andREA 2

68

„Bavíte se dobře?" Ozývá se vedle mě postarší muž ve stylovém zdobeném smokingu. Pomalu se na něj usměju. „Hlavní je, jestli se bavíte vy," kývnu na něj. Přísahala bych, že mi o něm už dneska Leo vyprávěl. Byl to někdo důležitý a určitě jsem ho viděla i v albu všech hostů, o kterých jsem si dnes ráno snažila načíst co nejvíce informací. Můj chabý mozeček má však prázdno. Ani ťuk. Vůbec netuším, kam ho zařadit. Politik? Byznysman? Aristokrat? „Na podobných událostech jsem skoro každý týden... musím ale říct, že ta vaše má jistý šmrnc... má vás," usmívá se na mě a krátce na mě mrkne. Ze všech přítomných Číňanů bych řekla, že má rozhodně nejmenší přízvuk. Netuším, jak na jeho slova reagovat a tak se jen pouze usmívám. Je vhodné, aby takhle mluvil k nastávající ženě Leonarda Kaluy? Leo by se nejspíš ohradil, kdyby tady byl. Ten je však dnešní večer v zajetí čínského prezidenta a od večeře se bavím spíše sama. „Jak se má Spike?" Ptá se muž najednou. Pozorně se na něj zadívám. To jméno jsem neslyšela tak dlouho. Už od něj nekupuji matroš několik let. Naposledy jsem ho snad viděla, když jsem ještě žila sama. S Lilou. „Promiňte, ale... kdo?" Vyletí ze mě. Muž se falešně usměje. „Myslím, že moc dobře víte," mrkne na mě a dlouze si upíjí ze své sklenice. Intenzivně sleduji každý jeho pohyb. Každý jeho pohled. „Prý jste byli dlouhá léta obchodní partneři... stýkáte se stále?" Povytáhne obočí. Zaraženě se mu dívám do očí. Ještě nikoho jsem neslyšela, aby kupce a prodejce drog někdo nazval obchodními partnery. Je to vtipné. Je to nebezpečné. Znamená to totiž, že lidi vně Státu rozumí jeho dění uvnitř více, než jsem si myslela. Že vědí mnohem víc. „Máte snad pocit, že někdo na mé úrovni tráví čas lidmi z Ghetta?" Povytáhnu uraženě obočí. „Takže ho znáte," usměje se. „Jistě, že ho znám. Není žádným tajemstvím, že jsem si svého života dlouho užívala... pak jsem ale dospěla a tahle fáze je už dávno za mnou," řeknu vážně. Muž krátce uhýbá pohledem a tiše se zasměje. „To, že změníte dodavatele, hned neznamená, že ta fáze pominula, slečno Reo... hlavně když je vašim novým obchodním partnerem otec vašeho dítěte..." usměje se znovu. „Proč se zajímáte o Spika?" Snažím se změnit téma. „Nezajímám se o mrtvé... zajímám se o ty, kteří by se k nim mohli brzy přidat..." mrkne na mě. Pozvedne sklenici a pomalu si s mou sklenicí přiťukne. „Na zdraví, paní Kaluo. Ať je váš život stejně tak dlouhý, jako život pana Spika," mrkne na mě a připije si. Zatímco ode mě poklidným krokem odchází a já probodávám jeho záda, Leo mě objímá kolem pasu a políbí mě na tvář. „Kdo to je?" Štěknu však naštvaně. Leo se tím směrem dlouze zadívá.
„Si Čhi-san, kandiduje na prezidenta v nadcházejících volbách..." odpoví klidně. Pomalu se mu podívám do očí. „Takže prezident tady chtěl být, protože..." „Protože politická kampaň, jo," ušklíbne se. „Je to souboj o naši podporu, která může být ve volbách klíčová..." vysvětlí mi. Chápu, že podpora nejbohatšího muže světa, je opravdu zásadní. Vyhrožování jeho ženě ale není tou správnou cestou, nebo se pletu? Nejednalo se o výhružku? „O čem jste se bavili?" Zeptá se mě však. „Můžeš mi něco zjistit?" Opáčím. Překvapeně povytáhne obočí. „Jasně..." usměje se. „Jde o jednoho dealera z Ghetta... Spika... zajímalo by mě, jestli dělá pro Číňany..." „Nedělá..." odpoví Leo hned. Mírně se však zamračí. Zřejmě ho zajímá, proč se zase zajímám o drogového dealera. „A pro koho teda dělá?" „Pro nikoho... je už několik let mrtvý..." šeptne. Podívám se mu pomalu do očí. Mírně mi poskočí srdce. „Leonardo..." ozývá se však vedle nás, můj mozek ale nestíhá všechno tak rychle zpracovat. „Pane Chu..." usmívá se hned Leo vřele na prezidenta, já stále zaraženě jen zvedám pohled. „Dovolte mi vám představit mou snoubenku Reu... Reo... pan prezident Chu," položí mi Leo jemně ruku na záda. Stále zaražená se pokusím o úsměv. Prezident ke mně natáhne v pozdrav ruku a já ji s mírnou poklonou přijímám. „Je mi ctí, že vás poznávám, pane prezidente," vřele se na něj usmívám. „Máte moc krásné jméno... mé dcery se vždycky chtěly jmenovat jako vy," usměje se na mě vlídně. Nad tím se nervózně zasměju. „Vážně?" Povytáhnu překvapeně obočí. „Pokud se nemýlím, není moc obvyklé... mohu se zeptat, zda má nějaký význam?" Zvídavě si mě prohlíží. Zmateně se krátce zadívám na Lea. Co tím myslí? Musí snad v Číně jména něco znamenat? „To netuším... nejspíš to nic neznamená..." pousměju se. „Budeme se pak muset zeptat vašeho otce," usmívá se na mě zářivě. Povytáhnu mírně obočí. „Znáte se s mým otcem?" Podivím se. Leo mě tiše pohladí po zádech. Nejspíš se bojí, že řeknu něco hloupého. A když je na stole téma ohledně Daniela, nejsme od toho rozhodně tak daleko. „Jsme dlouholetí přátelé..." přikývne vážně.
„Je docela nešťastné, do jaké situace se dostal... udělám vše, co je v mých silách, abych vám pomohl dostat otce ven..." podívá se mi vážně do očí. „Děkuju... moc si toho cením," pokloním se mu mírně. Ihned se zářivě usmívá. Hlavou se mi však honí úplně jiné věci. Rozhodně nepociťuji vděk. Bojím se. Pokud má táta podporu čínského prezidenta, nemůže to věstit nic dobrého. „Připijete si s námi?" Pozvedne Leo obočí a od procházejícího číšníka nám každému podává sklenici vína. „Moc rád... máte tady opravdu výborné víno... je z Toskánska?" Pozvedne prezident obočí. Se sklenicí mírně zakrouží a k vínu si přičichne. „Je z našich rodinných vinic," usmívám se na něj. Jestli jsem na něco opravdu hrdá, tak je to naše rodinné víno. Je to snad to jediné dobré, co z naší rodiny zůstalo. Jestli se to dá vůbec rodinou nazývat. „Až vašeho otce zase potkám, vezmu si od něj zásobu," mrkne na mě. Leo však v podivné atmosféře pozvedne sklenici. „Jsme rádi, že jste se k nám připojil na naší oslavě, pane prezidente," pronese Leo vážně.
„To mně je potěšením, vidět tak dva krásné, mladé a úspěšné lidi, oslavovat lásku jeden k druhému... jak říká přísloví: Láska obměkčí i ta nejtvrdší srdce. A jsem opravdu moc rád, že Baiamonte dokázala obměkčit neproniknutelné srdce Kaluovo," pronese básnicky. Nervózně si vyměním s Leem pohled a v ještě podivnější atmosféře si všichni přiťukneme. Ve zvláštním tichu si připíjíme a já cítím, že tohle už rozhodně nemůže být divnější. Jak kdybych si s prezidentem neměla co říct. Už dlouho jsem nezažila, že by konverzace až tak vázla. Až tak se dřela. A rozhodně mezi námi napětí neustupuje. Všichni dlouze mlčíme a sami tak nějak netušíme, kde navázat. Jaké téma nadhodit, aby nebylo nevhodné, či trapné. Aby k tomu měl každý co říct. „Rád bych vás měl ve svém štábu při volbách," otočí se však prezident k Leovi a mně se tak trochu uleví, že nemusím nic vymýšlet. „Nemícháme se do politiky, pane Chu," odpoví Leo sebevědomě. „A není to trochu škoda? Muž jako vy by mohl ovlivňovat dějiny..." „Proto si dávám pozor na to, s kým spojují své jméno..." odpovídá mu Leo s mírným úsměvem. Prezident Chu se nad tím pousměje. „Mohl byste svět utvořit dle svého... to vás neláká?" Pozvedne prezident obočí. „A kdo říká, že tak nečiním?" Povytáhne Leo obočí. „Ne všechny tahy musí být viditelné... ty nejmocnější partie se odehrávají mezi slepými... ale to jistě moc dobře víte, pane prezidente... vaše poslední kampaň byla protkaná velice zajímavou cestou..." „Historie se neptá na to jak... ale zajímá ji kdo, kdy a co. Nepotřebuji být znám jako ten muž, který se bál rozehrát partii, pane Kaluo." „Je smutné, že to říkáte z pozice, ze které nedokážete ani s jistotou říct, zda je partie již dávno rozehraná... vaše pravomoci vám svazují ruce..." Tahle konverzace se rozvinula velice rychle velmi nebezpečným směrem. A mně je najednou tak zvláštně. Opět se cítím nesvá, nervózní. Co všechnou jsou jen plané výhružky a co všechno nás může stát život?
„Velice zajímavý rozhovor, pane Kaluo... řekl bych, že zrovna vy budete politiku chápat ze všech nejvíce, když se sám kvůli ní ženíte s dcerou vašeho nepřítele." „Přátele si drž u těla a nepřátele ještě blíž. Nemyslím si, že vás přátelství s mým otcem něco naučilo, pane prezidente..." slyším se říkat najednou. Z tohoto bude opravdu velkej průser. Srdce se mi silně rozbuší, začne mi v žilách proudit ten správný adrenalin. Tohle mě začíná konečně bavit. Prezident se na mě zářivě usmívá. „Jste přesně taková, jako se o vás říká... škoda, že vás otec nenaučil více... věděla byste, že i jen fotka s vámi dvěma, dokáže značně zamíchat s kartama..." „O tom, co dokáže pár fotek, by vám můj otec mohl vykládat sám..." odpovím vážně. Leo si však výrazně odkašle a pousměje se. „Děkujeme za vaši debatu a názory, pane prezidente... pokud dovolíte, rádi bychom pozdravili i ostatní hosty," Leo se mu uctivě pokloní, já však ne. S falešným úsměvem se na něj naposled podívám, Leo mě však již chytá za ruku a poklidným krokem se mnou vykročí na opačnou stranu místnosti. Z hluboka se dlouze nenápadně nadechne, já však již poznávám, kdy se snaží zkrotit své vnitřní zvíře. „Přehnala jsem to?" Ptám se hned. „Všichni jsme to trochu přehnali," utrousí, ihned však s úsměvem vítá dalšího hosta. Na tohle kolečko opravdu připravená nejsem. „Kime, rád tě zas vidím," Leo mou ruku pouští a s radostí se zdraví s drobnějším mužem. Možná by to mohl být korejec či japonec. Nikdy jsem mezi nimi moc rozdílu nepoznala. „Je to už doba... možná i deset let?" Povytáhne muž obočí a zářivě se na něj usmívá. „Jo... nejspíš... Kime, tohle je má Rea... Reo, Kim, dělali jsme spolu pilotní průkaz... a taky kapitánský..." usměje se. Kim však k mému překvapení bere mou ruku do té své a s mírným předklonem mi hřbet ruky políbí. Nad jeho gestem se krátce podivím. „Moc rád vás konečně poznávám," usmívá se na mě. Mou ruku pouští a podívá se mi do očí. „Leo mi o vás často vykládal, když jsme si volali... to už bude taky spousta let..." usměje se na něj. „Nemusíš vykecat hned všechno," odfrkne si Leo mírně. Kim se hned zasměje. Mírně se pousměju, ihned mě však zasáhne podivná nálada. Podivná skleslost. Uvědomím si totiž, že mě Leo celou tu dobu seznamuje se svými přáteli. S lidmi, kteří ho doprovázeli životem, kteří ho podporovali nebo mu v různých částech života stáli jen po boku. Já ho nemám s kým seznámit. Koho vlastně mám? Koho jsem kdy měla? Tima, svého nenahraditelného falešného bratra, který by mě teď nejspíš vyměnil za jakoukoliv výhodu v jeho životě. Nica a jeho rodinu. Daniela, falešného otce. Grega, se kterým jsem se propíjela nocí. Stovky mužů, od kterých jsem často ani neznala jména a jen jsem se na noc potřebovala ztratit v jejich náruči. Měla jsem Cassandru. Měla jsem Paulu a Phila z Inku. Měla jsem Steph, která mě teď nejspíš nesnáší. Byl v mém životě někdy vůbec někdo jiný? Evans. Ten mi vlastně tehdy trochu přirostl k srdci. A jak teď začínám postupně zjišťovat, tak nejspíš i Erick. Strávila jsem s ním tolik let. Není tady ale snad nikdo, s kým bych mohla Lea seznámit já. Na nikoho si nevzpomínám. Daniel byl totiž vždy tak přísný, co se našich přátel týče. Teprve teď, zpětně, si uvědomuji, jak moc naše soukromí kontroloval. A můj ztroskotaný vztah s Robertem je tomu vlastně důkazem. Můj vztah s Leonardem je však i důkazem toho, že cesta se dá vždy najít. „Zlato... posloucháš mě?" Ozve se vedle mě a cítím, jak mě Leo jemně objímá kolem ramen. Krátce se mu podívám do očí. „Omlouvám se... zamyslela jsem se..." podívám se omluvně i na Kima. Ten se jen usměje. „V pohodě... chápu, jak náročné tohle turné musí být... já jsem unavenej každý Vánoce a to jen s dětma obcházíme všechny příbuzné a vyzvedáváme dárky... taky to je takové malé turné, tohle si ale nedokážu představit," ušklíbne se. „Slavíš Vánoce?" Podiví se hned Leo. „Jo... Oliwia je Polka, takže... slavíme po evropsku..." usmívá se. „Máte děti?" Povytáhnu mírně obočí. Pomalu přikývne a založí si jednu ruku do kapsy. „Dvě holky a jednoho kluka... taky máte syna, viďte?" Podívá se mi do očí. Smutně přikývnu. „Dost se mi po něm teď stýská... byla bych nejradši, kdyby tohle mohl zažívat s námi, na to je ale ještě příliš malý..." šeptnu. „Smím se zeptat, kolik mu je?" „Osm... je to už pořádný rošťák..." pousměju se. „Tak má po kom být, když se podívám na Lea..." ušklíbne se a plácne ho ze srandy po ruce. Pomalinku sklopím hlavu a pousměju se. „Leo je úžasný táta... přála bych si, aby nemusel vychovávat jen jednoho rošťáka," podívám se pomalu Leovi do očí. Věnuje mi velmi dlouhý vážný pohled. Určitě tuší, proč to říkám. Určitě ale ještě nezměnil názor. „Jak znám Lea, budete oba rádi, když se zastavíte u dvou," ušklíbne se Kim znovu. Leo se nad tím mírně pousměje, i když vím, že to není moc upřímné. „Upřímně teď nezažíváme zrovna lehké období... ale snad už bude brzy vše lepší..." podívá se Leo na Kima. „Slyšel jsem... tvého bráchy je mi moc líto, je to opravdu moc fajn kluk..." „Díky... dost nás to zasáhlo..." přizná Leo sklesle. Pomalinku si opřu hlavu o jeho rameno a pohladím ho po zádech. Vedle nás se však hned zjeví Kenai a já s ním krátce navážu oční kontakt. Povytáhnu mírně obočí, od Lea se odtáhnu a zatímco on se dál baví s Kimem, já o několik kroků poodejdu. Kenai se i tak však ke mně nakloní a ústa si zakrývá rukou, aby se mu nedalo odezírat ze rtů. „Volá vám Tatu, jde o vašeho syna... prý je to naléhavé..." řekne vážně. Prudce se mu podívám do očí. „Stalo se něco?" Ptám se zhrozeně. „Pojďte," kývne však Kenai směrem k místnostem, které si Leo smluvil na případné pracovní schůzky. Neohlížím se a rovnou rychlým krokem k místnostem vykročím. Srdce mi buší, nedokážu se ani soustředit na své okolí a tak málem cestou narážím do několika hostů, kolem kterých procházím. Kenai vždy zachrání situaci. Mně se však toho hlavou honí tolik. Co když je zase nemocný? Co když byl zase zlý nebo se mu něco stalo? A co hůř, co když se tam stavil Dante? Neprovedli mu Samovi kluci něco? Nevymýšlí zase blbosti? V rychlostí blesku vcházím do místnosti, ke které mě Kenai navádí. Vevnitř již čeká jiný muž, který drží telefon v ruce. „Předávám paní Baiamonte," ozývá se muž přede mnou a rychle mi telefon podává do ruky. Ihned si ho roztřesenou rukou přikládám k uchu. „Tatu, co se děje? Stalo se něco? Je Tom v pořádku?" Vyhrknu ze sebe v mžiku. Tatu se na druhé straně dlouze nadechne. „Omlouvám se, že vás ruším na turné... máme tady však bohužel mimořádnou situaci..." mluví nervózně. Je celý nesvý. „Co se děje?" Zopakuji nervózně. „Tommaso utekl. Už je to skoro dvanáct hodin, co ho zachytila kamera na jihozápadě pozemku, jak utíká pryč..." hlesne nakonec. Zatemní se mi krátce před očima a zatočí se mi hlava. Kenai mě v rychlosti podpírá a pomůže mi pomalými kroky dojít ke křeslu, na které se následně posadím. Zapomenu však dýchat. V šoku mi snad zapomene i tlouct srdce. „Posílil jsem hlídky, prohledáváme okolní lesy a hledáme jakékoliv stopy... děláme vše, co je v našich silách..." „Můžete mi vysvětlit... jak desítkám ozbrojeným mužům může utéct osmileté dítě?" Hlesnu bezmocně. „Přijímám za to plnou zodpovědnost, m-" „Mně je tvoje zodpovědnost úplně u prdele!" Slyším se řvát z nenadání. Slzy se mi hrnou do očí, srdce se mi silně rozbuší. „Jestli ho do hodiny nenajdete, přísahám, že nechám popravit každého, kdo měl zrovna směnu. Je to malej kluk, je sám... je... jak vám mohl sakra..." zlomí se mi hlas. Mám chuť řvát, ale nedokážu to. Cítím se tak bezmocná. Tak zoufalá. Musím se tam hned dostat. Musím něco přeci udělat, nemůžu tady jen tak sedět. Slzy mi zběsile stékají po tvářích. Prudce se postavím a začnu pochodovat sem a tam. „Netušíte, kam by mohl jít?" Ptá se Tatu bezradně. Tiše zavzlykám a potáhnu se za vlasy. Prudce zavrtím hlavou, jak kdyby mě Tatu mohl vidět. „Najděte ho... za hodinu chci mluvit už s ním..." zavzlykám zoufale do telefonu, který hned prudce podávám Kenaiovi. S hlasitými vzlyky si zoufale čupám a zabořím hlavu do dlaní. Celá se třesu. „Mám zavolat pana Kaluu?" Ptá se Kenai opatrně. Já mu však nejsem schopná odpovědět. Nejsem schopná myslet na cokoliv jiného než na to, jak moc je Tom sám. Jak jsem ho opustila, jak jsem se mu málo věnovala. Málo jsem mu telefonovala. Měla jsem ho vzít s sebou nebo zůstat s ním. Bylo přeci jasné, že tohle turné nemůže zvládnout. Proč jsem jen musela odjíždět? Proč všechna ta rozhodnutí musí být tak těžká? Proč je život tak moc nemilosrdný? Proč musím být zrovna já matka?
„Zlato... co se děje?" Slyším nad sebou, jeho ruce mě ihned objímají. Mé tělo to však již nevydrží a sedám si nechtěně na zadek. Nohy se mi rozjedou a já padám dozadu. Leo mě rychle zachytí a vtáhne do náruče. Zabořím mu hlavu do hrudě a hlasitě zavzlykám. Sotva popadám dech.
„Ššš... copak se děje?" Zašeptá mi do vlasů. Mé tělo se však začíná třást až moc. Poznávám, kdy se mi to začíná vymykat kontrole a tohle je právě jeden z těch momentů. Soustředit se na dech, soustředit se na nádech a výdech. Přesně to se mi vůbec nedaří. „Co se stalo?" Slyším Lea ptát se ostatních. „Vypadá to, že se zřejmě ztratil Tommaso..." odpoví jeden z mužů. „Jak jako ztratil?" Vyjíždí Leo přísně. „Prý utekl..." hlesnu skrz vzlyky. Leo mě však rychle pohladí po zádech a políbí mě do vlasů. Z hluboka se naštvaně nadechne. „Cole, vytoč mi Stuarta," zavrčí naštvaně. Přesto je však jeho dotek tak jemný, tak starostlivý a pečlivý. Jemně se ode mě odtáhne a rychle mi setře slzy z tváří. Podává mi kapesník. „Najdu ho... neboj se..." podívá se mi do očí. Já však znovu zavzlykám. „C-co když se mu něco stalo?" Vzlyknu zoufale. „Co když táta... co když Dante..." zlomí se mi hlas. Leo však prudce zavrtí hlavou. „Určitě si šel hrát jen za klukama... znáš to, pořád vymýšlí blbosti... určitě je v pořádku," políbí mě krátce na čelo. „Stuart na telefonu, pane..." ozývá se Cole pevným hlasem. „Zjistím, co se dá... ty se teď musíš uklidnit, dobře?" Šeptne. Pomalu se zvedá a telefon si od Cola přebírá. „Postarej se o ni. Dejte jí něco na uklidnění..." slyším ho pak říkat.