andREA 2

79

Rodinné snídaně jsem nesnášela už v době, kdy jsem vyrůstala u táty u Baimontes. Většinou bývají nesmyslně brzo ráno a bůh ví proč po vás vyžadují nějakou interakci s ostatními. Jakmile však tak učiníte, všichni si ihned začnou stěžovat, že to z vás zase táhne. Vy namítáte, že jste den předtím měli jen dvě skleničky, váš bratr, že půl flašky a služebná hlásí ztrátu obsahu celé láhve. Tak to alespoň bylo tehdy. Teď tyhle nudné sešlosti musím zažívat za střízliva. Společnost se však radikálně proměnila. Samuel s Nicole a jejich tři syny u jedné poloviny stolu, já s Leem a Tomem na straně druhé. I tak se však kluci překřikují přes celý stůl a já hned po několika minutách vím, že tento zasedací pořádek byl chyba. Jestli tohle budeme, nedej bože, někdy absolvovat znovu, Tom rozhodně nebude sedět vedle mě. „Tommasi, ztiš se," řeknu již přísně a podívám se mu vážně do očí. „Praskne mi z tebe hlava..." šeptnu. Svými velkými kulatými oči se na mě dlouze zadívá, náhle se však drze zazubí a hlasitě se s plnou pusou zasměje. Odvracím rezignovaně pohled. „Já se ale nebojím!" Vykvikne Chad ještě hlasitěji a praští pěstí do stolu. „Chade..." napomíná ho Nicole. „Bojíš," odsekává mu Leithe. „Ne!" Namítá Chad. „Seš prostě srab," uchechtne se posměvačně Cedric, Samův nejstarší syn. Tom se znovu hlasitě zasměje. Probodávám ho pohledem. „Proč?" Vstupuje však do rámusu Leův hlas. Krátce se na něj tázavě podívám, jestli opravdu myslí vážně, že se na to ptá. Záhy však zjišťuji, že se celou tu dobu vybavuje se Samuelem. „Je to váš den... myslím si, že k Ree není fér, abych tady byl..." slyším Sama říkat. A zatímco kluci pokračují v hádce o tom, zda se Chad počůrává v jedenácti letech ze spaní a Nicole se je snaží marně uklidnit, já svou pozornost směřuji krátce k Samuelovi. Podívám se mu do očí, i když on ty své směřuje na Lea. „Měl tady být Evans, ne já..." dodává. Čímž nevím, jestli celou situaci vlastně nezhoršuje. Tiše si povzdechnu a sklopím pohled. „Evans tady ale není..." namítá Leo, jak kdyby se Sama tady snažil udržet. Jak kdyby mi včera neslíbil, že mu řekne, že má odjet. Zavřu pevně oči a z hluboka se dlouze nadechnu. Je toho na mě nějak moc. „Mami, podáš mi nutellu?" Slyším Toma smát se. Oči proto znovu otvírám, prudce se postavím a natáhnu se přes celý stůl pro nutellu. Postavím ji hlasitě před Toma a s ráznými kroky z jídelny odcházím. Slyším, že stůl za mnou krátce utichne. Jakmile však vcházím za roh, hádka se opět rozjíždí a ruch opět pokračuje. Několikrát se hlasitě nadechnu a aniž bych tušila, kam mě nohy celou tu dobu vedly, ocitám se na terase pod příjemnými slunečními paprsky, které teď tak z rána ještě tak moc neštípou do tváře. Z hluboka se několikrát nadechnu, prohrábnu si vlasy a zavřu dlouze oči. Zatajím krátce dech. Zaslechnu však za sebou tiché kroky a já tak vím, že vzácná chvíle, kdy jsem byla dvě vteřiny sama, je zase tatam. „Máš cigaretu?" Hlesnu tiše. Pomalu se otáčím, ruku spouštím a zadívám se na Renima. Ten se mi dívá dlouze do očí, nic však neříká. Rozhodím proto tázavě rukama a povytáhnu obočí. Zapomněl snad mluvit, že jen tak blbě civí? Nakonec však sahá do kapsy, i když vypadá, že z toho nadšený není. Ihned vytahuje zcela novou, ještě neotevřenou krabičku cigaret. „Dlouho jsi nekouřila..." říká, zatímco krabičku otvírá. „Jo... Leo mě zkazil..." zašeptám. Renim se mi podívá do očí, já však pohled věnuji již otevřené krabičce, ze které si vytahuji jednu cigaretu. Renim opět sahá do kapsy a vytahuje z ní zapalovač. Pomalinku ke mně přistoupí a až na třetí pokus mi cigaretu zapálí. Dlouze si potáhnu. Zavřu oči, hlavu mírně zakloním a nechávám kouř pomalinku postupně prostupovat mým tělem. Jo. Je to skvělej pocit. „Můžu se na něco zeptat?" Slyším však Renimův váhavý hlas. Pomalinku se na něj podívám a ještě pomaleji kouř z úst vydechnu směrem k jeho obličeji. Před kouřem mírně ustoupí a zašklebí se. A to bych přísahala, že kouří rád. „Zmiňovali Evanse..." začíná pomalu. „O něm se nechci bavit..." zatrhnu rovnou a sklopím hlavu k rozpálené dlažbě. „Proč? Co se stalo...?" Ptá se zmateně. Pokroutím nad tím hlavou a popojdu od něj o něco dál. „Byl to i můj instruktor... absolvoval jsem pod ním..." stále vyzvídá. Já se mu však přísně podívám do očí. Chvějícími se prsty na něj ukážu. „Už se mě na něj nikdy neptej..." řeknu vážně, mou drsnou stránku však prolomí slzy, které se mi vženou do očí. Jak já nerada na to období vzpomínám. „Kurva..." zakleju tiše. Otočím se k němu zády a dlouze si znovu potáhnu. Zadívám se do dáli. „Reo?" Slyším však za svými zády. Tiše si povzdechnu. Bylo mi jasné, že přijde. A tak se pomalu otáčím a podívám se mu do očí. Periferně však vidím, jak Renim mírně poodchází stranou a nechává nám soukromí. Nechává si však dostatečnou vzdálenost na to, aby všechno slyšel. Jak typické.
„Proč jsi odešla?" Rozhodí Leo nechápavě rukama. Mírně se pousměju, vydechnu kouř a pokrčím rameny. „Hluk," řeknu, přeskočí mi však hlas a tak uhýbám pohledem. Leo se mírně zamračí a pomalu ke mně popojde. „Co se děje?" Zašeptá. Zavrtím hned hlavou a sklopím pohled. Leo však přistoupí natolik, že mě jemně chytí za tvář a zajíždí mi rukou do vlasů tak, že mou hlavu mírně pozvedne. Pohladí mě palcem po tváři. Pomalinku si stoupám na špičky a políbím ho. Leo však z mé tváře rukou sjíždí a pomalu, aniž by mi polibek oplatil, ode mě odstoupí. Tentokrát sklopí pohled k mé ruce, ke které mezitím doputuje prsty a pomalinku z mých chvějících se prstů cigaretu přebírá. „Tohle nepotřebuješ..." zašeptá. S cigaretou se ihned vydává k popelníku a mnou projede vlna vzteku. Jak si může dovolit mi ji jen tak vzít? Využívá toho, že ruku stále nemám tak silnou. Jednu blbou cigaretu mě ale mohl nechat vykouřit.
„Samuel má pravdu... Evans tu měl být," vyštěknu naštvaně. Leo se u stolku s popelníkem zastaví a sklopí pomalu hlavu. „Měl s tebou tohle všechno prožít..." zašeptám už. Slyším, jak si Leo hlasitě povzdechne. Cigaretu o popelník netípá, naopak mě svým dalším pohybem překvapí. Popel z cigarety do popelníku odklepne a přikládá si cigaretu ke rtům a dlouze si z ní potáhne. Ani se nezakucká, jak by měl, když dlouho nekouřil. Jak kdyby přeci jen měl s cigaretami pravidelnou zkušenost. „Neřešme věci, co nemůžeme změnit..." zašeptá nakonec a cigaretu přeci jen v popelníku típá. O něco agresivněji, než bych čekala. „Jak sis mohl vzít někoho, kdo tě o něj připravil?" Zeptám se slabounce. Pomalu ke mně zvedá pohled. „Nebyla to tvoje vina..." šeptne a vrtí hlavou. „Moc dobře víš, že byla... a vím, že mě za to nesnášíš..." namítám se slzami v očích. Na to nic neříká, jen mě dlouze sleduje. A to nepotvrzuje nic jiného než to, že mám pravdu. Vyčítá mi to. Nesnáší mě za to. „Tak jako ty svou malou částí nesnášíš mě..." zašeptá však najednou. Nad tím povytáhnu obočí. Nejsem si toho totiž vědoma. „Phil..." řekne však jen. Při zmínce jeho jména mě okamžitě zabodá u srdce. Tak dlouho jsem na něj nemyslela. Tak dlouho jsem si na tu hrůzu z Inku nevzpomněla. Rozhodně jsem to ale nevytěsnila. „Rozdíl je v tom, že já držel nůž... zatímco ty ses snažila zachránit hořící děti..." zašeptá. Je vážný. Oči se mu lesknou a já v nich po dlouhé době vidím zase ten jeho zápal. Ten pohled, jaký jsem před lety viděla právě v Inku. Pohled, který toho říká tolik a já ho nejsem schopná číst. Nerozumím mu. Má v sobě soucit? Smutek? Chtíč po krvi? Je v něm spoustu tajemství, spousta nezodpovězených otázek. Velká část Leovy stránky, ve které se stále nevyznám.
Odvracím proto raději pohled, než abych se ztrácela v těch hlubokých očích, které se mi snaží něco naznačit. Zadívám se dlouze na oceán a krátce zatajím dech. Snažím se slzy zahnat zpátky. Snažím se myslet na to, že se přeci zítra vdávám. Tedy už bez podpisu. Vdaná vlastně už jsem.
Leo si tiše povzdechne. Jakmile k němu znovu pohled stáčím, neochotně si zastrkává telefon do kapsy. Jak kdyby mi musel něco říct a nechtělo se mu do toho. Jak kdyby něco tajil.
„Moc se to teď nehodí... ale..." začne pomalu a mně z jeho tónu krátce poskočí srdce. Dlouze se odmlčí. Nervózně se zadívá za mě, nejspíš na paprsky slunce odrážející se v nekonečné vodě. I on vypadá, že na chvíli přestává dýchat. Nakonec se mi však přeci jen podívá do očí. „Mám pro tebe překvapení..." zašeptá. Nad tím povytáhnu mírně obočí. „Nevím, jestli budeš ráda..." dodává však hned. Opravdu vypadá nervózně. „Mám se bát?" Pousměju se. Opravdu se snažím na všechno negativní zapomenout. Všechno hodit za hlavu a soustředit se jen na to krásné, co mezi sebou máme. „Já se bojím víc..." pousměje se. Natáhne však ke mně ruku a já se rozhodnu pro jednou nebýt tak negativní. Vím, jak těžké to se mnou musí být. A poslední dny si víc než kdy jindy uvědomuji, jak moc vděčná jsem. Jak moc vděčná jsem, že Lea mám. A že můžu být jeho žena.
Pomalinku k němu popojdu a ačkoliv mám stále uslzené oči, radostně ho za ruku chytám a krátce ho políbím na rty. Jak kdyby byl náš předešlý rozhovor zapomenut. Pusu mi neopětuje, jen se pousměje. „Tak co to je? To překvapení..." ptám se nedočkavě. Pomalinku mě potáhne za ruku. „Pojď," potáhne mě směrem ke schodům. Myslela jsem, že mi to prostě řekne, ne, že někam budu muset jít. A ještě venkem? Připravil snad něco speciálního k našemu zítřejšímu obřadu? Místo i itinerář jsme již přece probrali. Chce tam něco přidat? Něco změnit?
„Doufám, že se na mě nebudeš zlobit..." začíná pomalu, zatímco se společně vydáváme na druhou stranu zahrady. „Začínám mít strach..." odpovím upřímně. „Zítra nás čeká důležitý den..." začíná znovu. „Rozhodl ses mě před tím ještě vystresovat?" Povytáhnu obočí. Tiše se zasměje. „Co? Máš pocit, že si tě nevezmu?" „Papíry už jsou podepsané, tvoje jméno už nikdy nesmažu, máš smůlu," odpovím. Uhýbá znovu pohledem a znovu se pousměje. Teprve teď si všímám, že pomalu míříme k altánku. „Jen jsem chtěl, ať to můžeš prožít s těmi, na kterých ti záleží..." říká dál. „Ty tady budeš, tak jsem snad v cajku..." ušklíbnu se. Jakmile však znovu vracím pohled k altánku, všímám si, že v něm někdo stojí. Otáčí se a střetne se se mnou pohledem. Okamžitě se prudce zastavím. Leo to nečeká, v chůzi pokračuje dál a tak se mu nakonec vytrhnu. Ruka mi bezvládně padá k bokům. „Co tady děláš?" Vyštěknu hned naštvaně. „Pozval jsem ho," odpovídá Leo za něj. Já však z Nica stále nespouštím oči. „Pozval? Proč? Aby nastudoval, jak fungujeme a pak všechno napráskal Danielovi?" Rozhodím rukama. Moje snaha o to, být chvíli příjemná, je ta tam. Jsem naštvaná. Skoro až rozčílená. „Chci abys na té svatbě měla někoho, kd-" „Jeho tady nechci," štěknu naštvaně. „Jestli chceš, abych odjel, odjedu," řekne Nico najednou. Jeho první věta zní kupodivu rozumně. „Pojďme si ale nejdřív promluvit... prosím..." zašeptá. „Nemáme si co říct," probodávám ho pohledem. „Byly doby, kdy jsme nemohli přestat mluvit, kolik jsme toho měli na srdci..." „Ty doby jsou pryč... díky tobě..." zašeptám s odporem. Leo se z hluboka hlasitě nadechne a pomalu ke mně popojde. „Dej tomu šanci... prosím..." zašeptá a podívá se mi do očí. Natáhne se ke mně, já však ucuknu. „Nevím, proč bych měla..." „Protože je potřeba vážit si lidí, kterým na nás záleží... nikdy nevíš, kdy s nimi budeš mluvit naposledy..." řekne vážně, jak kdyby tohle nějaké naposled doopravdy mělo být. A to mě zmate. Podívám se mu do očí, on však uhýbá pohledem. „Dejte si spolu snídani... moc jsi toho nesnědla..." zašeptá nakonec. Strká si ruce do kapes a klidným krokem kolem mě prochází zpátky do domu. V naštvání se nadechnu, abych po něm křikla jakoukoliv nadávku. Jakmile se však otáčím k domu, je už pryč. Zmizel nějak moc rychle. „Zhubla jsi," slyším Nica, teď už mluvit italsky. Krátce se střetám pohledem s Renimem a z hluboka se dlouze nadechnu. Pomalu se otáčím na Nica a podívám se mu do očí. „Najez se a... jeď domů... na svátky bys měl být s rodinou..." zašeptám. „Najíš se alespoň se mnou?" Zeptá se. Znovu se z hluboka nadechnu a zadívám se do dáli, za jeho záda. Potáhnu se zoufale za vlasy. Proč to sakra Leo udělal? Rád mi komplikuje život? A to jsem myslela, že poslední dny před svatbou budou už v klidu. Že budou jen o nás dvou a o společném čase stráveném jako rodina. „Jsou tady toasty," snaží se mě Nico navnadit. Neochotně ruku spouštím podél těla a pomalými kroky docházím do altánku. Jemný vítr mi poklidně cuchá vlasy a tak si pramen zastrčím za ucho. Ruka se mi však silně rozechvěje a tak si ji pokládám zpátky do klína. „Dáš si džus?" Ptá se Nico, zatímco si nalévá svou sklenici. „Dala bych si spíš whisky..." zašeptám. „Můžeme dostat jednu whisky?" Zvedá Nico pohled k Renimovi, jak kdyby byl nějaká moje služka. Při pohledu na něj však Nico překvapeně povytáhne obočí. Svou otázku poté znovu zopakuje anglicky. Tiše se uchechtnu. Sklopím hlavu a mírně s ní pokroutím. „Jistě," slyším Renima k mému překvapení říkat. Pomalu k němu zvedám pohled, jen abych zahlédla jeho záda mizící v domě. Nechal mě tu? Samotnou? To přeci nedělá ani když jsem s Leem. Ohlížím se nervózně přes rameno. Jakmile opodál zahlédnu stát Kenaie, trochu se uklidním. Mé srdce však stále běží jako splašené. „Znám ho... byl s tebou v Akademii Alfy, že jo?" Ptá se Nico překvapeně a sedá si naproti mně. „Proč jsi tady?" Ptám se však zničeně. Jak kdyby mě jeho přítomnost vyčerpávala. „Leo mě o to požádal..." „Proč jsi tady doopravdy?" Zašeptám. Podívám se mu pomalu do očí. Chvíli se na mě dívá. Prohlíží si mě, zkoumá mě, jak vypadám. Zřejmě to není nic moc. Určitě mám hrozné kruhy pod očima a jsem pobledlá. Cítím se tak. Jako duch.
„To je opravdu tak těžké uvěřit, že za tebou přijel někdo jen kvůli tomu, že mu na tobě záleží?" Zeptá se. „Táta by ti to nikdy nedovolil," zašeptám. „Neptal jsem se ho. Já se tvému otci nezodpovídám," odpoví, jak kdyby se ho má poznámka dotkla. Natáhne se pro zapečený toast a jeden pokládá i mně na talíř. „Nebudu jíst," opírám se hned zády o opěrátko. „Vypadáš, jak kdybys nejedla měsíc..." poznamená tiše. Zvedám k němu pohled. „A ty jsi zestárl..." zašeptám nazpátek. Nad tím se mírně pousměje. „Jo... už nám není dvacet," přikývne a kousne si do toastu. Periferně vidím, jak se k nám opět přibližuje Renim a k mému údivu v ruce opravdu nese whisky. S limetkou. S ledem. Překvapeně se na něj podívám. „Díky..." šeptnu, jakmile ji pokládá přede mě. Kdybych o ni poprosila já, nejspíš by mi ji nedonesl. Pomalinku se k ní natáhnu, ruka se mi však tak moc rozechvěje, že ji téměř ihned stahuji zpátky do klína. Pro whisky se proto natáhnu druhou rukou a hned se z ní dlouze napiju. Zadívám se při tom znovu na oceán. „Už jsi tady někdy byla?" Ptá se mě Nico mezi sousty. Pomalu vrtím hlavou. Odkládám sklenici zpátky na stůl. „Makaio mě sem chtěl vzít až na naši svatbu... takže..." pousměju se. Toho se ale nedožil. „Co ostatní z rodiny?" Podívám se mu znovu do očí. „Máte se dobře?" Povytáhnu obočí. Nad mou otázkou se nijak nepodiví. Vlastně se ani nijak nezatváří. Jen poklidně dožvýkává své sousto a zbytek toastu odkládá zpátky na talíř. „Co čekáš, že ti řeknu?" Povytáhne obočí. „Já nevím..." pokrčím rameny. „Třeba že se máte fajn..." „Není teď úplně jednoduchá doba, to asi víš..." zašeptá. „Jednoduchý to nebylo nikdy," šeptnu. Nad tím pomalu přikývne. „Jo... jen teď je to o něco intenzivnější... pro nás pro všechny..." „Co tím myslíš?" Svraštím obočí. Nad tím však zavrtí hlavou. „To teď neřešme... zítra se vdáváš, nekaž si to tímhle..." „Já už vdaná jsem... to přece víš..." zašeptám. Pomalu přikývne. Z hluboka se dlouze nadechne a napije se džusu. „Leo pozval jen tebe?" Ptám se. Pokud tady na mě ještě odněkud vykoukne Timotei, raději bych to věděla dopředu. Nico však přikývne. A mně se trochu uleví. „Timoteiovi se teď nedá věřit..." řekne, jak kdyby mi četl myšlenky. „Má teď hodně blízko k tátovi, viď?" „To bych neřekl... dost proti němu zbrojí, spíš... se chová úplně stejně jako on. Proto spolu moc nevychází..." dovysvětlí. Pomalu sklopím hlavu a zadívám se krátce na místo, kde jsem kdysi měla vytetovaný rodinný prsten. Teď už po něm zbyla jen malá světlá jizva. Pomalu zavřu oči a tiše si povzdechnu. „Jak se máš ty?" Ptá se mě. A já vlastně nevím, jak odpovědět. Mám se dobře? Ani ne. Děje se toho tak moc. Špatně se ale přece taky nemám. Mám přece Lea, jsem tady s Tomem. Jsme na Havaji. Prožili jsme ty nejkrásnější Vánoce pospolu, jako rodina. Jak se tedy vlastně mám? „Reo..." „Po snídani bys měl odjet," zašeptám. Pomalu otvírám oči a podívám se mu do těch jeho. Zmateně se na mě dívá. „Nejsi ráda, že jsem tady?" „Nevěřím ti..." opáčím hned. Znovu uhýbám pohledem. „Stojíme každý na jiné straně... i když se budeme snažit, rozumět si nebudeme..." zašeptám. Nico se z hluboka nadechne a sám se zadívá do dáli. Natáhnu se pomalu zase pro whisky. Než si však sklenici přikládám k ústům, chvíli si s ní pohrávám. „Proč bychom nemohli?" Ptá se Nico naštvaně. Pomalu si ze sklenice usrknu a sklenici znovu odkládám na stůl. „Proč mi nedáváš žádnou šanci? Víš kolik chyb v životě jsi udělala ty?" Vyštěkne. Pomalu se mu podívám do očí. „Víš kolikrát jsi mi ublížila, kolikrát ses ke mně otočila zády, kolikrát ses chovala sobecky?" Pokroutí naštvaně hlavou. Ruku na stole pomalu zatíná v pěst. Periferně vidím, jak Renim zpozorní. Jestli opravdu neumí italsky, musí teď být zmatený. „Já udělal jednu chybu. Jednou jedinkrát jsem se rozhodl tak, jak jsem neměl..." „Ty jsi mi nikdy nechodil dávat kytky na hrob, Nico..." zvýším hlas už i já. Slzy se mi opět nahrnou do očí. „Já tobě a Lile jo... věřila jsem, že jste oba mrtví... kvůli mně..." zachvěje se mi hlas. „Tak proč nejsi nadšená, že nejsme?" Rozhodí nechápavě rukama. „Protože mi na tobě záleží...!" Rozhodím rukama já. První slza mi přeci jen steče po tváři. „Mám tě ráda, vždycky jsem tě měla ráda... ale nemůžu si tě pustit k sobě blíž..." „Proč ne?" Štěkne. „Nedokážu to. Prostě to neumím předstírat, nedokážu se s tebou stýkat, být šťastná, bavit se, jak kdyby se nic nedělo a na oficiálních večírcích a na veřejnosti předstírat, že tě nesnáším..." „Nemusíš to předstírat, když je to pravda," štěkne. „Moc dobře víš, že není... i když to tvrdím..." zlomí se mi hlas. Z hluboka se dlouze nadechnu a rozechvělou rukou si setřu slzy. „Když táta zjistí, že jsi tad-" „Přestaň před ním utíkat. Nenapadlo tě, že má takovou moc právě proto, že mu všichni uhýbají?" Sykne naštvaně. „Já se mu snažila odporovat několik let. A jak jsem dopadla?" Vzlyknu naštvaně. „Jako bezvýznamná štětka, kterou málem zabili... s děckem na krku, který jsem nikdy nechtěla... s mrtvými rodiči..." „Tehdy jsi na něm byla závislá... teď už nejsi..." „Vyčítáš mi něco, co sám děláš..." zašeptám naštvaně a znovu si stírám slzy. „Co dělám?" Štěkne naštvaně. Teď už vypadá opravdu rozčíleně. „Pomáhám ti málo? Málo jsem ti pomohl s tím v Itálii?" Praští mírně do stolu. Renim k nám váhavě vykročí. Ujde však jen pár kroků a zastaví se. Jen aby byl nablízku, kdyby se cokoliv pokazilo. Tady se ale nic nepokazí. Na to máme k sobě s Nicem až moc blízko. „Od začátku, co tě znám, jsem měl pro tebe slabost... pomáhám ti, jak můžu... a já kretén si pořád myslím, že ty se budeš chovat stejně i ke mně..." pokroutí naštvaně hlavou. „Mamí?!" Ozve se vzdálený Tomův hlas. Z hluboka se dlouze nadechnu a setřu si rychle slzy. Tom mě takhle vidět nesmí. „Ještě si promluvíme..." zachvěje se mi hlas. „Už není o čem," štěkne zpátky. „Mamí?" Slyším Tomův hlas o něco blíž. S povzdechem se pomalu zvedám, ve stejnou chvíli však Tom vchází na terasu. „Mami, kde mám ten nový b-" ve své větě se zarazí a šokovaně pohledem sjíždí na druhou stranu stolu. Já už ho rázem nezajímám. „Strejda Nico!" Zvolá Tom nadšeně a se šťastným úsměvem od ucha k uchu rychle vbíhá Nicovi do náručí. Ten ho ihned bere na ruce a s hlasitým smíchem ho vyhodí do vzduchu a znovu chytá. Zavřu pevně oči. Nevím proč mi Tomův nadšený smích drásá srdce. „Ty jsi ale vyrostl!" Zasměje se Nico. „Budeš tady na svatbu maminky s tátou?" Ptá se Tom nadšeně. Pomalu se na něj podívám právě ve chvíli, kdy Nico přikyvuje. Zoufale si povzdechnu a promnu si oči. Teď už ho vyhodit nemůžu. Tom by mi to neodpustil. „Jo..." slyším Nica říkat. „Máš ho v šatně..." zašeptám, abych tohle jedno velké nadšení překazila. Tom se na mě pomalu podívá a pozvedne obočí. „Co?" Ptá se. „Ten nový balón, co hledáš... máš ho v pokoji v šatně..." odpovím. „Tam právě není," rozhodí hned rukama. „A ptal ses Marty? Neuklidila ti ho?" Povytáhnu obočí já. Tom se prudce otočí na Nica. „Zahraješ si s náma fotbal?" Ptá se ho nadšeně. Ten váhavě přikývne. „Až budeš mít míč, přijď pro mě..." mrkne na něj a rozcuchá mu mírně vlasy. „Tak jo!" Zvolá Tom nadšeně a znovu rychle odbíhá zpátky do domu. Nico ke mně pomalu zvedá pohled a zastrčí si ruce do kapes. Najednou tak zvážní. „Svatba maminky s tátou?" Povytáhne obočí. „Ví ten kluk vůbec, kdo je jeho pravej táta?" Zeptá se. Znovu se dlouze nadechnu. Krátce se podívám jinam, nakonec si však i já zakládám ruce do kapes a znovu se s ním střetnu pohledem. „Když už tady musíš být... nechoď mi aspoň na oči..." řeknu jen.