andREA 2

75

Dlouze si potáhnu z cigarety. Ledové prsty se mi chvějí zimou, jsem celá promáčená, tváře mám větrem ošlehané. Určitě jsou obdobně rudé jako moje zmrzlé prsty. Už v nich pomalu přestávám mít cit. „Dobrovolně ses rozhodla, že si přivodíš chřipku?" Slyším však znenadání. Několikrát zamrkám a pozvednu pohled k Samuelovi, který ke mně vychází schody. Vůbec netuším, kdy sem dorazil. Jak moc jsem musela být mimo, že jsem si ani nevšimla přijíždějícího auta? „Hmm?" Pozvednu obočí jen. Mírně se uchechtne a pokroutí hlavou. „Neřeš to," odvrací pohled a vystoupá i zbytek schodů k hlavním dveřím. „Leo není doma..." otočím se však na něj. Překvapeně se na mě podívá. „A kde je? Měl tady být..." zamračí se nakonec. „Jel si něco vyřídit... na centrálu..." zašeptám. Samuel obrátí oči v sloup a založí si naštvaně ruku do kapsy. Intenzivně se zadívá nad sebe. Já si však naposledy potáhnu z cigarety. Pomalinku se zvedám a ačkoliv krátce zavrávorám, přeci jen se dobelhám k popelníku opodál, kde nakonec cigaretu típám. „Pojď dál..." šeptnu a kývnu dovnitř. Nad tím se uchechtne. „Tohle byl můj domov dřív, než tvůj, nepotřebuju pozvání dovnitř..." odsekne mírně. Do hlavních dveří vstupuje dřív než já. Já si jen dlouze prohrábnu vlasy a povzdechnu si. Dneska na něj nemám náladu.
Pomalinku vcházím dovnitř a sundávám si ze sebe hned mikinu, kterou si přetáhnu přes hlavu. Rozcuchané vlasy si upravím. Jelikož Samuel již není v dohledu, zamířím pomalu ke kuchyni, kde se zřejmě nachází. Nevím proč se všichni u nás shlukují tam. Alkohol přeci máme i jinde.
Jakmile ke kuchyni přicházím, zjišťuji, že jsem se nemýlila. Z lednice si vytahuje vychlazenou pomerančovou šťávu a sám se obslouží. „Džus?" Ptá se, jak kdybych tady já byla hostem. „Bydlím tady..." připomínám se mu tiše. Pomalu docházím k lednici a sama si z něj vytáhnu ledový čaj. „A já s tím pořád nesouhlasím..." dodává vážně. Nad tím se smutně pousměju. Docházím klidně k baru a na jednu ze židlí se pomalu posadím. „Mně se taky nikdo neptal..." zašeptám. Pomalu se snažím otevřít ledový čaj, víčko mi však začne v dlani prokluzovat. Stále nemám v ruce tolik síly, abych si láhev otevřela sama. A zmrzlé prsty tomu rozhodně nepomáhají. „Proč mu to neřekneš? Že tady nechceš bydlet..." ptá se Sam poklidně. Láhev mi bez optání bere z ruky a jednoduše ji otevírá. „On to ví," odpovím klidně. Z čaje si trochu usrknu, jak ale náhle zjišťuji, je až moc ledový a proto se mírně zašklebím. Krátce se zachvěju a ohlédnu se do obýváku. Kam jsem vlastně položila tu mikinu? Možná jsem si ji neměla vyzlékat. „Neměla bys už balit?" Ptá se však Sam znenadání. „Cože? Kam?" Podivím se hloupě. „Neletíte snad zítra večer na Hawai?" Povytáhne Sam obočí a sám si ze své sklenice džusu usrkne. „No... jo... sbalí mi to asistentky..." odpovím tiše. Nad tím se překvapeně uchechtne. „Tobě balí kufry asistentky?" Podívá se mi překvapeně do očí. „Tobě ne?" Divím se já. „Je to jen skládání hader z bodu A do bodu B..." „Je to ztráta času," namítám já. „Uvědomuješ si vůbec, co mi teď říkáš...?" „Co?" Zamračím se už. „Vážně někoho platíš za to, že ti balí kufry?" Zopakuje snad už po sto padesáté. „Spíš se divím, že ty ne. Je to úplně normální práce jako je zahradník, služebné..." pokrčím mírně rameny. „Co by ti na to řekla malá Andrea? I ta by si myslela, že je to normální?" Povytáhne obočí. Nevím proč mě tahle otázka donutila krátce zatajit dech. Vím, že byla řečnická. Ale i tak se mě prazvláštně dotkla.
Odvracím pohled a prohrábnu si vlasy. Zavřu krátce oči a nakonec si je s povzdechem promnu. Vím, že má pravdu. Vyhazuji peníze oknem za věci, které si ani neuvědomuji. Jen náš více jak stočlenný personál musí přijímat statisíce denně. Ačkoliv se jedná o Leovy peníze, nikdy jsem si neuvědomila, kolik vlastně tento život stojí. Kolik vlastně stojí to, že máme lednici stále plnou. Že mi do půl hodiny všichni seženou cokoliv na co si usmyslím. Kolik vlastně stojí to, že své oblečení mám vždy čisté, uklizené a voňavé, i když jej pravidelně nechám pohozené po domě. Kolik musí stát jen provoz téhle vily. Wellness centrum, kinosál i fitko, které skoro nepoužíváme. Venkovní bazény, fontány a údržba zahrady. Sklepy, sklady, garáže. Všechny bary, které jsou vždy plné a nic nechybí. „Nechtěl jsem ti tím přivodit depresi," uchechtne se Sam mírně. „Copak ty nemáš služebné?" Povytáhnu obočí. Podívá se mi hluboko do očí. Koutek úst mu mírně povyskočí, jak kdyby ho má otázka pobavila. „Mám manželku. Ta vaří, uklízí, stará se o děti... nepotřebuju padesát lidí na něco, co zvládne jeden..." „To nemůže přece všechno stíhat," namítám. „My nežijeme v takovým paláci jako vy... a máme taky o dost klidnější život..." uchechtne se znovu. Znovu se napije džusu, poté se však podívá nervózně na hodinky. „Kdy říkal, že se vrátí?" Ptá se nervózně. Zřejmě myslí Lea, koho taky jiného. „Neříkal..." odpovím tiše. Pomalu si vytáhnu z kapsy telefon a zadívám se na hodiny. Už bude skoro sedm hodin večer. A Tom s chůvou jsou stále venku. Hlasitě si povzdechnu a zoufale si pokládám hlavu na stůl. Mám tak šílenou migrénu. To ohlušující ticho mě silně bodá do uší, to nesnesitelné světlo mě pálí do očí. „Nemusíš tady čekat se mnou..." řekne Sam důrazně. Pomalu hlavu zvedám zpátky nahoru a probodávám ho pohledem. Dlouho nic neříkám, v hlavě se mi toho totiž děje tak moc.
„Same?" Zašeptám nakonec. Šokovaně na mě vykulí očí. Nad tím se mírně zamračím. Co se děje tentokrát? „To je snad poprvé, co tě slyším říkat mé jméno..." chytá se za srdce. Po této větě ho probodávám pohledem snad ještě víc. „Říkám ti tak běžně," odseknu mírně. Řešit s ním něco vážného je opravdu tak těžké. „Hm... možná jsem tě ho slyšel jen vzdychat..." „Ty jsi fakt kokot," vyletí ze mě naštvaně. Prudce se zvedám ze židle a vydám se pryč. „Co jsi mi chtěla říct?" Křikne za mnou s hlasitým smíchem. Já však již nevděky navazuji oční kontakt s Renimem, který se zdá být dosavadní zprávou dosti překvapený. „Pojď si zapálit," štěknu však přes rameno. „Před pěti minutama jsi kouřila..." namítá Sam. Prudce se zastavím a naštvaně se na něj ohlédnu. Nic neříkám, jen mu naštvaně hledím do očí a doufám, že to pochopí. On ale nechápe nic. Jen pozvedne obočí. Očima proto několikrát naznačím, že nás ochranka poslouchá. Sam se však zadívá na hodinky a mé pohnutky ignoruje. „Přijde vůbec ještě dneska?" Ptá se. „Nevím," odseknu naštvaně. Sam ke mně však vykročí, snad není na odchodu. „Pojd', chci ti něco ukázat," plácne mě cestou po rameni a zamíří k chodbě vedoucí k výtahu. „Chtěla jsem si jít zapálit," křiknu za ním. „Tohle je zajímavější," ohlédne se přes rameno. Protočím zoufale očima a nevděčným krokem se za ním začnu šourat. „Znám tuhle vilu mnohem líp než ty, tak se kvůli menší prohlídce zas tak nečerti..." slyším ho říkat. Snažím se s ním držet krok, podivně mě však zapíchá v koleni a několikrát zakulhám. Svraštím obočí a nakonec se zastavím. Pomalu ke kolenu sklopím pohled. „Tak jdeš?" Slyším ho říkat od výtahu. Pohled opět zvedám a střetám se se Samem pohledem. Pomalu přikývnu a nějak k němu dopajdám. „Mám Leovi zavolat?" Zeptám se nakonec. „Nemusíš. Říkal, že se staví ještě za Benem, tak ho neruš..." „Aha," odseknu tiše. Najednou ví, kde je. To je fakt zajímavý. Dveře výtahu se otvírají a my do něj pomalu nastoupíme. A bohužel ne sami, Renim je nám samozřejmě v patách. Opírám se zoufale zády o stěnu výtahu a zadívám se znuděně do stropu. „Už jsi byla za Benem?" „Ne," odseknu znovu. „Aulelio?" Ptá se. „Hmm," odvětím jen. Výtah se pomalu rozjíždí a zavládne v něm zvláštní ticho. Periferně vidím, jak se Sam nepříjemně zadívá na Renima. Proto pomalu sklopím hlavu a zadívám se na ně. Renim se mi však krátce podívá do očí. „To ji jako nenecháš sjet ani samotnou výtahem? Myslíš, že ji kousne?" Štěkne Sam mírně. Renim k němu stočí pohled, nic však neříká. „Nevšímej si ho..." zašeptám k Samovi. Nad tím se uchechtne. „Asistují vám i při sexu nebo aspoň ten zvládáte sami?" Ušklíbne se Sam na mě. Probodávám ho hned pohledem. „Cítíš se poslední dobou dobře? Přijde mi, že ti nějak kleslo IQ..." zamračím se. Samuel se nad tím hlasitě zasměje. „Přijde ti to vtipný?" Povytáhnu obočí. „Vůbec. Jsi jak vzteklá čivava bojující proti T-Rexovi." „Ten T-Rex máš být jako ty?" Podívám se mu do očí. Nad tím se ušklíbne. „Někteří svou velikostí prostě musí zastínit druhé... proto tě můj bratr pořád přehlíží..." odhrne mi pramen vlasů z tváře. Prudce jeho ruku od sebe odstrčím. Nenávistně se mu zadívám do očí. Z hluboka se několikrát nadechnu a snažím se uklidnit. Nesnáším toho člověka čím dál tím víc. Každým dnem se mi opět začíná hnusit novým způsobem. „Nejspíš jsi zapomněl, kdo jsem," štěknu nenávistně. Nad tím se Sam zasměje. „Myslíš si, že když nosíš naše jméno, že se mi můžeš rovnat?" Uchechtne se. Výtah se zastaví a dveře se pomalu otvírají. Ani jeden se však nepohneme z místa. Nenávistně se jeden druhému díváme do očí. „Pane," slyším však Renima říkat. Sam prudce otáčí hlavou, já se však podívat nemusím, abych věděla, kdo před výtahem stojí. I tak ale pomalu stáčím pohled. A to co zahlédnu, mě rozhodně překvapí. Leo zrovna pomalými kroky k výtahu dochází a utírá si ruce do kusu látky. Ruce, které má téměř až po lokty pokryté krví. Zřejmě cizí krví. Zadívám se mu pomalu do očí, svůj pohled však nevěnuje mě. „Lhářko," slyším Sama utrousit. „Měl jsi přijít sám," říká však Leo důrazně. „Bylo mi řečeno, že nejsi doma," odsekne Sam mírně. Z výtahu naštvaně za Leem vychází a automaticky se vydává k jeho pracovně. Střetnu se s Leem pohledem. Opravdu mi řekl, že jede pryč. A opravdu odešel. Odešel ale vůbec? „Vrať se nahoru," kývne Leo hlavou. „Potřebuju s tebou mluvit," vyhrknu však. „Teď ne," otáčí se ke mně zády a vykročí směrem pryč. Dveře výtahu se už začínají znovu zavírat a tak do nich rychle strkám ruku a z výtahu vyběhnu ven. „Je to důležité," zvýším naléhavě hlas. Leo se zastaví a nahlas si povzdechne. Pomalu se ke mně otočí a podívá se mi z dáli do očí. Ukáže mi krvavé dlaně. „Jak vidíš, není vhodná chvíle. Řekneš mi to večer..." uzavře to. Znovu se otáčí a znovu vykročí pryč. „Co když už bude pozdě?" Vykročím znovu za ním. Do cesty mi však vstoupí muž z ochranky a nenechává mě projít. Zůstanu tak bezmocně stát na začátku chodby a jen sleduji Leova záda, jak mizí v bludišti spletitých chodeb. Tiše si povzdechnu a zoufale si zajedu rukou do vlasů. „Měla byste jít do ložnice, má paní," podívá se mi muž z ochranky do očí. Naštvaně ho probodnu pohledem. Mírně se uchechtnu a pokroutím hlavou. Ruku spouštím opět podél těla a naštvaným krokem se vydávám zpátky k výtahu. Jakmile do něj dojdu, zběsile mačkám tlačítko druhého patra, div tlačítko nevypadne. Renim mě chytá za zápěstí a mou ruku od tlačítka odtáhne. „Ten výtah za to nemůže..." „Nesahej na mě," štěknu a vytrhnu se mu. Podívám se mu přísně do očí „Nepřeju si, aby ses mě dotýkal. Oněměl jsi snad?" „Jsou situace, kdy na slova nereaguješ..." odpoví mi klidně. Dveře výtahu se zavírají a my tak zůstáváme na chvíli sami. Měla bych teď nejspíš něco říct, já se však nezmůžu na nic víc než hluboké dýchání. Ačkoliv se mi slzy hrnou do očí a mám toho na srdci tolik, žádná slova ze sebe vydat nedokážu. Jak kdybych měla strach. Jak kdybych ztratila schopnost mluvit. „Nezapomínej prosím, že nejsem jen tvůj bodyguard... jsem i tvůj přítel..." zašeptá najednou. Já však hned vrtím hlavou. „Tohle přátelství by nemohlo fungovat... když víš jak žiju..." „Právě proto, že vím, jak žiješ..." „Nevíš o mně všechno. Brzy se ti začnu hnusit, začneš mě nenávidět," vrtím hlavou. „Nejsem Erick. Jsem trpělivý... chápavý..." „Je mi ukradený, kdo jsi nebo jaký jsi..." štěknu. Dveře výtahu se pomalu otvírají. Ani jsem si nevšimla, že už se zastavil. „Jen dělej svou práci," šeptnu a z výtahu prudce vycházím. Rychlým krokem mířím přímo k naší ložnici. Ne proto, že mi to ten muž z ochranky pověděl. Nýbrž proto, že jsem na noční projížďku na motorce nevhodně oblečená.
Proto ihned po vstupu do ložnice mířím do naší šatny. Do mé části naší šatny. Nejsem zde však sama. „Paní Kaluo," pokloní se mi ihned jedna ze služek, která mi zrovna balí oblečení do kufru. „Omlouváme se," pokloní se mi i druhá. „Dobalíme to později..." dodává. „Hned jdu pryč, neřešte mě..." štěknu tiše. „Podej mi tu béžovou teplákovou..." kývnu však na jednu. „Tuhle, má paní?" Ptá se. Pomalu přikývnu. Dlouze se na ni zadívám. Na její vyzáblé kostnaté ruce, na její tmavé dodřené klouby. Na její modřiny na předloktích. Krátce se s ní střetnu pohledem a teplákovku si od ní tiše přebírám. Znovu se mi pokloní. „Jsem Rea... žádná vaše paní... neříkejte mi tak..." zašeptám. „Jak si přijete," pokloní se mi znovu. „A neklaňte se mi. To dělejte v kostele, ne v mém domě..." šeptnu úsečně. Prudce se otočím, abych z šatny odešla, na stole uprostřed si však povšimnu bílé mističky, ve které zahlédnu něco tak povědomého. Něco, co do tohoto domu rozhodně nepatří. „Co to je?" Ptám se hned a se zájmem k misce na stole přistoupím. „Vaše věci z kabátu... musela jsem ho nechat dát vyčistit..." odpoví mi drobnější dívka. Pomalu si rozechvělými prsty beru zlatý prsten do ruky. Stejný ornament písmene B jsem kdysi měla vytetovaný na ruce. Náš rodinný prsten pro vdané dívky rodiny Baiamonte. Pro manželky. Pro Cassandru či tetu Francescu. „Z jakého kabátu?" Ptám se znovu. Teprve nyní si však všímám i malého papírku s prazvláštně malou pečetí. Opět s miniaturním písmenem B. „Z toho, co jste měla včera na sobě..." „Díky," podívám se na obě dvě. Papírek i prsten již pevně tisknu v dlani. Bez dalšího otálení vcházím do ložnice - srdce div mi nevyskočí z hrudě. „Někam jedeme?" Povytáhne Renim obočí. „Nech přistavět Maserati," štěknu ukvapeně. Teplákovku v rychlosti hážu na gauč a rychlým krokem vcházím do koupelny, kde se také následně zamykám. Se zatajeným dechem pomalu otvírám dlaň a znovu se zadívám, zda vidím správně. Tohle musí být podvrh. Je v něm sledovací zařízení? Je v prstenu kamera?
Jen matně si vybavuji prazvláštní situaci, kdy mě nesmyslně Tim obejmul. Nečekaně a unáhleně. Je snad možné, že mi ho při tom dal? Snaží se mi snad zavařit a způsobit mi další problémy? Táta by určitě nebyl rád, kdyby zjistil, že prsten mám. Pro něj již nejsem Baiamonte. Pro nikoho z nich.
Dlouze zatajím dech a odkládám prsten stranou - bezpečně do mističky určené k odkládání šperků. I když na něj ještě chvíli zírám, v ruce již pomalinku otvírám malinký lísteček, který byl k němu přiložený. Sklopím k němu pomalu pohled. Z hluboka se nadechnu a s mírným strachem se začtu do Timova škrabopisu.

Táta má Ericka, co dělal u tebe v ochrance. Má na tebe důkazy ohledně obchodu se Sorokinem a půjdou oba proti tobě.
Připrav si právníky - spustí to, jakmile odjedeš na Hawaii. Hodlá ti vzít i Tommase.

Zprávu si přečtu ještě dvakrát, zda vidím správně. Psal to ve spěchu, poznám to z jeho rukopisu, z rozmazaných písmen a několika kaněk od inkoustu. Pomalu zvedám pohled a přistihnu se, že sotva popadám dech. Jak kdybych zrovna zaběhla maraton. Jak kdybych byla dlouhé minuty pod vodou. Nestíhám nad ničím přemýšlet, jednám impulzivně. Do ruky beru prsten a rychle tahám za kliku dveří. Teprve poté mi dochází, že jsem se zamkla a proto rozechvělou druhou rukou dveře odemykám. I když mi to nejde příliš obratně a podaří se mi to snad až na čtvrtý pokus. Rychle z koupelny vycházím a vydám se směrem ke dveřím. „Auto bude přistavené za pět minut..." oznámí mi Renim. „Odvolej ho," hlesnu šokovaně. Ihned poznává, že se něco děje. Vydávám se prudce ke dveřím, cítím, že mi je v patách. Rázem se však zastavím a v rychlosti se na něj podívám, div do mě nenarazí. „Nechej to prozkoumat..." vrážím mu prsten do ruky. Chvíli mu však trvá, než si ho ode mě převezme. Pomalu k němu sklopí pohled a ihned se zamračí. „Kde jsi to vzala?" Ptá se. „Zjisti, jestli v tom není žádná štěnice nebo... něco jiného..." neodpovím mu však na jeho zvídavou otázku. Znovu se prudce otáčím a odcházím pryč. Tentokrát se však již nezastavuji.

„Pusťte mě dál," štěknu na muže, který mě již dříve nepustil za Leem. „Pan Kalua má důležité jednání..." namítá. „Je to naléhavé," štěknu. Vykročím zároveň vedle něj směrem k Leově místnosti, jednoduše mě však jednou rukou zastaví a odstrčí mě. „Naposledy říkám, pusťte mě," zavrčím naštvaně. „Je mi líto..." vrtí hlavou. „Mám tady udělat scénu?" Pozvednu obočí. „Ta vám v ničem nepomůže," uchechtne se mírně. Probodávám ho přísně pohledem. Sahám si naštvaně do kapsy a vytahuju z ní telefon. „Pan Kalua u sebe nyní nemá telefon..." „Je mi sakra u prdele, co pan Kalua dělá..." štěknu na něj už rozčíleně. „Potřebuju s ním mluvit. Hned." „Budete si muset počkat, až pa-" „Co je kurva důležitější, nějakej přihlouplej job nebo jeho žena?!" Zvýším již hlas. „Reo..." cítím Renimovu ruku na své paži. „Zkuste se ho zeptat, až mě najdete v příkopě s průstřelem hlavy," štěknu mu do obličeje. Renimovu ruku ze sebe naštvaně setřesu. „Co to je za kravál, Nette?" Ozývá se muž, který k nám pomalu přichází zpoza rohu. Jedna ruka mu spočívá na zbrani a druhou má zapřenou v bok. Jakmile se se mnou střetá pohledem, pozvedne mírně obočí. „Potřebuju mluvit se svým manželem," vysvětlím rázně. „To bohužel není nyní možné..." odpoví mi muž klidně. Pokud si matně vzpomínám, měl by to být šéf ochranky. Giorgio. Ty obličeje mi ale už přijdou všechny tak stejné. „Musím s ním mluvit, hned," štěknu naštvaně. „Můžu mu předat vzkaz," navrhne však Giorgio klidně. „Jde o Ericka. A o mého otce..." podívám se mu důležitě do očí. On se však jen mírně pousměje. „Běžte v klidu spát, má paní... zítra budete mít dost času to probrat v letadle..." „To bude pozdě," trvám si na svém. Giorgio se z hluboka nadechne. „Renime, odveď paní Kaluu zpátky do ložnice... kdyby měla problém se spánkem, poděl se s ní klidně o prášky na spaní..." poví klidně. Když ho tohle slyším říkat, ihned odemykám telefon. Vím, že mám jen krátkou chvíli na to jednat. Rychle vytáčím Samuelovo číslo a doufám, že mi to zvedne. „Nemá u sebe telefon," opakuje mi muž, který se mnou jednal již od začátku. Samuel mi však hovor típá. Rychle ho proto vytáčím znovu. „Renime..." kývne Giorgio směrem k výtahu. Samuel mi hovor típá znovu. Znovu ho vytáčím. „Jdeme," potáhne mě Renim za paži. Mírně klopýtám a stíhám Giorgia probodávat pohledem. Naštvaně od sebe Renima odstrkuji a vykročím zpátky. „Jsem snad nějakej pitomej zajatec?!" Zakřičím naštvaně. V místnosti je alespoň na chvíli ticho. Alespoň na chvíli měl můj hlas nějakou váhu. „Řekněte Leonardovi, že až tady skončí, chci si promluvit. Budu ho čekat," štěknu rozčíleně.