andREA 2

21

„Tome, dones mi ten špinavý hrníček...!" Zařvu už rozčíleně. Dnes mě celý den neposlouchá, už od rána. Pouští si nahlas televizi, odmlouvá mi, je drzý. Dokonce mi řekl, že by mu beze mě bylo líp. „Dones si ho sama!" Odsekne, zatímco hraje hry na PlayStationu. Z hluboka se dlouze nadechnu. Tohle chce klid. „Jak to se mnou mluvíš?" Zeptám se klidným hlasem. Tom se ale z gauče zvedá, naštvaně odhazuje ovladač od PlayStationu do zdi a rázným krokem odchází pryč. „Kam to jako jdeš?!" Křiknu za ním a hned za ním vykročím. „Někde, kde nebudeš ty!" Křikne za mnou rozčíleně. „Tome!" Napomenu ho. Naštvaně se k němu napřáhnu. Z ruky mi vyletí nůž, na který jsem úplně zapomněla. Tom se na mě krátce otočí. Nůž se mu zabodává do oka, přesně tak, jak tomu muži v letadle. Jeho malé tělíčko padá bezvládně k zemi a mnou projíždí silná vlna zděšení.
Prudce se probouzím, vyděšeně. Tělo je ale moc slabé na to, abych začala panikařit. A tak se jen mlčky snažím zprocesovat to, co se právě událo v mé hlavě. Nemůžu na to přestat myslet. Vidím ten nůž zabodlý v Tomově hlavě. Vidím krev, jak mu stéká po malé dětské tvářičce. Vidím, jak mrtvý padá k zemi.
„Zlato?" Zaslechnu hlas. Několikrát slabě zamrkám. Teprve teď si uvědomuji, že mě někdo drží za ruku. Teprve teď cítím tu tíhu mého těla. Cítím pohlazení po hřbetu ruky. Slyším pípání přístrojů. Slyším bzučení zářivek. Cítím všechno tak moc. I to, jak se mé tělo rozechvěje. Šokem. Zmateně se porozhlédnu kolem. Nakonec najdu své bezpečné útočiště v Leových unavených očích. Jakmile však zahlédne ty mé, šťastně se usměje a políbí mě na hřbet ruky. „Je to v pořádku... jsem tady..." zašeptá. Několikrát mě po ruce pohladí. Pohledem přejedu po místnosti a snažím se uvědomit, kde to jsem. Tohle není naše ložnice. Tohle není nic, co bych znala. Mé tělo začíná panikařit. Dech se mi zrychluje, tlukot srdce zesílí. Třes neustává. „Pššt... je to dobré..." zašeptá Leo. Natáhne se ke mně a jemně mě pohladí po tváři. Přesně tento pohyb ve mně probudí vzpomínku. Vzpomínku na to, jak se mu dívám do očí a on mě zakrvácenou rukou hladí po tváři. Vzpomínku na to, jak Erick volá do zdravotního střediska a Leo křičí na řidiče auta, že mi dochází čas. Na té jeho ruce, to byla moje krev.
Volnou rukou si z obličeje sundavám dýchací masku a rozechvělými prsty si zoufale přejedu po tváři. „Co se stalo?" Zachraptím tichounce. Neuvědomuji si jediný důvod, proč bych měla krvácet. Rusáci mě kopli do hlavy. Byla jsem potom pár dní v Alfě, všechno bylo ale v pořádku. Dokonce jsem ani nepotratila, tak, jak to všichni čekali. A přesně tahle myšlenka mi zase trochu osvěží paměť. Na bolest, na křeče. Rychle si rukou sjíždím na břicho. Přísahala bych, že teď není vystouplé tak moc, jako bylo předtím. A tak se na Lea rychle podívám. „Leo?" Hlesnu, jakmile si uvědomím, že stále nic neřekl. „Sebastian...?" Zlomí se mi vyděšeně hlas. Slzy se mi ale již hrnou do očí, protože tuším, co mi odpoví. „Málem jsem ztratil i tebe..." zachvěje se mu hlas. Šokem zapomenu dýchat. „Leo, kde je Sebastian?" Zvýším mírně hlas. Zděšeně. Naléhavě. Jako odpověď se mi však stále jen dívá smutně do očí. Jeho pohled je čím dál tím smutnější. Proto z jeho sevření vymaním svou ruku a hned se snažím posadit. „Ne... musíš teď ležet..." zpozorní a rychle se mě snaží zatlačit zpátky do lehu. „Nech mě bejt," vzlyknu zoufale a jeho ruce od sebe odstrčím, kupodivu docela silně. Leo se však prudce zvedá a znovu se mě snaží zatlačit do lehu. Já se však mezitím snažím osvobodit ze všech hadiček a přístrojů na mém těle. „Zlato... uklidni se..." „Kde je můj Sebastian?" Zavzlykám zoufale a skrz slzy se na něj krátce podívám. Přístroje začnou hlasitě pípat. „Pššt... uklidni se prosím..." sedne si vedle mě. Pevně mě objímá tak, abych se mu ze sevření nemohla vymanit a nemohla tak strhat další hadičky. Já však i tak stále zápasím. Škubám sebou. „Já chci své dítě!" Zařvu zoufale. Hlas se mi třese rozrušením. Skrz slzy už skoro ani nevidím. Slyším se hlasitě naříkat, cítím, jak mé tělo nesouhlasí s mým vysilujícím zápasem. Leo mě sice hladí po vlasech a doufá, že mě tímto uklidní, cítím se však díky tomu stále více rozrušenější. „Vypadni," štěknu zoufale a snažím se ho od sebe odstrčit. „Běž pryč, běž, prosím, pryč," vzlykám nešťastně. Marně bojuji s jeho silou. „Uklidni se... prosím..." šeptne. Snaží se mě palcem pohladit po tváři, já se mu však vysmyknu a neopatrným prudkým pohybem ho praštím silně do brady. Rozrušeně se od něj odtáhnu. Hned se však po mě natáhne a silně si mě přitlačí na hruď. Odhrne mi vlasy z krku. Nemůžu se pohnout. „Pusť mě!" Vykviknu zoufale. Na krku však ucítím jemné bodnutí. Cítím tlak tekutiny, jak se mísí v mém těle s krví. Šokem se odtáhnu. Tlak poleví. Leo mi jemně na to místo přiloží pár prstů a pohladí mě po tváři. A já přestávám naříkat. Postupně sebou přestávám škubat. Přestávám protestovat. Tiše párkrát zavzlykám, slzy však již nechávám volně stékat po tvářích. „Pššt..." zašeptá mi Leo do vlasů, hlas se mu však mírně zachvěje. Pomalinku mě pokládá zpátky do lehu a lehá si vedle mě. Objímá mě. Nevím, jestli proto, abych neutekla nebo proto, že mi chce být na blízku. Já však již nemám sílu protestovat. Ani nechci. Vlastně už ani nevím proč. Cítím, jak mě líbá do vlasů a přikrývá mě až po ramena peřinou. „Zvládneme to... jsi silná... moc silná..." šeptá mi dál do vlasů. Tělo se mi znovu krátce zachvěje. Již však nic nenamítám. Neprotestuji. Nevzpouzím se. Dívám se prázdně před sebe a nechávám své slzy zasychat na mých tvářích. Už vlastně ani nevím, proč jsem plakala.