andREA 2

29

Čelem se bezvládně opírám o koupelnové dveře. Z mokrých vlasů mi stále skapávají kapičky ledové vody. I když jsem zapnula odsávání, nedá se tady dýchat. Koupelna je plná vlhkosti po mé dlouhé sprše. Z koupelny ale vyjít nechci. Je mi hrozně. Mám pocit, že se brzy uškvařím. Hlava se mi při každém pohybu točí, ruce se mi třesou tak moc, že v nich nic neudržím. Nedokážu si vzpomenout na to, co se stalo, než jsem se ocitla ve sprše.
„Má absťák..." slyším Ericka přes dveře. Jeho hlas je tlumený. Sluch mám dnes tak moc přecitlivělý, že bych je slyšela i přes tři místnosti. „Nemyslím si, že je ve stavu, že by někam mohla jít..." dodá Erick vzápětí. „Musíme tam jít," ozve se Leův rázný hlas. „Ještě má pár hodin na to, aby se dala do kupy," řekne přísně. Jeho hlas se blíží ke dveřím, nedochází mi však, že to znamená, že se blíží i on. A tak v momentě, kdy silně zabuší pěstí do dveří, od nich leknutím odskočím. Mám totiž pocit, jak kdyby bušil přímo do mé hlavy. Jen tak tak se zachytím umyvadla a naštěstí nikam nepadám. I když se svět kolem mě celý otáčí. „Reo, vylez," řekne přísně. Až moc přísně na můj vkus. Krátce se na sebe podívám do zrcadla. Mokré nevysušené vlasy mi již stihly zmáčet vrchní polovinu Leova trika. To jsem mu ukradla na spaní. Je mi dlouhé, dokonce až pod můj zadek. Zakrývá tak i ta tyrkysová tanga, která jsem si oblíkala asi pět minut, nemohla jsem přijít na to, jaká šňůrka kam patří. Tak hloupá jsem.
Kruhy pod očima bych čekala větší, než ve skutečnosti mám. Vlastně vůbec nevypadám tak špatně, jak se cítím. A na to to hodlám uhrát. Pomalými kroky docházím ke dveřím, zrovna v momentě, kdy na ně Leo buší znovu. „Reo..." naléhá dál. Já však ve stejný moment dveře otvírám a podívám se mu do očí. Povytáhnu obočí v náznaku, že nechápu, co vyšiluje. A taky nechápu. „Jaká byla zkouška šatů?" Ptá se mě klidným hlasem. Pomalým krokem kolem něj procházím. „Fajn," pronesu jen. S poklidem procházím i kolem Ericka a nakonec se posadím na postel. „Vím, že jsi na ní nebyla..." řekne Leo stále klidně. Pomalu se na něj podívám a jen pokrčím rameny. Leo si vymění s Erickem pohled, ten hned přikývne a odchází ihned z ložnice pryč. Zavírá za sebou dveře. „Nebylo ti dobře...?" Ptá se, zatímco se ramenem opírá o mohutný sloup uprostřed velké ložnice. Na to, že je tohle hotelový apartmán, je zatraceně luxusní. „Zaspala jsem," odpovím. Leo ale ze mě nespouští pohled. „Zaspala jsi... v koupelně?" Podiví se. Jo, Erick mu řekl úplně všechno. „Kdybys tu byl, tak bys to věděl..." odpovím vyčítavě. Nad tím se kupodivu pousměje. Sklopí ale hned hlavu k zemi. Zastrčí si ruce do kapes. „Víš vůbec, kde jsem byl?" Zeptá se klidně. Znovu se na mě podívá a já znovu pokrčím rameny. „Tady. Jen v jiné místnosti... říkal jsem ti to..." „Přestaň si vymýšlet," zamračím se hned. Nelíbí se mi, jakou hru se tady na mě snaží hrát. Nelíbí se mi, co se ze mě snaží dělat. Promnu si naštvaně oči. Nemám energii se hádat. „Odcházel jsi nad ránem, protože ti volal Samuel..." zahuhlám unaveně. Znovu se na něj podívám. On ale jen pomalu zavrtí hlavou. Zoufale si povzdechnu a znovu se zamračím. „Nedělej ze mě idiota, prosím," zakňučím. „Nikdo mi nevolal... a ty jsi spala celou noc..." řekne znovu klidně. Z hluboka se dlouze nadechne. Ze skříňky bere mou krabičku vitamínů a ráznými kroky ke mně dojde. Nakonec mi ji hází do klína. Pozvednu nechápavě obočí. „Proč mi to dáváš?" Zeptám se podezíravě. „Vem si svou obvyklou dávku... ne tolik, kolik sis toho vzala včera, ale tolik, kolik jsi toho brala před tím..." zašeptá. „Proč?" Zamračím se znovu. „Večer jdeme na ten fotbal a ty musíš vypadat, že jsi v pohodě. Média nesmí nic poznat..." „Seru na to, co o mně píší média..." „Ale já ne, Reo. Má budoucí žena nebere drogy. Tohle se o tobě psát prostě nebude..." „Už o mně psali i to, že jsem kurva. To ti nevadí, ale drogy jo?" Povytáhnu obočí. „Oba moc dobře víme, kdo o tobě ty zvěsti nechal psát..." „Nejsou to zvěsti a ty to moc dobře víš. Spala jsem se Samem, několikrát jsem vyjela po Benovi... kdo říká, že to neudělám znovu?" Ptám se naštvaně. Leo se ale zatváří až moc překvapeně. Povytáhne obočí a zaraženě se mi podívá do očí. „Vyjela jsi po Benovi? Aha, skvělý... tak ještěže mám jen dva bratry..." odsekne naštvaně. Prudce se otáčí a zamíří naštvaným krokem ke dveřím. Zoufale zakňučím. Nedošlo mi, že to neví. Do hajzlu. „Leo..." povzdechnu si. „Já absolutně nechápu, proč tohle všechno pro tebe furt dělám..." zvýší hlas naštvaně. Je rozčílený mnohem víc než včera. Proč musím mít superschopnost umět nasrat všechny lidi kolem sebe zrovna já? „Myslela jsem, že to víš..." zašeptám tiše. „Aha a to tě jako omlouvá? Jsou tady ještě další, o kterých nevím?" Zvýší hlas ještě víc. Dívá se mi naštvaně do očí. Ta otázka mě docela dost stresuje. „Já... nevím..." zazmatkuju. „Jo tak ty nevíš, tak to je skvělý, kurva..." „Zlato..." snažím se rozechvělým hlasem situaci uklidnit. Pomalu se z postele zvedám a překvapivě stabilními rychlými kroky k němu docházím. „Je to už dávno..." šeptnu. „Neříkej mi zlato," zavrčí mi do tváře. Při těchto slovech se mi nahrnou slzy do očí. „Umíš jen ubližovat těm, kterým na tobě záleží..." štěkne ke mně rozčíleně. „To ty taky. Těch rýh v srdci mám od tebe už dost," vzlyknu mírně. „Zasloužíš si za tohle něco jinýho?" „Včera jsi mi říkal, že nejsem nicka. Tak se tak ke mně nechovej," odpovím mu rázně já. „To já z tebe dělám luxusní zboží, Reo. Podívej se, co ze sebe děláš ty. Luxusní zboží si přece nemůže dovolit každej druhej," přistoupí ke mně o krok blíž. Naštvaně ho od sebe mírně odstrčím. „Nejsem žádný zboží, se kterým bys mohl obchodovat," štěknu na něj já. „Nejsi žádnej bůh, kterej mi bude přikazovat jak mám žít nebo co mám dělat. Nedonutíš mě skákat podle tvých pravidel. Ostatní se tě možná bojí, ale já ne," podívám se mu vážně do očí. Leo mě naštvaně natlačí na zeď vedle nás. Shodí při tom vázu na skříňce po mé pravici. Ani nevím jak, ale u mého krku se ocitne nůž. Podívám se mu naštvaně do očí. Poznám z nich, že zuří. „Někdy jsi pěknej kretén, víš to?" Zavrčím naštvaně. Leo mě chytá silně za triko a mírně se mnou o zeď naštvaně praští. Cítím, jak se mi čepel nože zaryje hlouběji do kůže. Zavřu pevně oči. Zatočí se mi hlava. „Jsem jen tvé zrcadlo... chovám se stejně jak ty ke mně..." zavrčí nazpátek. Znovu otvírám oči a podívám se mu do těch jeho. „Pane..." ozve se za ním Erickův důrazný hlas. Zřejmě, aby ho uklidnil, účinek to má však opačný. Nůž přitlačí k mému krku ještě silněji. Cítím, jak se z pod čepele po mé kůži roztančí pár proužků krve. Začnou mi pomalinku stékat až k dekoltu. Lechtá to. „Leonarde," ozve se důrazněji za jeho zády. Erick ho tentokrát chytá za rameno. Leo ho však jednoduchým pohybem odstrčí. Nůž z mého krku odtáhne. O několik kroků naštvaně ustoupí. Krvavou čepelí na mě však ukáže. „Dnes večer budeš ta nejdokonalejší žena na týhle planetě. Je mi u prdele jestli se kvůli tomu zdroguješ nebo co uděláš. Mně mou veřejnou image nezničíš, jinak já zničím tebe..." pronese výhružně. Celou tu dobu se mi zlostně dívá do očí. Po pár vteřinách se však otáčí, rychlým krokem vykročí ke dveřím, zatímco si nůž otírá do kalhot. Sleduji ho celou dobu, dokud místnost neopouští a nepráskne za sebou dveřmi. Naštvaně vykřiknu. Rozčílením se kolem sebe oženu a shodím všechny věci ze skříňky opodál. Luxusní křišťálová miska se okamžitě rozpadá na milion kousků. To mi ale nestačí. „Reo..." vykročí ke mně Erick okamžitě, který tady se mnou zůstal sám. Naštvaně kopu do mohutného květináče, zoufale se tahám za vlasy. „Reo, dost!" Chytá mě Erick prudce. Ve stejný moment, kdy se mě dotýká, se mi však podlamují kolena. Celá se třesu. Zachytí mě v náručí, nakonec se mnou však mírně dopadá na zem a já propuknu v hlasitý zoufalý pláč. Všechno kolem mě se točí. Rána na krku mě začíná štípat, ve spáncích mi silně pulzuje krev. „Pšššt... já vím..." zašeptá Erick klidným hlasem. Pevně mě objímá, nakonec si mě pevně přitiskne na hruď. Možná proto, abych nemohla nic dalšího zničit. „Já vím..." zašeptá znovu, tentokrát tišeji. Hlavu mu zoufale zabořím do hrudě a odmítavě jí zavrtím. Pevně zavírám oči. Má noční můra je každým dnem jen horší a horší. Čím dál tím víc to bolí. Čím dál tím víc se všechno zhoršuje, prohlubuje.
Erick mě jemně pohladí po zádech. Snad poprvé jsem vděčná, že ho mám u sebe. Snad poprvé jsem vděčná, že se ode mě nesmí ani na krok hnout. I tak se ale pomalu odtáhne. Mírně zvedá mou hlavu a krátce se zadívá na můj krk. „Je to v pohodě, neboj..." zašeptá. Já ale hned vrtím hlavou. „Kde jsou ty prášky?" Zeptá se. Pomalu se mu podívám do očí, on se ale hned zvedá a porozhlédne se po místnosti. Zůstávám sedět na chladné podlaze, jako troska. Jako prázdná schránka bez obsahu.
Erick pomalu dochází k posteli a krabičku od vitamínů bere do ruky. Přechází celou místnost až do koupelny, kde slyším, že napouští sklenici vody. Sklopím smutně hlavu k zemi. Na ruce, které mám spadené v klíně, mi dopadne pár kapek krve. Slzy mi stále stékají po tvářích. Na šlapkách nohou mám mokrou hlínu. Zřejmě z rozbitého květináče. „Kolik si toho dáváš?" Zeptá se mě Erick klidně a pomalu se za mnou posadí. Pokládá vedle mě sklenici vody a krabičku od vitamínů otvírá. „Nechci to..." zašeptám. „Hele, jestli s tím chceš přestat, tak tě v tom maximálně podpořím. Dneska ale není ten den, večer musíš být v pohodě..." „Budu v pohodě i bez toho..." šeptnu. Pomalu k němu zvednu pohled, jen abych zjistila, že mě probodává pohledem. „Teď se snažíš lhát mě nebo sama sobě? Obojí ti totiž nejde," odpoví vážně. Jakmile však stále mlčím a blbě na něj tiše koukám, mírně si povzdechne. „Podívej. Leonardo mě platí za to, že tě udržím v bezpečí. Pokud dnes večer nebudeš perfektní, zabije tě a já teda zaplaceno nedostanu. Takže je i v mém zájmu, abys dneska byla v pohodě, chápeš?" Snaží se mluvit klidně. „Děláš to jen kvůli výplatě?" Zeptám se tiše. Slzy na tvářích mi již pomalu zasychají. „Jasně, přece sis nemyslela, že jsi mi přirostla k srdci," ironicky se ušklíbne. Nad tím se mírně pousměju. Toho hned využívá a do ruky mi vráží sklenici s vodou. Do dlaně si začne pomalinku sypat tablety. „Tak kolik?" Zeptá se. Do dlaně si zatím nasype dvě. „To stačí..." povzdechnu si tiše. Rozechvělou rukou si od něj tablety přebírám a pomalu si je vysypu do pusy. Ihned se mírně zaksichtím. Chutná to fakt příšerně. „Co to vlastně je?" Zeptá se Erick se zájmem. Tablety rychle zapíjím. Nejradši bych mu to neříkala, teď už je to ale stejně jedno. „Xyzantropyl," odpovím šeptem. Erick krátce povytáhne obočí, mírně naštvaně krabičku znovu zavírá. „Slyšels o tom?" Podívám se na něj. „Nic dobrého," odpoví rázně. „Kdybys brala herák, možná bych byl radši..." řekne upřímně. Nad tím se mírně pousměju. „Xyzantropyl znám, vím jak to na mě působí... herák je hrozný svinstvo..." „Xyzantropyl je hrozný svinstvo. Víš kolik lidí kvůli tomu umírá?" Vyčte mi. „Aspoň bych měla konečně klid od všeho... spoustu lidí by to ocenilo..." „A co tvůj syn? Ten taky ocení, až mu umře máma?" Podívá se mi hluboko do očí. „Přemýšlej o tom," řekne vážně, zatímco se zvedá a i s krabičkou tabletek odchází pryč.