andREA 2

10

Přísným pohledem se na tátu podívám. To, co mi říká, je opravdu vážné. A jeho slova mě vedou jen jedním směrem. „Co pro to můžu udělat?" Zeptám se klidným hlasem. „Cokoliv... tak, jak jsem tě to učil," ušklíbne se. Přesně vím, co tím naznačuje. A nad tím si mírně povzdechnu. Nechce se mi do toho, zřejmě ale nemám na vybranou.
Na dveře se ozve klepání a do místnosti vchází Timotei. „Jste tu oba? Fajn..." zní zadýchaně. Jak kdyby se něco stalo. Pomalinku se podívám tátovi do očí, ten se ale jen mírně ušklíbne. Znovu. A tak dřív, než si stíhám cokoliv rozmyslet a než stíhá Tim říct další slovo, sahám po zbrani u pasu. Prudce se na Tima otočím a zamířím zbraní na jeho hlavu. V očích mu krátce vidím zmatení. Moc se do nich ale nedívám. Rozmyslela bych si to. A tak raději stisknu spoušť.
„Reo," zatřese se mnou někdo a já se se silným trhnutím probouzím. Slyším se vyděšeně vzlykat. Zmateně se porozhlédnu kolem. Nejsem v tátově kanceláři. Ani přede mnou nestojí Tim. Je tam Leo. Prudce ho proto objímám kolem krku a zavzlykám mu do ramene. Pohladí mě hned po zádech. „Pššt... jen špatný sen..." zašeptá. Zajede mi jemně rukou do vlasů a jemně mi je začne pročesávat. Z hluboka se nadechnu. Snažím se uklidnit. Tělo se mi ale stále třese. „Promiň..." špitnu tichounce. Leo ale hned vrtí hlavou. „Neomlouvej se... zrovna jsem přišel..." šeptne. Pomalinku se odtáhnu a krátce se mu podívám do očí. Prohrábnu si zoufale vlasy. Povzdechnu si. „Zdá se mi pořád to samé..." postěžuju si tiše. „Co se ti zdálo?" Ptá se klidně. Palcem mě pohladí po hřbetu ruky. Znovu si povzdechnu. Už jen ta myšlenka na to mě drásá. Nechápu, jak můj mozek mohl přijít s něčím tak hrozným, jako je zrovna tento sen. „Vždycky jsem v tom snu jinde... v jiné situaci... ale pokaždé se mnou táta řeší, že nechce svůj majetek dělit mezi nás dva s Timem..." šeptnu. Promnu si oči. Zavrtím nad sebou hlavou. Zrovna tátův majetek je něco, po čem na téhle planetě toužím absolutně nejmíň. „Tim poté do toho rozhovoru vstoupí a já ho zastřelím, aby to táta nemusel dělit..." podívám se Leovi znovu do očí. Ten jen pokroutí hlavou. „Vím, že to je blbost... ale..." povzdechnu si znovu. „Nikdy bych nic takového neudělala... a Timovi už vůbec ne..." šeptnu. Leo je ale potichu, nic na to neříká. Jen tiše sklopí pohled a znovu mě pohladí po ruce. „Proč mlčíš?" Zeptám se. Odhodlá se na mě podívat. Mou ruku nakonec pouští. „Nechci říct něco, co by tě rozhodilo..." „Co, myslíš si, že bych to udělala? Já takových věcí nejsem schopná..." „Každý je takových věcí schopný, záleží vždy jen na situaci..." „Ne... jsou lidi, kteří by neublížili ani mouše. Možná ti to přijde nemožný, ale jsou takoví..." vrtím hlavou. A hned si vzpomenu na svou mámu. Na svou pravou mámu. „Ani kdyby mi šlo o život, Timovi bych neublížila..." dodám hned. „Oba moc dobře víme, že existují horší věci než smrt... každej člověk se dá zahnat do kouta, když víš, jak na něj..." „Takže kdyby přišlo na věc, zabil bys mě?" Ptám se narovinu. Tuším, že odpověď znám. I tak se ale bojím toho, co řekne. A Leo se evidentně bál toho, že tu otázku položím. „Nikdo neví, jak mě zahnat do kouta... ani ty... nevím, co by se muselo stát, aby..." „Kdyby to byla tvá rodina nebo já..." skočím mu do řeči. „Tví sourozenci nebo já..." „Našel bych řešení." „Kdyby nebylo?" „Vždycky ho najdu." „Tentokrát bys nenašel," trvám si na svém. Podívá se mi vážně do očí. Něco mi říká, že už nad tím uvažoval. Že si v hlavě procházel již spoustu scénářů toho, jak o mně přijde. A že je s tím smířený. Smířený s tím, že za jeho činy jednou bude muset někdo zaplatit. On to ale nebude. „Neřešme to," uzavřu to radši. Odpověď slyšet nechci. „Kolik je?" Zeptám se. Nevím, zda má vůbec cenu se ještě snažit o spánek. „Asi půl čtvrté..." šeptne. Evidentně rozhozený mými otázkami. „Šlo to dneska dobře? Ať už... jsi měl na práci cokoliv..." Leo se nad mými slovy ale jen pousměje. Pomalinku si vedle mě lehá a hned mě objímá kolem ramen. Přitáhne si mě k sobě. „Miluju tě, víš to?" Šeptne mi do vlasů. Já se nad tím ale mírně zamračím. „To, že to říkáš teď, mi přijde docela divný..." podívám se mu krátce do očí. On mě ale hned políbí. Vím, že mě miluje. Cítím to z něj. Cítím veškerou lásku, veškerou jeho energii, kterou mi posílá. Chce, abych byla silná i v momentech, kdy on té síly moc nemá. I když se tváří, že je v pohodě. Mírně se odtáhne. Pousměju se. „Udělala bych něco bláznivého..." povzdechnu si mu na rty. Prsty mi prohrábne vlasy. „Jak bláznivého?" Zasměje se tiše. „No... mám chuť se pořádně ožrat... to ale teď nejde, takže... nevím..." pokrčím mírně rameny. Leo se nad tím jen tiše zasměje. Políbí mě jemně do vlasů. „Vyspi se... ráno uděláme něco bláznivého..." zašeptá klidně. Nad tím překvapeně povytáhnu obočí a nedočkavě se na něj podívám. „Teď jako mám po tomhle usnout?" „Teď vypadáš úplně jak Tomasso..." zasměje se ale. Nad tím se hned zamračím a praštím ho. „I se tak chováš," zasměje se. Uraženě si založím ruce na prsou. Pobaveně mě políbí na tvář. „Čím dřív usneš, tím dřív bude zítřek," zašeptá. „Hmm," zabručím si jen. Hned se ale pro sebe usmívám. Zajímalo by mě, co bláznivého může chtít s těhotnou ženskou s dítětem na krku udělat. Všechno, co mě napadá, zahrnuje alkohol. Asi mám moc omezenou představivost.