andREA 2

19

Dlouze mě objímá. Pomalinku obmotám ruce kolem jeho pasu a vdechnu jeho vůni. Tak moc mi chyběl. „Jestli ti ubližuje, musíš mi to říct," šeptne mi Tim starostlivě do ucha. Nevím, jestli mu to věřit. Přála bych si ale, aby to myslel upřímně. „Mám se tam líp než doma..." šeptnu nazpátek. Při těchto slovech se Tim odtáhne a hned se zamračí. „Líp než doma? Podívej se, jak vypadáš... tvůj obličej..." „To udělali Rusáci... přepadli nás, když jsem jela do Glorie..." „To se u nás nikdy nestalo. Co to má do hajzlu za ochranku? Nemůžeš tam zůstat v takovém nebezpečí..." „V nebezpečí jsem všude..." šeptnu. Zoufale si povzdechne a protočí nesouhlasně oči v sloup. Promne si rty. „Jsem těhotná, Time..." šeptnu. V pohybu se zastaví a podívá se mi do očí. „Já vím. Celej svět to ví," odsekne naštvaně. „Miluju ho..." dodám šeptem. Nad tím Timotei nesouhlasně pokroutí hlavou. „Je to bezcitnej hajzl, Reo. Vrah. Tolikrát ti ublížil, vážně si myslíš, že to neudělá znovu?" Sykne tiše. Na dveře se ozve klepání. „Co je?!" Štěkne k nim rozčíleně. Už se tady, v koupelně, schováváme moc dlouho. „Bude se podávat večeře, pane," ozve se za dveřmi. Timotei si odfrkne. „Už jdeme," odsekne naštvaně. Nikam však ani jeden nepospícháme. Tim mě znovu probodává pohledem. „Nedokážu si prostě představit, že moje sestra sdílí jednu postel s někým, kdo ublížil tolika lidem... s někým tak bezcitným..." „O tomhle se s tebou bavit nebudu," štěknu mírně zklamaně a hned se vydám ke dveřím. Tim mě však prudce chytá za ruku. „Pusť mě," syknu k němu. Jeho stisk však zesílí. Hned mi z ruky shrne rukáv. „Už jsi snad zapomněla?" Štěkne mi do tváře a zvedne mi ruku tak, abych viděla na svou jizvu na předloktí. „Označil si tě. A teď si s tebou jen hraje. Jsi krásná ženská s vlivným jménem, každej by tě chtěl mít po boku, nikdo tím totiž nemůže ztratit. Je to jen politika," sykne. Snažím se mu ze sevření vymanit. Za tu dobu, co jsme se neviděli, však zesílil. „Celej život jsi mi nadával, že jsem děvka," syknu mu do tváře však já. „A teď mi nadáváš, že jsem se usadila..." štěknu. Timotei jen pokroutí hlavou a uchechtne se. „Viděla jsem, co se stane lidem, kteří se mě dotknou... být tebou, hned mě pustím..." zavrčím výhružně. „Myslíš, že se ho bojím?" Zasměje se. „Měl bys." „Má jen peníze. Co ale dokázal? Jen krade. Ukradl nám vybudovanej byznys, byznys, na kterém dřelo tolik generací naší rodiny. Vzal nám Camelii, vzal nám Glorii, vzal nám Alfu. Nic nevybudoval sám. Jen okrádá naše impérium, těží na jeho slávě, ale zapomíná, že impérium má vždycky větší moc než malinkej podnik..." ušklíbne se. Pokroutím nad tím hlavou. Naštvaně mou ruku pouští. „Mám tě fakt rád, ségra. Někdy jseš ale tak moc blbá, že musím jít proti tobě... a nechci se dožít dne, kdy bych ti musel ublížit. Zlomilo by mi to srdce..." šeptne. Naštvaně dochází ke dveřím, odemyká je a prudce z koupelny vychází. Z hluboka se dlouze nadechnu a povzdechnu si. Shrnu si rukáv mikiny zpátky k zápěstí. Krátce se v zrcadle podívám sama sobě do očí, nemůžu se však sledovat s tak dodřeným obličejem a proto raději hned pohled odvracím a z koupelny pomalu vykročím. Nespěchám. Vím, že to bude drama, jako každá naše rodinná večeře. A Leo tahle dramata nesnáší. Když se teď tak nad tím zamyslím, byl to vlastně hrozně hloupej nápad, chtít, aby ti tři seděli u jednoho stolu. Tiše si povzdechnu. Teď už to nějak budeme muset zvládnout.
Pomalinku se vydám chodbou, již z dálky však zaslechnu šeptání za rohem. Jakmile se blížím blíž, rozeznávám už i hlasy. Hlavně ten Maxův. Mluví španělsky. Ani jsem netušila, že španělsky umí. A tak se pomalu v chůzi zastavím a jen poslouchám.  „Teď ne," sykne varovně tiše. „Podám Samuelovi hlášení hned, jak budu mít příležitost. Nebudu ale u toho riskovat svůj krk," sykne znovu. Než si to stíhám rozmyslet, zpoza rohu vykročím. Max i Erick se na mě oba podívají. Snaží se dělat, že spolu nemají nic společného. „Už je ti líp?" Ptá se Erick starostlivě. Za normálních okolností bych mu to možná i věřila. Já se ale podívám hluboko do Maxových očí. Když mi Samu říkal, že u Baiamontes mají lidi, v životě by mě nenapadl zrovna Max. Z těch všech lidí, co pro nás vždycky pracovali, byl vždy ten nejvěrnější. Nejspolehlivější. Proto taky dělal šéfa ochranky. Snažím se v hlavě zpracovat tuhle novou informaci, založím si ruce do kapes a mlčky kolem nich procházím. Max mě však silně chytá za ramena a zastaví mě. Podívá se mi přísně do očí. „Nic jsem neslyšela... ani neviděla..." šeptnu tichounce a hned zavrtím hlavou. Max hned vážně přikývne. „Damian se po tobě ptal... tak dělej tak, abych mu nemusel říct, kde jseš..." sykne mi výhružně do obličeje. V takové pozici jsem ho nezažila už hodně dlouho. Vždy byl ke mně milý a hodný. Mělo mi ale dojít, že si svou vysokou pozici nezískal svou přátelskou povahou. „Hej," štěkne po něm Erick a mírně ho ode mě odstrčí. „Nedotýkej se jí." „Už půjdu..." šeptnu tichounce tak, že mě snad ani nikdo slyšet nemohl. Vykročím znovu k salónku a tichounce si dlouze povzdechnu. Začínám si uvědomovat, že se pohybuji po hrozně tenkém ledě. Být součástí těchto dvou rodin není žádná výhra. Proč mi to zase dochází až teď?
Dveře přede mnou se otevřou a já vstupuji do přítmí luxusního salónku. Erick mi je v patách a následuje mě, aby to vypadalo, že mi dělá bodyguarda. Což taky původně dělat měl. Pomalinku vystoupám schůdky ke stolu. Leo se hned zvedá a odsouvá mi židli. „Dobrý?" Šeptne mi tiše u ucha. Několikrát přikývnu a ke stolu se posadím. Táta s Timem mě při tom bedlivě sledují. Jakmile se usadím, číšník mi nalije nealkoholické šampaňské. Ostatní nám začnou roznášet jídlo. Na předkrm jsou tapasky. Nad tím se pousměju, táta však povytáhne obočí. „Podávat Italům španělské jídlo?" Podívá se na Lea. Ten se jen pousměje. „Když jsem Reu poznal, neznala nic jiného, než italské jídlo... tak jsem se rozhodl pojmout dnešní večeři mezinárodně. Třeba se i něco přiučíte..." usměje se na něj mírně. Je to falešný úsměv, u Lea to už poznám. „Co je na italském jídle špatného?" Povytáhne Tim obočí. „Neřekl jsem, že je na něm něco špatného... jen mi přišlo zvláštní, že ve dvaceti nejedla ani hamburger... ale to je asi o přístupu..." „Proč by Ital měl jíst něco jiného než italské jídlo? Nedává mi to smysl..." uchechtne se táta mírně. Nad tím se jen smutně pousměju. Natáhnu se pro šampaňské a mírně si z něj usrknu. „Neměla bys teď alkohol..." zašeptá Tim nespokojeně. Konverzace u stolu utichne. „To je nealko..." šeptnu jen. „Devět měsíců bez alkoholu... fakt to dodržuješ...?" Ušklíbne se na mě táta. „Tati..." řeknu důrazně, aby nemohl říct něco, co nechci. „Už to jednou přece zvládla," snaží se mě Tim bránit. „No... tehdy to moc bez alkoholu nebylo..." zasměje se táta mírně a sám si ze svého šampaňského usrkne. Já ale zabořím pohled do stolu. Nechci se hádat. Nechci. „Tehdy to byla trošku jiná situace," podívám se mu do očí naštvaně. „Jo... teď aspoň víš, kdo je otec..." zasměje se a sklenici znovu odloží. „Teda doufám..." dodá hned. „Bavíte se?" Zeptá se Leo důrazně. „Na to, co se stalo, jste měl dost velký vliv. Přijde vám vhodné se takhle chovat k vlastní dceři?" „Leo... to je dobrý..." podívám se na něj mírně. „Ne, to není dobrý. Bude se k tobě chovat slušně. Jinak odcházíme," rozkáže Leo přísně. Hned uhýbám pohledem. Tiše si povzdechnu. Táta nad tím jen povytáhne obočí. Naštvaně se na Lea podívá. „Na někoho, kdo si nedokáže poradit ani s pár Rusákama, si docela vyskakuješ," pronese však Tim. Z hluboka se nadechnu a snažím se uklidnit. „Uklízím jen váš bordel. Ty děcka nezemřely kvůli mně," odpoví však Leo klidně. „Máte snad příměří, ne? Co kdyby jste se tak začali chovat?" Štěknu naštvaně. „Najednou jsi pro příměří?" Povytáhne táta obočí. Hned ho probodnu pohledem. „To, že jsme se doma neustále hádali, neznamená, že budeš dělat scénu i tady," štěknu po něm italsky. „Já tady scénu nedělám," odpoví mi vážně. Pokroutím nevěřícně hlavou. Timotei si nahlas odkašle, aby naši hádku přehlušil. „Na kdy svatbu plánujete?" Změní hned téma a hned se dá do jídla. Já sama jsem se ještě jako jediná jídla nedotkla. „To ti může být jedno. Zvaní nejste," odseknu mírně. „No tak počkat," zasměje se táta naštvaně a ukáže na mě prstem. „Jsi má dcera. Tvoje svatba bude buď pod mým dohledem nebo vůbec," řekne přísně. Já mu však ukážu malinkou jizvu na svém prsteníčku, která mi zbyla po odstranění rodinného B. „Nejsem tvá dcera, pokud vím. A kdybych byla, stejně si udělám, co chci," štěknu po něm. „Na někoho, kdo se jí zřekl, se nějak moc staráte," pronese Leo poklidně. Tim mě však překvapeně chytá za ruku a podívá se mi na prsteníček. Hned probodne tátu pohledem. „Cos to udělal?" Sykne k němu Tim naštvaně. Táta si však jen odfrkne. „Chceš snad, aby měla stejné nároky jako ty?" Odpoví mu. „Je to moje sestra!" Zařve na něj Tim rozhořčeně. Táta ale jen povytáhne obočí. „Teď. Ale zítra jí klidně zase bodneš kudlu do zad. Jako vždycky," uchechtne se táta pobaveně. Timovi ruku ze sevření vymaním. Tiše se zasměju. Leo ke mně hlavu mírně nakloní. „Tohle je normální?" Šeptne ke mně španělsky, zatímco se táta s Timem hádají. Smutně se pousměju a přikývnu. Zezadu k nám přistoupí Erick a něco Leovi pošeptá. Já se mezitím konečně natáhnu pro své první tapas. Mám tak velký hlad. Ve chvíli, kdy si ho však chci dát do pusy, se Leo prudce zvedá od stolu. „Odjíždíme. Erick tě zaveze," odběhne Leo rychle z místnosti. Šokovaně se za ním podívám. Hned však stočím pohled k Erickovi. „Co se stalo?" Ptám se španělsky. Erick se ke mně pomalu skloní. Zakryje si ústa, aby táta s Timem nemohli odezírat z jeho rtů. Bůh ale ví, zda vůbec tak moc dobře španělsky rozumí. „Pan Makaio Kalua... měl infarkt..." šeptne mi do ucha tichounce, aby to nikdo jiný neslyšel. Tapas hned odkládám zpátky na talíř a prudce se ze židle zvedám. Rychle seběhnu schody a snažím se Lea dohnat. Proč mi sakra aspoň jedinkrát nemůžou říct, co se děje, když se to děje? „Leo, počkej..." křiknu mírně, když ho zahlédnu na konci chodby. On mě ale neslyší a běží rychle pryč. Zadýchaně se zastavím a potáhnu se za vlasy. „Do hajzlu," zanadávám. Hned se mi nahrnou slzy do očí. „Ericku...!" Ohlédnu se. Zrovna ke mně dobíhá. „Zavez mě tam," naléhám. On však zavrtí hlavou. „Do hajzlu, Ericku, vezmi mě tam!" Křiknu zoufale. „Mám tě odvézt do bezpečí." „A v sídle snad v bezpečí nebudu?" Štěknu rozčíleně. Podívá se mi dlouze do očí. Zase určitě ví něco, co já nevím. Z hluboka se nadechnu a snažím se uklidnit. „Zdá se, že máte naspěch," ozve se táta v chodbě. Probodnu ho hned pohledem. „Vyprovodím se tedy sám... původně jsem s tebou sice chtěl probrat jeden článek, co nechávám otisknout, asi máš ale teď jiné starosti..." ušklíbne se na mě. Popojdu k němu o několik kroků a prudce ho od sebe odstrčím. Táta hned zavrávorá a ztrácí rovnováhu. Max mě ihned silně odstrčí a já vrávorám taktéž. „Co máš furt za problém?!" Štěknu na něj rozčíleně, zatímco mě Erick jen tak tak chytá do náruče. Táta takové štěstí neměl. Zrovna se zlostně zvedá ze země. „Nech mě už sakra žít, nepatřím ti a ani jsem ti nikdy nepatřila!" Vzlyknu zoufale. Erick mě od nich odtáhne a začne se mnou couvat postupně k východu, i když se mu celou svou silnou snažím vymanit a vrazit tátovi pěstí. „Uklidni se," sykne Erick varovně. „Damian ti za chvíli vyřídí pozdrav...!" Křikne po mně táta naštvaně. „Ať mi políbí prdel!" Křiknu po něm já. Erick mě však prudce vystrčí z dveří na konci chodby ven. Naštvaně z nich vyjdu a zanadávám. „Kretén zasranej...!" Kopnu naštvaně do květináče opodál, který následně odletí o dva metry dále a rozbíjí se. Potáhnu se naštvaně za vlasy. „Hej...!" Slyším, jak mě někdo okřikne. Prudce se otočím ke skupince kluků, kteří zrovna dobíhají ze svého výcviku. „Uklidni se," dochází ke mně Erick znovu. Já ho však jen varovně probodávám pohledem, ať mě laskavě nechává bejt. „Tohle si budeš muset zaplatit," řekne namakanej kluk vepředu skupinky. I jeho hned probodávám pohledem. „Jdi se vycpat," štěknu podrážděně. Ten se jen nevěřícně uchechtne. Krok ke mně přistoupí. Erick se však postaví mezi nás. „Co kdybyste si šli hledět svého?" Zeptá se. „Svého? Šéf si dost potrpí na zacházení s jeho majetkem," namítne kluk. „Je to blbá kytka. Jak vidíš, nemám nejlepší den, tak se seber a vypadni než tě nakopu stejně jak ten květináč," štěknu po něm znovu. Skupinka kluků za ním se tiše rozesměje, i jeho poznámka značně pobaví. Erick si však vyhrnuje rukáv a ukáže mu cosi na zápěstí. „Vypadněte," štěkne po nich. Kluk se podívá na jeho zápěstí a poté si ho celého změří pohledem. Pokroutí nespokojeně hlavou, nakonec však zvedá ruce a o několik kroků ustoupí. Já se k nim však již otáčím zády. Teprve teď si uvědomím, že mi slzy stékají po tvářích. Založím si ruce na prsou a pohledem probodávám rozmlácený květináč. „Mám přistavit auto?" Slyším za sebou tichý hlas. „Můžeš..." šeptne Erick. Slyším, jak ke mně pomalými kroky dochází. „Už jsi klidná?" Ptá se mě. „Ne," odseknu hned. Pomalu mě obchází a podívá se mi do očí. Hned ho probodnu pohledem. „Co, taky mě chceš nakopat jako ten květináč?" Pobaveně se ušklíbne. „Přijde ti to vtipný?" Štěknu po něm. „Trochu... takhle zuřit jsem tě ještě neviděl..." „Protože jsi mě ještě nikdy neviděl s mým tátou. Náš celej vztah je založenej na agresi..." šeptnu. Erick krátce pohlédne za mě. „Setři si slzy. Jsou venku..." šeptne. Z hluboka se nadechnu a zoufale si promnu oči. Nenápadně si při tom slzy stírám. „Drž mě, nebo ho zabiju..." syknu tiše. „Když by se ti pak ulevilo... tak proč ti v tom bránit?" Povytáhne obočí. Mírně se pousměju. Kousek od nás však zastaví naše auto. „Pojď. Zajedeme za Tomem, co říkáš?" Šeptne, zatímco k autu dochází a otvírá mi dveře. Smutně se pousměju, nakonec ale přikývnu. Když nemůžu podpořit Lea, můžu se aspoň vidět s Tomassem a doufat, že se z toho všichni dostanou. Nic jiného mi teď ani nezbývá. Můžu jen doufat.

Dveře se otvírají dokořán a v nich nás s mírným úsměvem vítá Stephanie. Ihned mě objímá. „Jsem ráda, že jsi v pořádku," šeptne hned. Mírně se pousměju. Jo. Já v pořádku jsem. Snad jako jediná. „Ben už odjel?" Ptá se Erick zvídavě. Steph mírně přikývne. „Jo... ale je tu Dante... zrovna hlídá Toma..." pousměje se a ze dveří odstoupí, abychom mohli dál. Spolu s námi však dovnitř vstupuje spoustu mužů z ochranky. Mnohem více, než jich tady měli, než jsem přišla. A teprve v ten moment si uvědomím, kolik lidí vlastně se mnou všude teď cestuje. Po těch útocích je jich víc a víc. „Kde je Tom...?" Ptám se hned. „Jsou v obýváku..." řekne Steph unaveně. Rychle nás předbíhá a vede nás dál. „Tomí... maminka je tady..." usměje se na něj. Jakmile vcházím do místnosti, vidím, jak zrovna Tom zahazuje míč a nadšeně ke mně běží. „Mamí!" Křičí nadšeně. Zářivě se usměju. Raději si čupám a roztáhnu náruč, je totiž schopný na mě skočit a povalit mě na zem. A to taky udělá. Skočí na mě tak silně, že si hned sedám na zadek. „Opatrně..." zděsí se Erick mírně. Já ale Toma hned pohladím spokojeně po zádech. „Co se ti stalo?" Ptá se hned zvídavě. Mírně se odtáhne a prstíkem mi přejede po strupech na tváři. „Budeš se mi smát, když ti to řeknu..." zašeptám. Zavrtí hned hlavou. „Nebudu," zapřísahá. Já se ale zasměju. „Byla jsem nemehlo, víš?" Usměju se znovu. „Zakopla jsem při vystupování z auta... a místo toho, abych se snažila dát ruce před sebe, když padám... tak jsem chránila svůj telefon," pokroutím nad sebou hlavou. Tomasso se hned hlasitě zasměje. „Mamí! To vím přece i já, že musíš dávat ruce před sebe!" Napomene mě. „Vidíš? Říkala jsem, že se budeš smát," usměju se na něj. Dám mu letmou pusu do vlásků a nechávám ho odběhnout. „Dáte si něco? Kávu? Čaj? Něco jiného?" Ptá se Steph zpoza baru. „Kakao! Kakao!" Vykřikne Tom nadšeně. Steph se nad tím mírně ušklíbne. Erick mi zatím podává ruku a pomáhá mi se znovu postavit. „Dám si capuccino," řekne k ní mezitím. „Já nějakej džus... je mi jedno jakej," ozvu se. A teprve teď, když se postavím, si všímám Danteho, jak sedí mezi rozházenými hračkami. Mírně se na něj pousměju. „Mohla bych si jen na chvilku odskočit do koupelny...?" Zeptám se. „Jasně... Ericku, ukážeš jí, kde je?" Zeptá se. Hned přikývne a vydá se se mnou chodbou. „Nevěděl jsem, že jsi u Bena doma ještě nebyla..." usměje se na mě. „Nějak nebyla zatím příležitost..." pousměju se. „Jsi v pohodě?" Ptá se. Hned několikrát přikývnu. „Jo... vlastně... asi je to blbý, ale... mohl bys jít do té koupelny se mnou?" Povytáhnu obočí. Nad tím se Erick mírně zarazí. „A... co tam budeme dělat?" Ptá se šokovaně. Mírně se usměju. „Uvidíš..." šeptnu. Moc mi ale nedůvěřuje. Otevře mi zaraženě dveře a nechává mě vejít dovnitř. „Pojď... prosím..." šeptnu. Nervózně se porozhlédne kolem a nakonec za mnou vstoupí. Zavírá dveře. „Zamkni..." šeptnu. „Reo... jestli je tohle nějaká hra..." zasměje se nervózně. Já se však ke dveřím hned natáhnu a rychle zamykám. Podívám se mu nervózně do očí. Povytáhne obočí. Z hluboka se dlouze nadechnu a sbírám odhodlání. Nakonec sahám do kapsy mikiny a nahmatám krabičku cigaret. Pomalu, provinile, mu ji podávám. „Co to má být?" Ptá se. Mírně šokovaně, mírně naštvaně. „Vidíš..." šeptnu. Hned krabičku otvírá, jen aby se ujistil, že žádná cigareta nechybí. Žádnou jsem si nevzala. Hned mě probodává pohledem. A proto raději rychle vytahuji i malou dózu plnou tabletek. I tu mu rychle strčím do ruky. „Morfium? Zbláznila ses?" Sykne naštvaně. „Reo...!" O krok ke mně přistoupí. Teď už naštvaný je. „Pššt..." přiložím si rozechvělý prst na rty. „Nic z toho jsem si nevzala..." šeptnu. On se však podívá na obě věci ve své ruce a znovu se mi zadívá do očí. „Nevím proč, ale nevěřím ti to..." „Když mám panický záchvaty, tak často dělám blbosti... čekala jsem, až potratím... chtěla jsem si je vzít pak..." šeptnu upřímně. Erick však jen nevěřícně pokroutí hlavou. „Leo o tom ví?" Ptá se polohlasem. Rychle vrtím hlavou. „Ne... proto ti to dávám, chci, aby ses toho zbavil... nesmí se to dozvědět..." „Myslím, že by zrovna tohle vědět měl," řekne však důrazně. „Ericku..." šeptnu prosebně. Chytnu ho jemně za jeho silné předloktí. „Jsi můj bodyguard... ne? A asi nějakou chvíli ještě budeš..." šeptnu. Pomalu jen přikývne. „Někdy potřebuju zachránit i sama před sebou... neřeknu si o pomoc, nikdy... ale nemám problém si potají sehnat nějaké prášky a předávkovat se... jen tak..." hlesnu. Hned uhýbám pohledem a jeho ruku pouštím. „Chceš po mně... abych tě zastavil, když na to přijde..." zašeptá. Pomalu přikývnu. „Leo se mnou celé dny není... ty jo..." znovu se mu do očí podívám. Z hluboka se nadechne, prášky i cigarety si schovává do kapsy a naštvaně si povzdechne. „O tomhle si ještě promluvíme..." ukáže na mě naštvaně prstem. „Do hajzlu... proč já nemohl dostat někoho normálního...?" Šeptne si pro sebe. Zoufale se zapře rukama o umyvadlo a upřeně se na sebe zadívá v zrcadle. Nad tím se tiše zasměju. „Nudil by ses..." ušklíbnu se. Podívá se mi skrz zrcadlo do očí. Spíš mě svým pohledem probodne. „Každým dnem mě nepřestáváš překvapovat..." zašeptá. Pomalu přikývnu a mírně se pousměju. Já sebe taky ne.