andREA 2

58

Policie mě přijela zatknout něco po páté hodině ráno. Mé tělo rozhodně nestihlo zregenerovat celou noc a bujaré oslavy, i když jsem je musela utnout v půlce. Ještě před tím, než si mě odvedli, jsem dvakrát zvracela. Brečela jsem Leovi v koupelně, že takhle nikam přece nemůžu. Nedokázala jsem sama dojít ani ke dveřím. Zvláštní změnou na tom však byl fakt, že Leo nakonec zvracel taky. Snad nikdy jsem ho neviděla tak bledého. Policie mi však moc času na rozkoukanou nedala a již po dvaceti minutách jejich trpělivosti mě soukali do auta, které řídil nějaký idiot. Rozhodně to nebyla poklidná jízda. Několikrát jsem je prosila, ať zastaví. Prý to budu muset vydržet na stanici. Poručte však slabému žaludku v tuto brzkou hodinu. Kdyby mě nechali prospat, možná by to nedopadlo tak příšerně. Stydím se ještě teď. Pozvracela jsem sedadlo přede mnou, samu sebe i část zadních dveří. Celou tu cestu mi zvratky stékaly po teplákovce, celou tu cestu se mi dělalo hůř a hůř z toho, že to mám na sobě. Myslela jsem, že v tom autě umřu. Není tohle bráno za projev omezování svobod? Moc se v tom nevyznám, upřímně ale doufám, že jo. Celou cestu jsem nemyslela na nic jiného než na to, jak mě na stanici bude čekat tlupa podprůměrně inteligentních novinářů, kteří budou hladově dychtit po každém obrázku pozvracené Rey Baiamonte. Už jsem v hlavě viděla ty titulky. Celosvětový trapas, ze kterého se nikdy nevzpamatuju. Policejní auto však zajelo do podzemních garáží a já, překvapena, že policie v Itálii něčím takovým disponuje, jsem tak měla naprosté soukromí. A světe div se, po příjezdu na stanici se mi nechtělo už zvracet ani jednou.
„Tady máte... převlečte se..." podává mi můj právník čistou mikinu a tepláky. Ani netuší, jak moc vděčná za to teď jsem. Mikinu jsem si vyzlékla už při příchodu, je tady ale taková kosa, že jsem si byla již posledních dvacet minut jistá, že tady umrznu. A nebo onemocním. Pořádnou chřipku jsem už dlouho neměla. Cítím ale v kostech, že odtud vyváznu přinejmenším s ní. „Jak dlouho už tu jsem?" Ptám se ho, zatímco se otáčí zády, aby mi dal soukromí na převlečení. Jak kdyby to mělo nějaký smysl. Vím, že tady jsou kamery. A taky moc dobře vím, že za tím sklem sedí několik vyšetřovatelů a sledují mě. Nejsem na výslechu poprvé. Zouvám si proto pomalu boty a tepláky si sundávám. Nestydím se. Alespoň v tom mě Bůh obdaroval. „Skoro šest hodin..." dívá se Stefano, můj nový právník, na hodinky. Leo mi poslal jednoho z jeho nejlepších právníků. Prý je pro tento případ Stefano Romano ten nejlepší. A navíc je to rodilý Ital, což mi samozřejmě imponuje. I přes náš obrovský věkový rozdíl si troufám říct, že je pohledný. Pokud mě přeci jen něco vztah s Leem naučil, tak je to právě to, že vnímám věk pouze jako hloupé číslo. Nic to přeci neznamená. Věkový rozdíl není překážka.
„Kdyby se aspoň něco dělo..." povzdechnu si a tepláky si oblékám. Nasoukám se ihned i do mikiny a vytáhnu si z pod ní vlasy. Hned se cítím opět o něco lidštěji. „Už můžete," řeknu tiše, jakmile se snažím opět nasoukat do bot. Stefano se na mě otáčí a pomalu si přisedne ke mně na židli. Prohrábnu si vlasy a tiše si povzdechnu. Dveře místnosti se hlasitě otevřou a dovnitř vstupují dva detektivové, kteří se mi byli již před nějakou dobou představit. Prý povedou můj výslech. Celý tento postup mi ale přijde tak moc zvláštní, tak moc nesprávný. Navážu proto oční kontakt s jedním z detektivů, ten přede mě však rázně postaví láhev obyčejné vody. Je to nějaká podprůměrná značka z automatu. Určitě bude zapáchat plastem. „Omlouváme se za to čekání, slečno Baiamonte. Už je vám lépe?" Ptá se druhý detektiv. Podívám se mu proto pomalu do očí. Mírně přikývnu. „Výborně. Máme na vás jen pár otázek, když půjde vše dobře, budete moct jít brzy domů," povídá dál. Já se však jen váhavě podívám na svého právníka, který pomalu přikývne. A tak jen trpělivě čekám, až ta celá šaškárna vypukne. „Proč jste přijela do Itálie, slečno?" Ptá se detektiv stále klidným a slušným tónem. „Měli jsme tady první zastávku našeho svatebního turné... včera," dodávám. „Přijela jste ale značně dříve a dle našich informací jste nepobývala v Římě..." „Ano... byli jsme se snoubencem v mé vile..." „Jaký byl důvod vaší cesty do Itálie?" Podívá se mi přísně do očí. Nad tím mírně povytáhnu obočí. Asi přestávám chápat to, do čeho se mě snaží dotlačit. „Dle našich informací, slečno Baiamonte, na vás byl vydán mezinárodní zatykač. Věděla jste to?" Povytáhne detektiv obočí. Krev mi ztuhne v žilách. Nechtějí mě snad usvědčit z tohoto. „Ano, ale... byl přece zrušený..." namítám zmateně. „Myslíte, že jde takový zatykač opravdu zrušit?" Povytáhne detektiv obočí. „Promiňte, ale mohl byste mi sdělit, z čeho přesně je má klientka obviněná?" Vyptává se hned Stefano. Detektiv se mu pomalu podívá do očí a mírně se pousměje. Tak falešný úsměv jsem neviděla už opravdu dlouho. „Zatím z ničeho..." odpovídá mu klidně. Ihned však otvírá papírovou složku před sebou. „Slečno Baiamonte..." odmlčí se krátce a přisune ke mně blíže fotografii. „Mohla byste mi popsat, co vidíte na této fotografii?" Ptá se klidně. Tázavě povytáhnu obočí a k fotografii sklopím pohled. Jakmile na ní zahlédnu ženy v celách v hlavní vile, svraštím obočí. Ta fotka je určitě pořízená dlouhou dobu zpátky. Nikdo z nich nebyl v tak dobrém stavu, když jsme je našli. „Spoustu žen... proč mi něco takového ukazujete?" Ptám se nechápavě. „Je vám něco na té fotografii povědomého?" Ptá se detektiv dál. Znovu se na ni zkoumavě zadívám. Snažím se všimnout si každého detailu, který by mohl být použit proti mně. Nic podstatného však nevidím. Naopak se zastavím na jedné z povědomých tváří. Mezi dívkami totiž zahlédnu jednu, kvůli které mi poskočí srdce. „Co tam vidíte?" Ptá se detektiv dál. Pomalu polknu. Snažím se vnitřně nepanikařit a nic si s ničím nespojovat. Proč byla u mě ve vile držena dcera zesnulé premiérky Itálie? Souviselo to s tím, že si děda před roky objednal u Lea její smrt? Udělal to nakonec opravdu on? Ví o tom něco? „Je mi povědomá tahle dívka..." řeknu váhavě a ukážu na premiérčinu dceru. Detektiv pomalu přikývne. „Victoria Bellucci, pohřešovaná dcera zesnulé premiérky Beatrice Bellucci. Něco jiného vám nepřijde povědomé?" Vyptává se dál. Pomalu k němu zvedám pohled a vrtím hlavou. Z hluboka se nadechne. „Slečno Baiamonte, tato fotografie je pořízena ve vaší vile..." řekne vážně. Nad tím se upřímně podivím. Znovu k fotografii sklopím pohled a mírně se uchechtnu. „Co prosím?" „Copak tu místnost nepoznáváte?" „Ne... vždyť... proč bych pro boha měla ve vile tolik žen?" Vykulím na něj oči. „To nám řekněte vy..." odpoví vážně. Znovu se na fotografii kouknu a znovu se uchechtnu. „Tohle je nějaký vtip? Nějaká zkouška?" Vyptávám se dál. „Ani zdaleka... copak vám to opravdu není povědomé?" Vyptává se detektiv dál a pokládá na stůl druhou fotografii, již vyklizené čisté místnosti. Mírně se nad tím zamračím. „Ne..." „Copak neznáte váš dům?" „Vlastním ho teprve chvíli... opravdu jsem neměla čas si projít každou místnost..." „Takže nepopíráte, že něco takového v domě skrýváte..." „Já rozhodně nic neskrývám. A kdybych v domě měla tolik žen, tak bych to snad věděla, ne?" „Teď jste mi sama řekla, že jste neměla čas si projít každou místnost..." „Ano, ale kamery máme v každé místnosti... mí lidé by mě na něco takového upozornili..." namítám. Druhý detektiv si mírně odkašle. „Víte, co se nachází v místnosti G-0387C?" Podívá se mi do očí. „Jako... v mé vile?" Ptám se. Pomalu přikývne. „No... sektor G slouží pro ochranku a... v Céčku bývají zasedací místnosti nebo jednací sály, tak nejspíš něco z toho..." „Jistá si nejste?" „Podívejte... ta vila má snad tisíc místností... když ještě patřila mému dědečkovi, měli jsme povoleno navštěvovat jen tři sektory... opravdu netuším... neznám každou místnost..." „Takže tvrdíte, že jste v sektoru G nikdy nebyla?" „Jistěže byla... ale nejspíš jsem všechny místnosti ještě neprozkoumala..." „A co místnost G-0387C? Tam jste taky nebyla?" Povytáhne obočí. Z hluboka se dlouze nadechnu. Hlavně na ně nesmím vyjet. „Podívejte... možná jsem tam byla, možná ne... upřímně vůbec netuším... nikdy jsem neměla důvod tento sektor zvlášť navštěvovat..." „Teď jste ale řekla, že jste tam byla. Trochu si protiřečíte, nemyslíte?" Ihned však detektiva probodávám pohledem. Na tyhle taktiky nejsem stavěná. Nemám na ně nervy. „Jestli mě chcete z něčeho obvinit, tak mě rovnou obviňte. Netuším, co se v té místnosti nachází, nechápu co má tohle celé znamenat ani proč bych sakra měla poznávat fotku nějakých žen... včera mi začalo svatební turné a jestli mi ho celé pokazíte kvůli nějakému křivému obvinění, budu žalovat já vás..." vyjedu naštvaně. Stefano mě ihned varovně chytá za předloktí. „Má klientka si potřebuje odpočinout," podívá se na ně rázně. Jeden z detektivů se ušklíbne. „Proč vám Frederico Baiamonte odkázal veškerý svůj majetek?" „To opravdu netuším," odseknu. „Nejste ani jeho pravá vnučka, proč by tedy něco takového odkázal vám a ne svému nástupci, vašemu otci, Danielovi?" Vyptává se detektiv dál. Z hluboka se dlouze nadechnu. Snažím se zase nevybuchnout. Podívám se pomalu svému právníkovi do očí. Zřejmě má strach, abych neřekla něco hloupého. A to mám i já. Promnu si unaveně oči. „Ptáte se mě na otázky, na které chci znát odpověď i já, pane..." šeptnu unaveně a pomalu k němu zvednu pohled. „Jaký máte vztah s vaším otcem?" Vyptává se hned dál. Nad tím se mírně zamračím. „Jak to s tímhle souvisí?" Podívám se mu do očí. „Prostě jen odpovězte..." odpoví. Já se mu však mlčky dívám do očí. Jak by se můj vztah s tátou dal shrnou jednou větou? To opravdu netuším. Tenhle vztah se tak jednoduše popsat nedá. „Nemusíte se bát, slečno, tyto informace jsou důvěrné... na veřejnost se nic nedostane..." ujišťuje mě druhý detektiv. Tiše si povzdechnu. „Náš vztah... není ideální..." shrnu jednoduše. „Zkuste to trošku rozvést..." „Nedá se to shrnout jednou větou..." namítám. „My máme čas," pousměje se na mě. Tiše si znovu povzdechnu. Krátce se zadívám do stěny za ním. Opravdu jsem nečekala, že tady budeme probírat zrovna tohle. „Unesl mě od mé pravé rodiny... jaký si myslíte, že máme vztah?" Povytáhnu obočí a podívám se každému z nich krátce do očí. „Unesl vás? To je závažné obvinění, slečno..." „Z ničeho ho neobviňuji... jen vám vysvětluji, jak to mezi námi je." „Pokud se nepletu, tak vás jako malou s bratrem adoptoval... děti často vnímají situace jinak než doopravdy jsou... kor pod stresem..." „Podívejte..." pokroutím mírně hlavou a tiše se zasměju. „Moc dobře tady všichni víme, že vás má můj otec podplacené, stejně jako vládu... pokud celé tohle divadlo hrajeme kvůli tomu, že vám nařídil se mě zbavit, tak přeskočme tu trapnou část, kdy děláte, že se na mě snažíte něco najít a už mě zatkněte. Stejně na mě nic nenajdete... nic jsem neudělala..." šeptnu poslední slova tak rezignovaně. Detektiv přede mnou se pousměje a fotky si schovává zpátky do složky. „Mám na vás poslední otázku, slečno Baiamonte," řekne detektiv s poklidem. „Říká vám něco jméno Roman Sorokin?" Povytáhne obočí. Pomalu přikývnu. „Vím, že je to nějaký obchodník... táta s ním kdysi uzavíral jakýsi obchod..." „Setkala jste se s ním někdy osobně?" „Ne... obchod byl od ženských vždy držen dál a v tajnosti... to je prý svět pro muže..." ušklíbnu se. „Víte, s čím obchoduje?" Vyptává se dál. Prý jen jedna otázka, no jasně. Zavrtím proto hlavou. Detektiv složku zavírá a poklidně se na mě podívá. „Můžete jít," řekne vážně a to mě upřímně překvapí. Povytáhnu šokovaně obočí. „Můžu?" Ptám se, zatímco se detektivové zvedají od stolu. Tohle je opravdu všechno? Trčela jsem tady tak dlouho jen kvůli tomuhle? Uteču tomu tak jednoduše? „Přejeme vám poklidné svatební oslavy, slečno Baiamonte," usměje se na mě detektiv a ihned mizí společně se svým kolegou za dveřmi. Tázavě se podívám na Stefana. Jejich rozhodnutí však samozřejmě vyvracet nehodlám.