andREA 2

26

Ohlušující pískání a bučení se mi zarývá do uší jako ostré jehly. Cítím veškerou nenávist všech přítomných lidí. Cítím jejich nespokojenost. Jejich neúctu. Pomalu se střetnu pohledem s Timem. Jakoby nestačilo, že jsme všichni rozhození po obřadu. „Tihle už nás asi nemají tolik rádi," uchechtnu se tiše. I když stojíme za zavřenými dveřmi katedrály, tuším, že venku na nás čekají tisíce lidí. Když jsme dnes přijížděli, setkávali jsme se pouze s příznivci. „Jakmile vyjdeme ven, zmlknou. Bojí se nás," pronese táta chladně. „Ne, brýle dolů," přikáže hned Ady, jakmile vidí, že si chce nasadit sluneční brýle. Táta se totiž uchytil představy, že z dnešního pohřbu musí lidé vycítit, že jsme silní. Že držíme jako rodina při sobě a tak máme největší moc. Kéž by to tak skutečně i bylo.
Pohledem hledám Lea, který mi téměř okamžitě pokládá ruce na ramena a já tak leknutím mírně povyskočím. Mírně se pousměje a po rameni mě pohladí. „Stojím tady celou dobu," ušklíbne se tiše. Mírně se pousměju a sama nad sebou vrtím hlavou. „Vše je připraveno, pane," ozve se důrazný hlas. Tělo se mi mírně zachvěje nervozitou. Já totiž připravená nejsem. Průvod za rakví by měl trvat deset minut. Zas tak dlouho to není. Na druhou stranu je to příšerně dlouho, kor když slyším ten počet nespokojených lidí venku. Může se stát cokoliv a z toho mám takový strach.
„Neboj se, budu jen pár kroků za tebou," zašeptá mi Leo do vlasů a jemně mě do nich políbí. Zatímco se táta se svými sourozenci a s babi řadí do první řady, já, Tim, Nico a Ady se řadíme do řady druhé. Krátce se s Nicem střetnu pohledem. Hned se cítím zase o něco hůř. Z hluboka se dlouze nadechnu a nenápadnými kroky se posunu více na stranu, aby Tim s Nicem mohli jít společně uprostřed. „Můžeme?" Otočí se na nás táta. Pomalu všichni přikývneme. Napjatě mlčíme. Všichni se trošku bojíme, co nás za zavřenými dveřmi čeká. Nebo snad panikaří pouze má hlava?
Dveře katedrály se otevírají a nám na obličeje dopadnou první sluneční paprsky. Z hluboka se dlouze nadechnu a sebevědomým krokem vykročím ven. Pomalu se porozhlédnu po množství shromážděných lidí a reportérů. Nedohlédnu na konec davu. Jsou jich tisíce. Buď přišli vyjádřit podporu nebo svůj nesouhlas. Vsadím se, že většina spíše ten nesouhlas. Je všeobecně známo, že je naše rodina až moc spjatá se současnou italskou vládou. Samozřejmě, že se to lidem nelíbí. Mají pocit, že moc ovlivňujeme jejich životy. Že děda moc ovlivňoval jejich životy. Proto spousta z nich teď slaví. A spousta z nich také tají dech v očekávání, kdo bude dědův nástupce. Všichni ale moc dobře tušíme, kdo se jím s jistotou stane. A jak by taky ne, táta měl pravdu ve všem.
V momentě, kdy od katedrály scházím poslední schody, lidé již téměř nebučí. Reportéři volají naše jména, lidé však vesměs utichají. Jak kdyby se opravdu báli před námi vyjádřit, zároveň však toužili po tom nás vidět. Cítím tu zvláštní atmosféru, cítím pohledy všech. Pohled proto upřu rovně před sebe a snažím se nic nevnímat. Ale nejde to. Slyším všechny poznámky, které si lidé šeptají. Slyším útržky vět, které tak moc zraňují. Otázky malých dětí, které by tady vůbec neměly být. Odsuzující poznámky starších lidí. Obdivuhodné některých mladých. „Vidíš ho? Tam je, ve třetí řadě..." slyším si špitat mladé dívky stojící jen kousek od nás. „Neměla být těhotná?" Slyším odjinud. „Tuhle šarádu podporovat nebudu. Jdu domů," dolehne ke mně naštvaný hlas starší paní. Snažím se všechny ty poznámky nevnímat, snažím se je vypnout. Ale nejde to. Vnímám úplně každou z nich.
„Nevypadají jako dvojčata. Nejsou si vůbec podobní..."
„Absolutně se k sobě nehodí. Leonardo má nějakou úroveň, nesahá mu ani po kotníky."
„Myslíš, že všemu teď velí ten týpek ze Států?"
„Jasně, že jo, Daniel stojí v čele už dlouho."
„Timotei je sexy. Že jo? Myslíš, že si mě všimne?"
„V televizi vypadal vyšší. Na živo tak pěknej není."
„Viděla jsem fotku na Instagramu, že se s někým vyfotila. Třeba se s náma potom taky vyfotí."
„Mamí? Kdy půjdeme domů?"
Ta malá holčička má jako jediná oprávněně dobrou otázku. Kdy půjdeme domů, mami? Přála bych si také jít. Přála bych si tuto otázku položit i své mámě. Cassandře. Omylem s holčičkou navážu oční kontakt. Stydlivě se na mě zaculí a zamává mi, já však bez jakékoliv emoce opět pohled odvracím a kráčím dál. Z hluboka se tiše nadechnu. Kdy půjdeme domů, mami? Tahle věta mi zůstane rezonovat v hlavě ještě hodně dlouho. Možná proto, že sama nevím, kde ten svůj domov doopravdy mám. Možná proto, že vše, co jsem kdy měla, jsem dostala. Možná proto jsem se nikdy nikde necítila doma. Nikdy tam u mě máma nebyla. Má pravá máma byla vždy ve Washingtonu, poslední roky jsem ale ani nepřemýšlela nad tím, že to vlastně má máma je. A za to se stydím. Za to, jak slabý vztah ke svým pravým rodičům vlastně mám. Přijdou mi jako cizí lidé, o kterých vím tak málo, ke kterým mě však pojí zvláštní vzpomínky a proto mi na nich záleží. Ty vzpomínky jsou ale už tak moc vzdálené, až mi splývají. A postupně se rozplývají. Už se mi o mém životě ve Washingtonu ani nezdá. A můj návrat domů rozhodně šťastný nebyl.
Pohled znovu upírám na rakev před námi a tentokrát se mi podaří vypnout veškeré poznámky přihlížejících. Spíš je začnou přehlušovat mé vlastní sebedestruktivní myšlenky. A tak si sama sobě nuceně položím otázku, abych od všech těch hrůz v mé hlavě utekla.
Kdy naposledy ses projela na motorce, Reo? Už jsou to roky. Proč jsem tak dlouho vlastně na motorce nejela? A proč mě to napadá zrovna teď? Uprostřed dědova pohřbu, při tom, kdy na mě civí tisíce lidí, kteří si o nás šeptají nepěkné poznámky. A já myslím jen na to, jak bych teď nasedla na motorku a jela se projet. Ostře bych řezala zatáčky tak moc, až by mi Tim nadal, že hazarduji se životem. Možná by to i trošku hazard byl, ten mi ale tak moc chybí. Ta hloupá rozhodnutí, které jsem dělala, když jsem ještě neměla Toma. Noci, které jsem trávila pod vlivem různých drog a byla přesvědčená, že mám nejlepší život ze všech na téhle planetě. Až do momentu, kdy jsem vystřízlivěla, dostala facku od táty, vyzvracela ze sebe duši a zjistila jsem, že jsem zase sama. Jediné, co mi zbylo, byli cizí lidé, se kterými jsem si hrála na rodinu. Cizí kluk, kterého jsem pokládala za bratra. Jednu dobu jsem si s ním dokonce rozuměla tak, že pro mě opravdu byl jako mé dvojče. Navzájem jsme si četli myšlenky, podporovali se, kritizovali se. Nenáviděli se a při tom se tak milovali. Byli jsme jako jeden. Nedostatky jednoho doplnil ten druhý svými schopnostmi. Až do momentu, kdy jsem selhala v té části života, kdy všichni předpokládali, že uspěju jako nejlepší. Možná jsem brala drogy, možná jsem kouřila a pila alkohol, můj úspěch v Alfě byl ale jistý. Byla jsem sakra dobrá. Nejlepší. Problém byl však v tom, že jsem vlastně vůbec dobrá nebyla. Nebo to děda s Leem za mě naplánovali jinak. Buď to nebo ono. Rozhodně to ale už nevrátím.