andREA 2

20

„Měla bys přestat čekat..." ozve se za mnou klidný hlas. Pomalinku se ohlédnu na Danta přes rameno. Smutně se pousměju. I tak se na svůj telefon podívám. „Přijede..." zašeptám si pro sebe. Dante pomalu přijde ke mně a sedne si vedle mě na zem. „Už je po půlnoci... běž spát..." zašeptá. Podívám se na něj přesně tím pohledem, který mu jasně naznačí, ať mi neříká, co mám dělat. Periferně však zahlédnu Ericka, jak mě z povzdálí sleduje. Nemá ho kdo vystřídat. Když jsem vzhůru já, je i on. Teď mě nejspíš musí nenávidět. „Máš úžasného syna..." pousměje se na mě Dante. Krátce se na něj podívám, pohled ale znovu odvracím ven, na nádherně osvětlenou zahradu za okny. „Jo... je skvělej..." pousměju se. „Moc hezky o tobě i o Leovi mluví... prý jsi skvělá máma..." „Snažím se jí být... i když to často moc nejde..." šeptnu. „Steph říkala, že jsi ho roky vychovávala sama..." pokračuje však dál. Dlouze se z hluboka nadechnu. Zajedu si jemně jednou rukou do vlasů a druhou se objímám kolem kolen. „Steph někdy moc mluví..." utrousím tiše. Nakonec se po ruce pohladím a znovu se zadívám na telefon. Nic. Stále žádná zpráva. „Dobře... promiň..." zašeptá. „Co?" Opáčím a podívám se na něj. „No... asi o tom nechceš mluvit..." podívá se mi do očí. Mírně se pousměju. „Nebyla jsem na to úplně sama..." objasním. Hned však periferně zahlédnu, jak k nám rázným krokem míří Erick. A tak mírně zpozorním. „Děje se něco?" Ptám se hned. „Mám tě hned odvézt domů..." řekne. Podívám se mu do očí. Nějak na nich poznám, že doma na mě bude čekat Leo. A tak se hned z chladné země zvedám. „Kdyby se Steph ptala... pro Toma se stavím zítra..." řeknu k Dantemu rychle. Rychle však zamířím s Erickem ke dveřím. Podává mi zatím mikinu. „Už je doma?" Ptám se. Erick jen pomalu přikývne. Zatímco si mikinu oblékám, ťuká něco do telefonu. „Teď přijel, chce s tebou hned mluvit..." řekne klidně. „Nevíš... co Makaio...?" Zeptám se. Erick jen pokroutí hlavou. „Nevím nic," otvírá mi dveře a společně téměř vyběhneme ven, kde již čeká nastartované auto. Rychle schody sbíhá přede mnou a dveře mi otvírá. Rychle se do auta posadím. Prohrábnu si vlasy a mírně se za ně potáhnu. Jsem trochu nervózní. „Jedem," rozkáže Erick, jakmile se posadí vedle mě. „Nevzala jsem si věci..." podívám se hned na něj, jakmile vyjedeme. „Co teď reálně potřebuješ?" Povytáhne obočí. Telefon v ruce mám. Má pravdu, že vše ostatní mám doma. „Mluvil si s ním?" Podívám se mu do očí. Zavrtí hned hlavou. Hlasitě si povzdechnu. „Klid prosím tě," šeptne a položí mi ruku na chvějící se koleno, abych přestala nohou třást. Rychle položím ruku na tu jeho a pevně mu ji stisknu. Jsem opravdu nervózní. Bůh ví proč. Mám strach o Makaia. Moc bych si přála, aby byl v pořádku. Mám strach o Lea. Děje se toho teď tak moc. Samu je zraněný, Evans taky. Ani jeden z nich neopustili zdravotní středisko. Ben má prý ruku stále svázanou. Všechno se kvůli mně rozpadá. Pomalu pouštím Erickovu ruku a promnu si oči. „Nejsi už unavená?" Zeptá se mě. Zavrtím však hlavou. „Mám strach..." přiznám se šeptem, tiše se podívám z okénka na noční krajinu venku. „Trošku jsem doufala, že mé druhé těhotenství nebude tak šílené, jako to první..." šeptnu. „To, co říkal Daniel na té večeři... byla pravda?" Zeptá se opatrně. „Slyšels to?" Podívám se na něj. Pomalu přikývne. Hned si tiše povzdechnu. „Snažila jsem se tehdy zabít... nevěděla jsem, že... jsem těhotná..." zašeptám tiše. „Tohle zní jako téma, o kterém bych měl vědět..." „Proč?" Zamračím se hned. „Aby ses o to nepokusila znovu?" Povytáhne obočí. Podívám se mu hluboko do očí a krátce se odmlčím. Pak ale zavrtím hlavou. „Tak zoufalá už v životě nebudu," šeptnu si. Zní mi to ale spíš jako slib mě samotné. Jako prosba k bohu. Jako žádost. Už mi přeci život naházel klacků pod nohy dost. Už stačilo. „Stejně si pak s tebou budu chtít promluvit... tak nějak... o všem..." snaží se vyhýbat konkrétním narážkám, aby řidič nic nemohl odposlechnout. A za to jsem ráda. Že si to nechává pro sebe. „Musím se nejdřív Lea zeptat, jestli mi tě schválí..." zašeptám. Nad tím se mírně zasměje. „Už jsem ti bodyguarda dělal, schválil mě. Dokonce mě pro to teď vybral..." „Jo, ale... chtěla bych, aby to tak zůstalo i po tom, až se Evans vrátí... jestli se vrátí..." šeptnu smutně. „Rozumím si s tebou víc..." dodám pak, než odvracím znovu pohled. V odrazu okna však vidím, že se nad tím Erick pousměje. „Vždycky jsem se totiž omylem nachomýtl k situaci, kdy ti hořelo za zadkem... dvakrát už doslova," ušklíbne se. Já však znovu vrtím hlavou. „Jsi mladší..." namítnu na to. Zase se tiše zasměje. „Evan je stejně starej jako Leo, tím to fakt nebude," ušklíbne se. Auto pomalu zastavuje a já si teprve teď uvědomím, že už jsme tady. V momentě, kdy mi někdo zvenčí otvírá dveře a mně vlasy prohrábne studený vánek, mi dochází, že ikdyž jsem se dívala z okna, cestu jsem vůbec nevnímala. Tak moc mimo jsem.
Z auta se hned vysoukám a do mikiny se zachumlám ještě víc. Hned vykročím k vile. Vítr je opravdu silný. Mnohem silnější než u Bena. Mám pocit, že se blíží bouřka. Rychle proto schody k vile vybíhám a procházím rychle dveřmi dovnitř. Do tepla. „Kde je?" Ptám se hned chlápků za dveřmi. „V kuchyni," řekne jeden z nich. Bez poděkování rychlou chůzí do kuchyně zamířím. Cítím, že mi je Erick v patách. Nesnaží se mě však kontrolovat či šmírovat. Jen se ujišťuje, že mi nic nehrozí. A já se s ním cítím tak podivně bezpečně.
Zahýbám rychle chodbou a do kuchyně téměř dobíhám. Leo stojí opřený rukama o bar. Hlavu má sklopenou. V jedné ruce drží rozpitou sklenici s whisky, v druhé drží otevřenou láhev. Bolí mě ho takto vidět. Proto k němu rychle docházím a pevně ho zezadu objímám. Nic neříkám. Nevím totiž, čím začít. Zda je vůbec vhodné se na cokoliv ptát. Potřebuju, aby mi dal nějaký signál. A on mi ho dává. Sklenici i láhev pouští a pomalinku se narovná. Mé ruce chytá, otáčí se ke mně a pomalými kroky mě natlačí na lednici. Šokem sebou trhnu. Tohle jsem čekala ze všeho nejmíň. A ještě míň jsem čekala, že mě teď vášnivě políbí. Ruce mi přidrží mírně nad hlavou, svými polibky však začne cestovat po mém krku. Zřejmě proto, že jsem šokem zapomněla spolupracovat. „L-Leo..." hlesnu rozechvěle. Vlastně ani teď nevím, co mám cítit. Mírně se ode mě odtáhne a rychlým pohybem mi přetáhne mikinu i s trikem přes hlavu. „Mluvit budem pak," štěkne šeptem a znovu mě na lednici natlačí. Znovu mě políbí. Tentokrát již zvládám spolupracovat. Jednou rukou mi pomalinku sjíždí po břiše, až s ní nakonec zajíždí mezi mé nohy, kde mě několikrát pohladí. Vydechnu mu na rty. Okamžitě si mě vyzvedne do vzduchu, hned mu obmotám nohy kolem pasu a ruce kolem krku. Držím se ho jako klíště. Pevně mi několikrát stiskne zadek, nakonec se mnou však přechází k baru, ze kterého jednou rukou vše shodí na zem. Opatrně mě na něj pokládá a rukou mě zatlačí do lehu. „Vypadněte," rozkáže všem z ochranky v místnosti. Ani nevnímám, kolik lidí tohle vlastně vidělo. Nedokážu totiž už vnímat nic jiného, než jeho rozkrok, který přes mé tepláky tlačí na ten můj. Dívá se mi při tom hladově do očí. Sahá kamsi za sebe a vytáhne svůj nůž. Když se s ním ke mně nakloní, srdce mi strachy poskočí. On mi s ním však rozřeže podprsenku uprostřed a na ramenech, aby se nemusel obtěžovat s jejím sundáváním. Hned poté nůž odkládá a na prsa mě něžně políbí. Zajíždím mu hned rukou do vlasů, on však mé ruce opět pevně chytá a zapře se o ně vedle mé hlavy. Kousne mě jemně do bradavky, jazykem si pohraje s mým piercingem. Nohou si ho však přitáhnu blíž k sobě. Abych ho na svém rozkroku cítila ještě víc. Dřív by se nad tím usmál, dnes ale ne. Ruce mi pouští a boty i tepláky mi rychle sundává. Prsty jedné ruky mi jemně přejíždí po černých krajkových tangách, zatímco si sám rozepíná kalhoty. Podívám se mu do jeho tmavých očí. I když této chvíli vůbec nerozumím, šílím z něj. Udělala bych cokoliv, abych ho už cítila v sobě. Aby si se mnou nehrál. Nespouští pohled z mých očí, zatímco mi svými prsty tanga z rozkroku odhrnuje. Prsty do mě jemně zajíždí. Chtě nechtě se mírně prohýbám v zádech a oči slastí zavírám. Pomalinku se ke mně nakloní. Prsty začne rychle pohybovat a já se mu ihned pod jeho dotekem zachvěju. Druhou rukou mě chytá opatrně za tvář. „Podívej se mi do očí," zašeptá přísně. Tiše mu zavzdychám na rty a do očí se mu podívám. „Chci, abys byla slyšet," zašeptá mi na rty. S prsty přidá na důrazu. A i když sama tak moc slyšet být nechci, přeci jen nevděky nahlas zavzdychám. Jemně mě po tváři pohladí palcem. „Ještě," zašeptá. Tělo se mi začne třást. Vzdechy již neskrývám. Už je mi jedno, že to všichni slyší. Ať jen slyší. Ať slyší, jak skvělej tenhle muž je. Ať slyší to, co se mnou dělá. Protože tohle nikdo z nich se mnou nezažije.
Oči nevděky zavírám. Tělo se mi rozechvěje ještě víc. V momentě, kdy cítím, že se blížím k orgasmu, ze mě však Leo prsty vytáhne. Prudce do mě však zajíždí on sám. Přirážet začne hned rychle a tak netrvá dlouho a já se skutečně v zádech prudce prohýbám, stehna se mi silně rozechvějí a slastí vzdychám na celou místnost. Lea to však žene dál. A i přes můj stále trvající orgasmus nepřestává. Nepřestává ani když se celá chvěju. Nepřestává ani, když mám tendenci se od něj odtáhnout. Pevně si mě drží u sebe. Oči znovu otvírám a podívám se na něj. On však tentokrát sleduje mé tělo. Má prsa, jak skáčou sem a tam. Netrvá to však dlouho a podívá se mi do očí. Prudce se ke mně skloní a vášnivě mě políbí, aby zakryl nejen mé vzdechy, ale i ty své. Přirážet přestane, jen mě něžně líbá, zatímco naše těla synchronně zažívají nával slasti, která přetrvává. A roste. Až pomalu ustává. Palcem mě jemně pohladí po tváři. Znovu mě jemně políbí. Nakonec se však odtáhne a ihned mi podává kuchyňské utěrky na utření. Já jsem však tak zadýchaná a tak rozklepaná, že je nechávám ležet vedle sebe a snažím se vzpamatovat. Byli jsme hodně hlasití. A určitě nás slyšelo spousta lidí. Nejmíň desítka. Prohrábnu si proto vlasy a mírně se za ně potáhnu. Leo si zapíná kalhoty a hned mě bere do náruče. Takto nahou, jen v tangách. Přitáhne si mě k tělu tak, aby na mé prsa nešlo tolik vidět. Opatrně překračuje střepy na zemi a hned se se mnou vydá k ložnici. Kolem všech těch lidí, kteří nás teď slyšeli. A tak raději stydlivě zabořím hlavu do jeho ramene. Je to snad poprvé, co se stydím kvůli sexu. Kvůli tak báječnému sexu s někým tak úžasným. Tváře mi hoří. Díky bohu, že přes ty modřiny a odřeniny to určitě není vidět. Alespoň doufám.
„Nemusíš se stydět," zašeptá mi Leo do vlasů a jemně mě do nich políbí. Po těchto slovech se zastydím ještě víc a mírně si obličej schovám do dlaní. Periferně však vnímám, že se mnou vstupuje již do ložnice. Pokládá mě opatrně na postel a hned mě přikrývá peřinou. Pomalinku se na něj podívám. Leo však v ložnici hned zhasíná a lehá si vedle mě. Přitáhne si mě na svou nahou hruď a ujistí se, že jsem v teple, celá přikrytá dekou. „Nechali jsme tam oblečení," zašeptám tichounce a zavírám oči. Jsem unavená. Vlastně docela dost. Leo mě však jen jemně pod dekou pohladí po nahém rameni. „Někdo to uklidí..." zašeptá. „Všichni nás slyšeli," zakňučím následně a znovu si schovám tvář do dlaní. Leo si mě však k sobě přitáhne víc. Políbí mě do vlasů. „To je dobře. Jen ať poslouchají... ať závidí..." zašeptá znovu. Mírně se odtáhne a ruce z tváře mi sundává. Políbí mě něžně na čelo. „Chlapi mi říkali, že jsi na mě čekala..." šeptne. Stále však nechávám oči zavřené. Pouze mírně přikývnu. „Nemusíš na mě vždycky čekat... musíš odpočívat..." „Vždycky na tebe budu čekat..." špitnu ospale. „Potřebuješ teď hodně spánku, zlato..." odhrne mi pramen vlasů z tváře. „To ty taky..." špitnu skoro neslyšně. Chytne mě hned jemně za ruku. Pomalinku mě po ní pohladí palcem a znovu mě láskyplně políbí do vlasů. „Už jsem s tebou... už můžeš spát..." zašeptá. A jako na povel také usínám.

„Zlato," zašeptá a jemně se mnou zatřese. Oči vyčerpaně otvírám a ve tmě na něj zamžourám. Víčka mi však hned únavou padají. „Pro boha... jsi úplně studená... je ti dobře?" Ptá se hned ustaraně. Slabě zavrtím jen hlavou. Leo mě chytne ustaraně za ruku a druhou mi přiloží jemně k čelu. Sedí na posteli jen kousek ode mě. Vypadá, jako kdyby byl vzhůru už déle, na rozdíl ode mě. „Bolí to..." zakňučím slabě. Rozechvělou rukou se hned chytám za břicho. Mým tělem prochází šílené křeče. Hlava se mi však již točí natolik, že je postupně přestávám vnímat. „Co tě bolí...?" Zašeptá. Jemně mě po ruce pohladí. Natáhne se však ke stěně a rozsvítí malou lampičku. Jakmile na mě pohlédne zpátky, šokem celý zbledne a hned vyskočí od postele pryč. Slabě na něj zamžourám, jak běží ke dveřím. Otvírá je. „Doktora a přistavit auto. Hned!" Křikne v rychlosti. Rychle se za mnou vrací. Nějak nedokážu pochopit, proč tak panikaří. Zrovna on, který je vždycky za všech okolností v klidu. „Zlato... slyšíš mě?" Zatřese se mnou mírně. Podívám se mu slabě do očí. „Pojedeme do střediska, tam ti pomůžou..." zašeptá mírně vyděšeně. „Proč?" Hlesnu slabě. On však na mou otázku neodpovídá. Rychle mě balí do deky. „Leo..." špitnu slabounce. Hlava se mi však tak moc zatočí, že se mi před očima krátce zatemní. Vnímám jen, jak mě bere do náručí. Všechno ostatní pro mě potemní. Cítím jen jeho dotek. Jeho rychle tlukoucí srdce. Mé třesoucí se tělo. Je mi zima. Tak obrovská. Mým tělem projíždí jedna křeč za druhou. Tak velká bolest, že mám chuť křičet. Zvedá se mi z ní žaludek. „Zlato, hej," zatřese se mnou mírně v náručí. „Co se děje?" Zaslechnu Erickův hlas. „Krvácí..." zaslechnu Lea odpovídat. Nad tím mírně pootevřu oči. Myslel tím mně? Proč bych měla krvácet? Nic se mi přeci teď nestalo.
Sedá se mnou rychle do auta. „Pojedeš se mnou ty, nasedej," rozkáže Leo mírně. Pomalinku se na něj podívám. Zakrvácenou dlaní mě chytá jemně za tvář, několikrát mě po ní pohladí. Podívám se mu slabě do očí. „Vydrž, prosím..." zachvěje se mu mírně hlas. Jeho teplá daň mi dodává trochu síly. Zahřívá mě. I tak mi však pomalu padají víčka. „Zlato..." šeptne prosebně. Cítím, jak mi po studené tváři stéká teplá slza. Jak mou ledovou tvář zahřívá. Cítím každý její pohyb po mé pokožce. Snažím se na ni soustředit, abych nevnímala žádnou bolest. Moc se mi to ale nedaří. „Zavolám do střediska..." řekne Erick pohotově. Opřu si unaveně hlavu o Leovu hruď a poslouchám jen tlukot jeho srdce. Bije mu tak rychle. Tak silně. Políbí mě jemně do vlasů, jemně mi je prsty prohrábne. Nepřestává mě hladit palcem. „Jak dlouho ještě?" Ptá se Leo úsečně. „Necelých pět minut..." odpoví mu řidič. „Pět minut? Ona ale nemá pět minut!" Zařve rozčíleně. Španělsky si zanadává něco, čemu nerozumím. A tak se na něj jen mírně podívám. Sleduju ho, zatímco vykřikuje další slova, kterým nerozumím. Slova, která neslyším. Sleduji každý pohyb jeho hrudě, každý jeho nádech. Každou vrásku v obličeji, každou emoci v jeho očích. Sleduji pohyb jeho rtů. Cítím, jak se mě dotýká. Cítím, s jakým strachem se na mě dívá. Cítím, jak se mírně chvěje. Sebe ale necítím. Už nemám křeče. Bolest ustala. Slabost se vytratila. Snažím se pohnout s konečky prstů. Už ale necítím ani ty. Necítím žádný svůj nádech. Necítím žádný tlukot mého srdce.