andREA 2

32

„Dvakrát whisky, prosím," nakloním se šťastně k baru. Konečně jsem na akci, kde se podává alkohol. A konečně můžu pít. I když z toho nikdo kolem mě nadšený není. Možná až na Danta. „Já nebudu pít... jsem tady pracovně..." namítne ke mně Leo vážně. „Však to je pro mě..." podívám se na něj vážně já. Překvapeně povytáhne obočí. Z hluboka se dlouze nadechne a porozhlédne se po místnosti, aby se uklidnil. Je tady hodně lidí. Až moc, na jeho vkus. Já jsem ale v sedmém nebi. Ještě kdybych se mohla opít do němoty, to bych byla nejšťastnější. „Dej si taky něco..." podívám se Leovi do očí. „Jsem tady pracovně," zopakuje mi trpělivě. Protočím mírně očima a na barmana se znovu otočím. „Ještě jeden čistý tonic s mátou a ledem," rozkážu mu. Leo se hned tiše zasměje. „Co?" Podívám se na něj. „Proč jsi mi objednala zrovna tohle?" Zeptá se. „Protože to máš rád..." „Nikdy jsem ti neřekl, že to mám rád..." „To sice ne... ale ve společnosti si to vždycky dáváš..." „Buď to... nebo jsem si to dal jen jednou v baru, kde jsi mě obsluhovala..." mrkne na mě. Zářivě se na mě usměje, já se však mírně zamračím. „Piješ to často..." trvám si na svém. Znovu se zasměje a mírně zavrtí hlavou. „Často rozhodně ne... ale mám to rád, máš pravdu..." „Tak proč sem taháš ten večer z Inku?" „Přišlo mi, že sis na něj vzpomněla... a objednala to proto..." „Možná tě to překvapí, ale na ten večer nevzpomínám úplně ráda..." odpovím. Na baru zatím přistanou dvě sklenice whisky a já do sebe hned jednu z nich celou obrátím. „Hou hou hou... zpomal trochu zlato..." řekne vážně. Já se však šťastně usměju a podívám se mu do očí. „Když už tady musím být, tak tady rozhodně nebudu střízlivá..." usměju se šťastně. Leovi se to ale rozhodně nelíbí. „Než půjdu nahoru, řeknu Erickovi, ať tě od tohoto baru drží dál..." „Najdu si jiný... mě nezastavíte..." zasměju se pobaveně. Leo se však moc nebaví. „Tady jsou! Mí nejoblíbenější lidé na celé party..." přichází k nám opilý Dante a oba z nás nadšeně objímá kolem krku. Až moc nepříjemně se tiskne mezi nás. „Užíváte si večer?" Podívá se na každého z nás šťastně. Leo však jeho ruku ze svého krku sundává a jemně ho ode mě odstrčí. I to málo však stačí na to, aby Dante ztratil stabilitu a musel udělat několik neplánovaných kroků, díky kterým mě pouští. Dante na něj prstem ukáže, následně se ale hlasitě zasměje. „Jsi skvělej chlap, Leonarde," usměje se. Na baru za námi přistane Leův tonic, Leo si všímá však jen Danta. „To o něm všichni víme," usměju se na něj, svůj pohled však věnuji spíše Leovi. Ten mě objímá kolem pasu. Přitáhne si mě k sobě a políbí mě do vlasů. Podle síly jeho stisku však soudím, že mě chce mít u sebe, v bezpečí. „Neznám ikoničtější pár... kdy že je ta svatba? Ať si to zablokuju v kalendáři," zasměje se nahlas. Pár lidí se za námi dokonce kvůli tomu otočí a chvíli nás sledují. Cítím ty pohledy na každém kousku svého těla. „Proč si myslíš, že bychom zrovna tebe pozvali?" Zeptám se. Leo si rychle nahlas odkašle, aby co nejvíce mou otázku přehlušil. „Naše svatba bude trošku jiná... pozvánku ale dostanete s otcem včas, nemusíš se bát," odpoví mu Leo diplomaticky. Jen doufám, že ho doopravdy na svatbu nehodlá pozvat. „Co jiného taky čekat... od samotného krále..." odpoví Dante vážně. Jak kdyby mu tou větou chtěl vyhrožovat. Dívá se mu zpříma vážně do očí. Nakonec se ale falešně usměje. Pozvedne svou sklenici směrem k nám. „Tak na královský pár..." mírně se nám pokloní a mírně si ze sklenice usrkne. Na to, s jak opilou náladou k nám přicházel, odchází až příliš vážně. Pomalu se na Lea podívám, ten se však stále vážně dívá směrem, kterým Dante odešel. Já se znovu otáčím k baru. „Tak to bylo divný..." zašeptám. „Změna plánu," řekne Leo vážně. Na někoho za mnou kývne, aby šel za námi, mezitím si bere do ruky mou druhou whisky a celou ji do sebe obrátí. Zaraženě povytáhnu obočí. „Dobře...?" Zasměju se mírně. Leo ale vypadá až moc vážně. Podívá se mi do očí. „S někým tě seznámím..." oznámí mi. Než stíhám cokoliv namítnout, chytá mě za ruku a táhne mě od baru pryč. Společně procházíme přes střed tanečního parketu. Nevím, zda se na nás snaží přitáhnout pozornost účelně nebo si to neuvědomuje. Téměř každý, kolem kterého však procházíme, se za námi otáčí. Někteří si něco šuškají, někteří své poznámky neskrývají a nahlas je křičí přímo před námi. Stíhám se s jednou dívkou střetnout pohledem, ta mi však věnuje jen falešný úsměv a tak pohled raději upřu k našemu cíli. Zřejmě míříme k baru na druhé straně místnosti a to mi zatím vůbec, ale vůbec nevadí. Možná dokonce zahlédnu náš cíl. Vysokého pohledného muže v modrém smokingu. U baru sedí sám, ačkoliv se k němu snaží dostat několik stydlivých dívek. Jeho pohled se střetne s Leovým, ihned jeho vážný výraz poleví a s mírným úsměvem na něj zamává. Nejspíš jsem náš cíl odhadla správně. „Aulelio... už jsem se bál, že se za mnou nezastavíš..." zasměje se. Leo mou ruku pouští a s cizím mužem se ihned objímá. Až tak cizí pro mě však není. Tuším, že bych ho měla znát. Je mi povědomý. Jeho obličej jsem určitě už někde viděla. A zatímco se na to snažím přijít, Leo se od muže již odtáhne a otočí se s úsměvem na mě. „Přišel jsem ti představit mou snoubenku... ještě se tuším neznáte..." podívá se na něj Leo s úsměvem. Muž své hnědé temné oči upře na mě. Pomalu zavrtí hlavou, vřele se na mě však usměje. Nevím proč, cítím se však v jeho přítomnosti podivně v bezpečí. Jak kdyby to byl Leův opravdový přítel. Ne jeden z těch mnoha, co se k němu snaží dostat kvůli statusu. „Tohle je Rea... asi ti ji víc nemusím představovat..." usměje se Leo šťastně. Muž naproti na mě kývne v pozdrav a znovu si sedá na barovou stoličku. „Je mi ctí, slečno Baiamonte," usměje se na mě. Leo se tiše zasměje. „Reo, tohle je Manuel, španělský princ..." představí mi Leo muže. Hned mi dochází, že ho opravdu znám. Z tisku, z médií. „Moc mě těší," usměju se na něj. Netuším, zda se sluší mu poklonit nebo ne. Já nic takového ale rozhodně dělat nebudu. „Vlastně jsem tě přišel zneužít..." otočí se na něj Leo. Já mezitím popojdu k baru za nimi, abych se necítila jak třetí kolo u vozu. „Povídej..." zasměje se Manuel. „Potřebuju si jít něco vyřídit a v téhle společnosti jsi jediný, komu důvěřuji, že Ree nezničí den..." Leo se mi podívá s úsměvem do očí. Nehodlá mě tady nechat, že ne? „Dáváš mě na hlídání?" Ušklíbnu se. Posadím se pomalu na barovou stoličku. Vypadá to, že tady budu delší dobu. Jsme ale u baru, takže mi to asi nevadí. „Tak nějak," mrkne na mě Leo. Pomalu ke mně přistoupí a políbí mě z boku do vlasů. „Zařiď, aby vás spolu viděl Dante," zašeptá mi tiše do ucha. Pohladí mě jemně po zádech a znovu se odtáhne. Pomalu se mu podívám do očí. Čekala jsem, že se dnes večer budu jen bavit. Mám ale pocit, že se tady odehrává nějaká válka, které nerozumím. „Snad Reu nebudu nudit," zasměje se Manuel mírně. Hned se na mě podívá. „Určitě ne, máte toho dost společného," mrkne na něj Leo a bez dalších slov pomalu mizí v davu. Já ho zabiju. Přísahám bohu, že tohle mu nedaruju. Pomalu se podívám Manuelovi do očí. „Co dělá španělský princ na narozeninové oslavě člena drogového kartelu?" Vypálím hned ze sebe. Manuel se ale hlasitě zasměje. „My dva si budeme rozumět," ukáže na mě pobaveně. Druhou rukou mává na barmana, aby ho k nám přivolal. „Co máš ráda?" Ptá se. „Tipni si," překřížím si nohy a odkládám si malé psaníčko na bar vedle sebe. „Hmm... myslím, že celkem ujíždíš na Bloody Mary..." ušklíbne se. Mírně se zamračím. Ten drink je jeden z největších hnusů, co kdo kdy vymyslel. Vodka na tom nese značný podíl. „To byla narážka na tvého snoubence," mrkne na mě. Hned se tiše zasměju. Nikdy by mě tohle přirovnání nenapadlo. „Ujíždíš si na docela drsném humoru... na prince..." „Taky máš dost ostrý slovník... na dámu." „Dáma vyrůstala v drsném prostředí..." pousměju se. „Co si dáte?" Ozve se barman neotřele. Jakmile se na něj Manuel otočí, barman mírně ztuhne. „Dvakrát whisky s drcenou limetkou... a s ledem..." rozkáže mu milým tónem. Následně se na mě však otočí. „Piješ doufám whisky..." „Miluju ji, nepiju nic jiného... ale s limetkou?" Povytáhnu obočí. „Až to ochutnáš, nebudeš ji chtít pít jinak..." usměje se na mě. Mírně se pousměju, porozhlédnu se však po místnosti. Hudba je hlasitá a všichni se tak dobře baví. Jen my s Leem se zase musíme držet zpátky. „Jak se vlastně stane, že se princ zná s někým jako je Leo...?" Podívám se mu do očí. Nad mou otázkou se usměje. „Jak se vůbec stane, že si Baiamonte bere Kaluu?" Odpoví mi. Začínám chápat, proč Leo tvrdil, že si budeme rozumět. Je stejně přidrzlej jako já. A to se mi začíná zatraceně líbit. „Dala jsem mu pěstí," odpovím vážně. Nad tím Manuel vyprskne mírně smíchy. „To je vtip, že jo?" „Není..." „To je dost užitečná informace... konečně na něj mám něco pikantního, z čeho si z něj můžu utahovat," ušklíbne se. Barman mezi nás pokládá dvě whisky. Na dně sklenice se snáší drcená limetka pokrytá kostkami ledu. Manuel mi jednu ze sklenic podává do ruky a usmívá se. „Tak ještě oficiálně... je mi ctí, že tě konečně poznávám," usměje se na mě a já mu úsměv jen mlčky oplatím. „Přátelé mi říkají Nue," dodá vřele. „Mně přátelé říkají Reo," zasměju se mírně. Oba si společně přiťukneme a aniž bychom ze sebe odvrátili pohledy, se napijeme. A je to mnohem delikátnější než jsem čekala. Pozvednu překvapeně obočí. Je to svěží. Štiplavé. Kyselé. Sladké. Ledové, ale přitom mě alkohol hřeje. „Tak co? Jaké to je?" Ptá se mě hned. „Zatraceně skvělý..." vydechnu překvapením. Na drink se dlouze zadívám a znovu se dlouze napiju. To ho pobaví. „Vidíš? Říkal jsem ti to..." „Tímhle tempem se ale opiju dřív, než se Leo vrátí," ušklíbnu se a drink znovu odkládám na bar. „Trošku zábavy nám přece neuškodí," zasměje se Nue mírně. Jeho pohled však sklouzne k mé ruce na baru, kterou stále držím sklenici. Všímám si, jak se dlouze zadívá na mou jizvu na předloktí. Najednou celý zvážní. „Co?" Ptám se. Podívá se mi krátce do očí, jeho pohled ale znovu ujíždí k jizvě. „Už jsem ji dnes na pár lidech tady viděl..." řekne nakonec. Nad tím povytáhnu obočí. „Vážně?" Řeknu překvapeně. Pomalu přikývne. „Proč... ji máte stejnou?" Podívá se mi do očí. „Patříte do nějaké... stejné sekty nebo něco?" „Stejné sekty?" Zasměju se mírně. „To fakt ne..." nevědomky sjíždím pohledem na předloktí lidí na parketě. U nikoho tu jizvu však nevidím. „Co to tedy znamená?" Ptá se zvídavě. „Je to značka Kaluů," ozve se najednou vedle mě. Nemusím hlavou otáčet, abych poznala, že vedle mě stojí Christian Whie. Dlouze se z hluboka nadechnu, abych se uklidnila. Samozřejmě, že ten tady nesmí chybět. „Leo si tak značí své přeživší... lidé s tou jizvou si prošli Kaluovic peklem... Rea si užila své se Samuelem, pokud mě paměť neklame," věnuje mi falešný úsměv. Hned ho probodávám pohledem. „Promiň... a ty jsi?" Povytáhne Manuel obočí. „Christian Whie," natáhne k Manuelovi ruku, ten ji však nepřijímá. „Skvělý. Tak co kdyby jsi, Christiane, zase odprejskl?" Řekne mu důrazně, tón hlasu má však překvapivě klidný. Christian se mírně usměje. Přežvýkne si žvýkačku v ústech a mírně se ke mně nakloní. „Buď tak hodná a vyřiď Auleliovi upřímnou soustrast," zašeptá mi do ucha. Založí si jednu ruku do kapsy a mírně se na mě usměje. Zaraženě se na něj podívám. Pokud vím, o Makaiovi zatím nikdo neví. Jen rodina. „Jak se to říká? Špatné zprávy se šíří rychle a dobré ještě rychleji? Nebo to bylo naopak...? Možná jsem to popletl..." usměje se zářivě a podívá se mi přísně do očí. Cítím, jak mě začíná ovládat vztek. Prudce mu pokládám ruku doprostřed hrudě a silně ho od sebe odstrčím. Seskakuji při tom z barové stoličky. „Zmetku zkurvenej," syknu k němu naštvaně. Sám však zavrávorá a ustoupí ode mě o několik kroků. Naráží do skupinky dívek opodál, ty se vyděsí a způsobí menší rozruch. Manuel mě ihned chytá za zápěstí, kdybych se náhodou rozhodla mu jít dát další ránu. Erick se objevuje vedle mě a ostatní z mé ochranky mezitím zabraňují Christianovi, aby se ke mně znovu přiblížil. „Že pozdravuju," křikne za mnou pobaveně. Naštvaně se z hluboka nadechnu. Manuelovi se vytrhnu. „Uklidni se," zašeptá Erick jen kousek ode mě. „Všechno v pohodě?" Ptá se mě následně, přechází však do italštiny. A tak do ní plynule přecházím i já. „Ne, nic není, kurva, v pohodě... je to kretén..." rozčiluju se a ač se snažím být nenápadná, rozhazuji u toho naštvaně rukama. Erick si mírně povzdechne a do ruky mi vráží rozpitou whisky. „Kopni to," řekne klidně. A to mi rozhodně nemusí opakovat dvakrát. Obsah sklenice do sebe převrátím a naštvaně ji odkládám zpátky na bar. Možná o něco hlasitěji, než jsem měla v plánu. „V pohodě?" Ptá se mě Manuel španělsky. Probodnu ho mírně pohledem, na jeho otázku mu ale neodpovídám. „Ještě jednu whisky, prosím," poručí Erick za mnou. Nejspíš potřebuje, abych se uklidnila. „Co ti řekl?" Ptá se Manuel stále klidně. Z parketu k nám dolehne hlasité povzbuzování. Uprostřed si někdo bere do ruky mikrofon a začne vykládat cosi o Dantovi. Otočím se zpátky k baru a z hluboka se několikrát nadechnu. Vlastně ani netuším, proč mě to tak moc rozčílilo. Možná proto, že to je hajzl. Možná proto, že si bere do huby Makaia. Lea. Mou rodinu. Nebo taky proto, že by to neměl vlastně vědět. A to mi na tom celém smrdí nejvíc. „Aulelio je zpátky," slyším Manuela říkat. I tak však zůstávám otočená k baru. Soustředím se jen na svou prázdnou sklenici. „Všechno v pohodě?" Slyším za sebou Lea. Ucítím dotek na zádech, leknutím sebou trhám a mírně ustoupím. „Zlato... klid, to jsem já..." přistoupí ke mně Leo pomalu. Hned mě objímá kolem ramen a políbí mě do vlasů. Vycítím, že hned poznal, že něco není v pořádku. „Co se stalo?" Ptá se mě. Já si však přebírám sklenici whisky od barmana a půlku z ní ihned vypiju. Dlouze vydechnu. „Whie s ní mluvil... něco jí řekl, pak ho odstrčila a začala po něm řvát..." šeptne mu Erick do ucha, jsem však dost blízko na to, abych je slyšela. „Neřvala jsem," odseknu naštvaně. Leo mě jemně pohladí po rameni. „Tak jo... je to v klidu, už je pryč..." zašeptá mi do vlasů. Několikrát rychle přikývnu. Otočím se pomalu zpátky k parketu a snažím se uklidnit pohledem na program, který tam pro oslavence vymýšlejí. Svou sklenici s whisky však odmítám pustit z ruky. „Pokecali jste aspoň trošku?" Ptá se Leo. „Jo... škoda, že jsi nebyl pryč dýl, Rea je fajn..." slyším Manuela říkat. „Evidentně jsem přišel ve správnou chvíli..." odpoví Leo klidně. Znovu mě pohladí po rameni. Danteho uprostřed pódia zrovna polévají šampusem. Košile mu ihned obepíná vypracované tělo. Sako si okamžitě sundává, s širokým úsměvem si prohrabuje vlasy. Nepřítomně si usrkávám ze své whisky. Cítím, že už nejsem úplně střízlivá. Bohužel pro mě to však dnes nevypadá na veselou a šťastnou opilou náladu. Přijde mi, že naopak upadám do depresí. A začínám si to uvědomovat. Měla bych to Leovi říct? Nechci mu kazit večer. „Viděl jsem, že se ti teď dost daří... přeju ti to. Dřel jsi pro to jako kůň..." slyším najednou říkat Manuela. Zřejmě jsem část jejich rozhovoru nepostřehla. „Jo... poslední dobou to jde všechno nějak samo..." „Asi máš konečně vedle sebe správného člověka," usměje se na něj Nue. Můj pohled však stále lpí na Dantem uprostřed. Pomalu si mokrou košili sundává a zahodí ji do nadšeného jásajícího davu. Nás tří si tady na baru nikdo naštěstí nevšímá. A tak si znovu mlčky upíjím ze své whisky. Po chvíli se však zarazím. Můj pohled totiž padne na Dantovu vypracovanou hruď. A co přesněji, na jeho atypické tetování. Ježíš ukřižovaný na obráceném kříži. I odtud z dálky to tetování poznávám. Pamatuji si ho až moc detailně. Každý milimetr té kůže, na které se vyjímá. Těsně nad hlavou Ježíše má dvě malá znaménka. A kousek nad nimi jistě další. Třetí. Větší. Dokázala bych zpaměti popsat celou jeho hruď. Možná proto se mi před očima zatemní. Možná proto mi sklenice vypadává z ruky. Část jejího obsahu se mi vsákne do šatů, část se rozprskne mezi střepy ze sklenice na zemi. Leo sebou šokem trhá. Mírně se mnou zatřese. Mluví na mě. Alespoň tedy myslím. Rychle pohledem od Danteho uhýbám. Zajedu si zoufale rukou do vlasů a potáhnu se za ně. „Je mi špatně..." šeptnu směrem k Leovi. A vlastně ani nelžu. Hlava se mi točí šíleným způsobem. „Asi omdlím..." zašeptám znovu. Protože ten pocit opravdu mám. Cítím, jak má kolena mají tendenci se podlomit. „Zlato, vydrž... chceš se napít?" Přidrží mě pevně, bůh ví kam se mnou však vykročí. „Musím pryč..." hlesnu šokovaně. „Dobře, už jdeme..." táhne mě však na opačnou stranu, než je východ. Tudy se rozhodně neodchází. Tím si jsem jistá. Vrtím proto hlavou. „Musím pryč..." vzlyknu zoufale. Nedochází mi stále, proč se mé tělo začíná tak bránit. Jak kdyby můj vlastní obranný mechanizmus nepovolil mé hlavě přemýšlet. Leo se mnou zachází za roh a ihned mě bere do náručí. Nikdo tady není. Jen pár našich lidí z ochranky. „Točí se ti hlava?" Ptá se mě. Já však nedokážu zformulovat slova v odpověď. „Reo..." zatřese se mnou mírně. Vchází se mnou do prázdného salónku, kde mě posadí na gauč. Chytne mě hned za ruku. Obraz před mýma očima však problikne. Jakmile mrknu, vidím před sebou znovu to tetování. Tentokrát je na něm však čmouha krve. Mé krve. Před očima se mi zatemní. Poslední, co cítím, je, jak tvrdě dopadám na gauč vedle mě.