andREA 2

52

Klepání na dveře. Už zase. Hlasitě si povzdechnu a otráveně k nim zvedám pohled. „Ano?" Odpovím nezáživně. Dveře se pomalu otvírají a do místnosti vchází můj právník. „Hezký den, slečno Baiamonte," usmívá se na mě a tak mu ihned úsměv oplatím. „Nevěděla jsem, že už jste tady," zvedám se pomalu od stolu a ještě pomaleji ho obejdu. „Dáte si něco? Kávu nebo něco ostřejšího..." „Jsem tady jen na skok, děkuji," pokloní se mi mírně. Pokusím se krátce o úsměv. On si však pokládá svůj kufřík na stůl a začne se v něm prohrabovat. „Dnes ráno jsem obdržel smlouvu od pana Sorokina," začne najednou. „Takže s obchodem souhlasí?" Povytáhnu nadějně obočí. Hned přikývne. „Nabízí i slušnou sumu. Pokud dnes podepíšete, k předání by mohlo dojít již za dva dny. Podmínky jsou dle mého férové a vy z nich budete jen profitovat," položí mi sešité papíry na stůl. „Souhlasí s vámi, že není rozumné se setkávat. Vše tedy proběhne v utajení pouze přes právníky," dodává. Nad tím nadšeně přikývnu a usmívám se. „Dále pro vás mám žalobu, kterou jsme uvalili na vašeho otce. Jsme ve spojení s detektivy ve Washingtonu, všechny důkazy zatím nasvědčují o jeho vině... pokud vše půjde hladce, vás by to nemělo jakkoliv ohrozit. Veřejnost je na vaší straně," položí mi na stůl další štos papírů. „A připravil jsem také návrh žaloby na Benjamína Kaluu, jak si přál pan Leonardo," pokládá mi na stůl poslední papír. Povytáhnu pomalu obočí. „Žaloba? A za co...?" Snažím se ji rychle pohledem projít. „Za pomluvu, má paní. Pokud by vyřkl cokoliv proti vám, jsme připraveni okamžitě reagovat. I v průběhu svatby..." podívá se mi do očí. Pomalu přikývnu. „Děkuju za vaši práci," podívám se mu vděčně do očí. Pomalu přikývne. „Počkejte, vypíšu vám šek," otevírám šuplík, abych vytáhla šekovou knížku. „Šek už dostal. Ode mě," ozve se od dveří. Pomalu zvedám k Leovi pohled. Ten se na mě pousměje. Právník se mi pokloní. „Zastavím se na poslední revizi za čtyři dny. Pro podepsané smlouvy se zastavím zítra ráno," věnuje mi poslední úsměv. Pomalu se otáčí a rázným krokem z místnosti odchází. „Máš tam ten návrh žaloby?" Ptá se Leo okamžitě a rychle ke stolu dochází. „Proč jsi to nechal udělat? Vždyť... je to tvůj bratr..." podívám se na něj. Leo si však místo odpovědi žalobu přebírá a pousměje se. Políbí mě krátce do vlasů. „A proč platíš mému právníkovi? Mám taky peníze..." podívám se mu vyčítavě do očí. „Protože je to de facto můj právník, který jen dělá pro tebe. Nechtěl jsem, ať platíš za tu žalobu na Bena," pousměje se. Mírně se zamračím a sklopím hlavu. „Copak?" Ptá se. „Ale nic," zašeptám a chci od něj odejít, Leo mě však pevně chytá za ruku a důrazně povytáhne obočí. Povzdechnu si. „Jen mě prostě trápí, co... včera Ben řekl..." zašeptám a uhýbám pohledem. Trápí mě to hodně. Bojím se totiž, že by na to Leo mohl přijít. Nedokážu si ani představit, jak bych potom dopadla. Leo mě však pohladí po paži. „Pusť to z hlavy... je teď zahořklej kvůli Steph..." „Jo... a za to taky tak trošku můžu já... kvůli mně na to přišel. Nedivím se, že mě nenávidí, jen... mě to prostě mrzí..." šeptnu a podívám se mu skrz slzy do očí. Tímhle totiž nelžu. Opravdu mě mrzí, že jsem o oba přišla. O Stephanie i o Bena. Můžu je klidně přidat na list k Lile, Nicovi a Timovi, k lidem, které jsem tak milovala a nenávratně je ztratila. A s každým setkáním ty rány bolí víc a víc. Možná bych byla raději, kdyby všichni zmizeli. Jako Cassandra. Jako děda, jako Leův táta. Jako mí praví rodiče. „To myslíš vážně? Reo... vždyť... Stephanie si to dítě chtěla nechat už tehdy. Máš snad pocit, že by to utajila?" Povytáhne s úšklebkem obočí. Já si však povzdechnu a pomalu ho obejmu. „Jenže já teď nemám nikoho, kdo by mi šel za svědka..." špitnu tichounce. Leo mně jemně pohladí po zádech. „Koho bys tam chtěla ze všeho nejvíc? Kdybys... zapomněla na všechno, co se stalo..." šeptne mi do vlasů. „Nica," odpovím bez váhání. „A nemyslíš, že je konečně na čase mu odpustit?" Zašeptá znovu. Nad tím se zamračím a mírně od Lea poodstoupím. Probodnu ho hned pohledem. „Zradil mě," namítnu ublíženě. „A nechala sis vysvětlit proč?" Povytáhne obočí. „Ty snad o tom něco víš?" Opáčím. Leo však jen uhýbá pohledem a pomalými kroky se vydá ke dveřím. „Zkus mu zavolat... myslím, že to ocení..."