andREA 2

72

„Na," Leo mi podává malou skleněnou láhev, která z dáli připomíná šampaňské. Pomalu se na ni zadívám. „Ještě beru antibiotika," připomínám, Leo mi však láhev otočí a ukáže na popisek níže. „Nealkoholické? Je to vůbec dobré?" Ušklíbnu se. Opatrně se posadím na kapotu auta a poklidně láhev otvírám. „Vždyť jsi to už pila..." uchechtne se a posadí se vedle mě. Zadívám se tiše na nádherný výhled před sebou. Netušila jsem, že i tady, v jejich kantonu, je tak nádherná vyhlídka. Jak kdyby se celé neutrální území rozprostíralo mezi dvěma kopci. Jeden umístěný na území Baiamontes a druhý tady, u Kaluů. Jak kdyby to bylo souzeno. „Nad čím přemýšlíš?" Ptá se mě tiše. Smutně se pousměju a poklidně si s Leem láhví přiťuknu. „Tak na nás," podívám se mu však místo odpovědi do očí. „Na nás... paní Kaluo," usmívá se. Sama se pro sebe pousměju a dlouze se z láhve napiju. Dřív bych si myslela, že manželství budu zapíjet tvrdým alkoholem, ne nealkem.
Všechno jsme stihli podepsat chvíli před odjezdem sem, na naše rande. A tak je to naše první rande jako manželský pár, Leonardo Aulelio Kalua a Rea Baiamonte Kalua. Zní to tak zvláštně. Tak správně. Zadívám se dlouze na svůj nový snubní prsten, který přibyl k zásnubnímu. Musím uznat, že jim to spolu opravdu sluší.
„Měl bych malý návrh... ohledně naší svatby..." začne Leo klidně. Mírně povytáhnu obočí a podívám se na něj. „Myslíš tu dnešní nebo tu na Hawaii?" Ušklíbnu se. Leo se tiše uchechtne a podívá se mi do očí. „Tu na Hawaii..." „Nechceš ji doufám zrušit," zděsím se krátce. Mírně však zavrtí hlavou. „Co kdybychom si nechali udělat nějaké stejné tetování?" Navrhne. Překvapeně povytáhnu obočí. „To bys udělal? Vždyť nemáš rád tetování..." „To jsem nikdy neřekl... a navíc už nějaké přece mám," mrkne na mě. Dlouze si ho prohlížím a přemýšlím, zda to myslí opravdu vážně. Zda je to upřímné, zda to není jen nějaké chabé gesto. „Nelíbí se ti to?" Povytáhne obočí.
„Ne... to ne... je to skvělý nápad..." vyhrknu hned. „Jen... co by to mělo být? To tetování..." „To právě ještě nevím..." zašeptá. Odvrátí krátce pohled a napije se ze svého šampaňského. „Vytetovala bych si vločku, ale to se nehodí k tobě," pousměju se. „Proč vločku?" Ptá se hloupě. Hned se mírně zamračím. „Před lety jsi mi dal náhrdelník s vločkou... nepamatuješ si to?" „Pamatuju... ale netušil jsem, že to pro tebe tak moc znamená." „Pamatuješ si, co jsi mi při tom řekl?" Povytáhnu obočí. „Že se zdáš být chladná, ale při sebemenším doteku ihned roztaješ..." zašeptá. Podívá se mi znovu do očí. Sklopím stydlivě hlavu a hned se pro sebe usměju. Tehdy jsem to brala jako urážku, teď to beru jako lichotku. Zvláštní, jak se člověk mění. „Sedí to i na tebe..." šeptnu si. „No tak to vůbec," směje se nahlas. Periferně vidím, jak odmítavě vrtí hlavou. „Já nejsem chladný..." „Máš pravdu, ty prostě nemáš emoce," ušklíbnu se a podívám se na něj. Probodává mě pohledem a dloubne mě loktem do žeber. Tiše se zasměju. „Fakt vtipný..." utrousí tiše. S mírným úsměvem se znovu napiju šampaňského, tentokrát si jen trochu usrknu. Dlouze se zadívám na láhev. „Měl jsi vzít pivo..." „Slavíme přece naše manželství, to se neslaví pivem," namítá. „To by ses divil..." uchechtnu se. „Můj táta," začnu pobaveně, hned se však odmlčím. Najednou pocítím zvláštní nové prázdno, které jsem nikdy při jeho zmínce nepociťovala. Je to pocit, který člověk zažívá, když mu zemře někdo blízký? Pociťovala jsem to i u Cassandry? A byl mi můj pravý táta vůbec ještě blízký? Ani jsem ho poslední roky neznala. „Můj pravý táta..." odkašlu si a začínám větu znovu. „Vždy sledoval fotbal a pil u toho pivo..." „Jo... ale to je fotbal," ušklíbne se Leo mírně. „Přeci nechceš srovnávat svatbu nás dvou s fotbalem v televizi..." pokroutí pobaveně hlavou. Mírně se pousměju a zavrtím hlavou. Sklopím znovu pohled. Tiše se zadívám na špinavé špičky svých bot. Chladný vánek mi tiše pročesává vlasy a lepí mi je na rty. Cuchá mi je, hraje si s nimi. „Skočím si pro bundu... podržíš mi to?" Podávám Leovi hned svou láhev. Potichu přikývne a láhev si ode mě přebírá. Poklidně seskočím z kapoty auta, i tak se však zachvěji zimou a pohotově se chytám za lokty. Z hluboka se nadechnu. Nevybrali jsme si zrovna nejlepší počasí na venkovní rande.
Otvírám dveře od auta a natahuji se hned pro bundu. Beru ji do ruky a oblíkám si ji ještě dřív, než mě chladný vítr stíhá znovu pošimrat na zádech. I tak mi však naskočí husí kůže, i když se mi zdálo, že mi teplá mikina přeci jen musí stačit. Jako vždy jsem se mýlila. Dveře od auta poklidně zavírám, v odrazu okna však zahlédnu někoho, kdo by za mnou neměl stát. Střetám se s tátou pohledem. Šibalsky se usmívá. Prudce se vyděšeně otáčím. K mému zděšení ho však za sebou nevidím. Prudce se proto porozhlédnu kolem, pouze však chladný vítr mi pročesává vlasy. Leo stále tiše posedává na kapotě, nikdo jiný v dohledu není. Proto se se zatajeným dechem pomalinku znovu odvážím zadívat do okna. I tentokrát tátu zahlédnu. S nožem v ruce, jak se po mně prudce natáhne. Instinktivně vyděšeně vyskočím a i když vím, že se to nejspíš děje jen v mé hlavě, k Leovi téměř dobíhám. „Co je?" Zasměje se mírně. Krátce se však za sebe znovu ohlédnu. Když stále nikoho nevidím, nasadím si kapuci a přebírám si od něj zpátky láhev šampaňského. „Nic," odvětím prostě, srdce mi však tluče tak silně, až se musím přemáhat, abych nepůsobila zadýchaně. Dlouze se napiju šampaňského a zadívám se dlouze před sebe. Bojím se znovu podívat do odrazu v oknech auta a tak pohled raději upírám do dáli. Na tančící stromy, na chvějící se trávu. „Děje se něco?" Ptá se Leo opatrně. Hned vrtím hlavou a s chabým úsměvem se mu podívám do očí. Zdá se však, že mu tahle odpověď nestačí a tak k němu pomalinku vykročím. „Mám dnes od rána nějaký špatný pocit..." zašeptám tiše. Nakonec k němu docházím, postavím se těsně před něj a potichounku ho objímám. On tedy spíš objímá mě, já mu pokládám hlavu na rameno a chladné ruce si schovávám na jeho záda, pod teplo jeho rozepnuté bundy. A to i s láhví šampaňského v ruce. „To kvůli tomu manželství...?" Ptá se tiše. Hned vrtím hlavou. „Ne... nevím, co to je... prostě mám pocit, jak kdyby se něco mělo stát..." zašeptám. Leo mě poklidně pohladí po zádech. Zavírám oči a tiše vdechnu jeho vůni. V jeho náruči je takové krásné teplo. Tak bezpečno. „Asi to dělá ten absťák..." zašeptám tiše, spíš sama pro sebe. „Vedeš si moc dobře..." zašeptá on. Nad tím se tiše zasměju a mírně se odtáhnu. Láhev šampaňského pomalu pokládám na zem a prohrábnu si vlasy. „Nechval mě za něco takovýho... beru drogy..." „Snažíš se přestat... uvědomuješ si to..." namítá. „Uvědomuju si, že stejně jednou přijde čas, kdy do toho spadnu znovu," podívám se mu vážně do očí. „Nejsem dost silná, abych tenhle život zvládala..." dodávám šeptem. „Jsi silnější, než si sama myslíš..." „Leo," pokroutím nesouhlasně hlavou. „Kdybych neměla tebe... nezvládla bych to. Už bych tady dávno nebyla..." „Takhle nemluv," štěkne naštvaně. „Budu, protože je to realita. Už jsem se pokoušela zabít opravdu mockrát..." „Přestaň," podívá se mi naštvaně do očí. „Chceš se snad zabít i teď?" Povytáhne podrážděně obočí. Pomalu se dlouze nadechnu, nakonec však zavrtím hlavou. „Bojuješ jen proto, abys to na konci vzdala?" „Já se nevzdávám," zašeptám. „To je fajn... protože moje žena je tou nejsilnější osobou, kterou znám... vytrpěla sis víc, než kdo jiný... máš právo být na sebe jen hrdá, pyšná..." „Víš, co pro mě znamená teď nejvíc?" Povytáhnu obočí já. Pomalu zavrtí hlavou, nejspíš se však bojí mé odpovědi. „Že i přes to, že jsem se nedokázala vrátit ke své pravé rodině a utéct z tohoto pekla... jsem si dokázala vybojovat svůj sen. Žiju s úžasným klukem, o kterém jsem si dřív jen mohla nechat zdát... mám s ním rodinu... a vím, že nikdo mi nikdy nedokáže zabránit v tom, abych ve svém snu žila dál..." zašeptám. Mírně se nad tím pousměje. „Je to klišé?" Povytáhnu obočí, když nic neříká. „My oba jsme klišé," usměje se. Natáhne ke mně ruku. Pomalu ho za ni chytám a nechám se přitáhnout zpátky k němu. Ihned mě jemně políbí na rty, rukou mi zajíždí do vlasů. Zavírám oči a užívám si dotek jeho jemných teplých rtů. Vlasy mi neposlušně lítají do tváře. Ačkoliv Leo několik pramínků zachytí a snaží se mi je odhrnout za ucho, několik dalších se mi zachytne za nos. Sklopím pomalu proto hlavu a usmívám se. Prohrábnu si pomalu vlasy. Opírám si pomalu čelo o jeho hruď a znovu ho objímám. Cítím, jak mě poklidně líbá do vlasů. Zavírám oči a krátce zatajím dech. „Chceš se projet?" Ptá se mě však Leo znenadání a tak se pomalinku odtáhnu a podívám se mu do očí. „Vila je prý hotová... chtěl jsem to omrknout a podívat se, jestli se už můžeme nastěhovat..." zašeptá. Znovu mi odhrne několik neposlušných pramenů vlasů za ucho. „To už to stihli i zrekonstruovat?" Povytáhnu překvapeně obočí. Pomalu přikývne. „Chtěl jsem tam zajet s tebou... kdybys chtěla něco jinak, ať si řekneš..." „Vždyť ten palác ani neznám... je to strašně velký..." šeptnu tiše. Ještě jsem se pořád nesmířila s tím, že hlavní vila Kaluů bude za chvíli našim novým domovem. Ten dům je tak obrovský, že se s Leem budeme potkávat ještě méně než kdy dřív. Určitě se nepotkáme i několik dní a při tom budeme oba doma. „Zvykneš si na to..." pohladí mě. Nad tím se však znovu chabě pousměju. To silně pochybuju. „To je to, co jsi mi chtěl dnes ráno u snídaně říct?" Povytáhnu obočí. Leo se dlouze nadechne a krátce uhýbá pohledem. Zadívá se intenzivně do dáli a tak poznávám, že to nebylo tohle. „Co se děje...? Řekni mi to..." zašeptám. „Teď se to úplně nehodí..." podívá se mi po chvíli do očí. „A kdy se to bude hodit?" Odpovím klidně. Znovu se dlouze nadechne a znovu uhýbá pohledem. Jde tak moc vidět, že se mu do toho nechce. Dlouze se napíjí ze šampaňského a nakonec láhev odkládá na kapotu vedle sebe. „O co jde?" Ptám se. „Chtěl jsem ti vysvětlit pár věcí... proč jsem tak spěchal s tím manželstvím a... ještě pár jiných věcí..." trousí ze sebe postupně. Tiše si založím ruce na prsou a poslouchám ho. Začíná mi totiž už být tak velká zima. Podívám se mu do očí, Leo ale stále mlčí. Opravdu se mu do toho nechce. „Řekni mi to..." naléhám už. Tiše si povzdechne a krátce zakloní hlavu. Zadívá se intenzivně do nebe. Nervózně vyčkávám, co z něj vypadne. „Dostala se ke mně informace, že Daniela nejspíš propustí a stihne naši oslavu ve Státě..." začíná pomalu. Mohla jsem si myslet, že se to týká otce. Nakonec se mi Leo přeci jen dívá do očí. „To pro mě není novinka..." zašeptám tiše. „Sam už o tom se mnou mluvil," šeptnu a uhýbám hned pohledem. „Co ti řekl?" Ptá se Leo pohotově, jak kdyby bylo špatné, že jsem to se Samem probírala. „Jen pravdu..." odpovím a podívám se Leovi znovu do očí. „Že je lepší se člověka zbavit nadobro, než ho uklidit do vězení... a že touto strategií se nejspíš táta vydá..." zašeptám znovu. „Není to jisté..." zavrtí hned Leo hlavou. „Ale myslíš si to taky. Proto tohle všechno narychlo, viď?" Povytáhnu obočí. „Nejen to..." prohrábne si pomalu vlasy a znovu odvrací pohled. „Za tohle nejspíš nebudeš ráda..." uchechtne se mírně a potáhne se za vlasy. Pomalu se mi podívá do očí, aby zjistil, jestli jsem připravená to slyšet. Budu ale vůbec někdy?
„Byla jsi dneska na zahraničních serverech...? Dívala ses... na média nebo..." „Ne," skáču mu do řeči s obavou v hlase. „Proč?" „Musel jsem vypustit něco, co tě ochrání... co zajistí, že po tobě táta nebude chtít jít..." snaží se mluvit pomalu, mně to ale dochází až moc rychle. „Řekl jsi médiím, že můj majetek připadne tobě...?" Hlesnu mírně. Pomalu přikývne. „Dle tajného blízkého zdroje... můj majetek se rozdělí mezi mé sourozence a tvůj majetek připadne mě... tak jako tak z toho vyjdeš s prázdnýma rukama... ty i Tommaso..." dodává pomalu. Chvíli mě sleduje, aby zjistil, jak na to budu reagovat. Já se však pomalu zohýbám a natáhnu se pro svou sklenici šampaňského. „To bylo chytrý..." uznám a dlouze se napiju. „Nezlobíš se?" Podiví se. Nejspíš bych měla. Vycházím z toho totiž jako naprostá blbka, která přistoupila na nesmyslné podmínky. Jenže přesně to si o mně táta s Timem myslí. A přesně to jsem já neudělala. Mám přece smlouvu s Leem, máme sepsanou i závěť. Veškerý jeho majetek má po jeho smrti patřit mně. Tedy až na Alfu, tu jedinou má mít pod palcem Sam. Jestli jsem si ale něčím jistá je to, že Leo přežije nás všechny. Takže vlastně ani nevím, proč jsem na tomhle tak moc trvala. „Mám se zlobit, že se mi snažíš zachránit život?" Podivím se. Krátce se ušklíbnu, hned se však usměju. Leo se na mě mírně usměje. Od auta se odstrčí a pomalu ke mně vykročí. Prudce se však v chůzi zarazí a pohled upírá na mou ruku. „Reo," vykřikne téměř, tak moc vážně. Zděšeně sklopím pohled, nic však nevidím. Co bych měla vidět? Dívám se mu proto tázavě do očí. „Co?" „Ty... tu láhev držíš levou rukou," podívá se mi do očí. Prudce znovu sklopím pohled. Ani jsem si to neuvědomila, brala jsem ji automaticky. A opravdu. Opravdu láhev svírám ve své levé ruce, kterou jsem se poslední týdny snažila jen marně rozhýbat. Není proto divu, že se mi na tváři rozehraje široký úsměv. Nevěřícně se na Lea podívám a zasměju se, ten ke mně prudce dochází a pevně mě objímá. Já se však stále dívám na láhev v mé ruce. Netrvá to ale dlouho, od Lea se postupně odtáhnu a šťastně ho políbím. Bere si můj obličej do dlaní a polibek prohloubí. Pomalinku mě zatlačí zpátky k autu, tentokrát však má ruka povolí a láhev nechtěně pouštím. Moc tomu však pozornost nevěnuji, Leo totiž již svými polibky cestuje po mém krku. Tiše vydechnu. „Co to děláš?" Zašeptám, zatímco nevědomky zakláním hlavu a přitáhnu si ho jednou rukou k sobě ještě blíž. Leo mi však již sundává bundu z ramen. „Něco šílenýho..." vydechne mi na krk. Zajíždím mu jednou rukou do vlasů a jemně ho za ně zatahám ve stejnou chvíli, kdy mě mírně kouše na krku. Okamžitě mi na těle naskočí husí kůže a to mě donutí se mírně otřást. Z dáli však zaslechnu podivný zvuk. Jak kdyby se na nás cosi blížilo z nebes a to upoutává veškerou mou pozornost. I když mě Leo nepřestává líbat dál, můj pocit prožitku je tatam. Pohled upírám na letadlo, které se chystá přistát na letišti. „Zlato," vydechnu tiše. Rukou mu sjíždím na hruď a naznačím mu, že chci přestat. „Co?" Zašeptá mi však na rty. Opatrně ho mírně odstrčím, jen natolik, aby se na mě nelepil a já měla lepší výhled na letadlo. Jsme blízko letiště a tak není zas tak těžké povšimnout si znaku na ocasu letadla. Černé psací písmeno B se zlatou korunou. „Co se děje?" Ptá se Leo zmateně, zřejmě letadlo neslyšel. Rychle se ohlédne a zadívá se krátce na nebe. „Nejspíš ti už přilétá rodina na naši oslavu..." zašeptá Leo klidně a znovu se ke mně otočí. Chce mě znovu políbit, já ho však rukou na hrudi zastavím. „Točí se mi hlava..." zašeptám. Pohled pomalu sklopím k zemi. Mám pocit, jak kdybych měla omdlít. „Mám donést vodu?" Ptá se Leo klidně. Pomalu několikrát přikývnu. Pohladí mě jemně po stehně a hned se ode mě odtáhne. Bez jakékoliv námitky se vydává zpátky do auta, zatímco já pomalu sesedávám z kapoty a opřu se rukama o kolena. Snažím se pomalu, klidně a pravidelně dýchat. Moc to ale nejde. Proto se znovu narovnám a potáhnu se za vlasy. Začnu se třást, tentokrát to však není zimou. Hlavou mi ihned probleskne, že potřebuju Xyzantropyl. Zbyl mi ještě nějaký v kabelce? Tep se mi zrychluje, s každým úderem srdce se mi dýchá čím dál tím hůř. Xyzantropyl by to hned zastavil. Co když se to ještě zhorší? Dochází mi kyslík, přestávám se orientovat, kde jsem. Popojdu několik kroků, nakonec si však prudce čupám a jednou rukou se přidržím auta, abych nespadla. Druhou se chytám za srdce. Bodá mě u něj, to přeci nemůže znamenat nic dobrého. „Reo..." slyším náhlý hlas za sebou, který mě vyděsí. Prudce se otočím a nad sebou zahlédnu svého otce, Daniela. Padám vyděšeně na zem, v rychlosti se snažím však od něj odtáhnout. Přibližuje se tak moc rychle. „Co tady děláš?" Štěknu vyděšeně. „Cože...? Šel jsem ti pro vodu..." říká zmateně. Jakmile několikrát zamrkám, uvědomím si, že nehledím do očí tátovi. Je to přeci Leo, který zmateně drží připravenou láhev vody a ustrašeně si mě prohlíží. Zavírám pevně oči a naštvaně se potáhnu za vlasy. Zatajím dech. Srdce mi stále tluče tak silně, jakoby mi chtělo vyskočit z hrudě ven. „Napij se..." slyším tichý hlas před sebou, zřejmě se už na chladnou zem posadil vedle mě. Já se však stále tahám za vlasy, čím dál tím víc. Ta mírná bolest mě uklidňuje. Připomíná mi, že se tohle opravdu děje. Že tady opravdu jsem a není to sen. „Reo..." zašeptá Leo znovu. Otvírám proto oči a rychle se pro láhev s vodou natáhnu. V momentě, kdy ji však beru do ruky, mi z ní ihned vypadne a padá mi na nohy. Okamžitě se většina jejího obsahu vylívá na mé legíny. Tiše zanadávám a láhev pohotově zvedám. Přeci jen v ní něco zbylo, většina mi však již zmáčela stehna. „To je dobrý... napij se..." položí mi Leo ruku na mokré stehno a ujistí mě tím, že se nic neděje. Roztřesenou rukou si tak láhev přikládám k ústům a pomalinku se napiju. Pohled však zvedám znovu k nebi, jen abych zjistila, že letadlo již zřejmě přistálo. A tak láhev rychle odkládám na zem vedle sebe. Znovu si zajíždím rukou do vlasů. „Je tady..." zašeptám tiše. „Kdo?" Ptá se Leo klidně. Přísahám bohu, že by v příštím životě měl být psychiatr nebo právník. S tak klidnou a vyrovnanou povahou by to dotáhl daleko. „Táta..." zašeptám však. „To bylo jeho letadlo..." dovysvětlím a podívám se Leovi do očí. Mírně se pousměje. „Nemusíš se ho bát..." zavrtí však Leo hlavou. „Celou dobu tě podceňuje... jsi o krok napřed..." „Připadá ti?" Uchechtnu se. „Jsem troska..." namítám. „Uvidí jen to, co mu dovolíš vidět... pokud chceš vypadat jako troska, uvidí tě tak..." „To mě moc nepovzbudilo..." zašeptám. Leo ke mně natáhne ruku, já se však ihned odtáhnu. Nic nezmění to, jak se teď cítím. Ani on. Ani moje nebo jeho prachy. Ani falešný pocit bezpečí.