andREA 2

46

Měla jsem v noci žízeň. Probudila jsem se na další noční můru a nemohla sucho v krku ani za nic zahnat. Mohla jsem říct Erickovi, ať mi podá sklenici vody, potřebovala jsem se však díky pohybu ujistit, že už jsem v realitě. Že už nespím. Nestojím na kraji střechy a nikoho z ní nestrkám. Ani třetí sklenice vody mi však nepomohla. Chce to něco tvrdšího. A tak se o berlích pomalinku vydávám zpátky do ložnice. V koupelně jsem mohla být možná dobrých deset minut. Možná proto mě překvapuje, že když se zpátky do ložnice vracím, vidím vevnitř u dveří stát Ericka. Je vážný. Ruku má položenou na zbrani a dívá se přímo před sebe. Druhou ruku naštvaně zatíná v pěst. Ale není to to jediné, co je jinak. Slyším hlasitý nářek. Brek plný bolesti, mužský brek plný bolesti. Ihned rozeznávám komu patří a zděsím se. V mžiku mi totiž dochází, že Leo už je tady. Rychle se proto naivně vydávám ke dveřím, Erick mě však svou silnou rukou rozhodně zastavuje. „Máš zůstat tady," rozkáže přísně. „Ericku... vždyť on ho zabije...!" Zděsím se, jakmile slyším další Benův nářek. Erick se mi podívá pomalu do očí. „To jsi ale věděla, ne?" Šeptne rezignovaně. Sama mu na očích vidím, že i on uvnitř trpí. Snaží se to ale nedávat najevo. „Pusť mě!" Zakřičím na něj. Srdce mi tluče rozrušením. „Zůstaň tady... jsi tady víc v bezpečí..." „Uhni mi z cesty, Ericku!" Zakřičím znovu. „Nepustí tě..." řekne Erick vážně. Naštvaně si odfrknu a odbelhám se kolem něj až ke dveřím. Naštvaně je otvírám. Benův nešťastný nářek zesílí. Přede mnou se však utvoří stěna z Leových mužů. V ruce drží samopaly a vypadají, že jim nedělá problém je na mě obrátit. „Pusťte mě," štěknu na ně na štvaně. „Je mi líto, má paní. Dnes máte zůstat tady." „Tohle je můj dům. Tady nerozhodujete," zavrčím naštvaně. „Do domu přišel řád, paninko. Nejde to," řekne však druhý muž. Oba z nich probodnu vážně pohledem. „Jsem jeho budoucí žena. Mám právo b-" „Máte taková práva, jaké vám pan Kalua udělí. A vaše právo momentálně končí u prahu těchto dveří. Tak je poklidně zavřete a běžte spát," arogantní tón hlasu samozřejmě patří tomu mohutnějšímu z nich. „Copak se dá v tomhle spát?" Uchechtnu se tiše. „Chcete sehnat špunty do uší?" Ptá se znovu. Naštvaně se chytám dveří a nakonec je s prásknutím hlasitě zavírám. Nevěřícně se uchechtnu. „Slyšels to?!" Otočím se nevěřícně na Ericka. Zdá se, že je sám nervózní. Jakmile se však ozve další Benův výkřik, zoufale zakňučím. Cítím se tak bezmocná. S každým jeho nářkem mé srdce bolestí poskočí. „Užij si to... je tam díky tobě..." šeptne tiše. Ihned se nervózně koušu do rtu. Tohle přece moc dobře sama vím. „Musíme Lea zastavit..." zašeptám. „Jak to chceš udělat?" Uchechtne se Erick mírně. „Nepleť se do toho... a běž spát..." „Copak v tomhle můžu jít spát...?" Podívám se na něj nevěřícně. „Jak můžu jít spát s vědomím, že ho tam Leo mučí...?" „Nedělej najednou, že jsi šokovaná... vědělas, že to přijde," odsekne mi. Já se s tím ale nehodlám smířit. Dobelhám se naštvaně k telefonu u nočního stolku. Posadím se na postel a hbitě Lea vytáčím. Jakmile telefon vyzvání, Benovy nářky na chvíli utichnou. „Co to děláš...?" Ptá se mě Erick pohotově. Možná mě chtěl v tom hovoru zastavit, Leo mi ho však již zvedá. „Přestaň s tím. Už trpěl dost," štěknu na něj rozčíleně. „O tom ty nerozhoduješ," odpoví mi Leo klidně a hovor mi ihned típá. Podívám se Erickovi bezmocně do očí. Snažím se rychle něco vymyslet, nic mě ale nenapadá. Lea vytáčím znovu, telefon má ale tentokrát vypnutý. Potáhnu se zoufale za vlasy. „Běž spát..." šeptne Erick prosebně. Nahrnou se mi však slzy do očí a ruce se mi začnou třást. Zavrtím hlavou. „Musíme to zastavit, musíme mu pomoct..." zlomí se mi hlas. „Reo..." povzdechne si Erick mírně. Krátce se podívá na dveře a poté ke mně dochází. „Měla jsem to být já... ne on... proč jsem to udělala?" Vzlyknu zoufale. „Protože jsi musela. Byla to jediná možnost..." šeptá Erick skoro neslyšně. Zavrtím však nesouhlasně hlavou. „Reo. Poslouchej mě..." ohlédne se znovu přes rameno ke dveřím a poté si ke mně čupá. Podívá se mi do očí. „Nemáš nejmenší tušení, koho si doopravdy bereš..." šeptá opatrně. Tak moc. „Musíš si dávat pozor... musíš být sobecká a bojovat za sebe a za svůj život, rozumíš...?" Šeptne tichounce. Pokládá mi dlaň na koleno a několikrát mě po něm pohladí. Já šokovaně přikývnu. Slza mi steče po tváři a dopadá na jeho ruku. „Dávej si pozor... buď silná..." zašeptá. V ten moment si však uvědomí, že nářek na chodbě utichl. A tak se rychle postaví a pohotově ode mě odstoupí o několik kroků. Vydává se zrovna směrem k oknu, když se dveře do ložnice otvírají. Leo ke mně naštvaně vykročí. Triko i obě ruce má celé od krve. I na jeho obličej pár kapek dopadlo. V levé ruce drží nůž, ze kterého na zem dopadají kapky krve. Nervózně polknu. Posledních pár kroků přede mnou si Leo nůž přendává do druhé ruky a zasadí mi silnou facku. Šokovaně se za tvář chytám. Periferně vidím, jak k nám Erick prudce vykročí, Leo ho však zdviženou dlaní zastaví. „Viděla jsi záznamy z kamery?" Ptá se mě naštvaně. Pomalu, trošku ustrašeně, k němu zvedám pohled. „Byla jsi zas ožralá do němoty!" Zakřičí na mě rozčíleně. Špičkou nože při tom ukazuje na mou tvář. „Měla jsem jen pár skleniček," namítnu pevným hlasem. „Neměla jsi pár skleniček, Reo, sotva jsi stála na nohou..." zavrčí naštvaně. „Moc dobře víš, jakej má Benjamín problém a stejně se musíš ožrat?" Rozhodí rukama, jak kdyby zapomněl, že stále drží nůž v ruce. „Takže to je má vina?" Uchechtnu se mírně. „Podívej se na mě. Mám na sobě snad tvou krev?" Štěkne rozčíleně. Z hluboka se dlouze nadechnu. „Kdy si konečně přiznáš, že s tím máš problém?" Štěkne na mě rozčíleně. „Za chvíli budeš má žena. Chce tě každej chlap v zemi, Reo, jsi kost, jsi překrásná, sebevědomá, máš moc, peníze... ale neumíš se za sebe ani sama postavit...?! Moje žena patří jen mě. V krizových situacích se dokáže sama za sebe postavit a nepotřebuje mě, abych za ni řešil každej malej průser. Tohle sis měla vyřešit sama. Vůbec k tomu nemuselo dojít, kdybys byla dostatečně silná, střízlivá a odmítla ho. Máš tady celou gardu chlapů, nejsi na to sama. Stačí jen nebýt neschopnej..." štěkne rozčíleně. Naštvaným krokem se rychle vydává ke koupelně. Naštvaně háže nůž do umyvadla a do něčeho rozčíleně praští. „Až to vstřebáš, přijď za mnou do koupelny," štěkne nakonec a práská za sebou dveřmi. Z hluboka se nadechnu a zajedu si rukou do vlasů. Náš vztah se rozhodně neřadí mezi ty klasické a poklidné. Tohle jsem ale nečekala ani při nejmenším. Ruku si pokládám do klína a zadívám se na krev na svých prstech. Teď i já mám na rukách Benovu krev. Zavírám pevně oči. Leo měl ve všem pravdu. Až na to, že se mýlil ve všem. Je to snad poprvé, co mi před ním prošla lež a to mi dělá tak velkou radost. Tak moc mě to těší. Znamená to totiž, že se opravdu lepším. „Proč se usmíváš?" Ptá se mě Erick pohrdavým tónem. Pomalu se na něj podívám a hned znovu zvážním. „Ujisti se, že Leo zavolal k Benovi lékaře... a ať je tady do deseti minut uklizeno, žádná krev," řeknu přísně. Opatrně se zvedám a díky berlím se dobelhám až ke koupelně. Otvírám dveře a opatrně do ní vstoupím. Leo je sice už ve sprše a smívá ze sebe Benovu krev, ta je ale i všude kolem. Na umyvadle, na dveřích, na skleněné přepážce ve sprše. Stéká mu také smíšená s vodou po těle a u nohou mu tvoří malý bazének. Kdysi bílá koupelna se proměnila v krvavý večírek.
Dveře za sebou zavírám a berle si odkládám. Pomalu se dokulhám k umyvadlu. Jsem opatrná, abych neuklouzla. Do zrcadla se raději nedívám. Opatrně si sundávám ortézu z ruky a sundávám si i triko, které je v mžiku od krve. Nakonec beru do ruky Leův nůž. Přijde mi složité si sundávat i kalhotky a tak je na stranách u boků přeříznu. Ihned se mi svezou k nohám. Nůž opět opatrně pokládám do umyvadla a pomalým krokem se vydávám za Leem do sprchy. Pomalinku a nejistě ho zezadu objímám kolem pasu. Krvavou tvář si pokládám na jeho záda a zavírám oči. „Omlouvám se... snažím se..." šeptnu tiše. Leo se však dál jednou rukou zapírá o stěnu a druhou si zoufale zajede do vlasů. Hlasitě si povzdechne. „Já vím..." odpoví již klidným hlasem. Je zvláštní vidět ho rozčíleného. Moc často ho tak totiž nevídám. Je podivné vidět ho s touto jeho novou tváří, kterou dozajista měl celou dobu. Jen jsem ji neznala. Kolik toho o něm vlastně ještě nevím?
Leo mě opatrně chytá za zápěstí a mé ruce odtáhne. Pomalinku se na mě otáčí. „Posaď se... ať nespadneš..." zašeptá a zatímco mě stále přidržuje, pomáhá mi posadit se na lavici ve sprše. Mramor je studený, chladí mě do rozehřáté kůže a tak se krátce zachvěju. Leo mě jemně chytá za bradu a mou hlavu pozvedne, abych se mu podívala do očí. Dnes víc než jindy cítím, jakou moc nade mnou vlastně má. Jak bezbranná proti němu jsem. Palcem mi začne jemně smývat krev z mé tváře. Celou tu dobu sleduji jeho oči, jak postupně putují po mém obličeji. Krátce však bolestí ucuknu, už teď je ta tvář citlivá. „Máš ještě pár jizev z toho výbuchu..." zašeptá tiše a po jedné z nich mi přejede palcem. Je to ta nejvážnější, na levé straně brady. „Do turné budou všechny pryč, neboj..." zašeptám. Vím, že musím vypadat líp, reprezentativněji. „Jizvu na koleni a u zápěstí ale neschovám..." šeptnu omluvně. „To nevadí... jizvy jsou jako tetování, vypráví svůj příběh..." šeptá. Prsty mi pomalu sjíždí po rameni a zadívá se na mou jizvu na předloktí, kterou mi před lety udělal on sám. „Neměla by ses za ně stydět. Nos je s hrdostí. Znamená to, že sis prošla mnohým a máš více zkušeností než kdokoliv jiný..." „Připomínají mi jen mou cestu peklem..." šeptnu. „Musíš jít přece do pekla, abys uzavřela smlouvu s ďáblem..." usměje se na mě. Usměju se nazpátek. Pomalu se ke mně skloní a jemně mě políbí na rty. Je tak něžný a tak láskyplný, že bych nikdy neřekla, že je schopný někomu ublížit. Neublížil by přeci ani mouše. „Nemám teď na víc náladu.." zašeptá mi na rty a pomalu se odtáhne. „To je v pohodě.." zašeptám. „Co to máš?" Ptá se však hned, má slova nemohl ani postřehnout. Bere mou dlaň do ruky a zkoumá Nicovo písmo, které se již skoro všechno smylo. Některá písmena jsou již téměř nečitelná. „Potkala jsem se s Nicem... řekl mi, kde najdu to, co hledám..." šeptnu tiše. „A? Už jsi tam byla? Co to je?" Vyptává se zvídavě. Na to jen zavrtím hlavou. „Na otevření potřebuju vytetovaný rodinný prsten... takže..." „Tak ti ho necháme vytetovat znovu. Znám toho chlápka, kterej to tetoval... zavolám mu, měl by být zrovna v Německu," podívá se mi do očí. Jeho návrh mě překvapí, hned ale přikývnu. „Jak je možný, že znáš každýho? Byl to náš rodinnej tatér, neměl bys ho znát..." zašeptám. Leo se nad tím jen ušklíbne. „Nepochybuj o mně pořád," mrkne na mě mírně. Mírně se pousměju. „Jak máš zítra rehabilitace?" Ptá se. Hned se však místností rozezní jeho vyzvánění. „Proč?" Ptám se já. Leo však ze sprchy vystoupí a podívá se na telefon, který si odložil na poličku opodál. „Počkej, tohle musím vzít..." „Jsi ve sprše..." namítnu hned. On však hovor přijímá a nechává mě tam samotnou.