andREA 2

66

We come undone
To save ourselves

Part of me is part of you
Part of us is hiding truth
And part of us is fighting through
The silence

Inside of me is something new
Change revolves becoming you
Inside of me, inside of you
We come undone
To save ourselves
Letting go
To save ourselves
All of me needs all of you
When all the lines become the muse
All the tides becoming you

Slova této písně mě provází již několik let. Připadá mi, že ji poslouchám snad pokaždé, když nám to s Leem neklape. Když jsme oba na absolutním dně. Vzpomínám si, jak jsem ji poslouchala tehdy, před lety. V letadle, schoulená pod dekou, se starým MP3 přehrávačem s drátovými sluchátky vedoucími do mých uší. Stejně jako teď. Jedno sluchátko se mi bolestivě zarývá do ucha, jak na něm ležím. Nemám však sílu se jakkoliv pohnout. Jak kdyby mi ta bolest připomínala, že jsem stále tady. Že to, co se mi děje, je opravdu skutečné. Že nesním. Občas mám totiž pocit, že události v mém životě jsou tak zvláštní, tak podivné až nereálné, že je sleduji ze třetí osoby. Jakoby má duše v daný moment opustila mé tělo a celou situaci sledovala z povzdálí. Někdy mi prostě chvíli trvá uvědomit si, že to, co se děje, se opravdu děje. A děje se to mně. Proč zrovna mně? Jaký smolař musím být, abych si tohle všechno musela vyžrat?
Tolika věcem nerozumím. Z tolika věcí jsem zmatená. Ze všech lidí kolem mě jsem v rozpacích. Ze všech těch tajemství, těch lží a přetvářek. Bojujeme za stejný cíl s jinými kartami. Jakoby i ten můj hloupý vztah s Leonardem byl politika. Jak je ale možné, že jedna pitomá písnička, kterou mám už roky ve své staré MP3, na náš vztah tak dokonale sedí? Jak je možné, že nás v těch větách vidím? Že cítím tu bolest vyjádřenou skrz verše a melodii. A bolest neutichá ani při konci písničky. Naopak se zintenzivňuje písničkou další. Ještě horší. Procítěnější.

The day is incomplete
The thoughts of total defeat
I don't know what is happening to me
Or if I'll die, 'cause I just never sleep
You awoke into my night
You could see the madness in my eyes
I've lost control, please save me from myself

My conscience begs for time
'Cause you can't fight the clock ticking inside
I'm just a bigger baby me
Acting smart, oh, what irony
Where will I end up tonight?
Getting fucked or frying my mind?
I've lost control, please save me from myself

Calm me down with your caress
I'll get off while I watch you undress
Maybe the sex will help me to forget
A precious, transient, schizophrenic bliss
Oh, my god, you're beautiful
Why do you stay with this neurotic fool?
I've lost control, please save me from myself
I've lost control, please save me from myself
I've lost control, please save me from myself

Pocítím dotek na rameni a tak sebou leknutím trhám. Prudce otevřu oči a rychle si vytrhnu sluchátka z uší. Pohledem se střetávám s Leem. „Klid..." šeptne hned. „Vyděsils mě," povzdechnu si naštvaně a protočím očima. Krátce se potáhnu za vlasy. Mám pocit, že se mi na chvíli zastavilo srdce. Ze sluchátek se stále ozývá tichá hudba a já mám najednou pocit, jak bych byla v kompletně jiném světě. Ve světě, kam nepatřím. „Pojď se najíst... podává se večeře..." šeptne. Možná mě z mé kajuty chce prostě jen dostat pryč. Hned co jsme nastoupili, jsem zamířila sem. Okamžitě jsem se schoulila pod deku a doufala jsem, že ten dlouhý dvanáctihodinový let prospím. Ale ani omylem. „Nemám hlad," odpovím stroze a ihned se k Leovi otočím zády. „Nechal jsem připravit tvé oblíbené skleněné nudle..." dodává Leo šeptem. Nad tím se krátce zamyslím. Ty nudle mi snad vždycky zvedly alespoň trošičku náladu. Táta mi je vždy nosil, když mi bylo na nic. Můj falešnej táta, Daniel. „Dám si je potom..." šeptnu hned. „Reo..." „Prostě to teď nechci," otočím se na něj vážně a podívám se mu přísně do očí. „Nenuť mě," dodávám šeptem. „Fajn..." šeptne s mírným přikývnutím. Otočím se zpátky zády a chci si dát sluchátka znovu do uší. „Promluvme si..." řekne však Leo. Hlasitě si povzdechnu a protočím očima. „Nemůžeš mě prostě nechat být?" Odseknu tiše. „Můžu... až si promluvíme, tak ti dám pokoj..." řekne a pomalinku se zvedá. Otráveně se na něj zadívám. „Počkám tě vedle. Přijď brzo, ať pro tebe nemusím posílat Cola..." dodává klidně. Potichu s rukami v kapsách odchází, dveře však nechává otevřené. Přitáhnu si zoufale deku k ústům a nešťastně do ní zapištím. Krátce se mi nahrnou slzy do očí a potáhnu se za vlasy. Srdce mi tluče jako o závod. Nesnáším to. Nesnáším jeho, nesnáším sebe. Prudce se proto odkrývám. Čím dřív to budu mít za sebou, tím dřív si zase budu moct lehnout. Krátce se zadívám ven na nádherný západ slunce. Kdysi jsem slyšela, že se obloha barví do oranžova a do červena důsledkem znečištění ovzduší. Skrz to, jak se přes částečky prachu láme světlo. Netuším, zda je to pravda. Ale pokud ano, měly by nás nad Asií čekat jedny z nejkrásnějších západů. I ten blbý nádherný západ slunce je vlastně jako můj vztah s Leonardem. Na pohled okouzlující, uvnitř však tak špinavý a zaprášený. Plný toxinů.
Nechtěně se zvedám z postele a otráveným krokem vycházím ze svého pokoje. Teprve poté si uvědomím, že v ruce stále svírám MP3 se sluchátky, vracet se mi však již nechce. A tak hudbu alespoň vypínám. Sluchátka si cestou kolem MP3 obmotám a pomalu docházím do hlavní kajuty. Erick se poklidně baví s Colem, něco rozebírají. Leo však sedí u stolu opodál, na který zrovna podávají dvě porce nudlí. Byla to past. Nalákal mě na jídlo. Probodávám Lea hned pohledem, ten se na mě však usmívá a ukáže, ať se posadím naproti němu. Znovu protočím očima, nakonec však k Leovi docházím a naštvaně se posadím. MP3 položím na stůl vedle talíře. „Dej to jinam... na stůl k večeři to nepatří..." „Nejsem Tom, abys mě poučoval," štěknu tiše a odhodím MP3 na prázdné sedadlo vedle mě. Tiše si beru hůlky do ruky a dávám se poklidně do jídla. Jde mi to pomalu. Ruka se mi chvěje a s každým pohybem cítím, jak moc napínám stehy na předloktí. „Jsou dobré?" Ptá se Leo a sám se dává do jídla. Pomalu přikývnu. „Zarezervoval jsem nám po příletu jednu restauraci... vaří tam jeden z nejlepších šéfkuchařů ve městě..." pronese Leo do ticha. „Proč?" Ptám se hned. Pozvednu k němu krátce pohled, znovu se však věnuji nudlím. Leo se tiše uchechtne. „Protože ráda chodíš do restaurací... a objevuješ novou kuchyni..." vysvětluje. „Nechci moc mezi lidi..." namítám. „V Číně tě tolik neznají... budeš se tam cítit dobře..." „Neříkej mi, jak se kde a kdy budu cítit," štěknu hned a probodávám ho pohledem. Leo přestane jíst a poklidně povytáhne obočí. Dlouze si vyměňujeme pohledy. Erick s Colem za mými zády utichnou a tak je ticho ještě napjatější a intenzivnější. Nekonečné. „Nerozhoduješ o mně... nepatřím ti..." šeptnu tiše a dávám se znovu do jídla. „Reo..." šeptne tiše on a hůlky odloží. „Co?" Štěknu s plnou pusou a prudce se na něj zadívám. Poklidně však dožvýkám své sousto. „Nemusím ti snad připomínat, kde jsme... kam míříme... a proč..." „Ne, nemusíš," odseknu mírně. „Měla by ses ale podle toho chovat..." „Jde ti jen o pověst před lidmi. Tady nikdo přece není, tak proč bych to divadlo měla hrát i tady?" Povytáhnu obočí. Leo se překvapeně opře zády o sedačku a prohlédne si mě zkoumavě pohledem. „Takže náš vztah je jen divadlo?" Zeptá se. „A ne snad? Ty to snad bereš jinak?" Opáčím vztekle.
„Byly doby, kdy ses na tu svatbu těšila. Kdy jsi mě milovala a byla ze všeho nadšená..."
„Byly doby, kdy bys na mě nevztáhl ruku," štěknu zpátky. „Tak o tohle ti jde?" Povytáhnu obočí. „Nikdy o nic jiného nešlo..." šeptnu. „Nedalas mi na výběr..." „Vždycky máme na výběr," odseknu.
„Vždycky ne," trvá si na svém. „Nejsem tvůj majetek, Leonarde. Nemusíš si mě značkovat..." štěknu naštvaně. „Víš co je tvůj problém?" Povytáhne obočí on. „Co?" Ptám se ironicky. Jak kdyby mohl udat nějaký pádný důvod. „Myslíš si, že se všechno točí jen kolem tebe. Že všechno, co se děje, co se děje tobě, je jen kvůli tomu, že tebe někdo nesnáší... furt jsi to jen ty, ty a ty... absolutně tě nezajímá, jak se cítí ostatní nebo jak tvé chování může ostatní ovlivnit..." štěkne už mírně. „Zajímá mě, jak se cítí ostatní," namítám. „Jo? Zeptala ses mě, jak se třeba teď cítím já?" „Ty nemáš emoce, Leo. Seš pořád klidnej... nemáš důvod se stresovat..." „Jasně... jsem klidnej... můj brácha leží v nemocnici, ani neví kdo jsem, ale jsem klidnej... moje snoubenka se utápí v drogách a sabotuje mě na každém kroku, ale jsem absolutně klidnej... a to počkej, až před tebou zmíním nějakou zakázku... rozčílíš se, ale pochopení máš nulový..." „Uvědomuješ si, co se vůbec teď děje v mým životě? Já nezvládám ani vlastní pocity, Leo, nemám prostor ještě na ty tvoje," zvýším hlas. „A o tom sakra mluvím...!" Zvýší hlas i on. Přísně se mi zadívá do očí. „Myslíš si, že to tvůj fotřík všechno hodil na tebe jen proto, že tě nesnáší?" Povytáhne obočí. „Proč by to jinak dělal," přikývnu. „I on má problémy, Reo. Tim je má, Nico je má, já je mám... všichni kolem tebe mají svý problémy a řeší je jak nejlíp dokážou, aby si zachránili vlastní prdel. Věci se nedějou jen kvůli tobě. Nejsi středobod vesmíru, tenhle svět se kolem tebe netočí. To, co se děje tobě, se děje i jiným. Někteří jsou na tom ještě hůř..." naléhá Leo. Nad tím nesouhlasně vrtím hlavou. „Tvůj otec je ve vězení, zatímco ty si cestuješ po světě. Ben ztratil paměť a jen tak tak přežil, zatímco ty rozhazuješ miliony... Evans, Cass,... mají se líp než ty? Myslíš, že tihle lidi neměli nikdy problémy? Že celej svůj mizernej život mysleli jen na to, jak zkazit ten tvůj?" Povytáhne obočí. Probodávám ho naštvaně pohledem. Z hluboka se nadechnu a snažím se uklidnit. „Přemýšlej o tom..." šeptne a dává se znovu do jídla. Mně však už přešla chuť. Naštvaně od sebe talíř odstrčím a opřu se zády o sedadlo. Podívám se z okna ven. Dlouho je mezi námi ticho. Venku je tak opravdu moc krásný západ slunce. Cestujeme spolu po světě, budeme se brát. A hádáme se. Ubližujeme si. „Na," položí něco rázně na stůl a já k němu neochotně stočím pohled. Jakmile zahlédnu lahvičku s pilulkami Xyzantropylu, podívám se mu tázavě do očí. „Proč mi to dáváš?" Ptám se šeptem. Leo si však znovu bere hůlky do ruky. „Abstinovat můžeš po svatbě... do ní nechci chodící depresi ani vidět..." odpoví klidně. Nad tím se upřímně zasměju. „Jsem podle tebe chodící deprese?" Povytáhnu uraženě obočí. Podívá se mi vážně do očí. Jeho názor však nakonec nerozporuju. Beru si Xyzantropyl, i svou MP3, a rychlým krokem se vydávám zpátky do své kajuty.