andREA 2

45

Cítím, jak mi chladný vánek zavane na holá záda. Snažím se nahmatat deku, abych se přikryla, to se mi však nedaří. Zamžourám proto do šera a při tom rozespale cosi zahuhlám. Všímám si obrovského nepořádku, deku však nikde nevidím. Oči znovu zavírám a rukou si přejedu po obličeji. Povzdechnu si. Je mi zima. Cítím divný pocit v žaludku. Pomalinku znovu oči pootevřu a opatrně se posadím. Zajedu si rukou do vlasů, v pohybu se však zarazím. Zjistím totiž, že v posteli nejsem sama. „Ne..." hlesnu zoufale, jakmile vedle sebe zahlédnu nahého Bena. Deku má hozenou přes střed těla a pas, nohy mu však trčí ven. Rychle se podívám na sebe. I já jsem nahá. „Kurva," hlesnu zoufale. Rychle se posunu ke kraji postele. Spodní prádlo nemám hozené zas tak daleko a tak se pro něj rychle natahuji. Kalhotky si oblékám rychle, podprsenka mi však dává zabrat. S tou rukou to není vůbec lehké, nakonec se mi to však daří. „Reo?" Ozve se za mnou chraplavý rozespalý hlas. Upravím si nervózně ramínko podprsenky a pomalu se na Bena otočím. Tomu to dochází hodně pomalu. „Co se... co tady děláš?" Ptá se stále chraplavým hlasem. Na to neodpovídám, otáčím se k němu zády a natahuji se pro triko, které mi leží u nohou. „To ty jsi v mé ložnici, ne já v tvojí," odseknu naštvaně. Jak kdyby to byla jeho vina, že jsme v téhle situaci. Vsadím se však, že za to můžu já. Už zase. „Cože...? Jak..." chraptí stále nechápavě. Jeho uvědomění však slyším i když jsem zády. Prudce se posadí. „Do hazjlu. To... to... nestalo se to, co si myslím..." koktá šokovaně. „Já myslím, že stalo..." zašeptám protivně. Jsem naštvaná. Na sebe, na něj, na nás na oba. Tohle se přece nemohlo stát. Ne teď, před svatbou. Pomalu se postavím a prohrábnu si vlasy. Stát se mi daří docela stabilně. „Neviděl jsi můj telefon?" Porozhlédnu se kolem. „Reo..." řekne důrazně. Pomalu se na něj otočím, pohledem však hledám telefon dál. „Leonardo se tohle nesmí dozvědět..." šeptne vyděšeně. Pomalu se mu podívám do očí. „Jen co najdu telefon, řeknu mu to," oznámím mu. „Co?" Vykulí mírně oči. Hned z postele vyskočí a rychlým krokem ke mně vykročí. „Ne ne ne ne..." vrtí rychle před sebou rukama. „Proč bys to sakra dělala?" Sykne nechápavě. Sjedu ho pomalu pohledem. „Nechceš se spíš obléknout?" Povytáhnu obočí. Kulhavě od něj vykročím. Velice nejistě a velice pomalu. Má chůze se však podobá spíše skokům. „Mluvím vážně, Reo...!" Zvýší mírně hlas. „Taky mluvím vážně," oznámím mu. Začnu prohledávat každý kout pokoje. Nadzvedávám každý kus oblečení, každý polštář, který leží na zemi. Telefon ale nikde. „Zbláznila ses?!" Vyjede hned. Spíš totálně začne panikařit. „Uvědomuješ si vůbec, co mi tím uděláš? Zabije mě!" Zděsí se. „Samuela taky nezabil..." odpovím ledabyle. Telefon ale nikde nevidím, takže se kulhavým krokem vydávám ke koupelně. „Protože je to Samuel, do prdele!" Chytne mě rychle za ruku, aby mě zastavil, já se mu však vytrhnu. „Nesahej na mě," štěknu mu naštvaně do tváře. „A obleč se," odseknu. V chůzi se však zastavím. Začíná mi totiž pomalu docházet vážnost dohody, kterou jsem s Leem podepsala. Nesmím mu lhát. Když mu ale řeknu, že jsem se s Benem vyspala, ztratí ve mně kompletní důvěru. I ten malý zbytek, který mu zbyl. „Obleču se... až mi tady na svůj život odpřisáhneš, že to, co se stalo, zůstane jen mezi námi..." „Pamatuješ si vůbec, co se včera stalo?" Zeptám se ho. Musím zjistit, jestli mám jen já v hlavě prázdno nebo jestli jsme na tom stejně. Třeba se nic v noci nestalo, i když moc dobře vím, že ta pravděpodobnost je dost mizivá. Ben se mi dívá přísně do očí. Vypadá nebezpečně, jak kdyby se mě chystal zabít. To ale neudělá. Na to jsem až moc důležitá. „Ne," odpoví nakonec. A to je má momentální výhoda. Nemůže přeci tušit, co si pamatuji já. Nemůže vědět, že i já mám v hlavě prázdno. A tak se mi zrodí v hlavě nápad, jak z toho ven. Šílenej nápad. „Chci být chvíli sama... skočím si do sprchy a pak... to proberem..." šeptnu. Ben se potáhne zoufale za vlasy. Nakonec ale přikývne. „Fajn..." odsekne mírně. Nechá mě však nakonec vstoupit do koupelny. Je však značně nervózní. Jakmile dveře za sebou zavírám, slyším několik ran jak s něčím hází. Rychle se proto zamykám. Možná trochu ze strachu. Dnes v noci jsem si totiž kompletně posrala život. Měla jsem to všechno tak krásně naplánovaný, tak krásně rozjetý. Hrnou se mi slzy zoufalství do očí. Teprve teď si uvědomuji, co za dohodu jsem vlastně s Leem podepsala. A tak rychle dokulhám ke sprše a zapínám ji. Koleno mě začíná značně bolet. Je mi jasné, že nohu zatěžuji špatně. Proto k umyvadlu a k úložným prostorům spíš doskakuji po zdravé noze. Rychle rozechvělými prsty otvírám šuplík po šuplíku. Až ve třetím najdu, co hledám. Manikúrní nůžky. Vyzlékám si s obtíží jednou rukou triko a podívám se na své tělo. Kromě zčervenalého pravého předloktí na sobě nemám ani šrám navíc, jen pár starých odřenin z výbuchu na žebrech a boku. Nůžky proto pevně sevřu v dlani. Slzy mi však začnou stékat po tvářích a já hlasitě zanadávám. Jsem kráva. Nesnáším se. Proč musím mít ten dar vždycky všechno posrat? Proč vždycky já? Proč? Hlasitě zavzlykám. Mám chuť si nůžky bodnout do stehna. Nepřemýšlet, prostě ze sebe ten vztek dostat a potrestat se.
Podívám se sama sobě v zrcadle do očí a zarazím se. Slíbila jsem si přeci, že já už nebudu prohrávat. Já už přeci trpěla dost. Je na čase, aby začali trpět ostatní. A tak nůžky opět pouštím.