andREA 2

9

„Máš je zavřené?" Zeptám se znovu až připitoměle moc dětským hláskem. „Mám," odpoví Tomasso otráveně. A já se mu vlastně ani moc nedivím.
Nesu ho na rukách pomalými krůčky do obýváku. Ben se na mě mírně zamračil, když viděl, jak ho zvedám. Prý bych se neměla namáhat, kvůli mému rizikovému těhotenství. Omezila jsem ale už cigarety a alkohol. Své dítě rozhodně kvůli jinému dítěti omezovat nehodlám. A tak Benův pohled ignoruji a otráveného Toma nesu za ostatními. Všichni trpělivě vyčkávají, až se s Tomem posadím na gauč. Přímo před obrovský, třípatrový dort s figurkou Spider-Mana. Je mnohem luxusnější než ten, který dostal loni. Než mu však stíhám pošeptat, aby oči otevřel, sám tak netrpělivě učiní. „Všechno nejlepší!" Zařvou všichni, Stephanie ale slyším rozhodně ze všech nejvíc. A následně Toma, který nadšeně vykvikne, seskočí mi z náručí a začne všude kolem zběsile poskakovat, jak kdyby mu byly zase tři. Veškerá rozvaha, klid a jeho moudrost šly opět tatam. Znovu nadšeně vykvikne a podívá se na mě, zda se mu to opravdu nezdá. „Podívej, co mám..." usměju se zářivě. Leo mi zrovna podává dvě láhve Tomova oblíbeného šampaňského. Toho, které si tak moc přál loni a já na něj neměla peníze. Víc než kdy jindy si v tento den uvědomuji, jak moc a jak rychle se nám život za ten rok změnil. A jsem tak moc vděčná. Za všechno. Za všechny. „Vínečko!" Vykvikne znovu nadšeně a hned mi jednu láhev bere z ruky. Ben nad tím vyprskne smíchy. „Vínečko? To tě naučila říkat maminka, co?" Ušklíbne se. Tom ale jen zavrtí hlavou. Snažím se k Benovi poslat varovný pohled, už je ale pozdě. „Lila. Přijde dneska? A strýček Nico?" Podívá se mi svým nadšeným kukučem do očí. Sam si mírně odkašle a protáhne se kolem nás. Slyším ho utrousit, že skočí pro skutečné vínečko. A já v tu chvíli úplně zamrzám. Vůbec nevím, co bych Tomovi na to měla říct. Samotné mi je z toho totiž tak moc smutno. Žádné jeho narozeniny ani jeden z nich nikdy nevynechal. Každý rok jsem alespoň trošku cítila, že jsme my čtyři rodina. Že patříme k sobě. „Vždyť ti dědeček říkal, že odjeli pracovat do zahraničí..." zašeptám a přeskočí mi při tom mírně hlas. „Nico se ale vždycky na moje narozeniny vrátil..." špitne smutně a sklopí hlavu. Významně se podívám na Lea a kývnu mírně k dárkům. Vím, že se Tom nechá jednoduše rozptýlit. Musí ho ale teď rozptýlit někdo jiný. „Zkusím mu potom zavolat, dobře...?" Slíbím mu s úsměvem. Tomassovi se hned rozzáří očka. „No ne... tak velký dárek a nikdo ho nechce... asi si ho budu muset nechat..." povzdechne si Leo smutně. Načasoval to perfektně. Tom úplně na Nica s Lilou zapomíná. Rychle obíhá stůl a skáče Leovi do náručí. Šťastně se nechává obklopovat dárky, které mu ostatní donesli. A že jich je. „Ty si asi dáš to dětské vínečko, co?" Ušklíbne se na mě Sam, zatímco dětský šampus otevírá. Pomalu přikývnu. Prohrábnu si vlasy a z hluboka se nadechnu. Postavím se. „Klid... " šeptne ke mně Sam mírně. „Jsem klidná..." odpovím šeptem, i když vím, že je to lež. Tom si vždycky umí najít otázku, kterou mě rozhodí. „Mami, mami, koukej!" Vykřikne nadšeně. Nad hlavu nadšeně zvedá velké auto na dálkové ovládání. Přesně ten model McLarena, do kterého se v Leově garáži zamiloval nejvíc. Usměju se. „Teda... ty máš vlastní auto už v šesti..." usměju se na něj. „Je to jen hračka, mami," odpoví a protočí očima. Nad jeho poznámkou se hned všichni zasmějí. Tom si ale už proráží cestu davem a běží rychle k terase. „Jdu ho vyzkoušet!" Rozkáže nadšeně. „Jdu za ním," zasměje se Leo mírně. Pousměju se. Natáhnu se hned pro nalitou sklenici dětského šampaňského. „Viděl jsem, jak ti ta ruka cukla k vínu," ušklíbne se Ben pobaveně. „Nemoct pít alkohol je to nejhorší..." postěžuju si. Hned si ze sklenice usrknu. Je v tom tolik cukru, že mám pocit, že Tomasso rozhodně dnes neusne. „Co budeš chtít pít na svatbě?" Zeptá se Steph okamžitě. „Co nabízíte?" Povytáhnu obočí. „Neboj, bude dost na výběr... už je to zařízený..." mrkne na ni Ben mírně a na mě se pousměje. „Nevezmeš to?" Otočí se na mě ale hned Samuel. Zmateně se na něj podívám a povytáhnu obočí. Pomalu mi ukáže na zvonící telefon v kuchyni. Nic jsem neslyšela. Proč jsem nic neslyšela? Samu pro něj klidným krokem dojde a nakonec mi ho podává. Cizí číslo. Může to být táta? Určitě to bude táta. Vzhledem k tomu, co je dnes za den, určitě to je on. „Nevezmeš to?" Povytáhne Samu jen obočí, když svou otázku opakuje. Krátce se na něj podívám. Hned znovu stočím pohled k telefonu a zvedám se. Zamířím hned do chodby opodál, abych ostatní nerušila svým rozčílením, které určitě přijde. Než však ale stíhám za roh zajít, hovor zvedám. Z hluboka se nadechnu. „Popřej našemu synovi všechno nejlepší," ozve se z telefonu cizí mužský hlas. Ta slova mě donutí se hned zastavit. „P-prosím?" Vykoktám mírně. Volající však hovor hned pokládá. Zmateně se na telefon podívám, zda to doopravdy položil. „To bylo rychlý... kdo to byl?" Zeptá se mě Samu hned. Pomalinku se na něj otočím. „Reo...?" Ozve se však Ben. Rychle znovu sklopím pohled k telefonu a číslo znovu rychle vytočím. „Volané číslo neexistuje," ozve se téměř okamžitě v telefonu. A mě poskočí srdce v hrudi. Tak moc. Chytnu se šokem za pusu a snažím se nepropadnout panice. Určitě to byl jen nějaký žert. Táta najal někoho, aby si ze mě vystřelil. Nebo... ne? „Reo," zopakuje Ben důrazně. Zatímco si mě Sam měří pohledem, Ben ke mně dochází. „Co se děje?" Šeptne. Já ale hned uhýbám pohledem. „Potřebuju na vzduch..." šeptnu jen. Hned se otáčím a rychlým krokem zamířím ke dveřím. Vím, že od svých problémů poslední dobou jen utíkám. Jinak to ale teď nezvládnu. A tenhle přihlouplý žert, který má na svědomí určitě táta, mi dává pocit, že nic nezvládám. Alespoň tedy doufám, že se jedná o žert. Kdyby ne, přišla bych o rozum. Zbláznila bych se strachy.
Otvírám dveře ven a rychle vycházím na čerstvý vzduch. Z hluboka se několikrát nahlas nadechnu a dveře za sebou s prásknutím zavírám. Potáhnu se za vlasy. „Kurva... kurva, kurva, kurva...!" Zařvu zoufale. Mám chuť do něčeho praštit. Mám chuť brečet, mám chuť řvát. Vždyť má Tomasso dnes narozeniny. A on to ví. Jen toho využívá. Kdybych na něj měla číslo, hned mu zavolám. Sama ale nevím, co bych mu řekla. Možná to, že je kretén. A že ho nesnáším. Z celého srdce, tak moc ho nesnáším.
Popojdu ke schodům a nakonec se na ně posadím. Promnu si zoufale rty a zadívám se do dáli. Z hluboka a pomalu se nadechnu. Zavřu oči. Potřebovala bych, aby začalo pršet. Abych mohla vejít do deště a voda veškeré mé problémy smyla pryč. Veškerou krev, kterou stále na sobě cítím. A nikdy cítit nepřestanu. Veškerou vinu.
„Chceš si promluvit...?" Ozve se klidný Leův hlas za mými zády. Nevím, kdy sem přišel a jak dlouho tam stojí. Bylo mi ale jasné, že za mnou někdo přijde a začne se zase až přílišně starat. „Ne..." odseknu šeptem. „Měla bys o tom ale s někým mluvit..." „Leo," řeknu důrazně. Pomalinku se na něj otočím. „Nechci se pohádat... tak... běž prostě pryč..." odseknu mírně. Otočím se k němu zase zády a promnu si oči. „Proč... bychom se měli pohádat?" Zeptá se překvapeně. Na tohle mu ale neodpovím. Sama totiž cítím, jak ve mně ten vztek roste. A částečně je to vztek i na něj. Už pár dní si ho v sobě nosím. „Co se děje...?" Dochází za mnou a posadí se na schody vedle mě. „Poslední dny se mnou vůbec nemluvíš..." zašeptá. Já se na něj ale ani nepodívám. „Protože s tebou mluvit nechci..." odseknu šeptem. „Je to... kvůli těm nočním můrám, co máš...?" Zeptá se opatrně. „Cože?" Svraštím obočí a přeci jen se na něj podívám. „Vím, že máš špatné sny..." „Jak ty to můžeš vědět? Skoro vůbec nejsi v noci doma..." „To není pravda... jen tě nechávám spát, když dorazím..." natáhne se pro mou ruku, já s ní však ucuknu. Z hluboka se nadechne. Snaží se zůstat klidný. „Tak co jsem udělal?" Zeptá se už mírně podrážděně. „Evidentně jsi na mě naštvaná... tak mi aspoň řekni proč..." „Prý jsi vůbec nebyl v Itálii... když jsi tam jel pro Tomasse..." vyklopím ze sebe hned. Tolik dní toužím si s ním o tom promluvit. A nebyla žádná vhodná chvíle. Ani jedna. „Kdo ti to řekl?" Opáčí na to klidně. Nad tím se uchechtnu. Takže je to pravda. „To je snad jedno, ne...?" Šeptnu a podívám se mu do očí. „Tady jde o to, že jsi mi lhal..." „Nikdy ses mě neměla ptát na to, jak jsem Tomassa dostal zpátky... a tady teď jsme..." pokroutí mírně hlavou. „Jsem s tebou zasnoubená, Leo. Uvědomuješ si to vůbec? Řekla jsem ano na život s tebou, ale tohle mě bude čekat? Jenom lhaní?" „Prosím tě nepřekrucuj to takhle..." uchechtne se a protočí očima. „Já nic nepřekrucuju. Říkal jsi mi, že uděláš cokoliv, abys ho zachránil..." „Ano. A to jsem taky udělal. Kvůli tobě. Kvůli tobě jsem poslal tucet chlapů do Itálie s mojí ochrankou, aby si všichni mysleli, že jsem tam. Kvůli tobě jsem ti lhal, protože jsem věděl, že se Daniel bude snažit zjistit, kde doopravdy jsem. Celou dobu jsem věděl, že Tomasso je tady." „Ale prosím tě... proč jsi mi to teda neřekl, co?" Povytáhnu naštvaně obočí. „Protože neumíš lhát. Daniel by tě prokoukl během vteřiny... a ty bys o Toma přišla... to bys chtěla?" Zeptá se naštvaně. Podívám se mu do očí. Vzpomenu si na Timova slova o tom, že se mnou Leo jen manipuluje. A já vlastně nevím, kdo z těch všech lidí kolem mě má pravdu. Zoufale svraštím obočí. Nahrnou se mi slzy do očí. „Zabila jsem svého kamaráda, Leo..." zlomí se mi hlas. „Jen kvůli tomu, že jsi mě tam poslal..." vyčtu mu. Skrz slzy se mu podívám do očí. Chytne mě hned za ruku. Tentokrát neucuknu. „Kdybych ti tehdy řekl, že abys dostala Toma domů, je potřeba ho zabít... udělala bys to? Kvůli Tomovi?" Zeptá se. Z hluboka se nadechnu. Nakonec ale několikrát přikývnu. „Tak v čem je rozdíl?" Zašeptá. Pohladí mě palcem po ruce. „V tom, že jsi mi lhal... v tom, že jsem myslela, že jsem sama... že jsi v Itálii a nevíš o nás... v tom, že jsem ho zabila bezdůvodně..." vzlyknu. Leo mě hned objímá kolem ramen a vtáhne si mě do náruče. Hned si o něj zoufale opírám hlavu. „Pokud vás mám ochránit, budu ti muset často lhát..." zašeptá. Pohladí mě několikrát po rameni, já ale odmítavě zavrtím hlavou. „Lžu ti... ale jen když musím. Kdybych ti tehdy nelhal, Tomasso teď slaví narozeniny sám..." zašeptá. Já v reakci jen tiše zavzlykám. „Já jsem k tobě upřímná vždycky..." vyčtu mu s bolestí v hlase. „Oba moc dobře víme, že to tak není úplně pravda..." zašeptá mi do vlasů. Mírně se zamračím a odtáhnu se. Podívám se mu do očí. Vidím na něm, že ví něco víc. Víc, než jsem mu řekla. „Samuel?" Zeptám se tiše. Pomalu jen přikývne. Možná proto si tiše zanadávám několik italských nevhodných poznámek. Doufám, že jim všem nerozuměl. „Zabiju ho..." šeptnu. „Jak ti mám pomoct, když se mnou nemluvíš?" Zašeptá. Pomalinku sklopím pohled. Tiše si povzdechnu. „Máš svých problémů dost... nepotřebuješ ještě ty moje..." šeptnu. „Reo..." povzdechne si a chytne mě za tváře. Pomalinku se na něj znovu podívám. „Budeme se brát... to znamená, že na tvoje problémy už nikdy... opakuju nikdy nebudeš sama. Tvoje problémy jsou naše problémy. Tvoje pocity jsou naše pocity. Tvoje obavy jsou naše obavy. Každičký špatný sen, každá špatná nálada... všechno je i moje starost... protože mi na tobě záleží a nepřežil bych, kdyby ses trápila. Do konce svýho života budu dělat všechno pro to, aby ses měla dobře..." šeptne. Pomalinku přikývnu, vlastně ani nevím proč. Hned ho ale objímám kolem krku a přitáhnu si ho pevně k sobě. Hned mi dochází, že bych mu měla říct o tom hovoru před chvílí. Ale zatím si i tohle nechávám pro sebe.