčení dveří a než se stíhám vzpamatovat, drží mě silná Samova ruka pod krkem, na který mi zároveň i tlačí nůž. Šokovaně se mu podívám do očí. Mám pocit, že mi tím nárazem vyrazil dech. „Musíme si promluvit, kotě," šeptne mi naštvaně u tváře. Probodává mě pohledem. „Můžeš mi kurva vysvětlit, jak je... do hajzlu možný, že armádní munice mluví?" Zasyčí naštvaně. Pomalu polknu. Cítím však, jak se mi čepel zařezává do krku. Mé tělo se ihned začne třást. A já absolutně nevím, co mu na to mám říct. „Tak mluv, kurva!" Zvýší hlas. „Asi to bude tím, že to armádní munice není..." zachraptím s mírným úšklebkem. Sam se mnou naštvaně praští o zeď. „Posrala ses kurva?!" Zařve naštvaně. Několikrát se z hluboka nadechne, já se však snažím zdravou rukou povolit jeho stisk na mém krku. Mně se totiž daří dýchat čím dál tím méně. „Kolik jich bylo?" Snaží se mluvit klidně. Z hlasu mu však čtu velice výraznou agresi. „Tak kolik?!" „Asi pět set padesát..." zachraptím slabě. Sam mě v šoku pomalu pouští a o krok ustoupí. Hlasitě se rozkašlu a snažím se do plic dostat vzduch. Hlava se mi zatočí. Mírně se předkloním a zapřu se o umyvadlo. Mám mžitky před očima. A hlavně mám pocit, že budu zase zvracet. „Aulelio to ví...?" Hlesne tiše. Chytám se rozechvělou rukou za krk a rychle několikrát přikývnu. Snažím se přesvědčit tělo, že už mu žádné nebezpečí nehrozí, jakmile však zahlédnu na svých prstech kapky krve z povrchového zranění na krku, podlomí se mi nohy. Zavřu oči. Bůh ví proč mě teď pohled na krev nedělá vůbec dobře. „Uvědomuješ si vůbec... do jakého průseru jsi nás dostala?" Šeptne rezignovaně. „Ty jsi... unesla pět set padesát lidí vládními speciály třech zemí...?" Hlesne zničeně, poraženě. Pomalu se na něj podívám. „Nenapadlo tě třeba, že se v těchto speciálech provádí kontrola nákladu?" Štěkne už zase naštvaně. „A? Když na to přijdou, budou mě krýt..." zachraptím tiše. Samuel se však nevěřícně uchechtne. „Musela bys být naivní kráva, aby sis myslela, že ani neceknou..." pokroutí hlavou. „Nikdo se sám nepřizná k únosu a pašování lidí, Samueli. V Americe by prezidenta a celou jeho rodinu odkráglovali... v Itálii by padla vláda, ve Španělsku by se rozpadla celá monarchie... věř mi, že udělají všechno pro to, aby to ututlali... je to v jejich vlastním zájmu..." šeptám dál. Samuel však překvapeně vrtí hlavou. Jak kdyby to odmítal přijmout. „To napadlo bráchu, viď?" Hlesne. „Ne, mě. On byl proti. Postupem času ale pochopil, že je to buď all in nebo..." větu nedořeknu. Nedokážu si představit, co by se stalo, kdyby se zjistilo, že ve vilách držíme tolik žen. „Takže... tohle byl ten důvod proč..." „Proč Daniel chtěl ty vily, jo. Děda mi to odkázal i s tímhle..." odpovím. Pomalinku se postavím zpátky na nohy. Stále se třesu, teď už ale výrazněji míň. Už totiž začínám věřit, že mě tím nožem Sam nezabije. „Nechápu to... proč bys... nechápu prostě proč..." vrtí hlavou a mračí se. Nad tím se pousměju. „Sorokin," odpovím jen. Při jeho jméně se mi podívá prudce do očí. Usměju se. Ten šok v jeho očích si chci pamatovat do konce života. To uvědomění, kdy mu dochází, že nejsem ta neschopná holka, za kterou mě vždycky měl.
Na dveře se ozve hlasité klepání. „Hej... otevřete," štěkne naštvaný Leo. Zřejmě už se probudil. To se moc neprospal, spal sotva pár minut. Samuel však dveře hned odemyká a Leo je hned naštvaně otvírá. Jakmile zahlédne krvavou řeznou ránu na mém krku, rozčílí se ještě víc. „Můžeš mi kurva vysvětlit, co děláš?! Máme tři dny do startu tour, zbláznil ses?!" Řve na Sama hned, jak kdyby viditelná řezná rána byla teď náš největší problém. Samuel poklidně ze záchodu vychází a vráží Leovi nůž do ruky. Teprve teď si všímám, že ten nůž je Leův. „Vybral sis dobře..." zašeptá Sam šokovaně. Leo se však zmateně zamračí. „Cože?" Pokroutí nechápavě hlavou. Sam se na mě pomalu podívá. „Lepší ženu si k tobě nedovedu představit... a teď to myslím vážně," podívá se mu nakonec do očí. Poplácá ho hrdě po zádech a pomalým krokem odchází.