40

43 4 1
                                    

Jsem nervózní.
Celou věčnost stojím před dveřmi do Leovy pracovny. Nebyla jsem tady tak dlouho a teď tady s ním mám mít schůzku. Mám strach z toho, co na ní chce probírat. Včera mi řekl, že náš vztah nefunguje, že víc ale probereme až dnes. Znamená to tedy, že se chce rozejít? Proč by tedy ostatním řekl, že se po svatbě budeme stěhovat do hlavní rodinné vily? Nic mi nedává smysl. Už zase.
Ráno jsem se probudila s migrénou a tak Leo trval na tom, že schůzku přesuneme až na večer, až se budu cítit líp. Prý potřebuje, abych byla při smyslech. A to jsem včera zase nebyla. I za to se trochu stydím. Vybavují se mi takové útržky, okamžiky, ze kterých mi je trapně. Snažím se na ně zapomenout, neustále se mi však vracejí.
„Čeká na vás, slečno, klidně můžete jít dovnitř..." ozve se najednou muž u dveří. Z hluboka se dlouze nadechnu a několikrát přikývnu. „Já vím..." šeptnu si pro sebe. Snažím se svůj vnitřní neklid zahnat do kouta. Ani to se však nedaří. Teď nebo nikdy, Reo. A tak plná odvahy klepu na dveře a chytám za kliku. Odvaha se však ihned vypaří v momentě, kdy do místnosti vcházím. Leo sedí u stolu a zamyšleně popíjí whisky s ledem. Zvedne ke mně pomalu pohled. „Ty tady piješ whisky... a beze mě?" Podivím se pobaveně. Dveře za sebou ihned zavírám a scházím schody do pracovny za ním. „Máš přede mnou náskok ze včerejška," ušklíbne se. Sklenici pomalu odkládá na stůl. „Stalo se něco...?" Ptám se hned. Pomalinku k němu docházím. Leo pomalu pozvedne obočí. „Ne... proč?" „Že sis nalil... dáváš si ji, jen když se něco stane..." zašeptám. „To mám na kuráž... snoubenka říkala, že to pomáhá," ušklíbne se. Moc mě to ale nepobaví. Místo toho povytáhnu obočí. „Myslela jsem, že se Leonardo Kalua ničeho nebojí..." zašeptám s obavou v hlase. Potřebuje kuráž k našemu rozhovoru? A teď mám být klidná?
Leo se jen mírně pousměje. „Pojď, něco ti ukážu," zvedá se z křesla a poklidným krokem přechází do pravé části pracovny, kde schází další schody. Pomalu ho následuji. Prochází kolem gauče, hned se na mě ale otáčí. „Otoč se a zavři oči..." požádá mě. „Proč?" Zasměju se mírně. „Prostě to udělej..." odpoví. Neptej se a věř mi. To mi opakuje celou dobu, co jsem s ním. A tak se bez dalších slov pomalu otáčím a oči zavírám. I když nerada. Takto jsem nervóznější ještě víc. „Víš... se zavřenýma očima toho moc neuvidím..." „To je účel," odpoví. Zaslechnu krátké rachocení následované mechanickým zvukem. Jak kdyby se něco otevíralo. Něco posouvalo. „Už můžeš," řekne s poklidem. Oči tak pomalu otvírám a na Lea se otočím. Pohled mi však z něj ihned sjíždí. Přímo mezi krbem a knihovnou se totiž objevila chodba, která tady ještě před chvílí rozhodně nebyla. Mírně se zasměju. „Ty tady máš tajnou chodbu?" Podívám se na něj nadšeně. Tohle jsem zatím viděla jen ve filmech. Pár jsme jich prý měli i doma u táty, nikdy nám o nich ale neřekl. Znali jsme jen ty únikové a to zas takové vzrůšo nebylo. „Ne jen chodbu... pojď," kývne, ať ho následuji a tak to také udělám. Chodba není nijak zvlášť úzká, naopak mi přijde docela široká. Snažím se uvědomit si, kudy v domě vlastně procházíme. Zahýbáme však doleva a scházíme ihned po schodech dolů a já tak ihned ztrácím přehled o tom, kde vlastně jsme. Tohle křídlo domu stejně tolik neznám. Sídlí tady hlavně ochranka a já sem chodím jen vyjímečně.
Leo schází ke dveřím, u kterých naťuká jakýsi číselný kód a podívá se do kamery. Jakmile ho systém rozezná, dveře před námi se otevírají. Okamžitě se mi naskytá pohled na obrovitánskou místnost, která je zároveň výcvikovým prostorem. S otevřenou pusou dokořán Lea předbíhám a rychle do místnosti vkročím. Vidím spoustu terčů, spoustu místností, ve kterých se dá trénovat bůh ví co všechno. Před sebou vidím terče na trénování hodů nožem. Hned vedle jsou terče na střelbu. Hned však poznávám, že to všechno je jen jako. Jsou tady mnohem modernější výcvikové systémy, to poznám hned. Párkrát jsem v takovém prostoru byla s tátou, tady ale určitě budou ty nejnovější technologie. „Páni..." zašeptám, jak kdybych byla dítě, které právě zahlédlo obří lízátko. Oči mi září, moc toužím po tom, všechno vyzkoušet, zároveň ale vím, že to je pro mě něco zakázaného. „Můžu si hodit?" Zeptám se nadšeně a ihned k terčům docházím. Leo se tiše zasměje. „Kvůli tomu tady nejsme..." dojde ke mně se založenýma rukama v kapsách. „Prosím, prosím," zaškemrám nadšeně. Bedlivě si mě prohlíží, nakonec se ale mírně ušklíbne. „Jedna rána... pro každého," zvedne důležitě prst, ihned se však pro sebe usmívá. Poklepe na velký displej opodál a něco do něj naťuká. „Jestli chceš soutěžit, tak je to pěkně neférovej souboj..." postěžuju si. „Mám v sobě alkohol... ty jsi střízlivá..." „I kdybys byl slepej, tak bys to vyhrál..." zahuhlám. Leo se ušklíbne. Skříňka opodál se otevře a ze země k nám vyjede stolík, na kterém leží dva nože, glock a dva náboje. „Jeden hod a jeden výstřel... ten s vyššími body vyhrává..." podívá se mi do očí, zatímco glock nabíjí. Nevím, proč teď machruje. Tohle bych taky zvládla poslepu. „A co vítěz vyhraje?" Povytáhnu obočí. „Jeden společně strávený den... vítěz ale rozhodne o tom, co budeme dělat... jak ten den bude vypadat..." „Platí," říkám skoro dřív, než to stíhá doříct. Po společném dni stráveném podle mě toužím tak dlouho. Je to jedno z těch přání, které jsem si už ani nemyslela, že se stanou. Takový ten dárek, který si každoročně přejete pod stromeček, i když víte, že ho nikdy nedostanete. „Chceš začít?" Ptá se a podává mi nůž. Krátce se na čepel podívám a hned zavrtím hlavou. „Chci obkoukat nějaké techniky od mistra..." řeknu. V noži ho totiž určitě neporazím. Moje silná stránka jsou ale zbraně. Pistole. „Maximální počet bodů je sto... hážeš na terč, který se rozsvítí zeleně. Reakční doba je maximálně vteřina a půl, po této době získáváš nula bodů..." „Vteřina a půl?" Zděsím se. Tak rychle se přeci nemůžu ani rozmáchnout. „Jaký je tvůj nejhorší hod?" Ptám se pro zajímavost. Potřebuji přeci vědět, jak moc v loji jsem. „Asi devadesát dva... možná devadesát jedna..." „A kolik čekáš, že budu mít já...?" „Dobrej výkon je nad osmdesát... řekl bych, že budeš mít kolem té osmdesátky..." řekne. Vzápětí se však rozsvítí terč a Leo ihned nůž hází. Na obrazovce u stropu se okamžitě rozsvítí jasná čísla: 98,4 . „Teď ty," podává mi druhý nůž. Vždycky jsem si myslela, že jsem v tomhle jakš takš dobrá. Netuším ale, jestli to znamená, že hodím vůbec nad padesát nebo budu výš. Než nad tím však stíhám víc přemýšlet, rozsvítí se terč a mě pohotově vylétává nůž z ruky. Letí dobře, to je to jediné, čeho si všímám. A taky mého výsledného skóre. 87, 6. „To je hodně dobrý..." řekne Leo zaraženě. Nejspíš tolik ode mě nečekal. Hledí na tu obrazovku jak na zjevení. „Ne dost... máš o víc jak deset bodů náskok..." řeknu naštvaně. Leo se ušklíbne a bere si do ruky glock. Výrazně se zasoustředí. Nejspíš tuhle výzvu chce vyhrát stejně tak, jako já.
Terč se rozsvítí a Leo střílí. „Sakra... teď jsem ti dal šanci," zakleje. 84,2. To není nic moc. Zbraň si od něj sebevědomě přebírám. Vím totiž, že tohle mám v kapse. Můj mozek ani téměř nestíhá zareagovat, že se terč rozsvítil a já již střílím. Se zatajeným dechem zdvihám pohled k obrazovce. Vystřelila jsem si 94, 7. A tak začnu jásat. „Jó!" Zaskáču nadšeně. Leo se zasměje. „Počkej... vyhrál jsem..." ukáže pobaveně na tabuli. „Cože?" Skákat ihned přestanu a na obrazovku se podívám. Pro Lea svítí výsledných 182,6. Zatímco pro mě jen 182,3. „O tři desetiny?! To není fér!" Rozhodím hned naštvaně rukama. „Proč by to nemělo být fér?" Zasměje se Leo hned a zbraň mi bere z ruky. Odkládá ji zpátky na stolek, který znovu zajíždí do země. „Jsem holka...! A taky jsem mladší... a o dost..." namítnu. „Když proti tobě bude stát nepřítel, nezajímá ho, jestli jsi nebo nejsi holka..." zasměje se pobaveně. „To by ses divil... pravidlo OOZZ ti nic neříká?" Povytáhnu obočí. „Pravidlo OOZZ? To se používá v ghettu ne?" „Jo..." „Co to znamená?" Ptá se. „Omráčit, ošukat, zabít, zahodit... to dělá holkám nepřítel..." „Proto se musíš naučit bránit," trvá si na svém. „Mám dobrý výsledek...!" Ukážu hned na televizi nad námi. Prohrála jsem jen o kousek. „Chci, abys byla lepší než já..." podívá se mi do očí. „Nikdo není lepší než ty..." „Ty budeš," trvá si na svém. Mírně si odfrknu. Nechci zažít další tyranii na trénincích, tak jako roky předtím s tátou. „Proto jsme dneska tady? Chceš mi promlouvat do duše, jak moc mám trénovat...?" Povytáhnu obočí. Leo hned uhýbá pohledem. „Ne, proto ne... pojď..." kývne někam za mě. Pomalým krokem tím směrem vykročí a já ho následuji. „Víš ale... kdybych sem mohla chodit, docela by mě to trénování i bavilo," ušklíbnu se. Udělalo mi dobře, že jsem měla tak vysoké skóre. I když jsem zřejmě měla hlavně štěstí, to ale Leovi říkat nebudu. „To probereme jindy... máme teď něco důležitějšího..." uzavře to vážně. Proč najednou ta náhlá změna v chování?
Do displeje na stěně cosi naťuká a otvírají se nám dveře před námi. Pomalu od nich odstoupí a ukáže mi, ať vstoupím první. Krátce se mu podívám do očí, nakonec ale nezaváhám a už se procházím v malinké místnosti. Je kompletně odhlučněná. Nejsou tady žádné kamery, žádné přístroje. Je tady pouze menší bar s lednicí, gauč, stůl a pár křesel. Na stole leží položené papíry a dva tablety.
„Tady probíhají ty nejdůvěrnější rozhovory..." řekne Leo tiše a dveře za námi zase přes tablet na stěně zavírá. Hned se na něj otočím a srdce mi poskočí. „A proč jsem tady já...?" Povytáhnu nervózně obočí. Leo mou otázku odignoruje a dochází hned k baru. „Dáš si medovou whisky?" Ptá se. Automaticky však chystá dvě sklenice, ve kterých nadrtí limetku s ledem a whisky do nich nalívá. Bere je obě dvě do ruk a zamíří ke gauči. „Posaď se," kývne k němu. Nervózně polknu a mlčky za ním docházím. Posadím se potichounku na gauč. Je tady takové ticho, že Leo snad musí slyšet i tlukot mého srdce. Na chvíli ho snad přehluší sklenice, které Leo pokládá na skleněný stůl mezi námi. Sám se usadí do křesla naproti mně, nakonec si však ze své whisky usrkne. Hned bere do ruky papír opodál a pokládá ho mezi nás na stůl. „Co to je?" Ptám se. „Se podívej..." odpoví jen. Nervózně z jeho očí pohledem přecházím právě k papíru, jen abych zjistila, že se jedná o předmanželskou smlouvu. Tak přeci jen. „Před svatbou musíme vyřešit několik věcí..." začne pomalu. Papír si beru do ruky a zjišťuji, že jich je hned několik sešitých k sobě. Pohledem se rychle snažím projít alespoň první stranu. „Nejspíš tam nenajdeš to, co tam hledáš..." řekne opatrně. Hned k němu zvednu pohled. Na co ta smlouva teda je? „A co tam teda najdu?" Ptám se trošku nepříjemně. Hledám tam totiž jediné. To, o čem celou tu dobu mluví. To, o čem mluvil i včera. To, že se zřekne veškerého mého majetku. Nechce ten sňatek kvůli němu přeci, to říkal. „Chceš si to přečíst nebo ti to mám říct já...?" Ptá se opatrně. „Chci, abys mi sám řekl do očí, že všechny ty sliby byly lež..." „Jsou větší věci, než jsme my dva, Reo... to snad chápeš..." zašeptá. „Jako například?" Povytáhnu obočí. „Můj majetek, viď?" Zeptám se naštvaně. „Sama jsi ho nechtěla. Ani jsi na to řízení nechtěla jít. Sama jsi mi říkala, že v momentě, kdy jsi dostala jeho soupis, sis uvědomila, že něco takového se Danielovi nesmí dostat do vlastnictví..." „Takže teď mi tady začneš vykládat, že je to oukej, protože jsem to celé vlastně nechtěla?" „Ne..." „Pořád dokola jsi mi opakoval, jak si mě chceš vzít z lásky. Jak to na to nemá vůbec žádnej vliv..." zvýším mírně hlas, výrazně se mi však zachvěje. „Požádal jsem tě snad o ruku až teď? Žádal jsem tě v době, kdy jsi vůbec nic neměla... neměla jsi ani kde bydlet..." „Celý jsi to měl naplánovaný, jako všechno..." nahrnou se mi slzy do očí. „Jo... i před těmi osmi lety, viď? I tehdy jsem s tebou byl pro majetek?" Povytáhne obočí. Je překvapivě až moc v klidu. Já ale rozhodně ne. Rychle se natáhnu pro whisky a hltavě se jí napiju. Vypiju skoro celou sklenici, než ji znovu odkládám na stůl. „Zlato... poslouchej..." poposedne si ke mně o kousek blíž. „Neříkej mi zlato," štěknu po něm. Leo se dlouze z hluboka nadechne. „Kdyby se... nedej bože něco stalo... a já se zřekl tvého majetku a Tom by ještě nebyl plnoletý... kdo by asi dědil...?" Snaží se mě navést na odpověď. „Má rodina ve Washingtonu," odpovím. „Ta by dědila, kdyby byla Andrea Rogers naživu a vlastnila by všechen tenhle majetek. Andrea Rogers ale byla již před lety prohlášena za mrtvou a majetek vlastní Rea Baiamonte... takže dědí Baiamontes..." snaží se mluvit opatrně, mě to však naštve ještě víc. Nevěřícně se uchechtnu. Z hluboka se nadechnu a uhýbám pohledem. Zdá se mi to, že jo? Takhle absurdní situace se přeci nemůže reálně dít. „Reo..." zašeptá. „Proč tady už řešíme mou smrt?" Zeptám se ho rázně. Podívám se mu přísně do očí. „Jak to máš naplánovaný, srazí mě auto?" Vyjedu. „Přestaň..." pokroutí hlavou. Já však nepřestávám. „Spadnu z útesu, zastřelíš mě? Bude to nehoda nebo si někoho na to najmeš?" „Přestaň s tím," zvýší hlas přísně. „Myslíš, že bych toho pro tebe dělal tolik, kdybych tě nemiloval?" „A co přesně pro mě děláš, kromě toho, že mě udržuješ naživu do svatby? Máváš se mnou tak, jak ty potřebuješ, neptáš se mě na nic, co chci já, vše mi oznamuješ. Doma nejsi, ani se mnou nespíš v ložnici, čas se mnou netrávíš, nemluvíš se mnou. Ani se mě nedotkneš. Všem vykládáš, jak se máme fajn, jak jsme zaláskovaní, ale ve skutečnosti mi ani nedokážeš říct, že se po svatbě chceš stěhovat do hlavní vily...?" Rozhodím naštvaně rukama. „Co když to nechci? Ptal ses mě vůbec na to? Zajímá tě to vůbec?" Hrnou se mi znovu slzy do očí. Tentokrát je však jen v očích neudržím. Pomalu mi začnou stékat po tvářích. Leo mi skrz slzy pohlíží do očí a chvíli mlčí. Nakonec se mlčky natáhne pro svou sklenici whisky. Tiše zavzlykám. Nikdy jsem si nemyslela, že takhle budu brečet kvůli lásce. Nikdy jsem si nemyslela, že budu zamilovaná. Já, královna večírků, která za noc vystřídala i několik chlapů, jen aby zapomněla na bolest ve svém srdci. A možná mi tehdy bylo líp. Možná to nebyl zas tak špatný život.
„Tohle je to, co chceš..." zašeptá Leo nakonec a posune ke mně vypnutý tablet. „Pokud to podepíšeš a staneš se mnou ženou... tohle dostaneš na oplátku..." zašeptá. Rychle si stírám slzy z tváří. „Co to je?" Zavzlykám nešťastně. „To, co jsi vždycky chtěla... všechna má tajemství..." zašeptá. Tiše si povzdechne a zvedá se. Pomalu ke mně dochází a sedá si vedle mě. „Pojď sem..." zašeptá a objímá mě. Nechám se přitáhnout na jeho hruď a pomalinku si o něj opírám hlavu. Okamžitě pocítím jeho rychlý tlukot srdce. „Jsou věci, které ani v té nejchráněnější místnosti na světě nemůžu říct nahlas... i když ti je tak moc chci říct..." zašeptá mi do vlasů a pohladí mě po ruce. Chci na to něco namítnout, Leo však hned vrtí hlavou. „Ne... vyslechni mě, prosím..." zašeptá. Z hluboka se však nadechne. Cítím z něj, že je trošku nervózní. „Našel jsem způsob, jakým ti můžu předávat veškeré informace, které jsem ti nikdy nemohl říct... všechno, na co jsem ti kdy řekl neptej se, všechno, na co ti nebudu moci odpovědět, to najdeš v tom tabletu... věci, které očekáváš, věci které i neočekáváš..." šeptá dál. Políbí mě jemně do vlasů a odvrátí krátce hlavu. Povzdechne si. „O těch věcech se nikdy nebudeme moct bavit nahlas... nikdy je nebudeme rozebírat. Tohle je jediný nejbezpečnější způsob, jak ti je předat... a i tak tě tím vystavím příliš extrémnímu riziku... a bojím se, že až si některé ty složky přečteš... budeš mě nenávidět..." šeptne. Pomalu k němu zvedám pohled. Chce můj majetek vyměnit za svá tajemství? „Co přesně v té smlouvě stojí...?" Zeptám se však tiše. Leo se mi podívá do očí. „Stojí tam, že podpisem se zavazuješ k tomu, že si mě musíš vzít. Že po tvé smrti tvůj majetek připadne mě... po mé smrti zase tobě, do té doby ale každý vlastníme a staráme se o to své... pokud podepíšeš, zavazuješ se k tomu, že před sebou nebudeme mít žádná tajemství... nikdy nesmíš vyzradit nic z toho, co se ve složkách v tom tabletu dočteš... pokud by se tak stalo nebo by nastala situace, kdy bych musel bránit tajemství..." větu přeruší a pomalu dlouze polkne. Znovu se dlouze nadechne. „...budu muset bránit to tajemství, ne tebe... i kdyby to znamenalo, se tě vzdát..." „Takže bys mě nechal zabít? Kdybych cokoliv vyzradila, radši bys mě obětoval?" Povytáhnu obočí. Leo pomalu přikývne. Já se znovu uchechtnu a pomalinku se od něj odtáhnu. Podívám se mu do očí. „To myslíš vážně...?" Hlesnu. „Pokud podepíšeš, dostaneš ten nejlepší výcvik v Alfě... naučíme tě všechno, jak se bránit, jak lhát... staneš se řádnou členkou..." „Leo..." zarazím ho. „Nechal bys mě umřít... nebo hůř, zabít..." zopakuju. Sám vypadá, že z této situace není nadšený. Co ale teprve já? Pomalinku se z gauče zvedám, hned se mi ale zatočí hlava. „Musím na vzduch..." řeknu pohotově. „Zlato..." „Ne. Neříkej mi tak..." odseknu šokovaně. Připadá mi, že jsem do dneška ani pořádně nevěděla, koho jsem si vlastně chtěla vzít. „Můžeme to ještě probrat...?" Zeptá se. „Tady ale není co probírat, Leo... necháš mě zabít a pak shrábneš všechno, co mám... to si z toho odnáším..." „Miluju tě. Nechci tě ztratit..." řekne vážně. Já ale zavrtím hlavou. „Nepřipadá mi..."

andREA 2Kde žijí příběhy. Začni objevovat