andREA 2

74

„Reo," zaluská mi několikrát Leo před obličejem. Prudce sebou trhám a zmateně se mu podívám do očí. Vůbec netuším, jak jsem se tady ocitla. Kdy jsem přišla? Ještě před chvílí jsme přeci měli naši svatební oslavu. „Vnímáš mě vůbec?" Ptá se naštvaně. Zmateně se porozhlédnu kolem. Sedím na barové židli v kuchyni, v naší nové vile. V ruce držím plátky sušeného manga, kterého zřejmě postupně ujídám. A je ráno. Alespoň to tak vypadá. „Jo," přeskočí mi hlas a tak si mírně odkašlu. Plátek manga, který držím v ruce, vracím zpátky do misky před sebou. Cítím se příšerně. Je mi mizerně. Hlava mi třeští, na nic si nevzpomínám. Všechno mám tak v mlze, až začínám zpochybňovat, že je tohle vůbec realita. „Myslel jsem to vážně," položí přede mě naštvaně talíř s čerstvě připravenou bruschettou a salátem caprese. Dělá, jak kdyby to celou tu dobu připravoval pro mě. Pomalu proto zvedám pohled a podívám se mu do očí. „Promiň... co jsi myslel vážně?" Zachraptím tiše. Leo naštvaně pokládá nůž zpátky na linku a probodává mě pohledem. „Odpoledne jedeme do střediska..." odsekne vážně. „Cože? Proč?" Svraštím hned nechápavě obočí, jen si tak však víc uvědomím, jak moc mi vlastně třeští hlava. „Mám ti vůbec připomínat důvod? Včera jsi dvakrát omdlela. Už zase..."
„Byl to náročný večer, není to nic, co bys hned musel hnát k lékaři..." „Takže se budeme tvářit, že to je normální?" Povytáhne naštvaně obočí. Nechápavě pokroutím hlavou. „Na co teď jako narážíš?" Svraštím obočí. „Na nic." „Jsem v pohodě, nepotřebuju být zase pod drobnohledem..." „Uděláš si krevní testy." „Ne," odmítnu rovnou. „Reo," zvýší naštvaně hlas. „Minule jsi mě nutil dělat si těhotenské testy. K ničemu. Tohle mi je fakt nepříjemný, Leo..." „Mně je taky nepříjemný neustále řešit, jestli znovu neomdlíš..." „Jsem jen unavená, bylo toho moc. Nejspíš to bude ještě vina absťáku, to víš," podívám se mu do očí. „Tohle není vina absťáku." „Tak čeho?" Rozhodím nechápavě rukama. Omylem přitom zavadím o talíř s připravenou snídaní a ta se rázem rozletí po celé zemi. Leo se zapře rukama o linku a zoufale sklopí hlavu. Povzdechne si. „Přestáváš to zase ovládat..." zašeptá. „Jako co?" Štěknu na něj hned. Cítím, jak začínám rudnou vzteky. „Mám o tebe jen strach..." podívá se mi do očí. Já však prudce zavrtím hlavou. „Jen se ze mě snažíš udělat blázna," odseknu. „S tímhle přestaň," probodává mě pohledem. „Ty přestaň... přestaň kolem toho dělat takové haló..." probodávám ho pohledem já. „Takže se jako budeme tvářit, že omdlévání je naprosto v pořádku?" Rozhodí naštvaně rukama. „Co budeš dělat, až se ti to stane a budeš sama?" „Nebudu sama," odseknu. „Jak to můžeš vědět?" Odsekává on. „Protože mě ani na krok nepustíš bez těch tvých zkurvených bodyguardů...!" Zvýším už naštvaně hlas a ukážu do míst, kde teď nejspíš stojí Cole s Renimem a naši hádce jen tiše naslouchají. „Bez těch zkurvených bodyguardů bys tady už dávno nebyla," štěkne na mě zpátky. Naštvaně se zvedám ze židle. „Jsem doma!" Ozve se však nadšený dětský hlas od dveří. Následně zaslechnu rychlé kroky, spíš běh. Naštvaně se stále dívám Leovi do očí, i když cítím, jak se k nám Tom pomalu blíží. „Stůj!" Natáhne však Leo před sebe dlaň. „Mamince spadl talíř, dej pozor, ať se nepořežeš..." rychle obchází bar a klidně za Tomem dochází. Mně se však nahrnou slzy do očí. „Ahoj mamí," cítím, jak mě však najednou objímá kolem pasu. S falešným úsměvem se na něj zadívám a pohladím ho po vlasech. „Měl ses fajn?" Přeskočí mi hlas. Několikrát přikývne. „Trénujeme s klukama na vzájemný zápas..." povyskočí nadšeně hned, co mě pouští. „Můžu jít trénovat kopy na bránu?" Ptá se prosebně. Mírně se pousměju a několikrát přikývnu. Bez dalšího optání opatrně obchází svinčík na podlaze a od gauče se plnou rychlostí rozběhne k terase. „Opatrně!" Zařve za ním Leo zbytečně. Už je dávno pryč. Leo mezitím přivolává služku, aby nepořádek uklidila a já si zoufale promnu oči. „Odpoledne skočíme do střediska..." zašeptá tiše. Zoufale si nahlas povzdechnu a protočím očima. Probodávám ho nakonec pohledem. „Nejdu tam. Je to zbytečný," odseknu. „Co když jsi těhotná?" „Tohle už na mě nezkoušej. Nedávej mi chabé naděje," štěknu. „Jak se chceš starat o dítě, když nejsi schopná se postarat ani sama o sebe?" Vpálí mi však najednou. Mezi námi se rozhostí ticho protkané pouze cinkáním střepů, které se uklízečka snaží co nejtišeji sbírat. Moc jí to nejde. Jen mě to znervózňuje. „Nemusím se starat o dítě... máme přece chůvu... stejně s ním pořád nejsem..." zašeptám. Leo pomalu povytáhne obočí. Nevěřícně se uchechtne, nakonec však odvrátí pohled. Prohrábne si vlasy a potáhne se za ně. „Tak to je pak možná dobře, že spolu to dítě mít nikdy nebudeme," odsekne mi tiše. Tahle poznámka značně zabodá u srdce. Jak kdybych mu v tónu hlasu vycítila, že je opravdu rád. „Proto spolu přece ani nespíme," zašeptám zlomeně. Hned se otáčím k němu zády. Z hluboka se nadechnu a rychlým krokem vykročím pryč. Točí se mi hlava, buší mi srdce. Tohle musí být jen hloupý sen. Hloupá noční můra, hloupá halucinace z absťáku. Vždyť ani netuším, jak jsem se sem dostala, co tady dělám. Ještě před chvílí jsme měli oslavu a teď procitnu s migrénou uprostřed tohoto pekla? To si na mě jen vymyslela má hlava.
Rychlým krokem zamířím k hlavním dveřím. Cítím, jak je mi Renim v patách. „Nech mi přistavit moje Maserati," rozkážu tiše. Snad mě však slyšel. „A sežeň mi cigaretu. Nebo celou krabičku," dodávám. K tomu bych si ještě dala láhev whisky, to však na svůj seznam nepřidávám. Dokážu si ji zařídit sama.
Stírám si slzy z tváří a rozechvělou rukou sahám zbytečně po klice. Ochranka u dveří mi dveře otvírá a já tak jednoduše vcházím do sluníčkem zalitého prostředí. Až moc neadekvátně veselého k celé situaci. Zajedu si rukou zoufale do vlasů a zastavím se na zápraží. Se slzami v očích se zadívám na přenádherný výhled na celé prostranství. Zahrada před domem je tak desetkrát větší než ta, co jsme měli na předchozí vile. Mnohonásobně zdobenější, snobštější. I to mi vrhne slzy do očí. Tiše zavzlykám a zoufale si čupám. Přidržím se jednou rukou země, hlavu si však pokládám zoufale na koleno a nechávám slzy, ať mi stékají po nahé kůži. Zavírám pevně oči. Chladný vánek mi pročeše vlasy a několik z nich mi nepříjemně vmete do obličeje. Rozechvělými prsty druhé ruky se je snažím vytáhnout z pusy, když však opět pocítím ten zvláštní tlak na srdci. Tu tíhu. Ten kámen, kvůli kterému se nemůžu nadechnout. Prudce se proto zvedám a rychlými kroky sbíhám po schodech dolů. Jak kdyby mi to mělo pomoct. Slyším, jak na mě kdosi cosi pořvává, mě však tělo žene dál. Dávám se pomalu do běhu. Do tak energického, jak kdyby mi někdo mířil kuší doprostřed zad. Jak kdybych utíkala před tajfunem. Před peklem schovaným za dveřmi našeho paláce. Vítr si pohrává s mými vlasy a já běžím dál, tak, jak jsem neběžela dlouhé měsíce. Tak, jak jsem myslela, že už nikdy nepoběžím. „Zastav se!" Vidím však najednou před sebou Renima, jehož ruka mě nutí zpomalit. A já tak nevděky učiním. „Nech mě být!" Strhnu ji ze sebe a probodávám ho skrz slzy pohledem. Prudkým krokem procházím kolem něj. Slyším, jak si hlasitě povzdechne. „To hodláš vážně utíkat bosky?" Ozývá se za mnou. Jeho slova mě praští v uvědomění. Po několika krocích se zastavím. S hlasitým lapáním po dechu se pomalu zadívám na své nohy. A teprve teď procitám úplně. Uvědomuji si, jak vlastně vypadám. V jakém jsem stavu. Vzpomenu si na to, jaké jsem měla ráno. Má chodidla pokrytá špínou a kamínky mi připomínají, že tady stojím jen v Leově triku. Krátké kraťásky na spaní pod ním nejspíš ani nejdou vidět. Na rameni mám podivný červený flek u levého boku je triko natržené. Cítím ze sebe alkohol. Motá se mi hlava a rozhodně nemůžu být ještě střízlivá. Ani po tom, co jsem téměř hodinu ráno zvracela. Znovu si zajíždím rukou do vlasů, tentokrát se mi však zasekává za zacuchané vlasy. Na jedné straně jsou slepené a přísahala bych, že to má co dělat s flekem na triku. Zoufale si povzdechnu a dlouze zavřu oči. „Jestli se chceš proběhnout, fajn... ale běž se nejdřív na to, prosím tě, obléct..." prosí Renim přísně. Pomalu se k němu otáčím. Nepodívám se mu do očí, hloupě stále civím na své nohy. Cítím, jak se mi do nich postupně zarývají kamínky. Ale tahle bolest nestačí.
Cítím v sobě opět to prázdno. Tu bezmoc, která začíná fyzicky bolet. To zoufalství. Začínám se opět ztrácet. Tentokrát se však nechci hledat sama. Pomalu proto vykročím k domu, tiše, již bez vzlyků. Bez nadávek, bez nepořádku v hlavě. Myslím jen na jediné. Jako tehdy, když jsem zjistila, že jsem těhotná. Jako tehdy, když jsem porodila. Rozdíl je v tom, že tehdy jsem neměla vůbec nic. Teď mám v životě všechno, co bych si jen mohla přát. A stejně mě to znovu pohlcuje. Znamená to jen, že je to ve mně. Něco je špatně se mnou. Jsem choroba, která přenáší smutek na druhé, kvůli které ostatní jen trpí. Křičí. Zuří. Nepřináším nic dobrého. Nikomu. Ani sobě.
Pomalu vycházím schody do domu, odevzdaně. Bez energie. „Chceš tu cigaretu?" Slyším Renima říkat. Mně však již znovu stékají slzy po tvářích. Jeho slova pro mě nemají žádný význam. Pomalu vcházím zpátky do domu a tichým krokem zamířím do míst, ze kterých jsem před chvílí utekla. Mám chuť jít o patro výš. Mám chuť utéct do ložnice a zamknout se v šatně. V koupelně. Chvíli by trvalo, než by za mnou přišli. Kdybych pustila vodu ve sprše, možná by si i mysleli, že se sprchuju. Nehledali by mě. Nepodezřívali. Získala bych si trochu času. Mé nohy mě však vedou opačným směrem. A tak najednou stojím jen několik metrů od Lea a hledím mu skrz slzy do očí. Mám chuť mu to říct, byla bych ale sama proti sobě. To už by to přeci nevyšlo. „Dáš si se mnou snídani?" Ptá se tak klidným a milým hlasem, jak kdyby se nic mezi námi nestalo. A to ve mně mou prázdnotu ještě víc prohloubí. Cítím, jak padám do propasti. Do temné a hluboké. „Zlato..." zlomí se mi hlas slabě. Jak kdybych se snažila volat o pomoc. „Jestli ti je ještě blbě, běž si klidně lehnout... Tomovi to vysvětlím..." řekne smutně. Potichu se dlouze nadechnu. Znovu hledám slova, jak mu to říct. Nakonec však několikrát přikývnu a nechávám slzy po tvářích stékat dál. „Půjdu do sprchy..." zašeptám nakonec tiše. Při těch slovech Leo mírně svraští obočí. Já však uhýbám pohledem a pomalými kroky se vydávám z kuchyně pryč. Tak šouravými. Tak prázdnými. „Je ti dobře?" Slyším za sebou. Na jeho slova však už nereaguju. Prohrábnu si vlasy a krok zrychlím. Slzy z tváří si rychle stírám a snažím se od Lea dostat co nejdál. Do nějakého tmavého kouta, který mi nebude připomínat tuhle pozlacenou klec. „Reo...!" Slyším vzdáleně za sebou. Ale i tohle ignoruji. V chůzi opět zrychlím, abych co nejdříve dorazila ke schodům. Tentokrát mě však vyruší něco jiného. Něco podivně vrnivého na mém stehně. V chůzi se zastavím a s překvapením sahám do kapsy malých kraťásků. Jak je možné, že jsem v nich měla celou tu dobu telefon a nevšimla jsem si toho? Jak se tam vůbec vlezl? Ani jsem netušila, že na těchto kraťasech kapsu mám.
Mé myšlenky se však při pohledu na displej rozplynou. Timotei. Co jen může chtít? Ze včerejšího večera si vybavuji pouze jednu naši konverzaci. A ta rozhodně příjemná nebyla. Hovor proto podrážděně odmítám a zoufale zakňučím. Z telefonu se však ihned ozývá jeho hlas. Zřejmě jsem hovor omylem přijala. „Haló?" Slyším z telefonu. Zavřu naštvaně oči a kousnu se do rtu. Sakra. Můžu mu to ještě típnout? Bude to teď blbé? „Reo? Jsi tam?" Ozývá se z telefonu dál. Nešťastně se na displej znovu zadívám a nakonec si neochotně přikládám telefon k uchu. Vydávám se při tom pomalu do schodů do druhého patra. „Hmm?" Vydám ze sebe jen. Potřebuju se rychle uklidnit. Timotei mě zná moc dobře, pozná podle mého hlasu, že není něco v pořádku. A on je rozhodně ten poslední, který by měl něco takového vědět. „Jsi v pohodě?" Ptá se hned, jak kdyby jen z tohoto krátkého zvuku poznal, jak šílené bylo mé ráno. „Co potřebuješ?" Zachraptím, přeskočí mi však hlas a tak zním opravdu tak moc bezmocně. Tim se na nějakou dobu odmlčí. Já posledními kroky vyjdu mohutné schodiště a krátce se zastavím, abych znovu popadla dech. „Odpoledne pojedeme za Cass... nechceš se přidat?" Ptá se opatrně. Zmateně svraštím obočí. „Za Cass?" Ptám se nechápavě. „Zapomněla jsi?" Opáčí však náhle. Zmateně zapátrám v hlavě, na co přesně jsem měla zapomenout. Telefon od ucha odtáhnu a rychle se podívám na datum. Dlouze si povzdechnu. Dneska by měla narozeniny. Promnu si zoufale oči a telefon si znovu k uchu přikládám. „Ne... jen... jsem nepočítala, že bych ještě někdy za ní mohla zajít..." zalžu šeptem. Samozřejmě, že jsem zapomněla. V tom všem nestíhám zvládat ani narozeniny osob kolem mě. A na Cassandru jsem upřímně nepomyslela tak dlouho, až pocítím ten obrovský pocit viny. „Dojeď na pět k hrobce..."
„Je to zase nějakej váš hloupej pokus, jak se mě zbavit?" Opáčím však. „Proč by s-" „Moc dobře víš, že mě tam táta nechce..." „Byl to jeho nápad," skočí mi do řeči pro změnu on. „Tak proč mi nezavolal sám?" Pozvednu obočí. „A ty bys mu to zvedla?" Uchechtne se Tim mírně. Realita je však taková, že jsem to nechtěla vzít ani Timovi. Celej tenhle rozhovor je jeden velkej omyl. „Podívej... přijď nebo ne, mně je to asi fuk... každopádně tam budeme na pět a táta tě tam nechá vstoupit... tak se rozmysli sama," pokládá hovor. Z hluboka se dlouze nadechnu a zatajím dech. Zase mi do toho všeho háže vidle.