andREA 2

17

Dívám se tiše z okénka letadla na krajinu pod námi. Někdy si říkám, že si ani nezasloužím takovou nádheru vidět na vlastní oči. Nezasloužím si prolétat mraky a shlížet na svět pode mnou. Vědět, že prolétám nad krajinou, kde každý zná mé jméno. Nezasloužím si žít v tomhle luxusu. V životě jsem se o něj ani nesnažila. Nic jsem pro to neudělala a přesto tady jsem. Když jsem byla malá, máma mě učila s životem bojovat. Učila mě, že ke mně bude nemilosrdný. Nebude mi dávat nic zadarmo. Pamatuju si, jak mě děti z chudých čtvrtí šikanovaly. Taková nicka jsem pro ně byla. Odpad. Nikdo mě nikdy neokradl, protože neměl o co. Nikdo nechtěl to, co jsem měla já. Kdo by přeci kradl věci, které sám nechce. Soucitné pohledy mě doprovázely na každém kroku. V obchodě, když mi nevyšly peníze, prodavačka nákup zaplatila za mě. Protože jsem přeci chudáček, který pochází z velké rodiny. Rodiče to neměli jednoduché. Každý den jsem dostávala otázky, kterým jsem tehdy nerozuměla. Ani jsem si neuvědomovala, že jsme na tom tak špatně. Byla jsem malinká. A vymrčovat jsem si začala až v posledních letech, co jsem byla doma. Vymrčela jsem si můj první školní výlet v životě. Do Seattlu. Naši na něj šetřili více než rok. Bratři na mě byli naštvaní. Oni tam tehdy nemohli. Dávali mi to sežrat. Prý jsem tam jela jen proto, že jsem byla jediná holka. Ale i tak jsem si nenechala tu radost z výletu zkazit. Škoda jen, že jsem se z výletu už nikdy nevrátila. Místo toho jsem skončila tady.
„Mluvím na tebe..." zaluská mi někdo prsty kousek od obličeje. Leknutím sebou trhnu a pohled z krajiny venku odtrhnu. Pomalu se na Samuela podívám. „Už jsi s Leem mluvila o... tom incidentu?" Vybalí na mě hned. Hned se nad jeho otázkou uchechtnu a znovu odvracím pohled. „To je naše věc..." utrousím tiše. „Vidělas mě?" Opáčí naštvaně. Periferně vidím, jak si ukazuje na malou modřinu na obličeji. Ještě před pár dny vypadala mnohem ošklivěji. „Je to i má věc," štěkne rozčíleně. Tiše si povzdechnu a promnu si oči. „Přistáváme," slyším říkat Lea. Pomalinku otevřu oči a podívám se na něj. Sedá si vedle mě a hned se připoutá. „O čem je řeč?" Ptá se nás hned následně, pohled však upře na Sama. Ten ale nevypadá, že by chtěl situaci objasnit. „O tom, že Sam strká ptáka tam, kam nemá," řeknu upřímně. Podívám se mu při tom do očí. Ještě před tím jsem však schopná odhadnout jeho reakci. „Děláš si ze mě prdel?!" Zvýší hlas naštvaně. Prudce si stoupá a hned na mě ukazuje prstem. „Tys to celé začala," zavrčí. „Nedělej, že jsi před tím nikdy po mě nevyjel," uchechtnu se mírně. „A kdy jako?" „Drž hubu a posaď se," zavrčí Leo naštvaně. Hned ho zpraží pohledem. Ne mě. Jeho. Samuel se okamžitě posadí. Poslouchá ho na slovo. „Proč já mám monokla a ona ne? Kurva vždyť já to ani neinicioval...!" Rozhodí naštvaně rukama. „Když přijde na věc... kdo rozhoduje o tom, že se to stane... žena nebo muž?" Zeptá se ho Leo. Je naštvaný. Po dlouhé době ho vidím naštvaného. Tak přeci jen má v sobě nějaké emoce. „Chce ji ošukat každej, Leo. Kdybys ji nešukal a měl bys tu příležitost, udělal bys to taky," sykne k němu Sam. Bouchne při tom rukou naštvaně do stolu mezi námi. Leo se prudce ožene. Ani netuším odkud, vytahuje nůž a naštvaně ho zabodne do stolu jen pár milimetrů od Samovy ruky. Naštvaně se k němu nakloní. „Chtít a udělat to, je kurva rozdíl. To právo mám jenom já," vrčí výhružně. „A přísahám bohu, že ještě jednou se na ni podíváš nebo vytáhneš ptáka ve stejným domě, kde bude má žena, bude mi jedno, jestli v sobě máme stejnou krev. Tím nožem budu mířit velice přesně," dodá zlostně. Nůž ze stolu naštvaně vytáhne. Samovi na ruce zůstane malý krvavý šrám. Hned si však ruku schovává do klína, zatímco Leo nechává nůž na stole. Tiše si povzdechnu. „Ještě to není tvá žena... jen abys toho pak nelitoval..." sykne k němu Sam nespokojeně. Hned ho probodnu pohledem. „Litoval? A čeho? Když i ty, slavný Samuel Anadar Kalua chce být na mém místě..." uchechtne se Leo mírně. Sebevědomě mě chytá za ruku. „Celej svět bude chtít být Reou Baiamonte. Celej svět bude chtít stát po jejím boku. A každej na tomhle proklatým světě bude vědět, že na ni stačí jen pomyslet... a jen ta myšlenka zaručí, že se další den neprobudí..." „Jsou věci, na které jsi i ty krátkej, brácha," řekne Sam rezignovaně, zatímco letadlo dosedá na runway. „Aby tě ta tvá sebestřednost nedohnala..." dodá ještě šeptem. Zvedá se a hned odchází do svého pokoje, zřejmě pro věci, aby mohl z letadla odejít co nejdřív a co nejdříve se nás zbavit.
Nervózně se na Lea podívám. Bojím se, že začne nadávat i mně. On se ke mně však nakloní, dlaň mi pokládá jemně na tvář a něžně mě políbí. Já se však odtáhnu. „Má pravdu, Leo..." šeptnu. Do očí se mu však podívat nezvládnu. „Můžu za to... tak proč mi to promíjíš?" Šeptnu tiše. Dlouze se nadechnu, teprve potom se mu odvážím do očí podívat. Leo mě však jen pohladí palcem po tváři. „Udělala bys to, kdybych tam byl?" Zeptá se. Nad tou otázkou se hned zamračím. Ruku z mé tváře mu hned sundám. „To nic neomlouvá... vždycky jsem byla taková a ty to moc dobře víš. Víš přece, co se o mně povídá, všechno je pravda a ve skutečnosti to je možná ještě horší... nemůžeš před tím zavírat oči..." „Udělala bys to, kdybych tam byl?" Zopakuje však klidně svou otázku. Zase ten jeho klid. Kde je ta zloba? Kde je ta zuřivost? „Ne," odseknu naštvaně. Štve mě, že na mě neřve. Že na mě není naštvaný tak, jako na Sama. „Vidíš? A přesně proto se na tebe zlobit nemůžu... žádalas mě, abych přijel... snad každý den..." usměje se mírně. Hned ale zavrtí hlavou. „Potřebovalas mě a já tam pro tebe nebyl... nemůžu se na tebe zlobit... měl jsem tam být..." šeptne. Hlasitě si povzdechnu. „Pořád jsem to ale já, kdo to začal... ne Sam..." šeptnu. Nad tím hned Leo odmítavě zavrtí hlavou, jak kdyby o tom nechtěl ani slyšet. Mou ruku pouští a hned se odtáhne. „I kdybys to chtěla sebevíc, každej chlap, co to nechce, ti to nedovolí udělat... tohle rozhodnutí není na ženě... chlapi maj od přírody větší sílu. Tak to prostě je. Je na chlapovi, kam tu ženskou dotlačí a jak svou sílu využije... Sam se ji rozhodl použít špatným způsobem... a i kdyby sis to pak rozmyslela, už bys to neovlivnila..." podívá se mi do očí. Nad tím jen nesouhlasně zavrtím hlavou. Vlastně ani nevím, proč tak moc chci, aby se na mě zlobil. Hodlám na to něco namítnout. Jen ještě nevím, co přesně. Stejně za námi přichází jeden z Leových mužů. A v tu chvíli mi je už blbé něco říkat. Čím méně lidí o tom bude vědět, tím lépe. Alespoň to si dle mého myslí Leo.
Zatímco si s mužem cosi šeptají, já rychle dopíjím své nealkoholické šampaňské a schovávám si telefon do kabelky. V momentě, kdy se zvedám, mě však Leo mírně odstrčí na stranu a rychle vyhlédne z okénka letadla ven. „Co je...?" Ptám se šokovaně. Zaslechnu však divný smích. Hluk. Spoustu kroků. Samuel za námi přichází zrovna ve chvíli, kdy skupina ozbrojených cizích mužů vchází za námi. To už Leo stojí obranářsky přede mnou. Poklidně drží v ruce nůž a opírá se o něj mírně o stůl. Jeden z mužů se zasměje. Je neozbrojený, jako jediný. Rozpřáhne nadšeně ruce a na Lea promluví. Rusky. Nerozumím mu ani slovo. Pomalinku se porozhlédnu po místnosti. Dokud je Leo klidný, jsem klidná i já. I když na mou hlavu míří skoro desítka zbraní. Leo však klidným hlasem promluví. Nevěděla jsem, že ruštinu ovládá tak bravurně. Alespoň mně to tak zní. Jakmile domluví, muž před ním zvážní a ruce spouští dolů. Nakonec přikývne a všichni muži naráz zbraň skloní. Muž se na mě krátce podívá. Zářivě se na mě usměje a cosi ke mně utrousí. Leo k němu ihned přistoupí a přikládá mu špičku nože k bradě. Zbraně všech mužů se opět zvednou vzhůru. Tentokrát však míří na Leovu hlavu. Leo k němu cosi utrousí. A já začínám být mírně nervózní. Netuším totiž, o co jde. Pomalinku se ohlédnu přes rameno a snažím se navázat oční kontakt se Samem. Ten však svůj pohled upírá na muže před Leem. Ten se na mě pomalinku otáčí. Zatímco Leo zůstává ostražitý, klidně ke mně přistoupí a chytne mě jemně za ruku. Jemně mi ji stiskne. „Co se děje...?" Hlesnu tichounce italsky. Pohled věnuje všem kolem nás. „Pustí vás... běž za Evansem a řekni mu, ať se řídí protokolem delta..." šeptne italsky tak tiše, že to slyším jen já. Krátce se mi podívá do očí. „A co ty?" Špitnu. „O mně se neboj... uvidíme se doma..." pousměje se na mě. Mně se tohle ale vůbec nelíbí. „Samu, odveď odtud Reu, prosím," řekne již nahlas španělsky. Netuším, jestli nám ostatní rozumí. A tak raději mlčím.
Nervózně popojdu k Samovi, snažím se však na sobě nedát nic znát. Krátce se podívám do očí muži, který se ještě před chvílí bavil s Leem. Cosi ke mně znovu utrousí. Leo mu hned úsečně odpoví. Naposledy se na něj podívám, on svůj pohled však nevěnuje mně. A tak se dám rychle do pohybu, abych dohnala Sama a rychle odtud vypadla. Něco mi říká, že tohle za chvíli nebude vhodné místo pro ženu. A silná ruka, která mě najednou plácá přes zadek, mě o tom usvědčuje. Prudce se k vysmátému muži, který mě přes zadek plácl, otáčím. Vzduchem však cosi prosviští a já nejednou před sebou vidím Leův nůž. Ošklivě zabodnutý v oku muže, který se ještě před chvílí smál. Šokem vytřeštím oči a zalapám po dechu. Zatímco mi muž bezvládně padá k nohám, Samuel mě silně chytá za ruku a táhne mě pryč. „Pojď," sykne naléhavě španělsky. Rychle mě strčí před sebe. „Neohlížej se. Prostě rychle jdi," sykne znovu. Téměř vybíhám z letadla ven a schody dolů scházím tak rychle, div nepadám. Teprve když zafouká vítr a mně se několik pramínků vlasů přilepí na obličeji, uvědomím si, že jsem celá potřísněná velkými kapkami krve. Na pravé tváři ji cítím nejvíce.
Samuel mě chytá kolem ramen a táhne mě k autu. Možná proto, že vidí, že jsem v šoku. Možná proto, že je kolem nás tolik Rusů a tak málo našich. Možná taky proto, že mi z šoku nohy vypovídají. Chůze mi začíná dělat problém. Adrenalin jakoby se vůbec nedostavil. Srdce mi však buší tak silně, až zapomínám dýchat. „On ho zabil..." hlesnu vyděšeně. „Jo... Leo je muž činu..." utrousí Sam ledabyle. Už jsme jen pár desítek metrů od auta, ze kterého hned vystupuje Evans. Jakmile nás zahlédne, zamračí se. „Leo... nemůžeme ho tam nechat samotného," podívám se za chůze na Sama. Ten však již pohledem cosi komunikuje s Evansem. „Leo to zvládne..." odpoví nepřítomně. Evans mi hned otvírá dveře, Sam mě do auta v podstatě natlačí. Jakmile se posadím, zoufale se potáhnu za vlasy. Několikrát se z hluboka nadechnu. Teď není ta správná chvíle na to, dostat záchvat paniky, Reo. Teď fakt ne. A tak pevně zavírám oči a zasoustředím se na svůj dech. Tělo se mi chvěje, i tak se však snažím dech zklidnit. „Reo..." zatřese se mnou Sam ihned, jakmile se dá auto do pohybu. Hned se na něj podívám. „Neříkal Leo něco?" Naléhá. Pomalu se mu podívám do očí. Přijde mi, že mi zamrzl mozek. Všechno mi tak moc trvá. Nebo mi to tak jen připadá? „Leo...?" Hlesnu krátce, zmateně. Z hluboka se ale nadechnu a vzpamatuju. Podívám se krátce na Evanse. „Protokol... delta?" Ptám se nejistě. Sam se hned prudce otočí a podívá se ven za auto. Evans okamžitě začne mluvit do vysílačky. „Tady E, ohlášen protokol delta, opakuji, protokol delta. Potřebuju hned posily na místě," zdůrazní naléhavě. „Co se děje? Co to bylo za lidi?" Vyptávám se zmateně. „Čím míň víš, tím líp..." odbyde mě Sam ledabyle. Hned ale nad tím nesouhlasně vrtím hlavou. „Kde je pickup point?" Ptá se Sam Evanse. „U Glorie..." odpoví mu. A podle cesty hned také poznávám, že přesně tam míříme. „Cože? Musíme přece domů, co Tomasso...?!" Namítnu. „Nejspíš nás sledují. Přesně proto za Tomem teď nejedeme," vysvětlí mi Sam kupodivu trpělivě. Okamžitě se předklání a sahá pod sedadlo, odkud vytahuje zbraň. Sahá i kamsi pod to mé a vytahuje další. „Umíš střílet?" Ptá se mě. Hned ho probodnu pohledem. Zbraň mu vezmu naštvaně z ruky a nabiju si ji. „Vážně si myslíš, že by můj táta vychoval někoho, kdo neumí střílet?" Ptám se ho uraženě. Převzetím té zbraně šel můj strach okamžitě tatam. Chladný kov v mé ruce mi dodává odvahu. Už jsem dlouho nestřílela. To ale neznamená, že v tom nejsem dobrá. „Teď není čas na hry, Reo..." napomene mě Sam nedůvěřivě. „Je dobrá," zastane se mě Evans hned. Z vysílačky se mu však začnou ozývat pokyny nazpátek a tak má pochvala u těch dvou slov končí. „Fajn. Kdokoliv na tebe namíří zbraní, hned ho zastřelíš. Když řeknu běž, budeš utíkat a i kdybys slyšela střelbu, nebudeš se ohlížet, jasný?" Dívá se mi celou tu dobu do očí. Hned několikrát přikývnu. Ať mi nikdo neříká, že to tam Leo zvládne sám. Větší strach mám o něj, než o sebe. My jsme tři. On je tam skoro sám. Ten tucet lidí venku mu oproti jejich počtům moc nepomůže. A tak jsem nervózní. Za něj. I když vím, že se z toho dostane, jako vždycky. Určitě byl už stokrát i v horších situacích než je tahle. Já o tom ale nikdy nevěděla a tak jsem vždy byla klidná. Začínám chápat, proč mi o jeho práci říká tak málo. Zbláznila bych se. Nikam bych ho už nepustila.
Evans prudčeji zabrzdí a já se musím přidržet, abych nenerazila do sedadla přede mnou. „Co to kurva je..." vydechne Sam šokovaně. Hnede se proto podívám ven před auto, abych viděla důvod, proč stojíme. Jen několik desítek metrů od Glorie je velká hořící hromada. Kolem pobíhají lidé. Někteří si to natáčí. Někteří se tahají za vlasy. A já začínám rozeznávat podivné obrysy. Zděšeně vytřeštím oči. „To jsou...?" Hlesne Evans tiše. Šokovaně. Prudce otvírám dveře od auta, protokol neprotokol. Musím to vidět na vlastní oči. „Reo, ne!" Slyším je oba křičet téměř zároveň. Já však již běžím k hořící hromadě, která je o něco vyšší než já. Oheň má sílu. Plameny však nešlehají moc vysoko. Zažírají se dovnitř, do nitra hromady. Do hořícího oblečení. Do sežehlých vlasů, do mladinké zčernalé kůže. Do maličkatých koster. Jakmile přicházím blíž, uvědomuji si zoufalý nářek několika přihlížejících. Samotné se mi ihned nahrnou slzy do očí. Zapomenu dýchat. V ruce silně sevřu zbraň. Snažím se napočítat, kolik dětských těl je právě přede mnou v plamenech. Rozeznat to ale nejde. Těla jsou nepřirozeně deformovaná, silně sežehlá a zuhelnatělá. Rozhodně jich ale jsou desítky.
Slzy mi zběsile stékají po tvářích, mám pocit, že musím omdlít. Adrenalin mě však tak moc probouzí k životu, až má chuť mé srdce prasknout pod vlivem stresu. Pod vlivem šoku. „Musíme pryč..." potáhne mě hned Evans za ruku, já se mu však ihned vyvléknu. Cosi totiž zahlédnu. K hořícím dětským tělíčkům popojdu o kousek blíž. Ten smrad mě zasáhne teprve teď. Smrad spáleného masa. Smrad hořících vlasů a seškvařené kůže. I tak to však na dvou rukách zahlédnu. Na dvou malých prstíčkách. „Jsou z dovozu... všechny..." hlesnu zděšeně. Moc dobře totiž vím, co to znamená a kdo je do Státu dostal. I tak jsem ale zmatená. Zděšená. „Pojď," sykne Evans naštvaně a potáhne mě zpátky k autu. V tu chvíli se však ozve výstřel. Evans ihned padá bezvládně k zemi. „Evane!" Vykřiknu znovu zděšeně a ihned k němu vykročím. Ani nevidím, jestli a jak moc je postřelený. Ozve se však další výstřel. Tentokrát se kulka zavrtá do země jen pár centimetrů od mých nohou a to mě nutí se prudce zastavit. Slyším, jak lidé za mnou křičí a utíkají se schovat zpátky do Glorie či do aut. Výstřel se ozve další. Opět kulka dopadá přede mě a já jsem nucena zacouvat zpátky k ohni. Vzdaluji se od nehybně ležícího Evanse na zemi. Zoufale se porozhlédnu. Nikoho však nevidím. Musí to být nějaký sniper ukrytý buď v lesích, mezi auty nebo na vrcholu budovy. Další výstřel však přichází z jiného směru a to mě zmate. I ten mě však nutí couvat stále k ohni. V lýtkách již cítím teplo z plamenů. V ruce sice držím stále zbraň, nevidím však nikoho, na koho bych mohla vystřelit. Vyděšeně proto pohlédnu k autu. Samuela v něm však nevidím. „Evansi...?" Hlesnu zoufale. Další výstřel. Další můj zoufalý krok k ohni. „Evansi!" Zařvu mírně. Zatímco já se stále přibližuji k ohni, Evans se ani na můj třetí zoufalý výkřik vůbec nepohne.