andREA 2

18

Srdce se mi svírá strachy. Buší rychle již tak dlouho, až ho pomalu přestávám cítit. Přestávám cítit tu bolest na hrudi. Nevnímám, že zapomínám dýchat. Nevnímám, že za mnou hoří desítky dětských těl. Přestávám si uvědomovat vážnost situace. Až do doby, kdy za sebou zaslechnu kroky. Prudce se otáčím. Kolem ohně prochází desítka chlapů. Zezadu mě kdosi odzbrojí. Ihned pocítím silný náraz do lýtek, ztrácím rovnováhu a padám jen pár centimetrů od ohně na kolena. Rychle se proto od něj odtáhnu. Zaslechnu ruštinu. Už zase. Smích se rozléhá všude kolem. Někdo mě chytá silně za vlasy, čupá si ke mně a silně si mě k sobě přitáhne. Syknu bolestí. Cítím, jak jsou mé stehy nad uchem napjaté. Na krku ucítím chladnou čepel, kterou mi silně tlačí do kůže. „Tohle je varování..." zašeptá mi muž anglicky u ucha, ruský přízvuk má však tak výrazný, že mu sotva rozumím. Slova nepřirozeně seká. „Pusť mě, ty ruskej sráči..." syknu naštvaně. Čepel se mi však zařeže do krku ještě víc. Přiloží mi silně ruku na ústa a tiše se zasměje. Po krku mi začnou stékat proužky krve. Periferně zahlédnu pohyb. Evans. Mírně sebou trhnu, abych od něj odpoutala pozornost, nůž se mi však do kůže zařeže ještě o něco víc. Bolest mě nutí se zklidnit. Někdo mi za zády vykřiví ruce nepřirozeně na pravou stranu, bolestí zakňučím do dlaně tlačící na má ústa. Hned kolem zápěstí ucítím plastové stahovací pásky. Ruce mi k sobě za zády svážou tak silně, že okamžitě cítím, jak mi brní prsty. Proto sebou znovu cuknu. Zbytečně. Jeden z chlápků přede mnou cosi rusky utrousí. Poklidným krokem se ke mně vydá a čupá si naproti mně. Podívá se mi do očí. Usměje se na mě. „Příště, až se uvidíme..." šeptá anglicky. Krátce se odmlčí. Pokládá mi ruku na stehno a pomalým pohybem s ní zajíždí mezi mé nohy. Snažím se odtáhnout, muž, který mě drží, svůj stisk však zesílí. A muž přede mnou se zasměje. Mírně se ke mně nakloní. Odhrne mi pramen vlasů a sjede mi prsty po krku. Zachvěju se. A to všechny kolem rozesměje. „Příště přede mnou budeš klečet nahá..." zašeptá mi pobaveně u ucha. Mám chuť na něj plivnout. Kopnout ho mezi nohy nebo mu prohnat kulku hlavou. Nebo všechno dohromady.
Muž se však odtáhne a zvedá se. Zastrčí si ruce do kapes. Výrazně zvážní. Začne komunikovat s mužem, který mě drží. Snažím se porozumět alespoň jednomu jedinému slovu. Nerozumím ale vůbec ničemu. Najednou muž přede mnou přikývne a ten, který mi do teď tiskl nůž ke krku, mě pouští. Nůž i ruku odtahuje pryč. Stíhám se jednou nadechnout, než mě teniska muže přede mnou silně zasáhne do obličeje. Před očima se mi zatemní a já jen cítím, jak jím silně dopadám na betonovou zem. Zapomenu dýchat. V uších slyším pískání a vzdalující se smích. Lýtka mě začínají pálit od silného ohně. Hlava se mi točí. A přesto nakonec krátce zalapám po dechu. Plíce se mi však naplní kouřem nasáklým pachem spáleného lidského masa. A tak se mi hlava točí ještě víc. Kašlu a lapám po dechu ještě víc, při tom ale tak slabě. Pískání v uších pomalu ustává a já cítím, že se mi levé ucho začíná nořit do tekutiny, která zde ještě před chvílí nebyla. Zaslechnu střelbu. Vzdáleně. Několikrát zamrkám. Před sebou zahlédnu několik rozmazaných postav. Jedna z nich běží ke stále ležícímu Evansovi. A jedna ke mně. Snažím se jakkoliv pohnout, jakkoliv se od blížícího muže oddálit a předejít tak dalšímu zranění. Vydám ze sebe však jen bolestivý nářek. Hlavu se mi podaří mírně nadzvednout, hned ale znovu padá. Muž ke mně nakonec dobíhá. Střelba pomalu ustává. Tiše zavzlykám bolestí. „To nic, už jsme tady..." slyším Erickův hlas. Zbraň si hned schovává a místo ní si vytáhne nůž. Zatímco si mě přetáčí na bok tak, aby mi rozřezal plastové pásky a mé ruce tak vysvobodil, zrak upřu přímo před sebe. Vidím již dost ostře na to, abych postřehla, kolik lidí je kolem Evanse. Nehýbe se. „Potřebuju tady pomoct," zakřičí Erick přes rameno. Pomalinku se na něj podívám. „Vezmeme tě do Glorie, tam už bude dobře..." vysvětlí mi s klidem v hlase. Jeho ruce však jednají tak rychle. Opatrně mi podsouvá ruku pod hlavu. Jakmile se však omylem dotýká mé tváře, zasténám nahlas bolestí a odtáhnu se od něj. Celá se rozechvěju. „Hej... hej... pššt..." chytá mě krvavou rukou za tu mou a podívá se mi do očí. Jemně mě po ruce pohladí palcem. „Je to dobrý..." zašeptá klidně. Já se však slyším tiše zavzlykat. Slzy mi pomalu stékají po tvářích. Levá tvář mě okamžitě zaštípe. Musím ji mít rozedřenou do krve. Slzy mě totiž způsobují tolik bolesti. Zoufale se k tváři natáhnu a chci se jí dotknout, Erick mě však hned zastaví a ruku mi chytne. „Nešahej si tam," zašeptá, zatímco k nám někdo dobíhá. „Zavolej do Glorie, ať pro Reu připraví doktora..." rozkáže klukovi vedle něj hned. „Už jsou všichni plní... Evans se Samem jsou na tom mnohem hůř..." „Rea je těhotná, do hajzlu, má přednost," štěkne po něm a podívá se mu do očí. Nad tím hned mírně zavrtím hlavou. „Ne," zachraptím slabounce. Jestli jim jde o život, musí je ošetřit přednostně. Já na tom tak zle nejsem. Cítím to. Erick se rychle ohlédne přes rameno a vyhodnocuje situaci. Kolem nás rychle probíhá skupinka mužů. Nesou někoho na lehátku. „Leonardo?" Hlesne Erick zvídavě. „Stále se neozývá," odpoví mu kluk. Erick proto přikývne. „Přijeď sem autem. Odvezeme ji do Alfy... je to blíž než středisko... zajisti, aby tam na nás čekal ten nejlepší lékař, je to nejvyšší priorita," štěkne po něm vážně. Kluk rychle přikývne a odbíhá. „Tak jo... zvednu tě, pokusím se být opatrný..." šeptne Erick ke mně. Krátce se mi podívá do očí. Hned mě však bere do náručí, mou hlavu si pokládá na své rameno, na které mu následně tiše zavzlykám. Ta bolest je příšerná. Hlava mi třeští, kůže mi silně pulzuje bolestí. Rukou se Ericka přidržím. Hlava se mi tak točí, že mám pocit, že z jeho náruče musím zaručeně vypadnout, i když mě drží tak pevně.
Pomalinku a opatrně se se mnou zvedá a otáčí se zrovna ve chvíli, kdy před námi zastavuje auto. Mladý kluk z něj vystupuje a rychle nám otvírá zadní dveře. „Boss už je na cestě do Alfy," řekne kluk, zatímco se mnou Erick pracně nasedá do auta. Snažím se mu pomoct. Jsem ale podivně slabá. „Fajn. Tak nás tam rychle teď dostaň," odpoví mu přísně. Mou hlavu si zatím pokládá do klína. Všímám si, že rameno, na kterém jsem ještě před chvílí měla hlavu, má celé od krve. Možná proto mi znovu tlačí na ránu. Tentokrát už i něčím měkkým. „Ublížili ti ještě nějak...? Kopli tě do břicha... nebo něco jiného?" Zjišťuje hned Erick starostlivě, zatímco mladý kluk usedá za volant a prudce vyjíždí. „Ne," zachraptím tiše. „Jen do hlavy..." šeptnu. „Tě kopli?" Zděsí se mírně. Pomalinku přikývnu, i když mi to působí tolik bolesti. Erick si tiše povzdechne a pohladí mě po vlasech. Zadívá se krátce ven. Možná bych si přála teď omdlít, abych tohle všechno nemusela absolvovat. Abych nic necítila. Abych se pak jen probudila nadopovaná práškama proti bolesti a nemusela vnímat, jak dlouhá je každá vteřina. „Evans...? Sam...?" Hlesnu tichounce. Erick se na mě znovu podívá, znovu mě pohladí po vlasech. „Postarají se o ně..." ujistí mě šeptem. Nic konkrétního mi raději zřejmě říct nechce. Evans tam ležel dlouho. Dlouho se nehýbal. A z toho se mi nahrnou slzy do očí. „Řekl... že..." zachraptím slabě. S každým slovem mě silně zabolí rána na krku. „... to bylo varování..." dodám šeptem. Hned zavírám slabě oči. Mám pocit, že se brzy pozvracím. Auto háže sem a tam a bolest se ozývá stále víc a víc. Mám pocit, že se mi rozskočí hlava. „Kdo to řekl?" Vyzvídá Erick klidně. Hned si vybavím, jak mě ten muž začal osahávat. Krátce se mě zmocní pocit, že jsem zase slabá. Jako tehdy, když jsem byla v provazech a nemohla jsem se ani hnout. Když do mě řezali nožem, zatímco mě osahávali a znásilňovali. Když mě polívali alkoholem, který při tom popíjeli, protože se jim líbilo, jak naříkám bolestí. A tak i teď tiše zanaříkám. Zavzlykám však hlasitě. Kombinace muže, který mě plácl přes zadek a skončil s nožem v oku, s šokem upálených desítek dětí z dovozu a s muži, kteří mi tisknou nůž ke krku, posmívají se mi, vyhrožuji, osahávají mě a nakonec mi takto ublíží - uvědomění toho, co se stalo během poslední hodiny, mě nutí myslet si, jak moc bezbranná jsem. Jak moc bezbranný může být Leo vůči svým nepřátelům. Jak moc v nebezpečí může být Tomasso. A v budoucnu i Sebastian.
Tělo se mi strachy rozechvěje. Ty hrozné myšlenky nejdou zastavit. „Reo, pššt..." chytne mě Erick za ruku. Mně však strach tolik probouzí, že jsem schopná jeho ruku odstrčit. Stejně tak odstrkuji ruku, kterou mi tlačí na ránu. Rychle se od něj odtáhnu. Vlastně ani nevím, kde beru tolik síly. Mám ale strach. Mám strach, že tam, kam mě vezou, budou čekat další. A tentokrát ublíží i mému dítěti. „Zastavte..." hlesnu zoufale. S námahou se posadím, hlava se mi hned zatočí. „Zastavte...!" Vzlyknu zoufale. „Zamkni auto!" Křikne Erick mírně, když vidí, že se za plné jízdy natahuji ke klice. V momentě, kdy za ni zatahám, se však dveře mírně otevřou. Erick mě prudce objímá kolem pasu a silně mě stáhne od dveří zpátky. Dveře ihned zavírá. Já se však snažím Erickovi zoufale vymanit. „Uklidni se..." snaží se mluvit klidně, už mu však cítím to naléhání v hlase. „Už tam budeme, čeká tam na tebe Leo..." snaží se mě uklidnit. Já ale zavzlykám a zavrtím hlavou. „Nedotýkej se mě..." vzlyknu zoufale. Jeho dotyk mi je nepříjemný. Tak moc. On mě ale nepouští. Kousek jeho ruky se dotkne mých prsou a já mám pocit, že se to děje znovu. „Reo...!" Křikne po mně mírně. Auto prudce zastaví. A já zavzlykám ještě víc. Erickovi se zrovna podaří chytnout mé ruce tak, abych se mu nemohla bránit. Dveře za jeho zády se otvírají. „Klid... je tady Leo... vidíš...?" Snaží se mě zadýchaně uklidnit. Já však vyděšeně vrtím hlavou. „Já nechci..." vzlyknu slabounce. „Prosím... ne..." zlomí se mi hlas. „Ericku... pusť mě k ní..." zaslechnu Leův hlas. Erick mě však stále nepouští. Několikrát sebou totiž trhnu. „Dělej," rozkáže Leo přísně. Neochotně mé ruce pouští a vylézá z auta. „Nech nás..." řekne Leo opět přísným hlasem. „Musí co nejdřív na oš-" „V tomhle stavu asi těžko," odsekne Leo a dveře mu před nosem zavírá. Ihned si mě přitáhne na hruď. Slabounce ho objímám kolem pasu. Ruku mi pokládá na hlavu, tiskne si ji ke své hrudi. Jemně mě po vlasech pohladí. „Moc to bolí..." vzlyknu zoufale a zalapám po dechu. Slzy mě tak moc štípou do tváře. „Zlato... dýchej..." šeptne mi do vlasů. Tak moc se třesu. Poznávám to až teď, když mě drží ve své náruči. „Vrátí se..." vzlyknu tiše zoufale. „Kdo?" Ptá se mě klidně. „J-já nevím..." zakňučím. Leo si tiše povzdechne. „Musíme jít dovnitř..." šeptne mi do vlasů. Nad tím ale hned vrtím hlavou a vyděšeně se odtáhnu. „Podívej..." šeptne a ukáže mi svou dlaň, kterou mi ještě před chvílí tiskl k hlavě. „To je tvoje krev... kterou ty i Sebastian teď potřebujete..." „Sebastian se nemůže narodit do tohoto světa..." namítnu zoufale. Nad tím Leo mírně svraští obočí. „Co to povídáš...?" Podívá se mi do očí. Když se nenarodí, nebude trpět. To ale nahlas Leovi říct nedokážu. Zlobil by se. Z hluboka se nadechne a prudce otvírá dveře. „Pojď... jdeme ti sehnat něco proti bolesti..." šeptne a natáhne ke mně ruku. Já ji však nepřijmu. „Reo..." naléhá. Hlava se mi stále točí. A já najednou pocítím, že za chvíli omdlím. „Asi omdlím..." oznámím mu tiše. „Cože?" Vyhrkne šokovaně. Než však stíhá zareagovat, před očima se mi mírně zatočí a já se mu svezu bezvládně do klína. „Reo...!" Zatřese se mnou. K mé smůle však ale všechno kolem sebe stále vnímám. A tak bolest cítím i další následující hodinu.