andREA 2

64

Xyzantropyl začal působit velice rychle. Tep se mi zklidnil, hlava se mi přestala točit, slzy ustaly. Navzdory situaci se mé tělo celé zklidnilo, i když má jen kousínek od nervového zhroucení. Na úplnou psychickou pohodu bych ale nejspíš potřebovala další dvě tablety. Takový luxus si ale teď rozhodně dopřát nemůžu. Už vůbec ne s tím, co se děje. S tím, co se stalo.
Dveře do ložnice se prudce otvírají, Leo je ještě prudčeji za sebou zavírá. Promne si naštvaně oči. „Leo..." začnu hned rozechvělým hlasem, on však zvedá dlaň vzhůru, aby mě umlčel. A tak raději mluvit přestanu. Nechci ho přeci rozčílit ještě víc. „Chtěla ses s ním vyspat?" Hlesne a podívá se mi do očí. Na to nemám co říct. Zavrtím proto rychle hlavou. „Viděl jsem tu fotku, Reo..." štěkne na mě. „Snažila jsem se utéct od začátku... proto jsem ho nezdržela déle..." hlesnu zoufale. „Přestaň mi lhát!" Zařve však z ničeho nic. Nad sílou jeho hlasu se mírně polekám a o krok od něj ustoupím. Leo ke mně však rychle přistoupí. „Kdy už mi konečně začneš říkat pravdu?" Štěkne mi do tváře. Nahrnou se mi slzy do očí. „Já ti říkám pravdu..." vzlyknu zoufale. Leo mi však zasadí silnou facku. Ztrácím rovnováhu, stíhá mě však v pádu zachytit a natlačí mě naštvaně na zeď za mnou. „Šla sis tam jen pro drogy, že jo?" Ptá se naštvaně. Tiše zavzlykám. Leo se mnou silně praští o zeď. „Že jo?!" Zakřičí naštvaně. Vrtím vyděšeně hlavou. „V-vždyť... víš, že jsem tam nechtěla jít..." vzlyknu tichounce. Leo však sahá do kapsy a před obličejem mi podrží několik dóz s Xyzantropylem. „A tohle se v tvé kabelce vzalo jak?" Štěkne. Zaraženě se na to podívám. Nic takového jsem přeci v kabelce neměla. Leo prášky odhodí na zem a tentokrát pro změnu vytahuje svůj nůž. Přiloží mi ho pod bradu. „Zapomněla jsi jak mluvit?" Ptá se naštvaně. „Mám ti připomenout naši smlouvu?" Ptá se výhružně. Rychle mě chytá za paži a zvedne mi ji nad hlavu. Pevně se o mou dlaň zapře rukou. „Nic jsem si od něj nekupovala..." hlesnu tiše. „Vážně? Dal ti je za to, že se s ním vyspíš?" Povytáhne obočí. Čepel rychle přesouvá k mému předloktí a rychle po něm přejíždí v místech, kde mi již před lety udělal jizvu. Jak kdyby ji kopíroval. Hlasitě vykřiknu bolestí, silně sebou ucuknu, Leo mě však nedovolí mu z jeho sevření utéct. Zatemní se mi před očima. Cítím, jak mi krev rychle stéká po ruce až k rameni. Cítím, jak mi kapky krve padají na obličej. Nohy se mi začnou podlamovat, hlava se mi začne točit. „Asi potřebujeme světu připomenout, komu patříš... asi si to sama potřebuješ připomenout..." štěkne rozčíleně. Čepelí mi znovu zajíždí do předloktí a já znovu bolestí vykřiknu. Hlasitě zavzlykám. Teď jsem si již stoprocentně jistá, že jen obtáhl starou jizvu. Leo mě pouští a mě se okamžitě podlamují kolena. Bezvládně padám na zem. Snažím se rychle druhou rukou zastavit masivní krvácení, nedokážu ji však stisknout natolik, aby to mělo jakýkoliv účinek. Silně se třesu. Začíná mi být špatně. A krev mi rychle protéká mezi prsty. „Zítra večer jdeme na party k Mattovi. Tak se dej do té doby dokupy," štěkne na mě. Pomalu k němu zvedám pohled, zatemní se mi však krátce před očima. Chvíli mi trvá, než se vzpamatuju. Netuším, jestli mezitím cokoliv říká. Nakonec se však přistihnu, že sleduji, jak Leo naštvaně vykročí ke dveřím. Z rukou mu postupně kape má krev. Dveře prudce otvírá. „Postarej se o ni, Ericku," štěkne naštvaně a rychle odchází. Tiše zavzlykám. Začínám se cítit tak slabá. „Do hajzlu..." slyším Ericka nadávat. Jednou rukou mi pevně stiskne ránu, ihned bolestí ucuknu. Druhou rukou rychle obsluhuje vysílačku. „Potřebuju co nejvíc obvazů do ložnice, hned!" Zakřičí rychle. Ránu mi na chvíli pouští a prudce si sundává triko. Hlava se mi zatočí a já cítím, jak hlavou narážím do jeho ramene. „Ještě ne, Reo, ještě bojuj," řekne vážně. Jakmile mi ruku nad ránou zaškrtí, ucuknu znovu bolestí. A to i ve chvíli, kdy mi ránu stlačí prsty. Tiše zavzlykám. Tělo se mi pomalu sveze na zem, začnu se třást. Vidím, jak začínám ležet v kaluži krve. Cítím, jak mi začíná být zima. „Ericku..." vzlyknu tichounce. „Je to dobrý... neboj se..." řekne zadýchaně. Cítím však, jak jeho stisk na mé ruce zesílí. Tiše zakňučím. „Promiň... promiň..." šeptne tiše. „Nesu obvazy..." ozve se od dveří. Nate k nám rychle kleká a obvazy mi pevně přikládá na ránu. Mám tendenci ucuknout bolestí, Erick mi však ruku pevně drží. „Kde je doktor?" Ptá se Erick pohotově. „Bude tady za deset minut..." odpoví Nate tiše. „Nemáme deset minut..." namítá Ben. Rychle si od Natea přebírá obvaz a rychle mi začne po celém předloktí vytvářet tlakovou vrstvu. „Dones šití, svorkovačku, cokoliv," štěkne na něj Erick rázně. „Chceš jí zašít sám?" Hlesne Nate vyděšeně. „Dělej!" Štěkne na něj Erick. Podívá se mi krátce do očí, já je však raději ihned zavírám. Má mou krev i na tvářích. „Bude to bolet... ale budu se snažit být rychlý..." zašeptá. Pomalu přikývnu. Možná bych si teď přála, abych konečně ztratila vědomí. Abych tuhle šílenost už nemusela prožívat. „Kurva... proč to tolik teče..." zanadává Erick zoufale. „Měla jsem Xyzantropyl..." šeptnu tichounce. „Cože?" Štěkne Erick v šoku. „Kolik jsi toho měla?" „Nechtěla jsem... donutil mě..." vzlyknu tiše. „Reo, kolik jsi toho měla. Jeden?" Ptá se pomalu, důrazně. „Dva..." odpovím slabě. Zoufale si povzdechne. Podívám se mu pomalu do očí. „Proč jsi to brala?" Hlesne si pro sebe. „Nikomu to neříkej... prosím..." špitnu. Jak kdyby to už dávno nebylo jedno. „Nate, kde jsi s tím šitím?" Štěkne však Erick do vysílačky. Ve stejnou chvíli však Nate vbíhá do dveří. „Vzal jsem i něco proti bolesti a na umrtvení," hlesne zadýchaně a vše Erickovi podává. „To nebude potřeba," podívá se mi Erick krátce do očí. „Potřebuju, ať tu ruku pevně držíš... ať neucukne..." „Neměli bychom počkat na doktora?" Navrhne Nate. „Ať ztratí ještě víc krve? Fakt ne," odpoví Erick sebejistě. Odvracím raději pohled. „Reo... budeš se dívat celou dobu na mě, rozumíš?" Otočí si mou hlavu zpátky k sobě. Podívám se mu unaveně do očí. Problém je, že už nechci být při vědomí. Už nechci cítit tu bolest, už nechci naříkat. Pocítím, jak se o mou ruku přestává opírat a naopak, jak mi k ní něco přikládá. Pocítím ostrou bolest, při které ucuknu a zakňučím. „Musíš ji držet, Nate," napomene ho Erick přísně. Při druhé a třetí svorce však již přestávám vnímat a já tomu nechávám volný průchod. Přestávám Ericka vidět jasně, přestávám být soustředěná. Přestávám dýchat.