andREA 2

49

S trhnutím se probouzím a prudce otvírám oči. Okamžitě pocítím jemný uklidňující dotek na mé paži. Leo mě poklidně jednou rukou objímá, zatímco druhou na telefonu přidává příspěvek na Instagram. Jak jsem stihla tohle všechno zpozorovat během vteřiny? „Dobré ráno," zašeptá a políbí mě do vlasů. Poznává, že nejsem zrovna klidná a tak si mě ještě víc přitáhne na svou hruď. „Co se ti zdálo?" Zeptá se klidným hlasem. Pomalu se na něj podívám. Nakonec však pevně zavírám oči, čelo si opírám o jeho hruď a tiše si povzdechnu. „Copak?" Ptá se. „Od toho výbuchu se mi pořád zdá, že strkám Tima ze střechy Glorie..." zašeptám. Promnu si zoufale oči. „Asi už blázním..." dodám šeptem. „Myslím, že ses s ním před tím pohádala..." odpoví mi. Pomalu se na něj podívám. „Byla jsi s ním na střeše... a podle kamer mi přišlo, že jste se hádali než jsi zastřelila toho chlápka..." podívá se mi do očí. Na to, že jsem vzhůru sotva pár minut už vedeme docela hlubokou konverzaci. Na tohle můj mozek po ránu není stavěný. „Co to přidáváš?" Změním téma chraplavým hlasem a nakouknu mu mírně do telefonu. Otočí ho více ke mně, abych si fotku mohla prohlédnout. Jsem na ní já, jak spím v Leově náruči. Na fotce mám značně odhalená záda, Leo mě objímá jednou rukou a odhaluje tak částečně i svou svalnatou hruď. Obličej mu samozřejmě vidět není. Ta fotka je ale nádherná. Jak kdybychom ji fotili do časopisu. „Úplně z toho křičí, že jsme se spolu v noci vyspali..." uchechtnu se mírně. Odhalujeme tam přeci jen dost nahé kůže. „Myslíš, že na mě bude hodně lidí žárlit?" Frajersky se na mě usmívá. „Na tebe nebo na mě? Máš větší fanklub než já..." pousměju se. Nad tím se uchechtne a pohledem se znovu vrací k fotce, kterou zrovna zveřejňuje. „Jo... na mě se stojí leda tak řada s nožem v ruce..." odfrkne si. Jakmile fotku zveřejní, můj telefon na nočním stolku ihned zavibruje. „Dej si to na profil... ať tam nemáš jen samou krev, ale i trochu lásky," popíchne mě. Protočím mírně očima a překulím se na druhý bok. Lenivě se natáhnu pro telefon, tak tak na něj dosáhnu. Hlasitě zívnu. „Mám tam dost lásky..." namítnu. „Jo... jasně... měla bys přidávat víc fotek..." „Není to pro mě..." šeptnu a znovu se přitulím k Leovi. Telefon odemykám a ihned otvírám Instagram. Fotka na mě vyskočí téměř okamžitě. Už má přes sto tisíc lajků. „Měl jsi vůbec někdy nějaký veřejný skandál?" Ptám se, zatímco si fotku přidávám na profil. Vlastně se tam i docela hodí. Po té poslední fotce, kde jsem od krve, je to dobrý kontrast. Stejně jako můj život. „Jasně, že jo... spoustu..." odpoví mi Leo mezitím. „Jakej byl tvůj největší?" Zeptám se a podívám se mu do oči. Telefon znovu zamykám a odkládám ho vedle sebe na postel. „Nevím... bylo jich hodně," uchechtne se mírně. Já jen pozvednu obočí a trpělivě čekám. Leo se na mě podívá a usměje se. „Všechno jsem se vždycky snažil zamést pod koberec... a to, že o žádném nevíš, je asi znamení, že se mi to povedlo..." ušklíbne se. „Já na bulvár nikdy moc nebyla. Nikdy jsem tomu nevěnovala pozornost, to spíš Daniel to řešil..." šeptnu a hned uhýbám pohledem. „Jo... ty jsi totiž těch skandálů měla docela dost," ušklíbne se znovu, tentokrát však pobaveně. „Po mně bylo těžké uklízet... nebyla jsem nikdy zrovna vzorné dítě..." šeptnu upřímně. Nad tím se Leo uchechtne. Telefon vedle mě však začne vibrovat a mně chvíli trvá, než si uvědomím, že to je telefon můj. Většinou nás totiž vyruší ten Leův. A tak se otráveně na něj zadívám a povzdechnu si. Vždycky mi volají pouze tehdy, když je nějaký průšvih. Nikdo by mi nezavolal jen tak. Jestli to tedy není Tomasso.
A tak telefon pomalu znechuceně nahmatám. „Kdo to je?" Ptá se mě Leo dřív, než to stíhám z displeje přečíst. Já se však na něj hned zamračím. „Můj právník..." šeptnu a hovor okamžitě přijímám. „Ano?" Přeskočí mi hlas mírně a tak ho nestíhám ani pozdravit. „Hezký den, slečno Baiamonte, omlouvám se, že vás ruším..." „V pořádku... děje se něco?" Odvětím a promnu si hned oči. Leo mě mezitím líbá do vlasů a zvedá se opatrně z postele tak, aby mi moc výrazně nespadla hlava. Stále nahý zamíří pomalu do koupelny. „Kontaktoval mě právník vašeho otce, Daniela Baiamonteho, ohledně přepisu vašeho majetku v Itálii..." „Přepisu... čeho?" Zamračím se hned. „Tvrdí, že jste s otcem uzavřela dohodu o přepisu vil na jeho jméno. Chtějí se sejít a dořešit to." „Ne, nic na něj přepisovat nehodlám. Právě naopak, chtěla jsem ty vily odkoupit," mračím se do stropu. „Otec ale o ničem neví, nemluvila jsem s ním... hodně dlouho..." „Dobrá tedy, zjistím, co bylo jejich úmyslem... měla byste se mít ale na pozoru. Tuším, že ten majetek chtějí vybojovat zpátky... za každou cenu," řekne, jak kdyby věděl více, než může po telefonu říct. Nad tím se zamračím ještě víc. „Poslyšte... přileťte za mnou do Itálie. Vyřešíme to v klidu, osobně..." navrhnu hned, na výběr mu ale nedávám. A on z toho zjevně nadšený není. „Nechám vám přistavit letadlo na konec týdne? Sobota? Ať si vše stihnete včas před odletem zajistit..." nabídnu mu. Snad alespoň trochu vypadám velkoryse. Ne že by mi na tom záleželo. „Jak si přejete, má paní," ozve se v telefonu. A to beru jako projev souhlasu. „Dobře. Díky za vaši práci," ukončím hovor a střetám se s Leem pohledem. Ten zrovna vychází z koupelny. Má na sobě už tepláky. Jaká to škoda. „Co chtěl?" Povytáhne obočí. Já mu však neodpovídám a vytáčím hned další číslo. Jsem naštvaná. Táta se zase o něco pokouší. Tohle mu ale nevyjde. Přikládám si telefon k uchu a čekám, až hovor přijme. A on ho přijímá překvapivě rychle. „Můžeš mi říct, co to zase zkoušíš?" Vyjedu naštvaně. Zřejmě můj hovor čekal, je totiž překvapivě klidný. „Zrovna o tobě čtu v bulváru... ty jsi v Itálii?" Ptá se překvapeně. Netuším, o čem to mluví. Nehodlám ale na tuhle změnu tématu přistoupit. „Řekl jsi právníkům, že na tebe hodlám přepsat vily?" Uchechtnu se. „To v životě neudělám a ty to moc dobře víš..." „Myslím si, že po čase změníš názor... umím být přesvědčivý... a když už jsme to tak hezky nakousli, zastavím se. Nico mi říkal, že bydlíš teď v hlavní vile. Ještě štěstí, že mě do ní musíš pustit," uchechtne se a hovor típá. Zavírám pevně oči a z hluboka se nadechnu. Musím odsud co nejdřív pryč. „Musíme se přestěhovat," řeknu důrazně. Jde ze mě znát značná frustrace. „Cože? Proč?" Ozývá se vzdáleně z šatny. Otvírám oči a zjišťuji, že tady Leo opravdu není. Hlasitě si povzdechnu. „Nemůžu sem tátovi odepřít přístup... když to tady vlastní..." zavrčím pro sebe. Tiše zakňučím a naštvaně bouchnu pěstí do postele. Čím jsem starší, tím víc si uvědomuji, jakého hajzla nazývám tátou. Nenávidím se za to, že mé pokusy o útěk ze Státu nikdy nebyly úspěšné. Kdyby se mi to ale tehdy podařilo, rozhodně bych teď neležela na matraci za stovky tisíc.