andREA 2

43

„Cítíš to?" Ptá se Ben, jakmile se dotýká mé dlaně. „Ne," odpovím klidně. Při výbuchu mi odtržený plech z auta přesekl šlachy v předloktí. To mi alespoň bylo řečeno. Už dokážu krapet pohnout s malíčkem, nic ale necítím. Ani bolest, ani chlad. Prý se to, možná, zlepší. Časem. Ten ale teď nemám. „Zkusíme to zase zítra... lepší se to..." podívá se mi do očí. „Ale pomalu..." „I tehdy to dlouho trvalo, vzpomínáš?" Povytáhne obočí. Pomalu polknu. Chci, aby ta ruka začala fungovat hned. Nedokážu chodit, nedokážu hýbat s rukou. K čemu jsem pak dobrá? „Mluvil s tebou Leo?" Ptám se ho. Jsme tady teď sami, můžu to s ním probrat upřímně. Leo mi slíbil, že Bena poprosí, aby našel toho nejzkušenějšího odborníka. Toho, kdo mě dá za měsíc do pořádku. Protože pokud Leo na mé podmínky kývne a my tu předmanželskou smlouvu opravdu podepíšeme, za měsíc máme první předsvatební party v Římě. „Nemyslím si, že je to dobrý nápad..." podívá se mi Ben hned vážně do očí. „Chci jen abys mi sehnal toho nejlepšího fyzioterapeuta na světě... ne abys mi dával rady..." „Neměla bys to moc uspěchat... měla bys tomu dát čas..." trvá si na svém. „Ten odborník snad bude sám vědět, co je pro mě nejlepší, ne?" Povytáhnu obočí. Vidím Benovi na očích, jak se mnou nesouhlasí, jak je proti. Zároveň z něj však vycítím, že už někoho našel. „Kývnul ti na to, že jo?" Ptám se hned s nadějí v hlase. „Ne tak docela... je ze Švýcarska, je to opravdu kapacita všech kapacit..." „S penězi nebude problém," ujistím ho hned. „Odmítá sem přijet. Do Státu nevkročí..." skočí mi do toho Ben vážně. Jak kdyby chtěl rovnou zhatit všechny mé naděje. „A do Itálie by za mnou přijel?" „Mají vlastní specializované pracoviště, Reo... pokud chceš nejlepší výsledky, měla bys jet za nimi..." „Ne... pokud jsou ochotni přijet za mnou do Itálie, nechej to pracoviště přestěhovat tam." „Chceš celou jejich kliniku přestěhovat do jiný země? Posrala ses?" Vykulí nevěřícně oči. „Vypadám snad, že žertuju?" Povytáhnu mírně obočí. Mluvím smrtelně vážně. Pokud vše klapne, za měsíc budu ve všech bulvárech. Nebude novinář, který by o našem sňatku s Leem nepsal. Všechno musí být perfektní. Nemůžu tam přeci kulhat a nebýt schopná vzít sklenici do levé ruky. To přeci nejde. „Neuvědomuješ si vůbec, co všechno to obnáší... sama tu cestu v tomhle stavu nezvládneš..." pokroutí hlavou. „Tak poletíš se mnou..." rozhodnu okamžitě. „Mám rodinu, víš? Nefunguje to tak, že si luskneš a já provedu..." odsekne naštvaně. „Do tohoto s tebou nejdu..." postaví se na důkaz vzdoru. „Víš, že to nakonec uděláš... najdu si způsob, jak tě tam dostanu... a nakonec pojedeš rád..." řeknu klidně. Ben mě však nenávistně probodává pohledem. „Měla bys zavolat Tomassovi," odsekne místo jakékoliv odpovědi. „Proč?" Svraštím obočí. Stalo se mu snad něco? „Má o tebe strach..." odpoví. „Tom ví, že přežiju všechno..." namítnu. „Chybí mu máma." „Vždyť je s chůvou... luxusu má víc než dost..." odpovím prostě. Ben jen zakládá ruce do kapes a pokroutí nevěřícně hlavou. „Možná by jen potřeboval obejmout... nebo jen být s tebou v jedné místnosti. To většinou mámy dělaj," štěkne na mě naštvaně. „Nechceš mi snad radit jak vychovávat mého syna? Když sám žádného nemáš..." probodnu ho pohledem já. Ben naštvaně polkne. Z hluboka se dlouze nadechne. „Díky za připomenutí," zašeptá. Naštvanými kroky odchází ke dveřím, se kterými po sléze nezapomíná hlasitě prásknout.

Všude je krev. Uprostřed místnosti leží na zemi dva lidé, kteří pracovali v kuchyni. Jednomu z nich chybí část prstů. Další má díru uprostřed tváře. Stěny jsou zkrvavené, věci poházené. Udělám několik kroků zpět a zády narazím do zdi. Hlava se mi zatočí. A pak mi to dochází. Paula. Phil. Rychlým krokem se vydávám směrem ke kuchyni. Její boty však vidím trčet z Taurisovy kanceláře. „Ne..." zavrtím hned hlavou a rozutíkám se k ní. Oči již plné slz. Jakmile k jejím nohám dobíhám, naskytne se mi pohled na zbytek jejího těla. Hlavu má nepřirozeně vykroucenou do strany. V břiše má zaražený kuchyňský nůž, na ruce několik hlubokých řezných ran. „Paulo... ne...!" Rychle k ní vykročím, uklouznu však na kaluži její krve a tvrdě dopadám na zem. Rychle se vzpamatovávám a po čtyřech se šourám skrz kaluž krve k ní. Rozechvělými prsty se dotknu její tváře. Slzy mi zběsile stékají po tvářích. „Vzbuď se!" Zatřesu s ní zoufale a hlasitě zavzlykám. Vím, že má zlomený vaz. Ale musí se přece probudit. „No tak, Pauli...!" Vezmu si její hlavu zoufale do klína. Cítím, jak ji má však volnou. Jak kdyby nepatřila k tělu. Rychle proto vyděšeně ucuknu a snažím se rychle vymyslet jak jí pomoct. Začnu panikařit. Protože vím, že jí už nepomůžu. Ale i tak se snažím na něco přijít. Zoufale se porozhlédnu po místnosti. V rohu zahlédnu s nožem v zádech ležet Taurise. Oči má vytřeštěné, čelist zlomenou. Rychle od něj odvrátím pohled a snažím se tu hrůzu vytěsnit. Rozechvěle se zvedám, na kaluži krve mi to znovu uklouzne, tentokrát se mi však podaří udržet rovnováhu. Zahlédnu se v zrcadle. Jsem celá od krve. Oblečení mám zepředu nasáklé téměř do poslední pídě. A na tváři se mi několik fleků Pauliny krve vyjímá taktéž. Z hluboka dýchám, snažíc se vstřebat, co za noční můru tady vidím. Rozechvělým krokem opatrně z Taurisovy kanceláře vycházím. Tváře plné zoufalých slz, plíce bez kyslíku. Chvěji se tak moc, až mám pocit, že musím každou chvílí omdlít. Pomalým krokem se proto vydávám do kuchyně. Doufajíc, že nenajdu už další mrtvé. Doufajíc, že i když je najdu, Phil nebude jeden z nich. Dveře do kuchyně rozechvěle otvírám. A on tam Phil opravdu je. Sedí natlačený u skříněk. Někdo ho drží silně za rameno. Střetnu se s Philem pohledem. A ve stejnou chvíli, kdy vidím panický strach v jeho očích, mu muž před ním vráží nůž zespodu pod bradu. Philův pohled zůstane prázdný. „Ne!" Vykřiknu zoufale. A i když to muže vyděsí, prudce nůž z Philovy hlavy vytáhne a otočí se s ním na mě, rychle se k Philovi rozutíkám. A je mi jedno, že běžím neozbrojená vstříc noži. Vstříc noži v Leově ruce. Prudce dopadám na kolena a rychle Philovu ránu zatlačím prsty. „Ne.. ne... ne... Phile!" Zavzlykám zoufale. Mezi prsty mi však protéká spousta jeho krve. Periferně vidím, jak se Leo šokovaně zvedá a udělá ode mě pár kroků zpátky. „Co tady děláš...?" Slyším ho ptát se zděšeným tónem. Já se však nedokážu přestat dívat Philovi do očí. Nedokážu přestat na ránu tlačit. I když byl mrtvý již v momentě, kdy mu čepel zajela do hlavy. I když už ztratil mnoho krve. Jeho prázdné oči mě stále sledují. Hlasitě znovu zavzlykám a pohladím ho rozechvělými prsty po tváři. Nikdy jsem nepoznala milejší osobu než jeho. Nikdy nedokázal říct na nikoho špatného slova. Nikdy se nepřestal smát. Nikdy se ničeho nebál...
„Zlato," zatřese někdo se mnou a já se prudce probouzím a téměř se šokem vyšvihnu do sedu. Jakmile nad sebou vidím Lea, pohotově jeho ruku od sebe odstrčím. Právě před mýma očima zabil Phila. Právě mě připravil o kamaráda. Leo však vypadá šokovaný. Vůbec není od krve a jak po chvíli zjišťuji, nejsem ani já. A nejsem ani v Inku. Jsem v Alfě, ve zdravotním středisku. „To je v pořádku... jen se ti něco zdálo..." natáhne ke mě Leo opatrně svou zdravou ruku a jemně bere mou rozechvělou dlaň do té své. Slyším se hlasitě dýchat. Chvěji se. Mám pocit, že mám horečku. Zavřu pevně oči a snažím se zklidnit svůj dech. Přeci se hloupým snem nenechám tak moc vyvést z míry. Ruku však z Leova sevření vymaním a rozechvělými prsty si promnu pravý spánek. Kdyby ten sen nebyla tahle hloupá vzpomínka, nejspíš bych to teď dokázala strávit lépe. Nevím, proč se mi ze všech mých zážitků musel vybavit zrovna tento moment. Zrovna tato chvíle. „Jsi v pohodě?" Ptá se mě Leo opatrně a já si uvědomím, že jsem na něj stále nepromluvila. „Jo..." zašeptám. Pomalinku otevřu znovu oči a s chabým úsměvem se s ním střetnu pohledem. „Hloupej sen..." zašeptám. „Chceš si o tom promluvit?" Zeptá se hned tiše. Na to však okamžitě vrtím hlavou. Přála bych si posadit se, krátce se o to i pokusím, naražená žebra mi však rychle připomenou, že to ještě není tak dávno, co jsem se proletěla vzduchem. „Dala bych si kávu..." odpovím na to. „Erick ti donesl jablečný mošt..." podává mi hned sklenici. Já ji však mírně probodávám pohledem. „Chci kávu... ne mošt..." podívám se Leovi do očí. „Ještě ti můžu nabídnout vodu," odpoví vážně. Zoufale si povzdechnu a obojí odmítám. Být napojená na všechny ty přístroje, brát tolik prášků a nebýt schopná se plně hýbat je opravdu vopruz. Jsem závislá na ostatních. A ti bohužel rozhodují za mě. Mají nade mnou moc. „Na to, že jsi po operaci, jsi odsud zmizel rychle..." zašeptám trochu vyčítavě. Malinko ho podezírám, že se mnou nechtěl být v jedné místnosti. Vypadal, že ho ta má nabídka překvapila. „Práce nepočká..." pousměje se. „Takže jsi nezmizel kvůli tomu našemu rozhovoru..." ujišťuji se. Jakmile tohle téma načnu, ihned uhýbá pohledem. Z hluboka se nadechne a krátce zatají dech. „Přemýšlel jsem o tom... dlouho..." přizná nakonec. Podívá se mi krátce do očí. Zdá se mi to nebo v nich vidím krapet obavy? „Nevidím jediný důvod, proč bychom to nemohli podepsat... chci si tě vzít... za jakoukoliv cenu..." zašeptá. Do očí se mi však podívá až poté, co to dořekne. Pousměju se. Natáhnu k němu hned ruku. „Dej mi pusu," zašeptám. Leo se ke mně v mžiku nakloní. Dlaní mě jemně chytne za tvář a svými jemnými rty mě políbí. Kdybych měla více sil, polibek je zřejmě vášnivější. Cítím se ale tak moc šťastná a navzdory svému zdravotnímu stavu i spokojená, že polibek je to, na co se teď soustředím nejméně. Usmívám se Leovi na rtech. „Miluju tě," zašeptám. Mám pocit, že jsem tahle slova nevyslovila už tak dlouho. Mám pocit, že peklo, kterým jsme si poslední týdny procházeli, bylo pro nás jen zkouškou. Už teď vím, že se dokážeme dohádat tak, že si i fyzicky ublížíme. Na našich citech to však nikdy nic nezmění. Jen je to posílí. „Miluju tě... i když to tak někdy nevypadá..." zašeptá nazpátek. Mírně se odtáhne a políbí mě jemně do vlasů. Chytá mě hned za ruku. „Takže... se budeme opravdu brát...?" Usměju se na něj. Leo s mírným úsměvem přikývne. „Čekala jsi snad od nás něco jiného?" Ušklíbne se mírně. „V první řadě bych sama od sebe nečekala, že někdy vůbec nad svatbou budu přemýšlet..." „Já bych zas nečekal, že si budu brát Baiamonte... pokud jsem si něčím byl v dospívání jistý, tak tím, že vás všechny zničím..." „Chci si to příjmení nechat... chci si vzít i tvé, ale nezahodit svou minulost... už jednou mi ji vzali..." „Já vím... Rea Kalua by stejně znělo až moc zabijácky..." ušklíbne se na mě. Mírně se uchechtnu. „Je to i kvůli Tomovi... nechci, aby měl jiné jméno než já... takže..." „A chceš být... Kalua Baiamonte nebo Baiamonte Kalua?" Povytáhne obočí. Krátce se zamyslím. Nad pořadím jsem vlastně ještě nepřemýšlela. „Nevím... co je lepší?" Podívám se mu do očí. „Nechci tě ovlivňovat svým názorem," ušklíbne se. Kůže u oka se mu nepřirozeně svraští a já si znovu všímám jeho stehů na obličeji. Měl obrovské štěstí. Stačilo pár centimetrů vedle a měl by po oku. „Ben mi říkal, že spolu poletíte do Itálie, že ti tam sehnal fyzioterapeuta..." pouští mou ruku a sám se natáhne pro sklenici moštu, ze které si ihned usrkne. „To ti říkal?" Podivím se. Leo pomalu přikývne. Sklenici opět na stolík vedle mě odkládá. „Prý ti pomůže i s majetkem... dohlédne na fyzioterapii a zajistí, abys do měsíce byla fit..." usměje se na mě šťastně. Na tom mi ale něco nesedí. Leo totiž u toho mého rozhovoru s Benem nebyl. „Jsem rád, že spolu vycházíte... je fajn, když alespoň na jednoho z mých bratrů nezvyšuješ hlas..." „Na Sama zvyšuju hlas, protože to je kokot," ohradím se hned. „Vsadím se, že by o tobě mluvil podobně..." uchechtne se. „Fakt nechápu, jak s ním můžeš tak vycházet... jak si můžete být tak blízcí, vždyť... je to totální debil..." rozčílí mě jen myšlenka na něj. „To říkáš jen proto, že ti v minulosti ublížil..." namítne Leo. „Ty jsi mi taky ublížil. Možná i víc. A beru si tě..." namítnu. Leo se mi podívá mírně pobaveně do očí. Nic ale neříká. „Co?" Povytáhnu obočí. „Nic," uchechtne se tiše a pokroutí hlavou. „Řekni to..." „Nebudu nic říkat... naštvala by ses..." „Nenaštvala..." „Už teď jsi skoro naštvaná," zasměje se. „Protože mi to nechceš říct..." zamračím se. Leo se však hlasitě zasměje a to mě naštve ještě víc. Nechápu totiž, co je tady k smíchu. Přijde mi to absurdní.
Mé myšlenky však přeruší náhlý rámus v místnosti. Klepání na dveře doprovázené dětským jekotem. „Mamí!" Slyším ten známý upištěný hlas a já se krátce zděsím. Co tady sakra dělá? „Tomí?" Usměju se překvapeně. Leo si bere Toma pohotově do klína, aby na mě neskočil. To by mě totiž už nejspíš rozlámal celou. „Ahoj, zlato..." natáhnu k němu ruku. Vlastně ho vidím tak moc ráda. Tom mi však do ruky vráží velkou čokoládu. „To je pro tebe," usměje se šťastně. Jakmile vidím, že to jsou pralinky s kávovou náplní, mám hned větší radost. „Děkuju... jsi moc hodný..." usměju se na něj. „To ti sehnal sám," usměje se na mě Ben mírně, jak kdyby se náš předešlý rozhovor nikdy nestal. Hraje to? Nebo si něco uvědomil? Toma mi sem ale dovedl schválně, tím si jsem jistá. „Táta říkal, že jedeš do Itálie..." podívá se mi Tom do očí. Vypadá šťastně. Pokaždé, když Lea nazývá tátou, se mu štěstí zablýská v očích. A mě to tak zvláštně zahřeje u srdce. Jsem ráda, že ho bere za svého tátu. A že neví, kdo jím skutečně je. „Ale neboj se, mami, my to tady zvládneme. Budeme mít pánskou jízdu," mrkne na mě Tom frajersky. Nad tím se překvapeně zasměju. „Ty na mě mrkáš?" Povytáhnu pobaveně obočí. „Už to není malej kluk," pousměje se Leo spokojeně. Upřímně jsem si původně myslela, že poletí se mnou. Nevím, proč jsem teď tak zklamaná. A tak se zmůžu jen na chabý úsměv. „Co jsi dneska dělal? Doufám, že nehraješ pořád ty hry na PlayStationu..." ukážu na něj ukazováčkem. Tom však hned zavrtí hlavou. „Byl jsem u Chada, učí mě teď jak se prát..." řekne sebejistě. A já nevím z čeho jsem zmatenější. „Byl jsi u koho a učil tě co?" Vykulím oči. Leo však Toma pohladí po vlasech. „Chad... nejmladší Samův syn..." vysvětlí mi Leo tiše. Jak je sakra možné, že se s ním Tom zná dřív než já? „Myslela jsem, že ho hlídá chůva..." podívám se na Lea. „Někdy jsem i u tety Steph a někdy u tety Nicole," vysvětlí mi trpělivě. „Potřebuje kámoše... tak jsem ho jednou vzal k Samovi... a s klukama si rozumí, viď?" Usměje se na něj Leo spokojeně. Je super, že mé dítě zná manželku Samuela a jeho děti dřív než kdy jsem je poznala já. Jen doufám, že jeho děti nejsou stejní kreténi jako je on sám. „Kolik jim je?" Zeptám se. Ptala jsem se spíš Lea, Tom se ale rozhodne odpovědět sám. „Chadovi je jedenáct... Leithemu čtrnáct a Cedricovi šestnáct..." řekne hrdě. Mírně povytáhnu obočí. „To jsou o dost starší než ty..." „Neboj se, mami, celou dobu nás hlídá Tatu," mávne Tom ledabyle rukou. Co si tak matně pamatuji, tak Tatu je šéf Tomovy ochranky. Alespoň díky němu jsem klidná, že Toma nezabijou při nějaké šarvátce. I přesto však nevím, jestli se mi to líbí. Byla bych mnohem radši, kdyby si vybral syny někoho jiného. Sama ale vím, že mu klučičí společnost prospěje. Potřebuje to. Pomalu proto přikývnu a pousměju se. „Co kdybyste mamce donesli oběd?" Nabídne Ben povzbudivě. Pomalu se na něj podívám. Leo se rychle mrkne na hodinky, Benovu poznámku však pochopí. „No vidíš... už je tolik hodin..." sesadí si Leo Toma z klína a sám se postaví. „Můžete skočit pozdravit kluky... rádi Toma uvidí..." navrhne Ben vzápětí. Nejspíš chce, aby se vrátili později. Bojím se, co všechno se mnou bude chtít probrat. Já už s ním raději nechci probírat nic. „Přijdete ještě?" Zeptám se. Leo jen tiše přikývne a Tom mi zamává. Odvracím od nich však pohled dřív, než za sebou zavírají dveře. Všímám si totiž Bena, který mi sundává mou nedokapanou kapačku. „Co to děláš?" Ptám se hned. „Musíme ti vysadit nějaké léky... v Evropě nejsou legální..." odpoví s poklidem, jak kdyby se na mě opravdu nezlobil. „Nejsi na mě naštvaný?" Povytáhnu obočí. Krátce zatají dech, ani krátký pohled mi však nevěnuje. „Ne..." odpoví klidně. Přijde mi to všechno tak zvláštní. Nevěřím, že by mi jen tak odpustil všechno, co jsem řekla. „Leo zajistil let na zítřejší odpoledne... tak si nech zabalit všechno potřebné, měsíc se sem nevrátíš..." podívá se mi nakonec do očí. Pohledem ale ihned sjíždí k mému koleni. „Rovnou to převážem..." zašeptá si pro sebe a ortézu na noze mi začne pomalu rozepínat. Tiše si povzdechnu a promnu si zoufale oči. „Vím, že to není moje věc, ale... zaslechl jsem, že se chystáš s Leem podepsat nějakou dohodu..." šeptne Ben tiše, jak kdyby se téměř bál, že nás někdo uslyší. Opatrně ho probodávám pohledem, on však svůj zrak upírá k mému koleni. „Máš pravdu... není to tvoje věc..." odpovím klidně. Ben se však ve své práci zastaví a s nůžkami v ruce se zapře vedle mé ruky. Podívá se mi vážně do očí. „Promysli si to ještě... netušíš, do čeho jdeš..." zašeptá varovně. Vypadá až moc seriózně. Proč se mě snaží zastrašit? „Vždyť ani nevíš, co v té dohodě je..." uchechtnu se mírně. „Leo uzavírá dohody jen když jde o obchod... a věř mi, že s ním obchodovat rozhodně nechceš..." zašeptá tiše. Chvíli na něj nevěřícně hledím. Vůbec netuším, co mu mám na tohle jako říct. Snaží se ze mě všichni dělat blázna? Copak tady opravdu nikdo nechce, abych si Lea vzala? Copak mi opravdu nikdo nevěří? „Nepodceňuj mě. Uráží mě to," odpovím sebejistě. Ben jen mírně pokroutí hlavou a nůžkami mi opatrně začne stříhat obvaz na noze. „Nepřeceňuj se... a buď opatrná..." zašeptá tiše. Několik pramenů vlasů mu spadne do tváře a já si až teď zase uvědomím, jak mladě oproti ostatním vypadá. Je stejně starý jako já, někdy na to zapomínám. Možná proto k sobě máme tak podivně blízko.
„Vypadá to dobře..." řekne Ben již o něco hlasitěji. Tohle mě ale moc nezajímá. Když budu za měsíc vypadat zdravě a jako dřív, nezajímá mě už nic.