andREA 2

42

Pomalinku otevírám oči. Necítím vůbec nic. Žádnou bolest, žádný tlak. Vzdáleně slyším pípání přístrojů, místnost kolem vidím rozmazaně. I tak mi však rychle dochází, že jsem nejspíš ve zdravotním středisku. Trávila jsem tady poslední dobou už tolik času, že by tento pokoj měl být trvale přiřazen pouze mně. Proč jsem tady ale tentokrát?
„Probouzí se," zaslechnu vzdáleně mezi pípáním přístrojů. Mladý muž přichází k mé posteli a já konečně matně rozeznávám jeho tvář. Ve stejný moment si však uvědomím palčivou bolest vycházející z mého kolene a tak rychle oči zavírám. „Do hajzlu..." vydechnu tiše, slabounce. „Ben tady za chvíli bude..." řekne Erick klidně. Pomalinku zvednu hlavu a podívám se na své tělo. Snažím se najít jakoukoliv nápovědu toho, proč tady jsem. „Lež klidně..." poprosí mě však Erick okamžitě. I tak si všímám silně obvázaného kolene a ortézy, která celou nohu zpevňuje. Levou ruku mám obvázanou také, netuším proč. Vůbec mě nebolí. Jak však ale také vzápětí zjišťuji, vůbec nedokážu pohnout prsty. A to mě tak moc vyděsí. Vnitřně mírně zpanikařím. Snažím se marně zůstat klidná. „Proč tady jsem?" Zachraptím mírně. Už teď se cítím tak unavená. Zároveň bych šla však nejradši domů. „Nic si nepamatuješ?" Následuje Erickova hloupá otázka. Zřejmě bych měla. V hlavě mám však prázdno. „Ne..." šeptnu. Snažím se znovu pohnout s rukou. Nic. Nemám sílu ani v malíčku. „Kde je Leo...?" Ptám se najednou. Vždycky, když jsem se tady probudila, byl u mě. Vím, že to mezi námi poslední dobou docela skřípalo, přeci na mě ale už nezanevřel ne? „Potřebuju s ním mluvit..." podívám se Erickovi do očí. „Promluvíte si později..." „Potřebuju s ním mluvit hned..." trvám si na svém. „To teď nepůjde, Reo... jen... chvíli počkej, sotva ses probudila... Ben tady za chvíli bude a vše proberete..." „Nechci mluvit s Benem, chci Lea..." odmítám prostě čekat. Bolest kolene mě však krátce odmlčí a já na chvíli pevně zavírám oči. Cítím, jak kdyby tam bylo něco navíc. Něco cizího, co do toho kolene nepatří. Cítím v něm takový tlak.
Znovu proto zvedám hlavu a na koleno se znovu podívám. Nic nového však nevidím. Ucítím, jak mi v koleni silně pulzuje bolest a tak hlavu pomalu znovu pokládám. Povzdechnu si. Je mi jedno, co se vlastně stalo. Zajímá mě teď jen, kdy si konečně budu moct promluvit s Leem.
Hlavou mi z čista jasna probleskne myšlenka na svatbu a já se bůh ví proč nesmyslně zděsím. „Budu moct doufám do svatby normálně chodit..." řeknu v obavách. Erick hned svraští obočí. „Jak tě teď do hajzlu napadla svatba?" Zašeptá zmateně. Ve stejnou chvíli se však ozve klepání na dveře a dovnitř vchází Ben. Je v teplákovce, nevypadá, že by měl službu. Nic však neříká, jen se na mě pousměje. „Nechám vás... skočím si zatím pro kafe..." vydá se Erick ke dveřím. „Vem mi taky jedno..." zaprosím, zní to ale spíš jako rozkaz. Erick se v půli cesty zastaví a podívá se na mě. „Vezmu ti džus," oznámí mi a znovu vykročí pryč. Ben mu uhýbá z cesty a zakládá si ruce do kapes tepláků. Erick za sebou prudce zavírá. „Potřebuju něco proti bolesti..." řeknu hned chraplavě. „Už máš nasazené silné analgetika..." „To asi těžko... mám pocit, že mi ta noha upadne..." „Jsi po aloplastice... ucítíš tlak, postupně i bolest... teď bys ale žádnou cítit neměla," řekne klidně, zatímco za mnou pomalu dochází. Svůj pohled pomalu přesměřuje k mému koleni, později i k mé ruce. „Po čem že jsem?" Ptám se nechápavě. Ben se posadí ke mně na postel a podívá se mi do očí. „Laicky řečeno... máš nový umělý kloub... a zrekonstruované poškozené vazy..." mluví klidně. Já to ale moc klidně neberu. Umělý kloub? Jakože mi celý můj kloub vyndali a nahradili jiným? Co se sakra stalo? „Co ruka...? Cítíš něco...?" Ptá se mě, aniž bych měla čas a prostor to jakkoliv strávit. „Ne..." zašeptám. „Chci mluvit s Leem..." podívám se mu do očí. „To teď nepůjde..." „Tak mu zavolej... ať si udělá čas..." trvám si na svém. Ben se pomalinku z hluboka nadechne. „Teď to zrovna nejde..." „Proč? Je na mě naštvaný? Zase jsme se pohádali?" Jiná varianta přeci ani není možná. „Zrovna ho operují... neboj se, nic vážného. Má poraněné vazy v rameni..." snaží se mluvit klidně a srozumitelně, já jsem ale zmatená čím dál tím víc. Svraštím mírně obočí. „Co přesně si pamatuješ naposledy...?" Zeptá se mě vzápětí. Zase mi nedává prostor se jakkoliv vzpamatovat. Tentokrát však mlčím. Snad poprvé netuším, co na to říct. V hlavě mám prázdno. Nedokážu si vzpomenout vůbec na nic. Ač se snažím sebevíc, stále vidím sebe samu jak sedím na střeše Glorie. To už ale bylo přeci tak dávno. „Řekni mi, co si pamatuješ, prosím..." mluví opatrně. Tiše si povzdechnu. „Seděla jsem na střeše Glorie... ale... já... já přece nechtěla skočit. Skočila jsem snad?" Podívám se mu hned do očí. On jen klidně zavrtí hlavou. „Tak co se stalo?" Vyhrknu. „Zkus si vzpomenout... někdo přišel...? Zvedla ses a co bylo dál...?" Možná se mi snaží pomoct, mně to tak však nepřipadá. Bolí mě hlava. Tak moc. „Nevím... nemám na tohle teď energii, Bene..." zašeptám. Z hluboka se nadechnu, jen abych pocítila zvláštní tlak na žebrech. Pomalu sklopím pohled. Zavřu však nakonec unaveně oči a tiše si povzdechnu. „Leovi někdo nastražil do auta bombu..." řekne Ben klidně. Pomalu se mu podívám do očí. „Odneslas to nejvíc ty... byla jsi autu nejblíž..." „No jasně... byla tam jeho bejvalka..." zašeptám. Něco se mi přeci jen vybavuje. „Vypadá to, že to byli Rusáci... věděla o tom a snažila se Lea dostat z auta pryč..." vysvětluje mi dál. Vybavím si ten zvláštní pocit nenávisti, který jsem cítila, když jsem seděla v autě. Vybavuju si, jak je vidím hádat se. Jak ho tahá od auta pryč a on se ji vždy vytrhne. Znovu si povzdechnu. „Jak je na tom Leo?" Zeptám se. „Líp, stál dál... jen pár odřenin a pochroumané rameno..." „Řekneš mi, až jeho operace skončí...? Ráda bych s ním mluvila..." zašeptám unaveně. Teď to totiž ještě vidím na pár hodin kvalitního spánku. Potřebuju si to všechno nechat v hlavě urovnat. Spánek mi to snad dovolí. „Můžeš si s ním promluvit kdy budeš jen chtít... bude ležet kousek od tebe," mrkne na mě a kývne k posteli opodál. Vůbec jsem si nevšimla, že jsem vlastně ve větším a luxusnější pokoji. A hlavně, že tady je i druhá postel. Nedokážu se soustředit. Myšlenky mi odbíhají jinam, bůh ví kam, sama ani nedokážu určit, co se mi vlastně všechno honí hlavou. „Ještě se na chvíli prospím..." zašeptám. Na Bena se pomalinku podívám. Jen krátce přikývne. „Kdybys cokoliv potřebovala, řekni Erickovi... mám v noci službu..." zašeptá on. Ani nevím, jestli mu na ta slova přikývnu. Pomalinku zavírám oči a do hlubokého spánku upadám až moc nepřirozeně rychle.