andREA 2

67

„Máme hotovo, slečno Baiamonte," ozývá se můj fyzioterapeut a já se tak na něj pomalu zadívám. Unaveně. Znuděně. „Nezlepšuje se to... říkal jste, že se to zlepší," vyčtu mu šeptem. Podívá se mi dlouze do očí a z hluboka se dlouze nadechne. Uvědomím si, že už si ani nepamatuji jeho jméno. Byl to Marx? Michael? Nebo se jmenoval úplně jinak? „Neuražte se, ale... musím se zeptat," řekne nakonec. Zvídavě povytáhnu obočí. „Neužíváte náhodou nějakou látku, která... by mohla proces hojení zpomalovat?" „Co tím jako myslíte?" Štěknu mírně. „Obstřiky provádíme již dost dlouho na to, aby na to vaše ruka nereagovala..."
„Jaké látky jste měl na mysli?" Skáču mu naštvaně do řeči. Znovu se z hluboka nadechne. Zřejmě sbírá odvahu. „Ve vaší zemi jsou to často užívané drogy... Xezoin... Alpyrin, Xyzantropyl..." mluví klidně. Já ho však probodávám pohledem. Tentokrát se z hluboka nadechnu já. Jistě, mělo mě to napadnout dřív. Xyzantropyl zřejmě nedovolí ostatním lékům působit. Nezabírají. Všechny ty léky, všechny ty obstřiky a veškerá má snaha jsou tak k ničemu. Nezlepší se to, dokud to budu brát. Nejhorší je, že teď přestat rozhodně nehodlám. „Snažíte se svou neschopnost svést na mě obviněním z braní drog?" Povytáhnu přísně obočí. „Platím vám snad málo? Ta ruka už měla být dávno v pořádku...!" Zvýším hlas. Muž se rychle postaví a omluvně se mi pokloní. „Kdybychom snad mohli jen provést krevní testy... mohl bych lépe cílit léčbu..." „Má krev nemá nic společného se slepenými a zakrnělými vazy," štěknu rozčíleně. „Odveďte ho," šeptnu zničeně a promnu si naštvaně oči. Snažím se kontrolovat dech, snažím se nevnímat jeho hloupé výmluvy. Chabé omluvy.
„Dones mi whisky, Cane," šeptnu zničeně ke svému novému šéfovi ochranky. „Jsem Kenai, má paní," odpoví důrazným hlasem. Pomalu ho probodávám pohledem, zatímco on ke svému zápěstí hlásí, že si přeji whisky s limetkou. Nakonec se však střetáváme pohledem. „Jak že zní celé tvé jméno?" Zamračím se mírně. „Kenai Asaiah Demetrius Cantrell, má paní," odpoví klidně. „Neříkej mi tak. Oslovuj mě Reo..." odseknu tiše. Vzápětí se však hned uchechtnu. „Rodiče se ti chtěli pomstít?" Zasměju se. „Jsem sirotek, má-" ve větě se však zasekne a nedořekne ji. Mírně se pousměju. „Tak to jsme na tom stejně," šeptnu tiše. Opírám si hlavu o křeslo a zavírám oči. „Kolik ti je?" Ptám se ho. „Veškeré informace o mně máte ve složce, kterou jsem vám při pří-" „Nechce se mi to číst," skočím mu znovu do řeči. Dlouho je ticho. Copak snad zapomněl, kolik mu je? Podívám se mu znovu do jeho tmavých očí. Má je ještě tmavší než jeho karamelovou snědou pleť. „Dvacet sedm," odpoví nakonec. „Jsi dost zkušený na tuhle pozici? Kde jsi dělal před tím?" „To vám nemůžu říct," řekne vážně. Nad tím se hlasitě zasměju. „Přikazuju ti to..." řeknu vážně. „Dělal pro mého otce," ozve se poklidně od dveří, kde se ledabyle o rameno opírá Leo. Zrovna, když se na něj zadívám, si drze upíjí z mé whisky, kterou mi zřejmě přinesl. „Nech mi tam něco..." napomínám ho. „Měla jsi obstřiky... po nich nemůžeš alkohol," řekne klidně a pomalinku ke mně vykročí. „Stejně nefungujou, tak nic zkazit nemůžu..." namítám. „Čím to asi bude?" Šeptne klidně a zastaví se jen pár kroků ode mě. Podívám se mu pomalu do očí. Jeho úsečnou poznámku nehodlám řešit. „Mám se už jít chystat?" Zeptám se. Mírně zavrtí hlavou. „Nikam nejdeme..." odpoví. Nad tím se hned zamračím. Mám totiž už docela hlad. „Proč? Říkal jsi, že..." „Vím, co jsem říkal. Ve městě jsou bujaré protesty proti vládě, hlavní třídy jsou uzavřené..." vysvětlí. Znovu se napije z mé whisky. Nakonec mi ji podává a já si ji od něj váhavě přebírám. Sedá si vedle mě. Vypadá vyčerpaně. Rezignovaně. „Co se děje?" Zeptám se. „Přemýšlím..." odpoví nepřítomně. Nohy si pokládá na stůl a zadívá se intenzivně do stropu. Ihned se zamračím. Dlouze se zadívám na jeho čistě bílé tenisky na skleněném stole. Takhle se nikdy nechová. Nikdy není tak neohrabaný, tak přidrzlý. Povytáhnu zmateně obočí. „Je ti... dobře...?" Šeptnu. Nad tím se mírně pousměje a podívá se mi do očí. „Víš, že to je poprvé, co se mě na něco takového ptáš?" Zašeptá. Jeho oči jsou však tak smutné. „Zlato..." šeptnu. Hlas se mi však zlomí. Pomalinku odkládám sklenici na stůl vedle jeho tenisek, dlouze se na ni zadívá. „Děsíš mě..." „Chceš si mě stále vzít?" Zeptá se náhle. Nepodívá se mi do očí. Vlastně se ani nepohne. Stále tam leží rozvalený jak nějaký neandrtálec. „Co to je za otázku?" Podivím se. „Nepřijde ti příhodná, vzhledem k tomu, co se poslední dobou děje?" Šeptne. „Jsme na svatebním turné..." šeptnu zpátky, šokovaně. „Přesně tak... a za celou tu dobu jsem od tebe neviděl jediný projev lásky..." zašeptá. Tentokrát se mi do očí podívá. Já však hned uhnu pohledem. „Víš, že já vyjadřuju lásku jinak..." šeptnu tiše. „Ne... to jsou jen kecy..." vrtí hlavou. „Znáš mě už spoustu let," namítám. „Jo... a právě proto poznám, když o něco ztrácíš zájem..." „Neztrácím o tebe zájem," namítám hned. „Dokaž to," šeptne rezignovaně. Dlouho se mu dívám do očí. „Přesvědč mě, že mě stále miluješ..." dodává. Nad tím se nesouhlasně  uchechtnu a krátce zatajím dech. Myslí to snad vážně? „Nechceš, abych tě přesvědčila..." zavrtím hlavou. „Trvám na tom." „Mám zvláštní metody, Leo... nebude se ti to líbit..." „Pokud ti na našem vztahu alespoň trochu záleží... budeš to muset alespoň zkusit..." šeptne znovu. Z tohoto úhlu vypadá tak moc staře. Nikdy jsem si neuvědomila, jak moc po mém boku zestárl. Už mi není dvacet a jemu rozhodně ne třicet. Čtyřicítka mu pomalu dýchá na záda. Copak jsem byla poslední ty roky tak hloupá? Tak slepá? Tak blbá.
„Nedokážu ti dokázat něco, co není vidět..." zašeptám tiše. Leo uhýbá pohledem a tiše se zasměje. Prohrábne si pomalu vlasy. „Myslel jsem si to," uchechtne se. „Dvě osmnáct... čtyři dvacet tři... jedna padesát dva a pět nula šest..." řeknu však vzápětí. Povytáhne mírně obočí. „Snažíš se mě tady snad zaklít?" „Jsou to časy tvých odchodů a příchodů... každou noc někam mizíš... a já se každé ráno tvářím, jak kdybych nepočítala vteřiny, kdy jsi pryč..." zašeptám. Prudce se z gauče zvedám a beru si při tom sklenici s whisky do ruky. Popojdu pomalu k prosklené stěně na druhé straně ložnice. Tentokrát nebydlíme tak vysoko, snad jen ve dvacátém pátém patře. I tak je však odtud výhled překrásný. Na krásnou rušnou noční Šanghaj. „Nechalas mě Erickem sledovat?" Vidím Leův úšklebek v odraze. „Vždycky jsem vzhůru... moc dobře víš, že bez tebe nemůžu spát..." zašeptám. Rozechvělou rukou si zvedám sklenici ke rtům a krátce si z ní usrknu. Slyším, jak se Leo za mými zády zvedá z gauče. Já však ruku se sklenicí spouštím podél těla a sklopím pohled. Tiše si povzdechnu. Jeho ruce však rychle zajíždí kolem mého pasu a pevně mě objímá. Pokládá si hlavu na mé rameno a povzdechne si. Pomalinku zvedám hlavu a střetávám se s ním pohledem v odraze. „Víš co vždycky říkala moje máma?" Zeptá se tiše. Opatrně zavrtím hlavou. Pohledem uhýbá a mírně se pousměje. „Že naše jméno ničí životy kolem nás... prý je to prokletí..." zašeptá. „Být Kalua je prokletí?" Zašeptám zpátky. „Jo..." „To jsem si vždycky myslela o svém jméně..." šeptnu znovu. Mírně se od něj odtáhnu a pomalinku se k němu otočím čelem. „Možná jen měníš jednu kletbu za druhou..." zašeptá. „To mi nevadí... klidně ty kletby spojím, když to znamená, že je můžu zažívat s tebou..." šeptnu. Pomalinku se ke mně nakloní a jemně mě políbí. Jak kdyby mě nelíbal spoustu let a teď se bál mé reakce. Z jeho jemných rtů cítím příjemnou chuť whisky. Cítím jeho parfém, který jsem mu dala k narozeninám. Cítím, jak mě pomalu objímá. Nakonec náš polibek přeruší a přitáhne si mě pevně k sobě. Pokládám mu hlavu na rameno a zavírám oči. Usmívám se. Po tak dlouhé době se cítím zase vděčná. Uvnitř alespoň trochu vyrovnaná. „Tohle byla dlouhá bouře..." zašeptá mi u ucha. „Jo..." šeptnu zpátky. Pohladí mě dlouze po zádech a já úlevou vydechnu. Jak kdybych se teprve teď cítila pořádně v bezpečí. „Pane," ozve se odkašlání od dveří. „Teď ne, Cole..." řekne však Leo rázně. „To je dobrý..." zašeptám a pomalu se odtáhnu. Pomalinku se znovu napiju whisky a od Lea poodejdu. Leo si však hlasitě povzdechne. „Řekl jsem, že nechceme být rušeni," štěkne hned Leo rozčíleně. „Volá vám prezident Chu Jüan-čchao, pane," řekne však Cole vážně. V chůzi se zastavím a pomalu se na Lea ohlédnu. Jeho pohled však patří jen Coleovi. Sám vypadá překvapený. Existuje snad důvod, proč by mu měl čínský prezident volat? „Hned se vrátím," podívá se na mě krátce. Pomalu přikývnu, i když vím, že to v tom spěchu neměl šanci vidět. Ihned mizí ve dveřích. Pomalu se podívám na svého nového šéfa ochranky. Pousměju se. „Kenai... že?" Ujistím se, že si pamatuji jeho jméno. „Ano, má paní," přikývne. „Neříkej mi tak. Jsem prostě jen Rea... žádný dovětek dělat nemusíš..." zašeptám. Podívá se mi krátce do očí. Uchechtnu se a dopiju whisky ve sklenici. Pomalu ji odkládám na stůl. „Jak ti mám říkat já?" Zeptám se poklidně. „Jak chcete..." odpoví prostě. Zřejmě nebude moc výřečný. Takový býval zprvu i Erick, než mu ruplo v bedně. „Jak ti říkají ostatní? Kene? Jako ten od Barbie?" Ušklíbnu se. Nad tím se mírně pousměje. Tak přeci jen má i jiné emoce. Povytáhnu proto obočí a trpělivě vyčkávám na jeho odpověď. „Šestko," odpoví přeci jen. Nad jeho odpovědí se však podivím. „Jako... to číslo?" Usměju se. Pomalu přikývne. „Proč?" „Říkala mi tak má matka," odpoví vážně. Z tónu hlasu však vycítím, že ji nemá zrovna v lásce. Tak to přeci jen vypadá, že budeme mít něco společného. Nenávist k rodičům. „Proč zrovna Šestka?" Ptám se se zájmem. Posadím se znovu do křesla a promnu si levou ruku, abych trochu rozmasírovala ztuhlé svaly. „Narodil jsem se jí jako šestý..." odpoví klidně. Na rozdíl od Ericka zřejmě nemá problém se sdělováním svého soukromí. „Máš pět sourozenců? To musel být docela zvěřinec..." „Pan Kalua vás očekává v obýváku," řekne však najednou. Povytáhnu mírně obočí. Copak byl ten telefonát tak krátký? Postavím se proto poklidně z gauče a pomalu se vydám ke dveřím. „To bylo docela rychlé..." utrousím si pro sebe. Kenai mi otevírá dveře a já poklidně procházím dlouhou prostornou chodbou vedoucí až do obýváku. Již z dáli slyším, že Leo rozhovor zrovna pokládá. Procházím však kolem něj a zamířím rovnou do kuchyně. „Cole, přidejte prezidenta Chu Jüan-čchaa na naši zítřejší událost. A změňte zasedací pořádek u večeře, měl by sedět po mé pravici," pronese Leo rázně. Já si však mezitím otvírám lednici s pitím a zkoumám, co zajímavého tady mají. „Prezident přijde?" Podivím se, aniž bych se na Lea podívala. „Chce tě poznat," ozve se však. Nad tím se hned zamračím a zpoza dveří lednice se na něj podívám. „Mě?" Podivím se. Pomalu přikývne. „Tebe," vykročí ke mně poklidným krokem. „Proč zrovna mě? Copak v Číně neuznávají víc muže?" Ptám se, zatímco do lednice sahám pro černý ledový čaj. Pomalu dveře zavírám a láhev se snažím opatrně otevřít, cítím však, jak se mi napínají stehy na předloktí. Leo mi proto láhev bere z ruky a jednoduše ji otvírá. „Jsi spojovacím článkem mezi dvěmi nejmocnějšími rodinami ve Státě..." vysvětlí Leo klidně a otevřenou láhev mi znovu podává. „Pěkně kecáš... jestli přijde, tak rozhodně ne kvůli mně," zavrtím hlavou a dlouze se ledového čaje napiju. Leo sklopí hlavu a usměje se. „Máš mě moc přečtenou... ale podle mě je to taky ten důvod," usměje se. Pokroutím znovu hlavou a opatrně láhev odkládám na bar. Podívám se Leovi do očí. Smutně se pousměje. „Co?" Šeptnu. „Co by?" „Vidím ti to na očích... něco chceš říct..." „Kdybych chtěl něco říct, řeknu to..." odpoví klidně. „Taky jsi někdy špatný lhář..." pousměju se. Leo se nad tím ušklíbne a dlouze se nadechne. Otočí se k baru zády a pomalinku se o něj opře. Zakloní hlavu a zadívá se do stropu. „Je to... něco s Benem?" Zkouším hádat. „Ne..." šeptne prostě. „Tak... to souvisí se mnou?" Povytáhnu obočí. Pomalu se na mě podívá a přikývne. „Bojím se ti to říct, protože... vím, že se ti to nebude líbit... a nechci se zas hádat..." zašeptá zkroušeně. Srdce mi mírně poskočí. Chce snad odložit svatbu? Zrušit ji? „Děsíš mě..." šeptnu. „Prostě... mi to řekni... když to budeš oddalovat, bude to jen horší..." „Potřeboval bych se s tebou vzít. Co nejdřív," vyhrkne vážně. Na chvíli zapomenu dýchat. Jeho vážný pronikavý pohled mi krátce zastaví srdce. „Nemůžu ti říct důvod... a taky vím, co mi řekneš, že tě jen využívám na majetek, že je pravda, co všichni říkají... že chceš pořádnou svatbu... já jen prostě potřebuji s tebou být legálně spjatý. Potřebuju, abys byla má rodina..." „Fajn," slyším se říkat. Leo překvapeně povytáhne obočí, víc jsem ale snad překvapená já. „Fajn?" Podiví se. „Je to jen pár podpisů, ne...? Aspoň se na naší svatbě pak můžeme soustředit jen na sebe... a ne na úředničiny..." šeptnu, sklopím však pohled. Začínám mít totiž obavy, aby na tu svatbu vůbec došlo. „Svatební fotky jsme stihli v Itálii... můžeme světu oznámit, že už jsme svoji... a dají nám tak konečně pokoj a budeme mít soukromí na pravý obřad..." šeptám si důvody, abych přesvědčila samu sebe, že jednám správně. „Opravdu ti to nevadí?" Podiví se znovu. Pousměju se a podívám se mu do očí. „I kdyby... potřebuješ to... určitě mě nežádáš jen tak..." odpovím. Pomalu ke mně přistoupí a jemně mě objímá. Tentokrát ho objímám nazpátek. „Děkuju," zašeptá vděčně. „Budu vděčná, když mě nezabiješ hned první týden našeho manželství," zavtipkuju. „Jestli tě něco zabije, tak to bude stáří... až ti bude aspoň devadesát..." zašeptá. Nad tím se hlasitě zasměju a odtáhnu se od něj. „Dokážeš si mě představit jako devadesátiletou babičku?" Zasměju se znovu. „Jo... rozechvělýma rukama bys rozsypala všechen Xyzantropyl pod svůj invalidní vozík," ušklíbne se. Pobaveně ho praštím do ramene, ihned však syknu bolestí a chytám se za předloktí. „Co blbneš? Chceš aby ti praskly stehy?" Hned mě chytá za ruku. „Taky jsem žádný mít nemusela, viď," ušklíbnu se mírně. „Ty mi nedáš pokoj, že?" Šeptne. Podívám se mu pomalu do očí. Pousměju se. „Je v této budově někde terasa?" Ptám se však. „Proč?" „Zapálila bych si... neměla jsem cigaretu snad tisíc let..." povzdechnu si. „A ty nějakou u sebe máš?" Povytáhne obočí. Nad tím se ušklíbnu. „Ne," uchechtnu se a prohrábnu si vlasy. Leo se mírně pousměje. „Půjdu zavolat Samovi... mohli by za námi přiletět do Sydney a tam bychom to podepsali..." upraví mi pramen vlasů za uši. Pomalinku se mu podívám do očí. „Myslíš, že Ari bude chtít?" Povytáhnu obočí. „Proč by ne?" „Připadalo mi, že je na mě naštvaná... kvůli Benovi..." „Ty jsi za to ale přece nemohla..." „Ne... ale říkal pravdu," špitnu. „To ona ale přece neví," zdůrazní mi Leo. Mírně se pousměju a hned několikrát přikývnu. „Netrap se tím..." políbí mě krátce na čelo. Hned vzápětí však začne Leovi vibrovat mobil. Značně si povzdechne. Jakmile se na něj však zadívá, zarazí se. „Děje se něco?" Ptám se. Druhou rukou mě pohladí po paži. „To ještě nevím..." zašeptá. Z hluboka se nadechne a popojde ode mě o několik kroků. Mně však hlasitě zakručí v břiše a tak se rozhodnu prozkoumat, co v kuchyni všechno najdu. Kromě ledničky plné nealka a další lednice na alkohol však nenacházím nic. Jen několik pytlíčků oříšků. V misce na stole leží jakési divné ovoce. „Ericku?" Ohlédnu se přes rameno a hledám ho pohledem. Kenai ke mně pomalu přichází. „Hledala jste mě?" Ptá se. V uvědomění zavírám oči a povzdechnu si. „Jasně... Kenaii... dá se sem objednat nějaké jídlo?" Podívám se na něj. „Na co byste měla chuť?" Vyptává se. „Zkus nejdřív zjistit, jestli sem vůbec něco dováží... vzhledem k těm protestům..." Po mých slovech se mi ihned pokloní. Na tohle uctivé chování si budu zvykat dlouho.
„Dobře, díky," ozývá se však naštvaný Leův hlas místností a ráznějším krokem za mnou znovu dochází. Odhodí svůj telefon na stůl a z lednice si vytahuje plechovku coly. „Stalo se něco?" Pozvednu obočí. Plechovku však rychle otvírá a dlouze a hltavě se z ní napije. Jak kdyby nepil dlouhé dny. Podívám se mu pomalu do očí. „Choval se Erick nějak divně, když jsi mu řekla o té prověrce?" Podívá se i on mně vážně do očí. Najednou mám pocit, že to, že se na to ptá, nemůže znamenat nic dobrého. „Choval se jako vždycky... jen..." „Jen?" „Řekl mi, ať si dám na tebe pozor... abys mi znovu neublížil..." zalžu obratně. „Ten hajzl zdrhl," vysvětlí mi Leo a prázdnou plechovku jednou rukou zmačká a odhodí na bar. „Jak to jako myslíš, že zdrhl?"
„Po přistání ve Státě zabil pět mých lidí a vzal roha..." štěkne tiše. Překvapeně na něj vykulím oči. „Erick?" Syknu šokovaně. Pomalu přikývne. „Stuart si myslí, že se přidal k nějaké sektě..."
„K sektě?" Uchechtnu se. „Nebo k fízlům..." šeptne si pro sebe. „Ve Státě přece nejsou fízlové..." zamračím se mírně. Nad tím se Leo mírně zasměje. „Vážně si myslíš, že tam FBI nemá nastrčený svý lidi? Snažili se dostat i ke mně..." „Na co je ale dobrá FBI někde, kde nemůžou vymáhat zákon?" Ptám se nechápavě. „Protože ten byznys, co nám ve Státě jede, se týká celýho světa, Reo... navážou tam kontakty, získají si důvěru a stanou se informátory... a pak zatýkají za činy způsobené v jiných Státech nebo za vývoz nelegálního zboží... za pašování nelegálního zboží do a vně Státu..." „Myslíš, že hlídají i-" „Jo. A Erick všechno věděl," podívá se mi znovu do očí. Já však hned vrtím hlavou. Je možné, že vědí o mém obchodu se Sorokinem? „To by přece neudělal..." snažím se přesvědčit samu sebe. Leo však mlčí a nijak mě neuklidňuje. A to mě značně znejistí. „Leo..." hlesnu vyděšeně. „Nic ti nemůžou..." zavrtí hlavou. „Ale moc dobře ví, jak to je s mým tátou... může ho dostat ven a mě-" „Nevytvářej teorie. Nic nevíme, třeba se chtěl jen projít," řekne Leo hloupě. Pokud tohle byla snaha o uklidnění, byla opravdu hodně chabá. Probodávám ho mírně pohledem.
Kenai k nám pomalu dochází a mlčky vyčkává, až hovor skončíme. Leo se na něj proto vážně podívá. „Řekla jsem mu, ať zjistí, co nám můžou dovézt za jídlo... nic tady není..." šeptnu. „A co jsi zjistil?" Povytáhne Leo obočí. „Nic sem kvůli protestům nedováží, pane. Ale v hotelové restauraci vám připraví cokoliv dle vašeho přání." „Dáme si nějakou rybu... ať nás překvapí..." odbyde ho Leo mávnutím ruky. „A dezert. Něco sladkého..." dodávám. Kenai se nám pokloní a odchází, zatímco Leo se mi podívá do očí. „Jsi těhotná?" Zeptá se vážně. „Cože?" Zamračím se. „Nemáš ráda sladké..." „To, že si ho často nedávám, neznamená, že ho nejím..." opáčím. Leo si mě však i tak změří pohledem. „Jdu si dát sprchu... až tady bude jídlo, tak mě zavolej," šeptnu. „Dobře..." odpoví mi jen.