andREA 2

31

„Máš tam jednu navíc?" Slyším za sebou hlas, zatímco si na zastřešené terase zapaluji cigaretu. Pomalu se otočím, jen aby mi padl pohled na Dantův úšklebek. Čekala jsem, kdy se tady objeví. Bez pozdravu mu proto podávám krabičku cigaret a zapalovač, aby se obsloužil sám. Sama si dlouze potáhnu a zadívám se před sebe. Tohle místo je geniální. Máme terasu do vnitrobloku, do kterého máme přístup jen my. Leo pronajal veškerý zbytek pokojů a tak tady mám absolutní soukromí. Jediný, kdo mě může očumovat, je naše ochranka. A tak se i cítím bezpečněji. „Tvého dědy mi je líto..." řekne Dante, jakmile má zapálenou i svou cigaretu. Lokty se pomalu opře o zábradlí vedle mě. Já se na něj ale ani nepodívám, jen pomalu přikývnu a vydechnu kouř z úst. „Proč jste přišli?" Zeptám se. Místo toho, abych se podívala na něj, svůj pohled věnuji své cigaretě, ze které odklepnu popel. Znovu si dlouze potáhnu. „To ti říkat nebudu... tahle témata nejsou pro ženské uši..." „Samozřejmě..." uchechtnu se mírně. Dante se na mě dlouze zadívá. Periferně vidím, jak si pohrává s cigaretou. Nejspíš nad něčím přemýšlí. Pomalu se proto na něj podívám a pozvednu obočí. „Zítra mám oslavu narozenin, šťastnou náhodou je to tady ve městě..." usměje se, sám si potáhne z cigarety. „Nečekáš snad, že tam přijdu..." „Přesně to po tobě chci," usměje se a mrkne na mě. „Letíme s Leem zpátky do Států, takže..." „Nemyslím si, že v následujících dvou dnech odletíte..." kývne k počasí venku. Tady ve vnitrobloku to tak hrozivě nevypadá, i když stále vydatně prší. Vítr ale fouká pořádný. Všechny lety z Itálie jsou prý odložené. Nic nelítá. A nejhorší je, že se obávám, že má pravdu. „Nebylo by zvláštní, kdybych se hned po pohřbu objevila na něčí oslavě?" Povytáhnu obočí. „Nejsem jen tak někdo," namítne. „Já taky ne. A nevím, jestli ty mi za to stojíš," mrknu na něj. Oba se na sebe však usmějeme. Do jisté míry to všechno bereme jako nadsázku. Do jisté ale vůbec. Moc dobře víme, že na tom něco pravdy je. „Učíš se v tomhle světě rychle." „Asi jsi zapomněl, že jsem v něm vyrůstala," potáhnu si znovu z cigarety. „S miliony na účtě jsi rozhodně nevyrůstala," namítne. Tiše se uchechtnu. „Jo tak proto mě tam chceš mít... chceš aby se o tobě psalo, že jsi kámoš s někým, kdo něco znamená..." podívám se na něj. Mírně se na mě zazubí. „Když budu mít štěstí, dostanu do médií i naši fotku, jak se líbáme," usměje se na mě. Povytáhnu mírně obočí. Hned se nad tím však zasměje. „To byl vtip..." „Nesměju se..." odbydu ho. „Dřív by sis dala říct... ne?" „Potrpím si jen na to nejlepší. A naposledy, co jsem se dívala, můj snoubenec rozhodně to nejlepší byl..." odklepnu popel z cigarety. O trochu více zafouká naším směrem a na oba z nás dopadne několik vydatných kapek deště. Oba rychle o několik kroků ustoupíme. Beru to jako znamení. Naposledy si potáhnu a cigaretu típám. „Takže přijdete?" Ptá se. „Asi ne..." odpovím. „Většinou dostanu to, co chci," řekne mi. „Tak tentokrát se budeš muset uskromnit," mrknu na něj. Vracím se pomalým krokem zpátky do apartmánu. „Když myslíš..." slyším ho za sebou říkat. Dneska má zrovna jednu z těch svých nálad, kdy je na facku. Občas ale umí být i docela fajn. Když ale není, nechci být v jeho blízkosti. A právě proto mě na jeho oslavě rozhodně neuvidí.
Rychlým krokem procházím místností a otvírám dveře zpátky do hlavní místnosti. „V pohodě?" Ptá se mě tiše Erick u dveří. Mírně přikývnu, hned ale kolem něj procházím a zamířím k baru. Dala bych si broskvový ledový čaj. Moc doufám, že tady v baru máme takový. Mám na něj větší chuť než na whisky a to je co říct. Docházím proto k baru a otvírám lednici, vzápětí však slyším blížící se kroky a hlasy. Obojí ale ignoruji, protože můj pohled padne na láhev broskvového ledového čaje. Jsem ta nejšťastnější. Spokojeně ji z lednice vytahuji a pokládám na bar. „A to musí být vaše jedinečná choť," ozve se v místnosti. Pomalu zvedám pohled, jen abych zahlédla Ricarda Grossiho s Leem opodál. Překvapí mě, jak moc mladě Ricardo vypadá. Vůbec bych neřekla, že je to Dantův táta. „Brzy to již má choť bude... zlato...?" Natáhne ke mně Leo ruku. Snad nečeká, že se k nim přidám? Dlouze se nenápadně nadechnu a pomalými kroky k nim vykročím. „Jistě jste o mně slyšela tolik dobrých věcí, jako já o vás..." usměje se na mě mírně a slušně mi podá ruku. Pomalinku ji přijímám, jeho pevný majetnický stisk se snažím ignorovat. Hned poznávám, proč je Dante takový, jaký je. „Moc jich není, v tom je ten háček, viďte?" Usměju se na něj upřímně. K mému štěstí se Ricardo hlasitě zasměje. Mou ruku nakonec přeci jen pouští. „Líbí se mi... vybral sis skvěle, Leonarde," usměje se na něj. Mírně se jen pousměju. „Říkal jsem ti to. Rea okouzlí každého..." ozve se Dantův hlas za námi. Dlouze a tiše se nadechnu. Pomalu přistoupím k Leovi, ten mě ihned objímá kolem pasu. „Pokud dovolíte, mám za chvíli ještě další schůzky," řekne Leo klidným, důrazným hlasem. Mírně se na Danteho usměju. Přijde mi, že si dneska něco šlehl. Takhle se totiž normálně opravdu nechová. „Tak se brzy uvidíme," rozloučí se s námi Dantův táta a oba v pozdrav mírně kývnou hlavou. Jako jeden si zakládají ruce do kapes a odchází do již přivolaného výtahu. Jakmile se k nám otočí čelem, oba s Leem se mírně usmějeme. Ani jeden to ale určitě nemyslíme upřímně. Jakmile se dveře výtahu zavírají a výtah se dá do pohybu, Leo si tiše oddechne. Hned se na něj podívám. „Prosím, řekni mi, že zítra nikam nejdeme..." odtáhnu se od něj mírně. „Dante ti něco říkal?" Pozvedne obočí. „Docela dost konkrétně něco naznačil," zahuhlám naštvaně. Rychlým krokem se znovu vracím k baru. „Co naznačil?" Vyzvídá a pomalým krokem za mnou dochází. „Dáš si taky?" Zeptám se místo odpovědi. „Co to je?" „Broskvový ledový čaj..." odpovím. Otvírám různé skříňky a snažím se marně najít sklenice. Leo za mnou klidně dochází a otevře skříňku nejvíce vzdálenou ode mě. Vyndává z ní dvě sklenice. „Co ti Dante naznačil?" Vrací se k naší předchozí konverzaci. Snažím se láhev ledového čaje alespoň marně otevřít. Leo si ji ode mě s mírným úšklebkem přebírá a jednoduše ji otvírá. Zapřu se rukama naštvaně o pult, zatímco nám Leo ledový čaj nalévá. „Že do tisku dostane naši fotku, kde se líbáme," pomalu se otočím a opřu se zadkem o linku. Lea to ale ani nepřekvapí. „Byl zdrogovanej... neber ho vážně..." odpoví klidně. „Tak lehce to poznáš?" „Jo..." odpoví. Opatrně mi sklenici ledového čaje podává. Děkovně se na něj pousměju a mírně si usrknu. Hned vzápětí mi však sklenice vypadává z ruky a padá na zem hned vedle mojí nohy. Leknutím sebou trhnu, Leo mě však pohotově chytá za rozechvělou ruku. „Nehýbej se... nemáš boty..." „Promiň..." řeknu hned šokovaně. Potáhnu se zoufale za vlasy. Nechápu, co se to se mnou děje. Leo mě hned vysadí na linku a opatrně mi sundává ponožky, na kterých se zachytily malé střepy. Já si mezitím rozechvělými prsty mnu rty. „Cole... zavolej někoho na úklid..." oznámí Leo, ani mu svůj pohled však nevěnuje. Bere mě ihned do náruče a vydá se se mnou k ložnici. „Promiň..." šeptnu tichounce. „Proč se mi omlouváš?" „Zase ti všechno komplikuju... říkal jsi, že máš teď schůzku... a místo toho tady řešíš to, jak jsem neschopná..." špitnu. Leo mě jemně pohladí po ruce. „Lhal jsem. Žádnou schůzku teď nemám," odpoví. Poklidně mě pokládá na postel, dveře do ložnice však tentokrát nechává otevřené. Nervózně si promnu zápěstí. Dlouho se mi tohle nestalo. S rukou jsem neměla problém, ani jsem si nevzpomněla, že s ní kdysi cosi bylo. A najednou selhala. Jen tak, z ničeho nic. Všechna síla byla pryč. Jak kdybych nedokázala pohnout ani prstem. „To byla ta zraněná?" Ptá se mě Leo. „Hmm... jo..." odpovím smutně. „Dlouho se mi to nestalo... už to bylo v pohodě..." šeptnu si. Promnu si palcem jizvu, která mi po operaci zůstala. Pamatuju si jak mi Ben říkal, že s ní možná už nikdy nebudu hýbat tolik, jako dřív. Ta ruka ale funguje normálně. Proč jsem teda tak rozhozená z toho, že jednou, po tolika letech, v jeden okamžik vypla? „Jsi jen z toho všeho unavená... je to normální, že tak tělo reaguje..." „To není ten pravý důvod a ty to víš," šeptnu však důrazně. Svůj pohled však upřu před sebe do podlahy. „Až se vrátíme, Ben ti pomůže..." „Máte teď jiné starosti než řešit mě..." šeptnu. „Jen to všechno zase komplikuju..." špitnu si pro sebe. Nahrnou se mi slzy do očí, proto je rychle zavírám, aby to Leo neviděl. Pomalu si lehám na postel a rozechvělé ruce si zoufale opřu o čelo. „Zlato..." šeptne Leo ustaraně. Cítím jak si vedle mě pomalu sedá. Přitáhne si mě však k sobě a pokládá si mou hlavu na jeho stehno. Pohladí mě jemně po vlasech. „Nikdy jsi nikomu nic nekomplikovala... jsi mi větší oporou, než si myslíš..." zašeptá. Já mu to ale nevěřím. Říká to jen proto, že teď něco říct musí. Všechno na mě ale nějak doléhá. Slza mi steče po tváři. Vím, že dělám tolik věcí špatně. Vím, že se v krizových situacích neumím rozhodovat dobře. Nevím ale, jak to všechno zlepšit. Netuším, jak být lepším člověkem. Přijde mi, že se v tom životě čím dál tím více ztrácím. Kdybych neměla tátu, kdybych neměla Tima, Lilu, Lea... byla bych troska. Nejspíš bych skončila v ghettu závislá na kokainu. Možná bych se už dávno předávkovala. Nejspíš bych se živila jídlem z odpadů, snažila se ulovit veverky nebo jedla zbytky lidského masa. Tak se tam prý stravují. „Zlato," zatřese se mnou Leo důrazně. Pomalu pootevřu oči. „Slyšíš mě?" „Jo..." šeptnu tiše. „Mluvil jsem na tebe... vůbec jsi nereagovala..." řekne mírně vyděšeně. Pomalu se mu podívám skrz slzy do očí. Cítím se fakt mizerně. Moc dobře vím, čím to je. Když jsem se Xyzantropyl snažila vysadit tehdy, bylo to příšerný. Omdlévala jsem na denní bázi. Nic jsem si nepamatovala. Nedokázala jsem se na nic soustředit. Měla jsem pocit, že mi srdce vyskočí z hrudě, že se se mnou třese celý svět. Že mě do uší bodají jehly. Každý dotek na mé kůži tak bolel. Trpěla jsem, když jsem se oblékala. Trpěla jsem, když jsem chodila na záchod. Tekla mi krev z nosu, kašlala jsem ji. Měla jsem pocit, že brzy musím umřít. A pak to ze dne na den přestalo. Nebo to ustávalo tak pomalu, že jsem si toho ani nevšimla. Tentokrát jsem se však rozhodla, že musím přestávat pomalu. Nemůžu si teď dovolit mít takové stavy. Ne kvůli Tomovi. Ani kvůli Leovi. Nebo médiím. Očekává se ode mě, že jsem ta dokonalá. Ta okouzlující. Tak jí přeci musím být, i když jsem uvnitř prožraná hnilobou. „Hej..." popleská mě Leo jemně po tvářích. Dlouze se nadechnu a promnu si oči. „Hmm..." odvětím jen. Nakonec se potáhnu za vlasy. „Ignoruješ mě schválně?" Ptá se. „Ne... promiň..." šeptnu tichounce. „Hned jak přijedeme, půjdeš na testy do střediska... kdyby ti kdykoliv bylo do té doby špatně, musíš to hned mě nebo Erickovi říct, dobře?" Mluví pomalu a důrazně. Jako na malé dítě. „Dobře..." šeptnu. „Promiň..." dodám vzápětí. „Neomlouvej se mi pořád... zvládneme to, tak jako všechno..." pohladí mě po vlasech. „Točí se mi trochu hlava... můžu ještě zůstat ležet?" Zeptám se nesmyslně. Jak kdybych teď měla dělat něco jiného. „Jasně... klidně se prospi..." zašeptá. „Chci si povídat... abych přišla na jiné myšlenky..." šeptnu. „Ptej se mě na něco..." zašeptám prosebně. Kousnu se silně do rtu, abych pocítila nějakou bolest. Mám totiž pocit, že brzy omdlím. Svět kolem mě se točí. Je to tak zvláštní. „Nevím na co se mám ptát..." zasměje se Leo tiše. „Chtěla bych se projet na motorce..." zašeptám. „Dlouho jsem na ní nejela... až moc dlouho..." „Pamatuju si, jak jsem tě srazil... v té zatáčce v lese..." zašeptá. „Nesrazil jsi mě... strhla jsem to, abychom se nesrazili..." „To je jedno... bylo to až moc děsivý na to, abych tě s klidem nechal na motorku sednout znovu..." „Stejně si ji koupím..." šeptnu. „Fajn, budeš ale jezdit v kombinéze... nebo jak se tomu úboru na motorku vlastně nadává..." „Nebudu," šeptnu. Začínám být tolik unavená. Tak moc ospalá. Jak kdybych si vzala prášky na spaní. „Jel jsi vůbec někdy na motorce?" Zeptám se tiše. „Párkrát s kámošem, nikdy jsem ji ale neřídil..." odpoví klidně. „Tak tě to třeba konečně naučím..." pousměju se unaveně. Leo mě znovu pohladí po vlasech. „Nemám motorky rád..." odmítne hned. „Proč?" Ptám se tichounce. Jeho odpověď ale už neslyším. Zřejmě totiž usínám.