andREA 2

13

„... možná bys to v potaz brát měl." Zaslechnu Samův hlas. Leo na něj však hned reaguje.
„Tohle teď není má starost, Same. Pokud situace opravdu vyeskaluje, zasáhne to hlavně Baiamonteho území. Řeším to, ale zasahovat do toho nehodlám."
„Máme příměří, synu. Daniel nás jistě požádá o pomoc." Zřejmě je u Lea v pracovně i Makaio. „Až nás o pomoc požádá, uvidíme, co se bude dát dělat. Pokud ale opravdu máme takové příměří, neměl by vyhrožovat mé snoubence." Pomalu polknu. Asi bych opravdu neměla poslouchat cizí rozhovory za dveřmi. Tohle ale původně v plánu nebylo.
„Reu do toho netahej. Taky není svatá." Ohradí se Sam rozhořčeně. „Je snad něco, o čem nevím?" Ptá se Makaio. „Ne. Samu je jen paranoidní..." „Nebo ty jsi pitomec. Jestli tě ta holka fakt podvádí... teď... před svatbou..." „Rea tě podvádí?" Ozve se překvapený Makaio. Z hluboka se dlouze nadechnu. „Víš kolik chlapů s ní mluví, Samu? Je to krásná ženská pocházející z dost významné rodiny. Lidi s ní chtějí mluvit, lidi chtějí být viděni vedle ní," trvá si na svém Leo. „A chtějí ji šukat. A pochybuju, že zrovna ona řekne ne. A že zrovna Dante si řekl ne," trvá si Sam na svém. Pevně zavřu oči. Až moc dlouho jsem byla v tomhle domě za slušňačku. Oči proto otvírám a prudce sahám po klice. Vcházím do místnosti, bez klepání, bez dřívějšího ohlášení. Probodnu hned Sama pohledem. „Proč Danta nechytneš pod krkem a sám se ho nezeptáš, co tam se mnou dělal? Nebo na to nemáš koule?" Zeptám se ho španělsky. Leo, který je zadkem opřený o stůl, si hned promne oči. Samuel se hned zasměje a pokroutí hlavou. „Neprovokuj mě holka," zavrčí naštvaně. „Vím, že jsem byla děvka. Říká to o mně celej svět, tak proč mi to neřekneš do očí?" Zeptám se. Noviny, které stále držím v pravé ruce, mírně naštvaně zmáčknu. „Byla? Nebo jsi?" Opáčí vážně. Makaio si hned významně odkašle a natáhne k němu ruku, aby mlčel. „Myslím, že už jsi řekl dost," štěkně po něm Leo. Samuel na mě však ukáže. „Ani se to nesnaží vyvrátit, Aulelio," štěkne na něj naštvaně. „Pokud vím, byly tam všude kamery. Tak si to ověř," štěknu po něm naštvaně. Ještě naštvaněji k němu dojdu a do klína mu hodím několik dnešních výtisků světových novin. „Přeju příjemné čtení," štěknu na něj. Na patě se prudce otáčím a hned zamířím pryč. „Reo..." slyším Leův povzdech. To ale ignoruju. Ať si to se Samem vyřídí sám. Ať si ten průser, co je v novinách, vyžehlí sami. Mně se hrnou slzy do očí a rozhodně před nimi nechci ukázat svou slabost. I když vím, že v nitru jsem drsňák, rozházené hormony ze mě dělají slabocha. Proto rychlým krokem odcházím z tohoto křídla pryč. Cestou potkávám několik chlapů, kteří se mi uctivě v pozdrav klaní. Já kolem nich ale rychle probíhám. Kousnu se do rtu. Cítím, jak se uvnitř celá chvěju. Všechno mě poslední dobou tak moc štve. Potřebovala bych se opít. Hodně opít. A když mi tohle nepomůže spravit alkohol ani cigareta, spraví to jen jedna věc. Na poslední chvíli proto zahýbám do garáží. Rychle sbíhám schody, dřív, než si to stíhám rozmyslet. Na správce, který má dnes službu, narážím téměř okamžitě. „Dej mi klíče od lamba," natáhnu k němu podrážděně ruku. Zaraženě se na mě podívá. Zrovna se chystal napít, v pohybu se však ihned zastaví. „Promiňte, ale... nedostal jsem žádné povolení, abych vám je mohl vydat," odpoví slušně. „Jsem Leonardova snoubenka, jaké jiné povolení kurva potřebuju?" Štěknu na něj skrz slzy. Ruku stále držím nataženou. „Já... vám ty klíčky ale nemůžu dát..." „Mám rozbít okýnko a nastartovat ho sama?" Štěknu po něm. Nad tím se pobaveně uchechtne. Znovu se nadechne, aby mi něco řekl. „Dej mi kurva ty klíčky!" Zařvu na něj netrpělivě. On se ale stále nehne, jen blbě čumí. „Steve? Dej jí je..." ozve se klidný Evansův hlas od schodů. Skrz slzy ho probodnu pohledem. Má založené ruce v kapsách. Nic dalšího ale neříká. „Nejezdi za mnou," štěknu na něj skrz slzy. „Víš, že musím..." odpoví tiše. V ruce mi mezitím přistanou klíčky od černého Lamborghini. Rychle k němu vykročím. „Chci být sama," štěknu znovu. Rychle si setřu slzy z tváří. Hned se tam ale objeví nové. Z hluboka se několikrát nadechnu. Nepomáhá to.
Již z dálky odemykám auto. „Otevři dvojku," křiknu ještě na obsluhu v garáži. Rychle do auta nasedám. Vyjímečně se připoutám. Mám totiž v plánu jet hodně rychle. Dveře zavírám a hned vyjíždím. Zamířím pomalinku k druhému výjezdu. Tento vede přímo do lesů. K místům, kde hraničí Kaluovic kantony s Baiamonteho. A dá se tady jet relativně rychle už od vily. A tak když vidím volný výhled ven, šlápnu na to a prudce vyjíždím. U brány se ocitám téměř okamžitě, je však otevřená a tak na to šlápnu ještě víc. Není to jako motorka. Je to ale dost rychlé na to, abych měla pocit, že se strojem splývám. Že já jsem ten stroj. Nemám žádné problémy. Nemám žádné myšlenky. Vidím jen cestu před sebou. Všechno ostatní je rozmazané. Nic jiného nevnímám, jen neznámý cíl, který nemám stanovený. Vnímám každou otáčku tohoto perfektního stroje. Vnímám každou drážku na koženém volantě. Vnímám každý záhyb na sedadle, které jsem si před jízdou měla nastavit, abych lépe dosáhla na pedály. Teď už je ale pozdě na to, abych zastavila. Ujíždím od svých problémů, neznámo kam. Syna a snoubence nechávám s hlavou plnou otázek ve vile. A úplně poprvé na ty otázky nemusím zodpovídat.
Když jsem dnes ráno pro Lea vyzvedávala dnešní výtisky novin, čekala jsem, že je dost možné, že budou plné fotek ze svatby. Dnes je totiž druhý den po svatbě a včera se o tom vůbec nepsalo. Znamenalo to, že mají nějaké dobré úlovky a vyjednávají cenu za fotografie. Určitě je nechali vydražit. Ten, kdo je pořídil, na tom musel vydělat statisíce dolarů. A taky statisíce eur. Nenapadlo mě však, že každému médiu prodají jinou informaci. Jinou špínu. V anglickém bulváru se píše o mém nemanželském dítěti. Každá stránka toho pekelného výtisku je věnována Tomovi. Píše se tam kdy se narodil, kdy slaví narozeniny, i co má rád. Píše se tam o tom, jak ho zanedbávám. Jak fetuju a beru drogy, když ho vychovávám. Jak žije v jednom domě s vrahem. Jak pro něj Leo není vhodný otec. Jak se ho můj táta snažil zachránit a já Toma z dobrých podmínek unesla. Jedna dvojstrana je dokonce věnována rozhovoru s jeho pravým otcem. Není tam jmenován. Neříká tam o sobě nic konkrétního. Dost detailně tam ale líčí, jak jsem mu těhotenství zatajila, jak moc si přeje Toma poznat a já mu v tom bráním a jak moc lituje toho, že mi poslední roky nemohl při výchově pomáhat.
V USA se píše o něčem jiném. Titulní stránku zaplnil Leo, jak na svatbě mlátí Tima. Už na místě jsem si myslela, že to má Tim od něj. Nechtěla jsem tomu ale věřit. Nechtěla jsem si to připustit. Nalhávala jsem si, že se Tim popral s někým jiným nebo že si to zasloužil. Co je ale horší? Celé číslo je věnováno všem událostem, všem zraněním, které mi kdy Leo provedl. Je tam má fotka z doby, kdy mě unesli a Samuel mě mučil. Je tam dopodrobna popsané každé mé zranění. To, jak mě škrtili tak dlouho, dokud jsem neztratila vědomí. To, jak mě Leo bodl do stehna. To, jak mi vyřízl jejich poznávací znamení do předloktí. Jen tam také to, jak se mě tehdy snažil Samuel zabít. Fotografie, o které jsem ani nevěděla, že existuje, na které ležím v kaluži krve se střelnou ránou ve stehně a v břiše. A samozřejmě nezapomněli na to, jak Leo vyvraždil celý Inkognito klub, ve kterém jsem pracovala.
Italské vydání se od ostatních značně liší. Veškeré fotky v tomto čísle jsou pouze ze svatby. Téma je jediné. Potomek Rey Baiamonte a Leonarda Aulelia Kaluy je na cestě. Tento výtisk jsem celý dočíst nedokázala. Byla jsem na to až moc rozhozená a šla si pro konejšivé obejmutí k Leovi do pracovny. K tomu ale vůbec nedošlo. Místo toho jsem tady.
Uběhly dva dny od svatby Bena a Steph a nikde o nich nepadla ani zmínka. Nikde neotiskli jejich fotku, ani o nich nepsali nic špatného. Jak kdyby se ta svatba vůbec nestala. My s Leem jsme všechno zastíníli. Je mi naprosto jasné proč. Tohle je tátův protitah. Leo měl pravdu, když říkal, že mě zasáhne způsobem, který nebudu čekat. Dokázala jsem se dokonce srovnat s tím vším, co se stalo na svatbě. Tak nějak. S tímhle se ale asi srovnat nedokážu.
Auto prudce zastavím na menším plácku v lese, uprostřed ničeho. Zadívám se dlouze před sebe a volně si nechávám stékat slzy po tvářích. Vztek se ve mně ale hromadí. Několikrát naštvaně praštím do volantu a nakonec dlouze a hlasitě zakřičím. Zoufale. Nešťastně. Hlasitě zavzlykám. Hlavu si opírám o ruce, kterými se stále držím za volant. Zavírám oči. Začínám vnímat, jak na auto dopadají první dešťové kapky. Toužím vyjít ven. Vystoupit a nechat se konejšit kapkami deště. Ale nemůžu. Rozum mě zastaví. Moc dobře vím, že mě teď bude sledovat spousta lidí. Po těch článcích budu mít mnohem větší pozornost, než bych si přála. Nejen že si musím dávat pozor na to, s kým se scházím a co přesně mimo vilu dělám, každá chůze po čerstvém vzduchu může taky znamenat příležitost pro snipera. Proto asi zbaběle sedím v neprůstřelném autě a poslouchám, jak dešťové kapky bubnují do kapoty, místo toho abych z nich nabírala sílu, kterou teď tak moc zoufale potřebuji.
Nevzala jsem si ani telefon. Zoufale zakňučím. Opřu se zpátky o sedadlo a zadívám se nešťastně před sebe. Ruce mi sjíždí do klína. Jednou rukou se jemně pohladím po břiše. Kdyby tady byla Cass, co by mi řekla? Že jsou lidi tam venku zlí? Stála by na mé straně nebo by se bála cokoliv tátovi namítnout? Nejspíš by mlčela, jako vždy, když s tátovými činy nesouhlasila. Kdyby mě ale slyšela brečet, hned by mě objala. Nic by neříkala, jen mě objímala. A já bych z jejího doteku pochopila, že stojí při mě. Jeden ženský názor by ale nic nezměnil. A jí by to přitížilo, měla by problémy.
Nico by to ale určitě nenechal jen tak. Rozčílil by se. Zavolal by mému tátovi, pak tomu svému a možná i dědovi. Nadával by. Uklidňoval by mě fakt, že nejsem sama, kdo si myslí, že tohle není správné. Že tohle by se členům rodiny dělat nemělo. I když mé znamení rodiny Baiamonte již prsteníček nezdobí. Jsem přeci jedna z nich, jinak by za mě nebojovali. Jinak by mi to každý ve společnosti nepřipomínal. Jinak by si táta nedal takovou práci s těmi články. Nebo to byl Tim? Je to asi fuk, který z nich za tím stojí. Timotei se netají tím, že je jako táta. Jednu chvíli se tváří, že mi chce pomoct. Druhou ale stejně zatouží po moci a je stejný jako on.
Z hluboka se nadechnu a krátce zatajím dech. Nakonec si ale povzdechnu. Chybí mi Nico s Lilou. Tak moc. I když jsem udělala nějakou blbost, pokárali mě, ale starali se. Nebyla jsem jim ukradená. Nebyla jsem na nic sama. To, že je už v životě nemám, tak moc bolí. Cítím se tak moc prázdná. Tak moc bezradná. Oba by určitě věděli, co je teď pro mě nejlepší. Pomohli by mi to vyřešit. Krotili by mou nerozvážnost, tvrdohlavost a natlačili mě do rozumného rozhodnutí. Ani jeden z nich tady ale už nejsou. A nikdy nebudou.
Na okénko se ozve klepání. S leknutím sebou trhnu a hned se ven podívám. Evans zastavil autem jen pár desítek centimetrů od mého. Také nevystoupil, jen stáhl okénko. To mě jen utvrzuje v tom, že jsem měla pravdu. Okno mírně pootevřu, jen trochu, abych ho slyšela, a abych byla stále chráněná. „Měla bys jet domů," řekne opatrně. Říká ještě něco dalšího, já ale hned okýnko zavírám a pohled odvracím. Měla bych spoustu věcí. A všechny mi jsou ukradené. Znovu zaklepe na okno, já to ale ignoruju. Zavřu oči a z hluboka se nadechnu. Přála jsem si jen být sama. Nic víc.
Znovu klepe na okno. A znovu. Přehlušuje tím hlasité bubnování dešťových kapek. Naštvaně praštím do volantu a zoufale se potáhnu za vlasy. Štve mě to. Všechno. Probodnu naštvaně Evanse pohledem. V ruce drží telefon, na kterém je vytočený Leo. Povzdechnu si. Já ale s nikým nechci mluvit. Alespoň ne teď. Zařadím proto zpátečku a rychle z místa vycouvám. Prudce se za jízdy otáčím a rychle šlápnu na plyn. Je mi jasné, že pojede za mnou. Je mi ale také jasné, že mu dokážu ujet. Vím, že mi to je k ničemu. Díky sledovacímu zařízení, které má každé Leovo auto, se úplně ztratit nedokážu. Ale jde mi alespoň o tu chvíli. O těch pár vteřin, kdy mě Evans nebude mít na dohled. O těch pár vteřin, kdy se bude bát, abych neudělala žádnou blbost. A já tu blbost udělat hodlám. Ale ne teď. Kdybych neměla Toma, kdybych nebyla těhotná, nejspíš bych něco hloupého udělala. Děti mě ale nutí chovat se rozumně. A i když to z celého srdce nesnáším, vím, že musím. Musím se teď vrátit domů a vyřešit to všechno. Musím se před Tomem usmívat a tvářit se, že je vše v pořádku, i když svět řeší, že je týrané dítě. Musím být silná, i když nechci. Musím se bavit s lidmi, i když chci zalézt do nory. Opít se. Zfetovat. Stáhnout krabičku cigaret za večer. Vyspat se s náhodným fešákem. To bych tak moc chtěla. Moc bych si přála tátovi rozbít něco v pracovně. Ukrást mu jeho oblíbenou zbraň. Hodit po něm láhev právě dopité whisky. Řvát na něj nadávky, kterým sama nebudu rozumět. Nechat se marně uklidňovat Timoteiem, nechat si nadávat, ať konečně dospěju. Smát se nešťastným lidem do tváře. Chci někomu bodnout kudlu do zad. Zmařit svatbu. Oslavovat na pohřbu. Chci jít proti pravidlům. Chci se oholit do hola. Chci si nechat vytetovat nové tetování. Jo, tohle jediné bych mohla. Nechat si něco vytetovat. A už přesně teď vím co. A tak se upnu na to jediné, co teď právě můžu. Nechám si udělat tetování. V prvním těhotenství jsem si nechala přeškrtnout identifikační číslo vytetované na prstu. 2/1-2. Tak si mě tehdy poznačili, když mě do Státu unesli. Druhý dovoz, první dítě z dvojčat. Timotei nosí hezčí číslo, 2/2-2. Vždycky byl ve všem tak trochu druhý.
Po tom, co se narodil Tomasso, jsem si nechala udělat další tetování. Na jednu vnitřní stranu malíčku jsem si nechala vytetovat malé A, jako Andrea. Na druhý malíček malé R, Rea. Napůl vypálený a napůl vytetovaný prsten s písmenem B přišel až později. Táta na tom trval. Teď na prstu však mám jen malou jizvu. Žádný rodinný znak už na sobě nenosím. Za pravým uchem mám ale vytetované písmeno T. Lile jsem vždycky tvrdila, že je to T jako Tomasso. Nikdy jsem jí ale nepřiznala, že je to taky T jako Thomas. Že se Tomasso jmenuje po Thomasovi. Že mě Thomas při prvním našem polibku chytl právě za pravou tvář. A už vůbec jsem jí nepřiznala, že Thomas je Leo. Když se teď nad tím tak zamyslím, poznali jsme se s Leem vlastně pohádkově. Zažili jsme toho spolu spoustu. Já mu rozbila nos. On mě srazil a rozbil mi motorku. Já mu dala jméno Thomas. On mi za to bodl nůž do stehna. Rozřezal předloktí. Ale zachránil mi život při útoku Rusů. Okradl nás o Camelii a o Alfu, ale taky mi pomohl zabít Grega. Políbil mě. Já se zamilovala. Jeho bratr mě ještě předtím postřelil. On mě ale zachránil. Zachránil mě i Tima při převratu, když nás táta nechal v bunkru. Nechal nás u sebe. Vzal mě za mou pravou rodinou do Washingtonu. A nechal mě tam. O osm let později se nadšeně usmál na mého syna, když byl se svou těhotnou manželkou. Zachránil mi ruku, když jsem v Inku upadla ze schodů. Vyzabíjel všechny do jednoho, kdo v Inku pracovali. Já ho bodla do ramene. Zachránil mě, když probíhalo bombardování. Vzal mě k nim do krytu. Když jsem neměla kam jít, vzal mě k sobě domů. Převzal moc nad Glorií. Rozesmál mě v období, kdy mi bylo jen do pláče. Dal mi naději. Dal mi znovu chuť žít. Požádal mě o ruku. Už tehdy, když jsem mu v Alfě rozbila nos, jsem měla tušit, že mu jednou řeknu ano. Milionkrát ano. A potom mi vrátil Tomasse.
Cassandra vždy říkala, že žádný vztah nikdy není dokonalý. Myslím, že ty nedokonalosti mezi námi s Leem jsou všechny ty vraždy. Všechna ta krev, všechny ty špatné činy, o kterých nemluvíme. Teď už spolu ale mluvíme. Budeme se brát. Já, Rea Baiamonte, děvka, která za svůj život vystřídala stovky chlapů a nikdy se nechtěla usadit. Holka, která se radovala, když zjistila, že nemůže mít děti. Já se budu vdávat. Já, matka skoro dvou dětí.
Pomalinku auto zastavím před vilou. Ani jsem si neuvědomila, že jsem dojela zpátky domů. Motor poklidně vypínám. Cítím se tisíckrát klidnější než před tím, když jsem do auta nasedala. Z hluboka se nadechnu a krátce se zadívám na můj snubní prsten. Pousměju se. Ve zpětném zrcátku zahlédnu, jak zrovna přijíždí Evans. A tak dveře od auta otvírám a vystupuji z něj. Beze slova klíčky od auta předávám chlápkovi, který má na starosti parkování aut do garáže. Mírně se mi pokloní. Já ale všechno kolem ignoruji. Tiše vystoupám do schodů. Ochranka u dveří mi je otvírá a pozdraví mě. Jen se mírně pousměju. Nemám chuť s nimi mluvit. Nemám chuť mluvit s nikým. Klidným krokem ale i tak zamířím rovnou do kuchyně. Mám chuť na melounový koktejl. Doufám, že máme meloun. Jestli ne, byla by to ta nejhorší zpráva dne.
V kuchyni nikdo není, ani služka, která by nám měla vařit oběd. A já si teprve teď uvědomím, že vlastně ani nevím, kde meloun hledat. Kde by jen mohl být? Pomalinku proto dojdu k lednici, kde chladíme nealkoholické nápoje. Otevřu ji. Nic melounového ale nevidím. „Co hledáš?" Ozve se klidný Leův hlas. No jasně, že je klidný. I kdybych se ztratila by byl nejspíš klidný. Ten jeho klid mě tak moc štve. Vytáhnu si z lednice plechovku coly a hned lednici zavírám. Plechovku odkládám na bar a zapřu se o něj rukama. Na Lea se podívám. Pokusí se chabě o úsměv. „Vím, co chceš říct..." začnu klidně. Plechovku coly si pomalinku otevřu. „Měli bychom s Tomem odjet," dodám hned. Pár loky se hned napiju. Okamžitě mě však překvapí, jak moc studená ta cola vlastně je. „Kdy poletíme?" Vydechnu tiše. Pohled však nespustím z plechovky, kterou zrovna pokládám zpátky na bar. „Už vám balí věci... letadlo čeká, hned jak na letiště dorazíte, můžete odletět..." „Takže ty zůstáváš," podívám se na něj. Pomalu ke mně dojde. „Dorazím za vámi, hned jak to půjde..." šeptne. Chytne mě krátce za ruku, já se mu ale ze sevření hned vymaním. „Neslibuj něco, co nevíš, jestli můžeš splnit..." šeptnu. „Musím to nějak napravit... vyřešit..." „A jak to chceš vyřešit? Vždyť všechno, co se tam píše, je pravda..." rozhodím mírně rukama. „Všechno ne..." „Co teď myslíš? Protože jestli myslíš tu část, kdy jsem fetovala a kurvila se, tak ta pravda je," uchechtnu se mírně. Tiše si povzdechne a krátce uhýbá pohledem. Znovu mě chytá za ruku. Tentokrát neuhýbám. „Musím to řešit... jinak to bude ještě horší..." zašeptá. „Horší to bude i tak..." šeptnu a podívám se mu do očí. „Musíme co nejvíc od toho ochránit naše kluky..." šeptne španělsky. Možná tuší, že by nás Tom mohl slyšet. „Třeba to bude holka," pokračuji ve španělštině, mírně se ušklíbnu. Leo se nad tím usměje, hned vrtí hlavou. „Kaluovi umí jen kluky," usměje se a krátce mě políbí. Jemně mu pokládám ruce kolem krku. Od jeho rtů se odtáhnu, jemně se k němu ale přitulím. Rukama pomalinku sjíždím na jeho hruď. Hlavu si pokládám na jeho rameno a zavírám oči. Pohladí mě jemně po zádech. „Ben se Steph pojedou s vámi... budou to mít jako menší svatební cestu a pomůžou ti s Tomem..." zašeptá. Nad tím se ale hned zamračím a odtáhnu se. Podívám se mu nespokojeně do očí. „To v žádným případě... musí mě teď nenávidět, že kvůli mně o nich nikde není ani zmínka..." „Mohli to být oni, koho by teď lynčovali v médiích..." „Navíc... svatební cesta? Se mnou a s Tomem? Nechci, ať je nachytá při sexu..." namítnu upřímně. To Lea okamžitě rozesměje. Mně to ale k smíchu nepřipadá, mluvím vážně. Leo se na mě však s úsměvem zadívá a proužek vlasů mi odhrne za ucho. „Dům je dost velký... když si budou chtít užít, zalezou si do jiného křídla, než budete vy..." usměje se. Mírně si odfrknu. Uhýbám hned pohledem. Musím teď být rozumná, kvůli Tomovi. A to se mi tak moc nelíbí. „Na..." vytáhne Leo z kapsy telefon a podává mi ho. „Co to je? Já svůj telefon přece už mám..." namítnu. I tak si ho od něj ale přebírám. „Tenhle ti bude fungovat jen tam venku... chci, abys žila normálně... založila si sociální sítě, přidávala online fotky... co jen budeš chtít... všechno, co tady nejde..." „A k čemu to je?" Ptám se upřímně. Vážně totiž nechápu, proč bych měla něco fotit proto, abych to někam zveřejňovala. Stejně žádné kamarády nemám. A když, tak žijí ve Státě. A k těm se to nedostane. „Třeba k tomu, aby sis získala oblibu u lidí... třeba si tě oblíbí... udělají si na tebe vlastní názor a pak nebudou věřit tomu, co se píše v blbých novinách..." „Mně si nemůže nikdo oblíbit. Na to jsem až moc upřímná..." zamračím se. Nad tím se Leo hned uchechtne. „Nemáš ani nejmenší tušení, kolik lidí to na tobě miluje..." „Třeba ty?" Povytáhnu obočí. Pomalu přikývne. „Třeba já..." šeptne s úsměvem. Mírně se pousměju a na telefon se podívám. Tiše si povzdechnu. „Přes sociální sítě se dá i různě komunikovat..." šeptne však najednou. Moc nechápu, jak to myslí. „Třeba do Washingtonu..." dodá však hned. Pomalu polknu. Nevím, jestli jsem na tohle připravená. Od mého zatčení jsem s rodiči nemluvila. A vlastně mi teprve teď dochází, že všechno, co se o mně píše v médiích, čtou i oni. Potáhnu se proto zoufale za vlasy. Právě si asi čtou všechny podrobnosti o tom, jak Leo zabíjí nevinné lidi. Nemůžou však vědět, že nikdo z nich nevinný nikdy nebyl. Ani já nejsem. Každý v tomhle státě si zaslouží zemřít. A právem. „Chci tam tatéra," řeknu však rozhodně, abych co nejrychleji změnila téma. Podívám se znovu Leovi do očí. „Tatéra?" Podiví se. „Chci nové tetování. Chci, aby za mnou do Karibiku přijel nějakej dobrej tatér..." „Dobře... seženu ti někoho..." pousměje se. „A taky chci, abys mi odpověděl na tři otázky..." mluvím dál rázným tónem. Leo mírně povytáhne obočí. Založí si ruce do kapes a opře se zadkem o bar. „Povídej..." „Na svatbě... proč jsi zmlátil Tima?" Zeptám se. Leo se mírně pousměje. „A nelži mi." Dodám hned. Z hluboka se nadechne a zadívá se do stropu. Vím, že ví víc, než mi řekne. A vím, že mi nic říkat nechce. Nejspíš si myslí, že mě tím chrání. Já se ale takhle víc trápím. „Dostaly se mi do ruky nějaké dokumenty ohledně Reatimu... Tim ho teď vede, nevím, jestli to víš..." začne Leo klidně. Jako vždy. „Nevím..." odvětím naštvaně. Jak může sakra být ve vedení organizace, která ho sama unesla? „V dokumentech jsem našel Tomassovo jméno... připravovali ho... pro novou rodinu..." řekne Leo opatrně. Ale i tak mnou projede absolutně nová vlna vzteku. Nesrovnatelně velká oproti těm z rána. Mnohonásobně větší. „Jakou rodinu?" Zavrčím naštvaně. Leo se však znovu dlouze nadechne. Odpoví mi otázkou. „Věděla jsi, že Timoteiova manželka nemůže mít děti?" Zeptá se. Silně se hned kousnu do rtu. Zapřu se rukama naštvaně o bar a zadívám se do země. Z hluboka se nadechnu. Snažím se ten vztek rozdýchat, i tak se mi ale zatemní před očima. „Proto ho nejspíš převezli z Itálie... vypadá to, že jsme ho získali zpátky za pět dvanáct..." šeptne. „Dá se těm dokumentům věřit?" Zavrčím naštvaně. „Podle Timovy reakce na svatbě? Dá. Do té doby jsem o tom dost pochyboval... dle jeho reakce za tím ale bude ještě něco víc..." Opět ten jeho klidný hlas. Pomalu k němu zvednu pohled. Mám chuť udělat tolik špatných věcí. Použít veškerý tátův výcvik proti němu samém. Přetavit mé noční můry o zabíjení Tima do skutečnosti. Místo toho se ale z hluboka nadechnu a raději se španělsky ptám na další otázku. Nechci, aby Tom cokoliv zaslechl. I když španělštině již přichází na kloub. „Druhá otázka..." narovnám se a potáhnu se za vlasy. Dlouze vydechnu. „Myslíš, že si Tim ze mě utahoval... nebo tam fakt mohl Tomův táta být...?" Šeptnu se strachem v hlase. Upřímně se totiž bojím, co mi odpoví. „Nevím... snažím se to řešit..." povzdechne si a promne si naštvaně oči. „Seznam hostů byl ale dlouhý... chvilku to potrvá... a s tím, co se teď děje..." „Mohl se tam dostat někdo, kdo nebyl pozvaný?" Zeptám se. „Ne. To určitě ne... ale... kdybys viděla někoho z té noci... poznala bys ho, ne?" Podívá se mi do očí. Hned přikývnu. „Jo... alespoň myslím, je to už skoro sedm let... mám to ale tak zaryté do paměti, že bych nezapomněla... toho chlápka u táty jsem poznala okamžitě..." šeptnu. „Takže sis ničeho podezřelého nevšimla..." „Právě, že ne... a nemyslím si, že tam byl... myslím, že mě chtěl jen rozhodit... já nevím..." povzdechnu si. Leo mě hned objímá. Přitáhne si mě pevně k sobě. „Zjistím, co budu moct..." šeptne. Hned několikrát přikývnu. Znovu si hlasitě povzdechnu. „Co je ta třetí otázka?" Zeptá se. Pokládá si hlavu na tu mou. Až takový výškový rozdíl mezi sebou máme. Mírně se pousměju. Má poslední otázka je totiž ta, kterou často pokládá on mě. A tentokrát já potřebuji slyšet odpověď. Neuvědomila jsem si, jak moc pro mě ta odpověď znamená. Jak moc ta otázka znamená. Uvědomila jsem si to teprve dnes.
A proto se zeptám: „Věříš mi?"