andREA 2

47

„Zlato? Můžeš za mnou na chvíli?" Nakouknu na terasu, kde si Leo povídá s Benem. Zřejmě jsem je vyrušila při něčem důležitém. „Počkáš deset minut...?" Podívá se na mě. Oba vypadají tak vážně. „Je to důležité..." dodám však a hned se schovávám zpátky do domu. Venku je totiž opravdu zima. Nechápu, jak tam dokáží být jen v triku a v teplácích. Odstoupím o několik kroků a trpělivě čekám, až se ke mně Leo připojí. Skrze sklo vidím, jak moc nerad rozhovor přerušuje. Nakonec se však ke mně přidává. „Co se děje?" Zeptá se hned. Naznačím mu však, ať za sebou zavře dveře, ať nás Ben neslyší. A on tak udělá. „Timotei nám chce ukázat to, co hledáme... prý bys u toho měl být..." šeptnu tiše a podívám se mu do očí. „Co tak najednou změnil názor?" Zašeptá nazpátek. „Nevím... každopádně tvrdí, že se toho tady budu chtít zbavit..." „Nech mě hádat, on je tak obětavý, že si ty vily chudáček nechá přepsat na sebe, viď..." uchechtne se. Pomalu přikývnu. „Má ale ten prsten... takže..." šeptnu. „Věříš mu?" „Ani ne... ale na výběr nemám. Nechme si to ukázat a pak... se rozhodneme, co dál...?" Povytáhnu obočí. Leo si tiše povzdechne a pohladí mě jemně po paži. Nakonec přikývne. „Tak jo..." šeptne. „Pojďme..." kývne směrem k chodbě, přesně do míst, kde na nás Tim čeká. Pomalu se proto k chodbě dobelhám, jsem výrazně pomalejší než Leo. Dává si však s chůzí na čas a i tak jsem díky tomu o pár kroků před ním. „Time," kývne Leo v pozdrav a ihned k němu napřáhne ruku. Tim však jen přikývne a pevně Leovu ruku stiskne. „Nestihl jsem ti ještě poděkovat za tu Glorii..." začne Leo pevným hlasem. „Nedělal jsem to kvůli tobě, takže... nemusíš..." ruku Tim pouští a hned si ruce zakládá do kapes. „Jdeme?" Pokyne k výtahu a hned se k němu rychlou chůzí vydá. „Mysli na nás invalidy, prosím..." ozvu se hned. Ani kdybych chtěla, tak s ním krok rozhodně neudržím. Vždycky chodil rychleji než já, dnes ale snad zapnul extra rychlopohon. „Jdu zatím přivolat výtah," vysvětlí. Výtah je však již dávno v našem patře a tak se při zmáčknutí tlačítka dveře ihned otevírají. Nad tím se mírně ušklíbnu. Mezitím však k Timovi docházím a do výtahu nastupuji jako první. Leo Tima sebevědomě předbíhá, čímž mu vstupuje do cesty. Tim se z hluboka nadechne a do výtahu pomalu nastoupí, jako poslední. „Vypadáš nervózně..." popichuje ho hned Leo, který si naopak užívá, že je tady pro změnu v roli domácího. „Bojím se, v jakém stavu to tam dole najdu..." zašeptá Tim tiše ve chvíli, kdy se dveře výtahu zavírají. Výtah se dává do pohybu. „Říkáš to, jak kdybyste dole chovali lva..." ušklíbnu se na něj. Tim se však jen z hluboka nadechne. „Počkej... máme snad v podzemí ZOO?" Povytáhnu obočí. Přijde mi to vtipné a neberu to moc vážně. Tim ale kupodivu vážný je. „I tak by se to dalo nazvat..." odpoví jen. Pomalu si vyměním pohled s Leem, ten jen pozvedne obočí. „Docela mě znervózňuješ..." zašeptám. „Jen se tě snažím připravit..." odpoví mi. Dveře výtahu se otevřou. Tim se na nás poprvé otočí a ukáže, ať jdeme první. Stejně mi to bude trvat nejdéle, takže náskok neodmítám. „Je tam hodně schodů... zvládneš to?" „Když mi vezmeš dolů berle, Leo mi pomůže..." „Chodíš ale už hodně dobře, na to, že jsi čtrnáct dní od úrazu..." „Už to skoro budou tři týdny," opraví ho Leo hned. „A má ty nejlepší specialisty v oboru, sama pro to dělá maximum..." dodává. „Pokud si tě za něco cením, Leonarde, tak za tohle... otec by pro ni tohle nikdy neudělal," slyším Tima říkat za mými zády. Rychlým krokem mě však předbíhá, aby mohl udávat směr. Já ale přesně vím, kam jdu. „Daniel by to neudělal pro nikoho, jen pro sebe..." odfrknu si. Tim se na mě hned podívá. „Zase mu říkáš Daniel?" „A?" Pokroutím hlavou. „Pořád je to tvůj táta..." „Nezačínej s tím zase," odseknu mírně. „Však počkej... až dojde na dělení majetku, budeš mluvit jinak," ušklíbne se a vchází do jedné ze zasedacích místností. Ihned za ním vcházím. „Děláš, jak kdybych o ten majetek stála..." vyčtu mu hned. „Kdybys o něj nestála, nejsme teď v této situaci..." zahuhlá si pro sebe. Leo si hlasitě odkašle a ukončí tím naše dohady. Tim se na něj pomalu otočí. „Dolů půjdeme sami, jen my tři," řekne k němu. Já jsem však první, kdo se ozývá. „Tak na to zapomeň," odseknu hned. Podívá se mi do očí. Nejspíš vidí, že nehodlám ustoupit. Z hluboka se nadechne a přistoupí ke mně tak blízko, až pocítím jeho dech na své tváři. „Reo..." začne vážným šeptem. Já ho však nenechám větu dokokčit. „Jsi tady stále hostem. Jestli s tím nesouhlasíš, můžeš jít... poradím si sama..." zašeptám, zatímco se mu dívám do očí. Probodává mě pohledem, ale nic neříká. Vím, že má chuť mi vynadat. On ale taky ví, jak moc neústupná jsem. „Býval to můj domov..." zašeptá vyčítavě. Nakonec však ode mě naštvaně ustoupí. Pohledem se zadívá do levého rohu místnosti, do kamery, přesně tak, jak říkal Nico. V mžiku se jedna z mramorových dlaždic, které tvoří obklad na stěně, zasune dovnitř a odhalí displej. Tim do něj rychle cosi naťuká. Upřeně zírá do displeje, ke kterému nakonec přikládá i rodinný vytetovaný prsten. „Měl bys uhnout, Leonarde," řekne s poklidem, zatímco se na nás pomalu otáčí. „Cože?" Zamračí se Leo na něj, ve stejný okamžik se však zem pod jeho nohama začne posouvat a Leo tak krátce ztratí rovnováhu. Zareaguje však rychle a odskočí o metr vedle. Mezi námi se vytvoří v zemi propast. Šokovaně, a hlavně vyčítavě, se Leo zadívá na Tima. „Proč jsi mu neřekl dřív? Mohlo se něco stát..." vyčtu hned Timovi. „Myslel jsem, že je pohotovější," ušklíbne se pobaveně a zamíří k díře v zemi, ve které se ukrývaly schody. Bez váhání je ihned začne scházet dolů. Povzdechnu si a zadívám se na Lea. „Já je vezmu," přistoupí ke mně pohotově Erick, který nám byl celou dobu v patách a opatrně si ode mě přebírá berle. „Tak jdete?" Ozve se Tim zespodu. Leo ke mně pomalu přistoupí a lehce mě bere do náručí. Ihned se ho chytám jednou rukou kolem krku. „Mám z toho špatný pocit..." šeptnu hned španělsky, zatímco mě Leo snáší ze schodů. „Jo..." odvětí jen. Rozhodně mu tato situace není komfortní. Ani jeden z nás nedokážeme odhadnout, co se v následujících minutách může odehrát. Moc Timovi nevěřím. A jestli Daniel neví, že je opravdu tady, cítím z toho pěknej průser.
Leo se mnou schází poslední schody a pomalinku mě pokládá na zem. Erick mi ihned podává berle, abych se měla o co zapřít. Soustředím se více na sebe než abych si prohlížela okolí. To snad stíhá za mě Leo. „Ale ne..." povzdechne si Tim tiše, zatímco něco ťuká do tabletu na zdi. Pomalu k němu docházím, on však ve stejný moment odstoupí a rychle vchází do dveří opodál. Ihned, jakmile je otvírá, mě do nosu praští velmi nepříjemný puch. Mírně se zamračím. Kyselý, těžký vzduch ve kterém se dá sotva nadechnout. Ostrý smrad výkalů. Zatuchlina. Instinkt mi radí držet se dál, má zvědavost mě však žene kupředu. A tak než se nadám, ocitám se v obrovské prostorné místnosti plné klecí. Velká hala tvořící skladiště. Skladiště čeho? Občas se z dáli ozve slabý kašel, odjinud jde slyšet nářek, z jiné klece zase slabý pláč. Jakmile se však uprostřed místnosti objeví Tim, zazní i několik nesrozumitelných výkřiků. Huhlání. Bouchání řetězy do klecí. Nářek a prosby o vodu. Popojdu o několik málo kroků dál, šokem se však zastavím v jakémkoliv dalším pohybu. I dýchat zapomínám. Pohled mi zajíždí ke kleci nejbližší, kde leží bezvládné tělo vyzáblé ženy. Vedle ní u dveří klečí malá dívenka. Vyzáblá až na kost. Prsty a ústa má však od krve a já si až později všímám, že i žena ležící na zemi má na sobě krvavý šrám. „Vodu.. prosím..." zapláče dívenka slabě. Šokem mi srdce poskočí, protože na mě začnou pokřikovat ženy z druhé strany. Chtějí to samé. Vodu. V každé druhé kleci jich několik stojí či sedí u dveří a skrz díry se natahují k Timovi, který ke každé kleci jednu vodu hází. Pouze jednu. I k těm klecím, kde je žen i pět. K některým se voda ani nedokutálí a tak ve snaze na ni dosáhnout se snaží ruku natáhnout tak daleko, až se jim kovové mříže zařezávají do kůže. „Pojď pryč," tahá mě najednou Leo za paži. Ztrácím krátce rovnováhu. Zapomínám totiž pohnout tělem. V šoku mi vypovědělo funkci. „Reo," štěkne vážně. Sotva ho však přes všechen ten nářek slyším. Těch žen tady může být sto. Možná i víc. Od malých holčiček až po starší dámy. Všechny však tak nezdravě hubené. Spousta z nich pokryta krví či krvavými šrámy. Těla plné podlitin a vyrážek.
Leo mi vytrhává berle z ruk a háže je rychle Erickovi. Do náruče mě bere zrovna ve chvíli, kdy kompletně ztrácím rovnováhu. Nejspíš se mi podlomily nohy. Jakmile se mnou Leo vychází na chodbu, cítím ihned, jak se vzduch zlepší a já se dokážu alespoň nadechnout. Srdce mi však začne šíleným tempem bušit a můj dech se zrychlovat. Snažím se ho proto kontrolovat. Dlouhý nádech nosem a ještě delší výdech pusou. Nádech nosem. Výdech pusou. Zavírám oči. Zase zapomínám dýchat. Co jsem to jen k sakru právě viděla? „Jsi v pohodě?" Ptá se mě Leo po cestě zpátky do schodů. Jak bych jen mohla být? Zdědila jsem dům, ze kterého jsem vystěhovala svou rodinu. Vyhnala jsem je jen proto, abych zjistila, že tady celou tu dobu drželi ženy. Dívky. Malé holčičky. Bez jídla a bez vody. V klecích jak nějaká zvířata. „Doneste mi sklenici whisky... hned," slyším Lea rozkázat. Je tak přísný, že si ani neuvědomuji, co vlastně říkal.
Pomalu otvírám oči abych zjistila, že jsme zpátky nahoře v místnosti. Nejraději bych to teď zavřela a nechala tam Tima s nimi, abych mohla předstírat, že o ničem nevím. Že o nich nevím. Problém ale je, že jsem to viděla na vlastní oči. Těch pár vteřin mi stačilo na to, abych pocítila to zoufalství, které mezi nimi panuje. „Posaď se..." postaví mě Leo na zem hned vedle židle, kterou mi přisouvá. Dost tvrdě se na ni svezu. Z hluboka se dlouze nadechnu a zoufale se na Lea podívám. Ten se obouma rukama zapírá o stůl a naštvaně se dívá dolů. Nakonec však zavírá oči. Nemusíme ani jeden nic říkat, abychom si uvědomili, jaký problém tohle je. A to, že to přichází zrovna před naší svatbou nám vůbec nepomáhá. Všechno to jen zhoršuje. Zajedu si pomalu rukou do vlasů a potáhnu se za ně. Mlčky se podívám na Ericka, ten se mírně zamračí. „Co?" Ptám se ho rychle, nevrle. Leo k nám pomalu otáčí hlavu. „Vstup dolů je zajištěn..." řekne Erick nakonec. Chtěla jsem, ať ajťáci jakýmkoliv způsobem hacknou systém v momentě, kdy Tim bude místnost otvírat. Díky tomuto nám to zajistilo nepřetržitý vstup dolů. Teď však nevím, jestli to je výhoda. „Ale?" Ptá se Leo hned, povšimne si totiž Erickova zvláštního výrazu. Něco není v pořádku. „Při otevření systém odeslal výstražný signál..." podívá se na Lea. Zapírám se loktem zoufale o stůl a promnu si oči. „Kam? Komu?" Vyptává se Leo zbytečně. Erick totiž jen pokrčí rameny. „Snaží se to zrovna zjistit..." odpoví. Hlasitě však zanadávám, což na tenzi v místnosti jen přidává. Z hluboka se dlouze nadechnu, abych se uklidnila. Mé vnitřní zoufalství střídá vztek. Zlost. Opravdu jsme nad tímhle žili tolik let? Opravdu jsem si tady popíjela kafíčka, dávala červená vína za statisíce, řešila hlouposti s kadeřníkem, byla protivná na služky, zatímco o pár pater pode mnou byly ženy, které trpí hladem a žízní? „Vaše whisky, pane," ozve se v tichu. Pomalu se na Lea podívám zrovna ve chvíli, kdy sklenici podává mně. Neodmítám. Zná mě moc dobře. Rychle si ji od něj přebírám a obrátím ji do sebe snad ještě rychleji než jsem si ji od něj převzala. Naštvaně sklenici pokládám na stůl. Asi s větší vervou, než jsem čekala, sklenice se totiž ihned rozpadá na tisíc kousků. „Kurva," štěknu naštvaně a střepy od sebe rukou odsunu. Leo mou ruku rychle chytá, abych se střepů nedotýkala více. Poprvé se střetneme pohledem. Mlčíme, jen se jeden druhému díváme do očí. Mám totiž pocit, že i tak jsme si stihli říct tisíc slov. Zatímco napětí v místnosti roste, mezi námi je naprostý klid. Až děsivý. Ten však nakonec přeruší Timovy rázné kroky. Po schodech vystoupá zpátky za námi. Leovi se ze sevření vytrhnu a prudce se postavím. Jen tak prudce, jak mi to dovolí mé operované koleno. „Můžeš mi kurva vysvětlit, co má tohle znamenat?!" Vyjíždím ihned. Přecházím plynule do italštiny. Je to přeci jen jazyk, ve kterém se umím hádat nejlépe. „Uklidni se, ségra..." dojde za mnou pomalým krokem. Rozčíleně na něj ukážu prstem. „Neříkej mi tak," zavrčím naštvaně. „Celou tu dobu jsi věděl, co se... kdo všechno se tady ukrývá a zbaběle jsi mlčel... nic jsi neudělal...!" Vyčtu mu. „A co jsem měl podle tebe dělat? Ukázal jsem ti to, neudělal jsem snad dost?" Povytáhne obočí. „Vím, čeho se snažíš dosáhnout. To se ti ale nepodaří," štěknu na něj. „A co hodláš dělat, necháš je tam zemřít? Nevíš ani špetku o tom proč tam jsou, chceš to teď snad všechno posrat?" „Zatáhl jsi mě do problémů, o který jsem neměla nejmenší zájem," štěknu na něj. „Ne, zatáhl tě do nich děda. On ti to odkázal. Myslela sis, že jeho majetek je dar z nebes? Tak si ten dar užívej, když jsi za něj tak bojovala. Prosím. Tohle je Reatim, tohle je rodinnej podnik, tak se o něj hleď postarat," štěkne na mě. „Co má tohle k dočinění s Reatimem?" Rozmáchnu rukama. „Víš absolutní hovno o tom, co za rodinu jsme. Některé věci by se prostě měly nechávat těm rozumným. Pravidlo, že byznys dělaj jen chlapi, tady není jen tak pro nic za nic..." štěkne. Naštvaně mu uštědřím facku. On však neotálí a silně mě chytá pod krkem. Leo pohotově zareaguje, mně se však již za tu krátkou chvíli zatemní před očima. Přestávám vnímat okolní svět. Jediné, co cítím, je silný stisk na mém krku. Snažím se zalapat po dechu, ani to ale nejde. Z ničeho nic však stisk povolí a mé tělo letí vzduchem. Už zase. Krátce si vzpomínám na okamžik po výbuchu. Krátce pocítím stejný pocit bezmoci, i když jsem tentokrát pouze ztratila rovnováhu. Zády tvrdě dopadám na stůl a svezu se na bok na zem. Hlasitě zalapám po dechu. Několikrát zamrkám a pomalu znovu přicházím k sobě. Položím si však hlavu unaveně na zem. Po tvářích mi stékají slzy. Už mě nebaví neustále řešit tyhle všechny problémy.

Nervózně si mnu rty a zapírám se lokty o zdravé koleno. Noha se mi třepe tak, že se třepu úplně celá. Jsem celá nesvá. Jsem vyčerpaná, vyřízená. Naštvaná. „Na. To ti pomůže," zjeví se přede mnou Ben a rozechvělou rukou mi podává sklenici whisky. Je v ní rozdrcená limetka a to znamená jediné - posílá mi ji Leo. A když mi ji posílá on, nemůžu přeci odmítnout. Naštvaně si od Bena sklenici přebírám a obsah sklenice do sebe převrátím. To už je za poslední dvě hodiny druhá. I kdybych si jich teď dala dvacet, měla bych stále pocit, že jsem střízlivá. Nemůžu totiž přestat myslet na to, co se odehrává o pár pater pode mnou. „To ti udělal Aulelio?" Ptá se. Odložím naštvaně sklenici na stůl a mírně se nad sílou alkoholu zaksichtím. Zvednu pomalu k Benovi pohled. Ukazuje na mé nové modřiny na krku. „Ne... Timotei..." zachraptím silně. Krk mě začíná bolet čím dál tím víc. Rozhodli jsme se Leem, že to musíme udržet v tajnosti. Zatímco on momentálně s právníky projednává vše potřebné, ochranka vyprovází Tima daleko od této vily. Žádný problém se však nevyřešil. A Ben netuší vůbec nic. Ani nic tušit nesmí. „Moc nemluv... asi máš pohmožděné hlasivky..." řekne a posadí se naproti mně. Probodávám ho hned pohledem. To bych bez něj opravdu nezjistila.
Ben se mi dívá vážně do očí. Lokty se zapírá o o kolena. Ruce se mu však mírně chvějí. Rukávy mikiny má stále stažené dolů až k zápěstím, i tak však čouhá kousek obvazu na každém z předloktí. „Vzpomněl jsem si na něco málo z té naší noci..." začne tichým klidným hlasem. Moc dobře ale už vím, že když Ben mluví klidným hlasem, je rozčílený. A mně se při jeho větě krátce zatočí hlava. „Netušil jsem, že dokážeš být taková svině," zašeptá znovu. Nad tím se jen mírně pousměju. „Asi jsem se v tobě spletl... asi se opravdu k sobě s Leem hodíte..." „Nechápu, o čem to mluvíš..." zachraptím. Ben se jen usměje a přikývne. „Jasně... neboj se. Odvetu je lepší si schovat na později... na moment, kdy to zraní nejvíce," mrkne na mě. Probodávám ho silně pohledem. Jestli něco vykecá, všechno by to zase jen zkomplikovalo. A já to už teď mám komplikovaný dost. „Málem bych zapomněl..." sahá rukou do kapsy mikiny a vytahuje z ní malou plastovou nádobku s prášky. „Určitě si to vyčítáš a máš špatné spaní..." položí mezi nás na stůl prášky a přisune je ke mně blíž. Podívá se mi do očí. „Prášky na spaní. Asi bys měla vědět, že se tyhle se vůbec nesnesou s alkoholem... stačí dvě tobolky, dvě skleničky tvojí whisky a zástavě srdce se nevyhneš," falešně se na mě usměje. Probodávám ho klidně pohledem. Naznačil mi právě, že se mám zabít? „Spím dost dobře, svědomí mě netíží," zachraptím klidně. Prášky znovu přisunu zpátky k němu. „Klidně si je nech... nikdy nevíš, kdy se budou hodit," mrkne na mě. Hned vzápětí se zvedá a odchází sebevědomým krokem z místnosti. Naštvaně si promnu oči a tiše si povzdechnu. „Ericku..." zvolám mírně, jen tak nahlas, co můj pochroumaný hlas momentálně dovolí. Jakmile slyším blížící se kroky, beru prášky do ruky. Vedle mě se však objeví Nate. „Erick je mimo službu, slečno," řekne klidně. Vadí mi, že mě tak oslovuje a že se snaží být tak zdvořilý. Mírně ho proto probodávám pohledem. Ale jen krátce. Vzápětí mu totiž vrážím prášky do ruky. „Zbav se toho," zašeptám. Moc dobře totiž vím, že bych je byla schopná ve své slabé chvilce použít.