andREA 2

22

Jsem jako bílá vrána. Jako sněhová vločka v létě, jako ryba uprostřed pouště. Cítím se jako pták bez křídel. Jako květina bez okvětních lístků, jako bouře bez deště. Hledám smysl. Hledám důvod. Nacházím však nicotnou nekončící prázdnotu.
Tohle mi bylo souzeno, Bůh to se mnou nikdy nezamýšlel jinak. Mohla jsem mít obyčejný život plný obyčejných problémů. Bůh ví proč jsem však skončila tady, v této situaci. S lidmi, jejichž život má hodnotu v milionech dolarů. S lidmi, kteří se smrtí živí. S překupníky lidí, s drogovými dealery, s pasáky, s vrahy. S feťáky, s alkoholiky, s bezďáky. S lháři. Probíhám kolem páchnoucích mrtvol na ulicích a ani nad tím neohrnu nos. Narazím na skupinku mužů, kteří bodají nožem do ženy a otáčím se a s klidem odcházím. Mířím zbraní na dítě, které se mě snaží okrást. Odvracím pohled od kluka, který sype smrtelnou dávku éčka do pití své holce. Nechávám vykrvácet chlápka, který mě natáhl při prodeji drog. Zavírám oči, když má přijít facka. Zavírám oči, když přichází rána do žeber. Kopanec do hlavy. Do břicha. Zavírám oči přede vším, celý svůj život. Normalizuji si nenormální. Sleduji hromadu hořících dětí. Naříkají. Prosí o pomoc, žadoní o záchranu. Piští bolestí. Jejich seškvařená kůže začíná páchnout. Začíná černat. Dívám se jednomu z nich do očí a necítím nic. Žadoní. Říká mi mami. Volá na mě. Vlasy má seškvařené, obličej opuchlý. Nechávám však Toma hořet dál. A netrápí mě to. Netrápí mě, že skončí jako jeden z mnoha. Všichni tak jednou skončíme. Smrt je bolestivá pro každého stejně. Někdo si však tu bolest prožije zaráz při umírání a někdo ji před smrtí prožívá dlouhá léta. Někdo trpí roky a z toho nakonec umírá. Někdo trpí až při smrti. Bůh má pro nás všechny přichystanou stejnou dávku bolesti. Každý si ji však vybereme v jiný čas. A tak nechávám Tomasse hořet dál, ať si tu bolest vybere teď, hezky najednou. Ať netrpí roky. Nechci ho zachraňovat. Nechci mu dávat druhou šanci, tu bolest by si totiž musel znovu prožít a znovu vybrat. Trvalo by to pro něj déle. A tak se otáčím na patě a nechávám svého syna uhořet za mými zády. Jen proto, že věřím, že jsem k němu tak milosrdnější.

„Probuď se..." zašeptá známý hlas. Prudce otvírám oči. První, co si uvědomím, je horko. Děsné horko. Mám horečku. Po tvářích mi stékají slzy a očima hledám Lea. Ihned, jak jeho oči zahlédnu, ho objímám kolem hrudě. Hlavu mu do ní slabě zabořím. „Pššt," zašeptá a pohladí mě po rameni. „Za chvilku ti bude líp..." zašeptá unaveně. Já se však k němu přitulím ještě víc. Odmítám se ho pustit. Odmítám se ho vzdát. Najednou cítím, jak moc mi na něm záleží. Je možné milovat tak moc, až to bolí? „Miluju tě..." zašeptám plačtivě, skoro neslyšně. Leo se výrazně zarazí. Jsou to má první slova po několika dnech. Vlastně ani netuším, jak dlouho tady jsem. Všechno mi tak moc splývá.
Mírně se od něj odtáhnu a podívám se mu do očí. Pohladí mě jemně palcem po tváři, čímž mi zároveň z ní stírá slzu. Šťastně se na mě usměje. Vidím však na něm, jak je vyčerpaný a utrápený. Tam uvnitř trpí. Možná ještě víc než já. „Jsi pro mě to nejdůležitější na světě..." zašeptá upřímně. Po tváři mi stéká další slza, až k jeho palci, kterým mi ji znovu stírá. „Spolu zvládneme cokoliv..." dodá šeptem. Několikrát přikývnu. Vím, že jo. Musím ale pro to bojovat. A na boj teď momentálně nemám sílu.

Na dveře se ozývá klepání, které mi napovídá, že to Leo nebude. Je tady se mnou tak často, že neklepe. Teď si ale potřeboval něco zařídit. Slíbil, že bude do hodiny zpátky. Přála bych si však, aby se kvůli mně tak netrápil. Potřebuju někdy trpět i sama. A on by se měl pořádně vyspat.
Na mou odpověď člověk za dveřmi rozhodně nečeká a rovnou vchází dovnitř. A k mému překvapení v nich zahlédnu Timoteie. Krátce si pomyslím, že ještě sním. Že se mi to stále zdá. Věřím totiž, že tahle místnost je teď nejstřeženější v celém Státě. Tak co by tady dělal?
Tim pomalu a tichounce za sebou dveře zavírá. Hned dochází k oknu a otvírá ho. Venku zase prší. Čerstvý vzduch pocítím téměř okamžitě. Bedlivě však pozoruji Tima, který stejně jako já zatím nic neřekl. Pomalým krokem ke mně dochází. Sahá si do kapsy a vytahuje tiše krabičku cigaret. Hned mi jednu podává. Podívám se mu zmateně do očí. Tohle se mi musí zdát. Usnula jsem, zase mám horečku a zase blouzním. Jiné vysvětlení pro to nemám. A tak si cigaretu od něj slabými prsty přebírám. Ve snu mi to přeci ublížit nemůže. Vložím si proto cigaretu mezi rty a čekám, až mi ji Tim zapálí. Ten se však nejdřív natáhne k přístrojům, ke kterým vedou všelijaké hadičky z mého těla a cosi tam pomačká. Hned přestanou hlasitě pípat. Musel vědět, že mě to irituje. Hned vzápětí se však ke mně natáhne a cigaretu mi zapálí. Dlouze si potáhnu. Tělem mi projede taková vlna energie a vzrušení, že mi dochází, že tohle sen není. Je to až moc skutečné. Až moc božské. „Děda umřel..." zašeptá tiše, aniž by se na mě podíval. Sám si jednu cigaretu vloží mezi rty a zapálí si ji. Posadí se ke mně na postel, mírně zády. Zatímco já na něj šokovaně zírám, on mi nevěnuje jediný pohled. „Cože...?" Hlesnu šokovaně. Teď se mi teprve podívá do očí. Je zničený. „Měl rakovinu hrtanu..." zašeptá. Dlouze si potáhne z cigarety a zadívá se do země. Opatrně se pomalu posadím. Nevěřím mu to. Nechci mu to věřit. „Proč jsi mi nic neřekl?" Vyčtu mu tiše. Snažím se rychle utřídit v hlavě myšlenky, ale nejde to. Slzy se mi hrnou do očí. „Nevěděl jsem to... nevěděl to nikdo, neřekl to ani babi..." šeptne tiše. Znovu si potáhne, já však šokem nechávám svou cigaretu hořet a tak mi Tim podává popelník, který vzal bůh ví kde. Popel do něj slabě odklepnu. Z cigarety si ale nepotáhnu. Nemůžu nějak popadnout dech. „Tohle je... nějakej blbej žert ne...?" Hlesnu slabounce. Energii v sobě hledám jen marně. Slzy se mi zastavují v očích a nejsem nijak schopna se vzpamatovat. Přejede mi mráz po zádech. Zatemní se mi krátce před očima. Pocítím zvláštní tíhu na hrudi. Timotei mě jemně chytá za ruku. Mlčky mi ji krátce stiskne. Rozechvělou rukou si přikládám cigaretu ke rtům a dlouze si potáhnu. Nechci si ani představovat, co všechno to znamená. Neměli jsme k sobě s dědou nějak extrémně blízko. Měla jsem ho ale ráda. Byl hlava celé naší rodiny. Sice budil respekt a jeho slovo bylo vždy svaté, občas jsem měla pocit, že mu na mě záleží víc, než tátovi. Znamenal hodně, ať už pro naši rodinu, pro náš byznys nebo pro celou Itálii. Znal se s velkým množstvím lidí. Měl velké jméno, po celém světě. „Vím, že teď asi není nejvhodnější doba, ale... měla bys přijet na pohřeb do Itálie..." zašeptá opatrně. Nad tím se mírně uchechtnu. Odklepnu popel z cigarety do popelníku a znovu si potáhnu. „To není tak jednoduchý..." zašeptám slabě a vydechnu při tom kouř. Hlavu si unaveně opírám o zeď za mnou. Dlouze se zadívám na všechny ty hadičky, které vedou z mého těla. „Interpolu se bát nemusíš, táta se o to postaral... teda, jen o ten zbytek... ostatní prý už vyřešil Leonardo..." zašeptá mírně nenávistně. Jak kdyby byl naštvaný, že to vyřešil za ně. Na prvním místě bych měla být ale naštvaná já. I když mě do téhle situace táta vlastně ani nedostal. „Měli byste být v průvodu za rakví... oba... ty s Leonardem," podívá se mi Tim do očí. Vůbec se mu to neříká lehce. Vypadá u toho mírně naštvaně. „Bude z toho přímej přenos..." dodá po chvíli. „Cože?" Vykulím mírně oči. Mírně se pousměje a mou ruku pouští. Naposledy si potáhne a cigaretu hned odhazuje do popelníku. „Asi potřebuju trochu času... abych to vstřebala..." vydechnu dlouze. Promnu si krátce oči a tiše si povzdechnu. „Jasně... vím, že to je teď těžký..." zašeptá. Smutně se pokusím o úsměv. „Asi to muselo být hodně špatný, když mi Leonardo sám zavolal, abych se za tebou zastavil..." zašeptá tiše. Překvapeně se na něj podívám. „On tě o to poprosil?" Povytáhnu obočí. Tim se však dívá upřeně do země. Jen pomalu přikývne. „Vím, že vám dvoum zrovna nějak moc nefandím... ale je mi to líto, to, co se stalo..." zašeptá. Podívá se mi do očí, já však hned uhýbám pohledem. „Nemluvme o tom," přeskočí mi mírně hlas. Hned si naposledy potáhnu a cigaretu típám do popelníku. Pro mé tělo to je asi to nejhorší, co jsem teď mohla udělat. Pro mou psychiku to ale rozhodně bylo to nejlepší. „Budou se tě na to lidi ptát..." zašeptá tiše. „Umím lidi posílat do prdele, Time..." odpovím. „Já jen, že... nikdy jsi to veřejně nepřiznala. A ať už je Leonardo jakej je... vaše soukromí umí ubránit sakra dobře... ani já nevím, jak si teď žiješ..." ušklíbne se mírně. „Co se tím snažíš říct...?" Podívám se mu do očí. Na dveře se však ozve klepání a do místnosti ihned vchází Erick. „Je čas jít, pane Baiamonte," ozve se rázně. Krátce se s ním střetnu pohledem. Mírně se na mě pousměje. Timotei se však již v klidu zvedá. Mírně se ke mně nakloní a políbí mě starostlivě do vlasů. „Uzdrav se, ségra..." řekne. Pomalinku přikývnu. „Počkej..." šeptnu. Tim se však i tak vydá ke dveřím. „Uvidíme se v Itálii..." pousměje se smutně. „Napíšeš mi?" Opáčím. Krátce se zastaví. „Domluvím všechno s Leonardem... ty se dej hlavně do kupy..." odpoví. A bez dalších slov mizí ve dveřích. Tiše si povzdechnu a promnu si oči. Cítím, jak se mi chvějí ruce vyčerpáním. Nebo to je šokem? „Chceš zavolat doktora?" Zeptá se Erick ustaraně. Vchází za mnou do místnosti a dveře za sebou zavírá. „To je dobrý..." šeptnu tiše. Slyším, jak Erick bere do ruky popelník. Pomalinku pootevřu oči. „Teď není správný čas na hraní si na hrdinku..." odpoví mi, zatímco popelník vysypává z okna ven. Chladný vánek mi mírně pročeše vlasy. „Je to pravda? Umřel... mi děda?" Zeptám se opatrně. Erick se na mě pomalu otočí. Popelník odkládá na stůl, jak kdyby tušil, že ho ještě budu potřebovat. A pomalu přikývne. „Dnes ráno to vyšlo v tisku..." zašeptá. „Proto musel Leo odjet..." šeptnu si pro sebe. Erick ke mně ale pomalu jen přistoupí. Natáhne se pro nedotčenou sklenici s vodou a podá mi ji. Hned uhýbám pohledem. „Jsi jak párátko..." řekne upřímně. „Na chodbě ti bylo líp, ne?" Opáčím. Nad tím se však hned usměje. Spokojeně, šťastně. „Tvoje poznámky mi chyběly..." odpoví.