andREA 2

61

Pohled upírám před sebe a nemyslím vůbec na nic. Rukama svírám pevně volant, levá však již začíná být v křeči a tak musím ubrat na plynu. Jsem schopná volant koordinovat pořádně pouze jednou rukou, a tak poprvé při řízení pocítím menší strach. Strach z toho, že ve více než dvou set kilometrové rychlosti nezvládnu řízení. Strach z toho, že vyletím z okruhu a co hůř, že někoho sestřelím. Srdce mi začne tlouct rychleji. Ačkoliv jedeme poslední kolo, jsem tak nervózní. Závod mě už nezajímá, chci to jen dojet v bezpečí. Co nejvíc v klidu. V ruce mi cuká a já mám strach, abych nevděky nestrhla řízení. Ubírám na plynu a zpomaluji ještě před cílem. Ihned za ním však dupám na brzdu a zajíždím k boxům, kde nakonec i zastavím. Slyším se hlasitě dýchat. Ruce se mi chvějí a já nevěřím, že jsem jízdu nakonec zvládla. Z hluboka úlevou vydechnu a opírám se helmou o volant. Zavírám oči a snažím se uklidnit. Tělo má však pocit, jak kdybych jela dál, jak kdybych byla stále v pohybu. Začnou se mi třást nohy. Dveře od auta se otvírají a já hlavu pomalu otáčím. „Proč jsi zpomalila? Mohlas být druhá," zasměje se Marco nadšeně. Rozechvělou rukou se odpoutám a pomalu z auta vystoupím. Zatímco se Leo opodál směje a baví s Mattem a Lukem, Marcovými kamarády, já pomalu stáčím pohled na výsledkovou tabuli. „Začala mi protestovat ruka..." vysvětlím a helmu si pomalu sundávám. Jsem nakonec třetí. Na to, že jsem poslední kola plně vypustila, to vůbec není špatný. „Měla jsem úraz a nedávno jsem podstoupila operaci..." dodávám, úlevou však ale vydechnu. „Nechceš změnit kariéru? Byla bys skvělá," usmívá se. „Co to bylo?" Řve na nás však již z povzdálí Matt a společně s ostatními za námi dochází. Pomalu se na něj podívám. Nevěřícně pokroutí hlavou a s úsměvem rozhodí ruce. „Perry se nezmínil, že pojedem s profíkama... proč jsi mi to nechala?" Zasměje se nevěřícně. „Cítili byste se trapně, kdyby vás porazila holka," ušklíbnu se. Pomalu si sundám rukavice a na ruku se zadívám. Celá se mi třese. „Dobrý?" Ptá se mě však Leo. „Na konci už to dřelo," přiznám tiše. „Vážně Reo... ty už jsi někdy závodila, že jo?" Ptá se pro změnu Luke, který skončil poslední. „Jen v pouličních závodech na motorce... a to mi bylo asi šestnáct...," uchechtnu se. „Fakt? Kde?" Vyzvídá Leo. Pomalu se mu podívám do očí. „U Ghetta..." odpovím. Nad tím se mírně zasměje. „Ben tam jezdíval taky," usměje se. „Vážně? Nepamatuju si ho..." „Jezdil tam na tajňáka, aby o tom nevěděl táta..." „To jsme měli stejně," zasměju se tiše a prohrábnu si vlasy. Marco na mě pomalu ukáže prstem. „Až budeš mít ruku fit... dáme si pravej závod," usmívá se. „Chceš dostat na prdel?" Zasměje se Luke. „Aspoň by měl konečně nějakej skandál... na tu tvoji svatou kariéru se nemůžu dívat..." dloubne do něj Matt mírně. Oba se hlasitě zasmějí, já však o několik kroků poodejdu a prohrábnu si vlasy. Z hluboka se nadechnu a zadívám se znovu na ruku. Jemně si ji celou prohmátnu. Fyzioterapeut s námi nakonec odjede celé turné, abych mohla ruku procvičovat každý den. Značně se lepší, dobré to ale zdaleka není. Tiše si povzdechnu. Tak moc se mi třese. Tak moc mě bolí. Z jedné hloupé jízdy. Nejspíš na to jdu opravdu moc rychle. Když já mám takový strach, že už se to nikdy nezlepší. Slzy se mi nahrnou do očí. Abych je rychle zahnala, beru si telefon do ruky. Žádné zprávy. Dnes by mi měl volat Tomasso, slíbil mi to. Bojím se, že to ale nevydržím a brzy mu zavolám sama. Prý je mu už lépe, i tak si ale vyčítám, že nejsem teď s ním. Že nejsem jeho máma a nevěnuju se mu tak, jak bych měla. „Co se tu schováváš?" Slyším za sebou a tak si telefon schovávám do kapsy. Pomalu se na Lea otočím a pousměju se. „Vážně sis to s tím rozhovorem nerozmyslela?" Ptá se, zatímco ke mně přistoupí a chytne mě za boky. Zavrtím hlavou. Za Marcem přijeli udělat rozhovor z nějakého časopisu o autech a Marco navrhl, ať udělají rozhovor i s námi. Já pro tento nápad ale zas tak nadšená nejsem a tak vrtím hlavou. „Máš hodně co říct o autech... rozhodně víc než já," ušklíbne se. „Jenže proti tobě není rozjeté vyšetřování..." zašeptám tiše. Podívám se mu krátce do očí, hned ale uhýbám pohledem. „Reportéry teď nechci ani vidět..." šeptnu. Leo mě jemně pohladí po tváři a políbí mě na čelo.
„Leonarde!" Křičí Matt hlasitě a tak se pomalu dívám za Leova záda. Mávne rukou, ať jde Leo za nimi. „Jsou tady reportéři, pojď dát ten rozhovor," dodává. „Jasně, už jdu," zvolá, aniž by se na něj otočil. Pomalinku se od něj odtáhnu. „Půjdu zavolat Tomovi... dlouho jsem s ním pořádně nemluvila a chci ho pozdravit ještě před odletem..." pousměju se. „Pozdravuj ho..." mrkne na mě a s úsměvem o několik kroků couvne. Nakonec se otáčí a s rukama v kapsách se vydává pryč. I já se nakonec rozhodnu pro změnu místa. Vykročím proto klidným krokem k místům, kde by měl být vstup na tribuny. Chci si užít výhled na celý okruh. Než však stíhám na tribunu dojít, začne mi vibrovat telefon v kapse. Srdce mi poskočí štěstím a tak telefon z kapsy urychleně vytáhnu. Při pohledu na displej mi však úsměv povadne. Není to Tom nýbrž Samuel. A ještě k tomu mi volá přes FaceTime, proč to sakra dělá? Hovor přijímám a vstoupím poklidně na tribunu, po které začnu stoupat vzhůru. „Chápu, že se náš vztah trošku zlepšil, na FaceTimy s tebou si ale zvykat nehodlám..." ušklíbnu se do telefonu. Samuel si ihned odfrkne. „Spíš mi řekni, proč mi můj drahocený bratr nezvedá telefon?" Vyzvídá nevrle. „Zrovna dává rozhovor..." vysvětlím. „Rozhovor? Komu? Časopisu pro zoufalé manžele?" Ptá se s dalším úšklebkem. Protočím hned očima a ukážu mu výhled za sebou. „Hele," usmívám se, zatímco si sama prohlížím výhled na okruh. Myslím, že tahle výška bude stačit a tak se nakonec posadím. „Neměli jste letět do Číny?" Zamračí se. „Letíme, ale až večer... mám Leovi něco vyřídit?" Ptám se doufajíc, že tím náš hovor trochu uspíším. Samuel dlouze zaváhá, nakonec si však prohrábne vlasy a přikývne. „Bylo by fajn, kdyby... jste si našli při tour někdy čas a zastavili se za Benem..." vysvětlí. Při jeho zmínce krátce zatajím dech. „Nic si nepamatuje... neví ani kdo jste, tak by možná bylo fajn..." „Letíme teď do Asie, Same... " skáču mu do řeči. Ne, že bych se za Benem zastavit nechtěla, jen nevidím způsob, jak to udělat. „Bude zůstávat v Itálii?" Vyzvídám. „Zatím jo, jeho stav není dobrý... jakmile to ale půjde, tak ho chci vzít domů, jen..." odmlčí se a promne si oči. Tiše zakleje. „Máti zas všechno komplikuje. Chce, aby Ben zůstal v Itálii s ní a se ségrou, že se o něj postarají..." hned chápu, na co naráží. „Řeknu Leovi, on to domluví... s tou návštěvou to ale teď nevidím... jedině kdyby byl už ve Státě, tak jak se budeme vracet ze Sydney... možná by to tam šlo..." „Jo, přemýšlel jsem podobně..." „Myslíš, že se mu paměť vrátí?" Zeptám se, podívám se však znovu na okruh. Bojím se na Sama podívat. Bojím se, že bych vyčetla něco víc. „Možná jen některé útržky... ani lékaři netuší..." „Co Steph? Měla by za ním dojet," podívám se však již na Sama v telefonu. „Prý má rizikové těhotenství a nemůže létat," protočí Sam očima. „Nevěříš ji?" Podivím se. „Ne. Podle mě ho nechce potkat..." „Mám jí zkusit zavolat?" Navrhnu. Samuel se však zasměje. „To bych nedělal. Docela zuří kvůli tobě a Dantemu..." „Co je se mnou a s Dantem?" Zamračím se. „Co je s tebou a s Dantem? Třeba to, že spolu máte dítě?" Povytáhne Sam obočí. Hned ho probodávám pohledem. „Nemluv o tom takhle otevřeně," štěknu hned. „Ty ses tak blbě zeptala," namítá on nepříjemně. „Budu končit... chci ještě zavolat Tomovi, tak ať to ještě stíhám..." vysvětlím, jak kdybych se před ním musela obhajovat. „Počkej, než zapomenu... chtěl jsem ti pogratulovat," ušklíbne se. Já se však znovu nechápavě zamračím. „K čemu?" Pokroutím nechápavě hlavou. „Nečetlas to? Zatkli tvýho fotříka... a soudce rovnou zamítl kauci, takže to asi nebude jen tak," ušklíbne se. Překvapeně povytáhnu obočí. „Cože?" Zeptám se šokovaně. Samuel se hlasitě zasměje. „Chodíš ty vůbec někdy na internet?" Směje se dál. Já na něj však jen šokovaně dál civím. Nevím vůbec co na to říct. „Počkej... kde ho zatkli...?" Šeptnu zmateně. „V Itálii... tvůj právník asi bude vědět víc než já," dopoví. Mám však pocit, že se mi zastavil celý svět. Šokovaně hledím do prázdna. Promnu si tiše rty a snažím se tuhle informaci zpracovat. Je to kvůli tomu obvinění, které vznesl proti mně? Nebo to je něco jiného? Jak ho mohli vůbec zatknout, když naše rodina spolupracuje s vládou? Měl by mít od nich zaručenou imunitu. „Už mám tvýho ksichtu dost, tak zavěsím... pozdravuj Aulelia..." oznámí Sam znenadání a já jeho štiplavou poznámku v šoku přehlížím. Bez rozloučení hovor típám, z hluboka se nadechnu a potáhnu se za vlasy. Je to pravda? Nechce se mi věřit, že by se něco takového doopravdy stalo. A pokud ano, až se dostane ven, rozhodně mi to dá sežrat. Najde si mě a bude požadovat vysvětlení, proč jsem to nevzala na sebe a nechránila ho. Jako hodná poctivá dcera. Ty časy ale už skončily.
Sklopím znovu pohled k telefonu a v kontaktech najdu Tima. Pořád ho mám uloženého jako brášku. Měla bych to změnit a přejmenovat si ho Timoteie? A má vůbec cenu mu volat? Je to teď vhodné? Byl to přeci i on, kdo se proti mně otočil. On i Nico mi vrazili kudlu do zad. Proč bych tedy teď měla dolízat? To je ta největší blbost, jakou můžu udělat. A tak se můj palec zastaví nad jeho jménem, nakonec ho ale nevytočím. Místo toho můj telefon začne znovu vibrovat a na obrazovce se objeví Tomova fotka. Tak přeci jen zavolal, přesně tak, jak slíbil. Zoufale si povzdechnu a promnu si oči. Musím vypadat, že je všechno v pohodě. Že se mám skvěle a nic se neděje. Nasadím falešný úsměv, který se však ihned po přijetí hovoru přes FaceTime mění v upřímný. I když se Tom na obrazovku mírně mračí. „Tomí, ahoj," usmívám se na něj zářivě a hned mu zamávám. „Zrovna jsem ti chtěla volat... podívej, kde jsem," postavím se a ukážu mu za sebou okruh, kde se zrovna projíždí další auta. Myslela jsem, že tady máme být dnes sami. Na Toma to ale nedělá takový dojem, jaký jsem čekala. Auta přeci miluje, tak proč se nesměje? „Kde to je?" Ptá se znechuceně, bez pozdravu. „V Dubaji... jednou tě sem vezmu, bude se ti tady moc líbit," usměju se na něj zářivě a zase se posadím. „To si nemyslím..." odpoví. „Proč? Vždyť máš auta rád..." „Jo, ale nemyslím si, že mě tam vezmeš... zase mě necháš doma, tak jako teď..." vyčte mi hned. Tiše si povzdechnu. „Tomí... už jsme se o tom přece bavili, je to ještě moc nebezpečné, js-" „Neříkej mi tak," skáče mi však do řeči. Povytáhnu mírně obočí. „Vždyť... jsi to měl vždycky rád..." namítám šokovaně. „Jo, když jsem byl malej. Ale já malej už nejsem. To bys věděla, kdybys tu byla," vyčte mi znovu. A já se mírně zamračím. „Děje se něco? Chceš si o něčem promluvit...?" Zeptám se opatrně. „Měl jsem narozeniny. Když měl narozky Leithe, slavili to doma celej týden. My to neslavili ani jednou..." vyčte mi plačtivě. „Zlato..." povzdechnu si zoufale. Tak moc bych ho chtěla teď obejmout. Tak moc bych mu chtěla teď všechno vynahradit. „Moc dobře víš, že jsem byla v nemocnici..." „Ale už nejsi. A místo toho, abys se mnou oslavila moje narozky, jsi jela pryč," zalesknou se mu slzy v očích. Pomalu polknu a snažím se nerozbrečet i já. Tohle mi tak moc trhá srdce. „Leithe jezdí několikrát ročně do Itálie, na Hawaii nebo na Maledivy... já byl jen jednou v Itálii... a to díky dědovi..." „O čem to povídáš? Byl jsi přeci s námi v Karibiku..." namítám hned. „Jednou," zaprotestuje. „Tome, moc dobře víš, že jsem teď pracovně pryč. Až tohle skončí, jedeme na Hawaii, kde budeme spolu nejmíň měsíc. Na tohle tě navedli kluci? Proč je najednou všechno tak špatně?" Ptám se nechápavě. A proč najednou mluví tak moc rozumně? Kde je to nerozumné potrhlé osmileté dítě? Vždyť v tomhle věku by měl mít ještě jiné starosti. Ani zdaleka není tak vyspělý na to, aby se mnou mluvil takhle. „Tome..." povzdechnu si, když nic neříká. „Přijeď domů," šeptne plačtivě. V tomhle dětském hlásku už svého Tomíka přeci jen poznávám. Na tohle mu však nemám co říct. „Moc dobře víš, že to teď nejde..." šeptnu. Tom se však zvedá a naštvaně zakřičí. „Tome!" Napomenu ho přísně. „Všechno je důležitější než já!" Zakřičí. Obraz se rozmaže, jak kdyby telefon letěl vzduchem. „Tomassi!" Štěknu naštvaně, hovor se však přeruší. Nevěřícně hledím na obrazovku. Co se to do hajzlu právě stalo? V návalu emocí však neotálím a rychle vytáčím Tatuovo číslo, šéfa Tomassovy ochranky. Dlouho se nic neděje. Hovor mi nezvedá a tak začnu zuřit ještě víc. Hlasitě italsky zanadávám. Už chci volat na Ericka, když hovor konečně přijímá. „Můžeš mi sakra vysvětlit, co se to tam děje?" Ptám se okamžitě. „Máš mě informovat úplně o všem," zvyšuji hlas. „Je to ještě dítě, slečno Baiamonte. Má pouze období vzdoru..." namítá klidně. „Pouze období vzdoru? Kde je sakra chůva, to ho necháte se takhle chovat? Co mu tam valíte do hlavy, že je najednou tak výbušnej?" Štěknu znovu. Tatu dlouze mlčí, nejspíš nic odpovídat ani nehodlá. Z hluboka se nadechnu. Marně se už snažím uklidnit. „Začněte dělat svou práci, jestli oba nechcete čelit následkům," štěknu naštvaně a hovor pokládám. Promnu si hned oči a z hluboka se dlouze nadechnu. Tohle potřebuju rozdýchat. „Děje se něco?" Slyším za sebou Ericka, který pomalu schází schody za mnou. Zvedám klidně hlavu a prohrábnu si vlasy. Erick však sejde o řadu níž a postaví se přede mě, jak kdyby mě chtěl před něčím zakrýt. Povytáhnu mírně obočí. „Natáčí tě, dej si pozor na to, co říkáš a děláš..." šeptne v momentě, kdy se poškrábe pod nosem, aby si zakryl ústa a nešlo vidět, co říká. Ihned však ode mě znovu poodstoupí a sedne si opět o několik řad dál, abych měla soukromí. Tiše si povzdechnu a zadívám se tiše na okruh přede mnou. Prohání se tam již několik dalších aut. Tyhle ale již vypadají opravdu připravené na závod, který se tady za tři týdny jede. Ta rychlost je nesrovnatelná s tou naší. Tedy až na Marca, ten by nejspíš strčil do kapsy i je.
Klidně se postavím. Na sluníčku jsem již strávila až moc času. Vykročím ke schodům, na nich se však zastavím a přidržím se krátce sedačky přede mnou. Zatemní se mi před očima, zatočí se mi hlava. Z hluboka se nadechnu. Už se opravdu potřebuji napít. Vzpomenu si na to, co mi říkal Erick a tak si prohrábnu vlasy a snažím se vypadat normálně. Nechci teď přeci žádné eskapády v médiích. Zrak se mi pomalu vrací do normálu, hlava se mi však točí dál. A já s dalším krokem poznávám, že z toho nejspíš eskapáda bude. „Ericku..." hlesnu a pomalu se na něj podívám. „Hmm?" Podívá se na mě. Všímám si, jak se prudce zvedá a rychle ke mně vykročí. Mé tělo však již bezvládně padá do prázdna a já opět ztrácím vědomí.