andREA 2

80

Z hluboka se nadechnu a zadívám se na svůj odraz v okně. Jsem tak nervózní. Proč vlastně? Možná proto, že jsem přípravou na tento večer trávila celý den. Možná proto, že mám opět po dlouhé době úhledně upravené nehty bílou francií, dokonale vyčesané vlasy do nádherného drdolu a sama se ocitám v nejdražších a nejluxusnějších šatech, jaké jsem kdy měla na sobě. A to vypadají tak jednoduše, tak vzdušně. Téměř celé jsou však pokryté malými diamanty, které se snad v nočním svitu budou lesknout jako malé hvězdičky na obloze.
„Jsi nádherná..." slyším od dveří. Pomalu se otáčím a střetám se s Nicem pohledem. Cítím, jak se ihned červenám, snad mám ale dostatečnou vrstvu makeupu na to, aby to zakryl. I přes to, že jsem tady Nica nechtěla, jsem neskutečně vděčná, že tady je. Že to může prožít se mnou přesně tak, jak jsem si vždycky přála. „Jsem nervózní..." vydám ze sebe však. Pomalu ke mně přichází a usmívá se na mě. „Nemáš přece z čeho... vždyť už svoji jste..." pohladí mě po paži. „Co když to pokazím? Těšila jsem se na to tolik let..." zachvěje se mi hlas. Nico ke mně o krok přistoupí a pomalu mě objímá. „Hlavně si to užij..." zašeptá mi do ucha a pohladí mě po zádech. Několikrát rychle přikývnu. „Je čas," slyším říkat Renima, jakmile vchází do místnosti. Nico se ode mě pomalu odtáhne a Renim si mě překvapeně sjíždí pohledem. „Jak vypadám?" Ptám se nervózně. „Skvostně..." vydechne. Pomalu sklopím hlavu a mírně se pousměju. Teď už určitě musí být vidět, jak moc se červenám. „Pojď... Leo už na tebe čeká..." říká Renim s klidem. Kéž bych i já byla tak moc klidná. Zvedám hlavu vzhůru a z hluboka se dlouze nadechnu. Na tento den jsem čekala tak dlouho. Sebevědomě vykročím směrem k terase vily. Již z dáli vidím cestičku osvícenou zapálenými svíčkami a ozdobenou živými květy bílých růží. Směrem k pláži je cestička vysypaná bílými lístky růží, které se občas přede mnou rozutíkají do stran, jak si s nimi pohrává vítr.
Pomalinku docházím na hlavní podestu, odkud mám výhled na celou scenérii pode mnou. V nekonečném oceánu se jasně odráží měsíční záře, nebe pokrývá spousta hvězd. Temná pláž doplněná o louče, svíčky a květiny společně s přibývajícím přílivem najednou působí tak tajemně. Tak romanticky. Uprostřed velkého kruhu z růží však vidím postávat Lea. Tiše na mě vyčkává a usmívá se. Střetám se s ním pohledem a zjišťuji, že ze mě vlastně všechen ten stres opadá. Jsem tady totiž jen pro něj. A on jen pro mě. S širokým úsměvem, který nemůžu zastavit, pomalu za Nicovy pomoci začnu scházet schůdky směrem k pláži. Jednou rukou se Nica přidržuji, abych nespadla, kolenu přeci jen stále tak moc nevěřím, ani když nemám podpatky. Druhou rukou si přidržuji hedvábné šaty a pociťuji, jak moc mě kamínky studí v dlani. Než se však nadám, mé nohy spočnou v písku a já šaty i Nicovu ruku pouštím. Zvedám hlavu a pomalými kroky mířím za tím jediným, který pro mě právě teď existuje. Ignoruji tiché mumlání, obdivování i radostné poznámky, ignoruju Toma a ostatní děti, dokonce i Samua s Nicole, kteří tady přeci jen zůstali. Pro mě je důležitý jen on. Jeho temné oči, ve kterých se odráží měsíční záře, jeho dokonalý vzhled. Jeho laskavé srdce, které mi každý den dodává tolik síly a opory. A tak k němu konečně docházím. Usmívá se na mě, ihned se ke mně skloní a dlouze mě políbí. Jsem si téměř jistá, že tímhle jsme měli končit. Na rtech se mu však usmívám, rukou mu zajíždím mírně do vlasů a polibek mu krátce oplatím. „Vypadáš jak královna..." zašeptá mi na rty. „Vždyť si taky beru krále..." zašeptám bez váhání nazpátek. Nad tím se mi na rtech usmívá a pomalu, velice neochotně, se odtáhne. Chytá mě pomalu za ruku a společně se otáčíme k tomu, kterým má být našim průvodcem do života plného lásky. Jakmile se však s Nuem střetám pohledem, znovu se usmívám. Už jsem málem zapomněla, že nás oddává španělský princ. Každému z nás se podívá do očí a zářivě se usmívá. Šťastně. Jak i kdyby on byl za nás šťastný.
„Každý člověk touží mít ve svém životě někoho, na koho se může spolehnout. O koho se může opřít v momentě, kdy je to nejvíce potřeba. Kdy potřebuje rozveselit, povzbudit, či dodat síly.
Rea a Leo se nemuseli hledat dlouho, žili téměř po svém boku - jen na opačných stranách mince. Ačkoliv bylo těžké balancovat na její hraně a život k nim rozhodně nebyl milosrdný, dokázali najít společnou cestu životem, kterou nyní chtějí stvrdit tím nejkrásnějším skutkem, jakým manželství právě je. Rozhodli se své bolesti, útrapy a těžké chvíle od nynějška prožívat společně. Být tomu druhému oporou. Sdílet radost, zážitky a budovat společné vzpomínky. Čelit společně všem překážkám a lidem, kteří jim touží život znesnadnit. Zároveň však vědí, že život již nemůže být snazší, když mají po boku jeden druhého..." Manuel se na nás poklidně dívá a s mírným úsměvem přikývne. To je to znamení, které nám měl dát? Leo se ke mně pomalu otáčí a tak doufám, že to je ten moment. Začínám být znovu trochu nervózní. Pamatuji si vše správně? „Moc ráda říkáš, že jsme se seznámili tak, že jsi mi zlomila nos..." začíná Leo svou řeč s úsměvem a dívá se mi vážně do očí. Nad tím se tiše zasměju. „Bylas a stále jsi... první holka, která mi kdy dala pěstí... první, která mi kdy nějak fyzicky dokázala ublížit... první a zároveň poslední, která se dokázala dotknout mého chladného srdce... když jsem s tebou, roztaje... když jsem s tebou, zjišťuji, že cítím emoce, které nedokážu slovy popsat... mám pocit, jak kdybych tě znal už věky... " zašeptá. Pohladí mě jemně palcem po hřbetu ruky a já znovu cítím, jak se červenám. „Celý život se o mně říkalo, že nedokážu milovat... že navždy zůstanu sám... ty jsi ale živoucím důkazem toho, že Leonardo Aulelio Kalua má city. Že dokáže z ženské padnout do kolen a milovat ji tak moc, až to bolí. Udělal bych pro tebe cokoli... a každý den, co se vedle tebe probouzím, je pro mě jako požehnání... s tebou má totiž můj život najednou barvy... s tebou je konečně kompletní..." zašeptá. Slzy se mi rychle hrnou do očí a já si nejsem jistá, že se dokážu vůbec nadechnout. Radostně se usmívám, tiše vzlykám a nevěřícně koukám do jeho očí, jak kdyby mě svou řečí znovu uhranul. A já se do něj zamilovávala znovu a znovu. Znovu mě hladí po ruce a já si uvědomím, že teď je řada na mě. Ze své řeči si ale nepamatuju vůbec nic. „Říkáš mi, že jsem tvoje sněhová vločka... zdám se chladná, ale ve skutečnosti pod tvým dotekem roztaju... možná je tvé chladné srdce jen pokryto mými sněhovými vločkami..." vzlyknu šťastně. Nad tím se usmívá a krátce mě políbí na čelo. Vítr mi mírně pročeše pár pramínku volných vlasů a já se znovu červenám. „Nikdy jsem si nemyslela, že budu mít rodinu... nikdy jsem si nemyslela, že skončím jen s jedním chlapem, to nebylo pro mě..." zasměju se a pokroutím hlavou. Leo si nad tím mírně odfrkne, hned se ale pobaveně usmívá. „To máš aspoň důkaz, že já vydám za všechny mužský na světě," zašeptá. „Jo..." usměju se a na chvíli se odmlčím. Uvědomuji si tu tíhu lásky, kterou cítím. Tu bolest, kterou s sebou láska přináší. Tu o které mluvil a tu, které se snad nikdy nezbavím. „Jsi můj ďábel a já tvůj padlý anděl..." pokračuji však dál. „Jsi chybějící kousek skládanky v mém srdci... když tě nemám po svém boku, nemám důvod žít... když odcházíš z domu, odchází i kus mě... když jsem na dně, jen ty mi dokážeš ukázat cestu zpátky nahoru. Postavit mě znovu na nohy a naučit mě znovu chodit..." zašeptám. Slza mi steče po tváři a pod návalem chladného vánku se mírně zachvěju. „Miluju tě, tak moc, až to bolí," řeknu překvapivě pevným hlasem, ve kterém je však znát tolik emocí. „Miluju tě," řekne Leo krátce, ihned se však ke mně nakloní a dlouze mě políbí. Slyším ostatní jásat, tleskat a nadšením hvízdat. Já se však Leovi na rtech usmívám, obmotám mu ruce kolem krku a znovu ho dlouze políbím. Pokládá mi ruku pomalu na spodní záda a mírně mě zakloní. Usmívám se mu na rtech, líbám ho však dál. Ale už jen chvíli. V dáli totiž zaslechnu první rachejtle. První ohňostroje na oslavu Nového roku. Na oslavu naší lásky. „Celý svět slaví s námi..." zašeptá mi na rty. Dotkneme se pomalinku čely a já zavírám oči. Užívám si jeho dotek, jak kdyby teď působil jinak. Jak kdybych měla pocit, že už vážně patřím jen jemu. A pocit, že mě vlastní právě on, mě naplňuje obrovským klidem, štěstím a spokojeností. „Celý svět vidí, že nás už nic nemůže rozdělit," zašeptám mu zpátky na rty. Radostně se usmívá. Pomalinku se se mnou narovná, chytá mě jemně za tváře a líbá mě na čelo. Určitě se teď culím jak malá holka. Cítím se jak zamilovaná puberťačka. Jak kdybych byla ve snu. Pomalu Lea chytám za ruku a postupně se otáčíme na těch pár nejbližších, kteří u toho byli s námi. Radostně k nám dochází a zatímco v dáli jde stále slyšet slavnostní salva ohňostrojů oslavující nový rok, opravdu mám pocit, že oslavují nás. „Mami!" Tom ke mně samozřejmě dobíhá jako první. Radostně se na něj usmívám a čupám si k němu. Hned mě objímá kolem krku. K mému překvapení si k nám čupá však i Leo a tak Tom jednou rukou objímá i jeho. „Mám vás oba moc rád..." vzlykne. Z toho se mi znovu nahrnou slzy do očí a pohladím ho po zádech. „Zlatíčko proč brečíš...?" Ptám se ho a mírně se odtáhnu. Podívá se mi skrz slzy do očí. „Ty taky brečíš..." vzlykne mírně. Leo se nad tím tiše zasměje. „Jsem totiž moc šťastná, víš? Že vás oba mám..." zašeptám zpátky. Setřu Tomovi slzy z tváře a on udělá to samé mě. Usmívám se nad tím a políbím ho jemně do vlasů. Pomalu se však znovu postavím. Jen abych stanula tváří v tvář Nicovi. Jakmile ho zahlédnu, znovu se mi oči naplní slzami štěstí. „Pojď sem," zasměje se a otvírá svou náruč. Hned ho pevně objímám. „Fakt se to děje?" Ptám se ho. „Jo," zasměje se. Vrtím odmítavě hlavou. „Moc ti to přeju... buď takto šťastná už navždycky..." zašeptá a hladí mě po zádech. Několikrát hned přikývnu a mírně se odtáhnu. Hřbetem ruky si stírám slzy. „Pojď Tomí, necháme mámu s tátou i ostatním..." natáhne Nico ruku k Tomovi a zatímco se Samu vybavuje s Leem a předává mu své gratulace, přede mě přichází Manuel. „Můžu tě už oslovovat paní Kaluo?" Ptá se s úsměvem. Zasměju se a znovu si setřu slzy. „Pro tebe vždy Rea," podívám se mu do očí. Chytá mě jemně za ruku a krátce mi s ní potřese. Zase tento zvláštní zvyk. „Gratuluju, moc," pokládá i druhou dlaň na mou ruku. „Vedle tebe Leo jen září... v životě jsem ho neviděl tak šťastného, jako s tebou..." usmívá se. Několikrát zamrkám. „Zase mě rozbrečíš..." zasměju se mírně. Usmívá se a mou ruku pouští. A zatímco on přechází k Leovi, ke mně se přesouvá Samuel. Srdce mi mírně poskočí. „Švagrová..." usmívá se na mě. „Je divné slyšet tě to říkat..." poznamenám. „Divné je, že Kalua má za švagrovou Baiamonte," mrkne na mě. Hned ale zvážní a jako první si přede mnou zakládá ruce do kapes. „Co jsme si, to jsme si, Reo..." uhýbá krátce pohledem a zadívá se na ohňostroje nad oceánem. Po chvíli se mi však opět podívá do očí. „Jsem opravdu rád, že můj bráška našel někoho, kdo mu do života vnáší smysl... a i když bych byl rád, kdyby to byl trochu někdo jiný... i když se někdy my dva nepohodneme a v budoucnu to nejspíš nebude jinak... chtěl jsem ti říct, že tě respektuju, jako člověka. Za to, co jsi dokázala a co všechno jsi zvládla ustát a že toho nebylo málo. A podle toho, jak tě znám, si troufám říct, že není vhodnější ženské po Leově boku. Když budeš někdy v nesnázích, klidně přijď... jsem sice kretén, ale rodinu nenechávám ve štychu..." řekne vážně. Leo mě mírně pohladí na zádech mezi lopatkami, zřejmě Samuelova slova slyšel. „Donutil tě to říct?" Povytáhnu obočí s úšklebkem. Nad tím se Samuel uchechtne. „Kupodivu ne... jen chtěl, ať se chovám slušně..." koukne se na Lea krátce. „Díky, Same..." řeknu vážně já. Ze všech těch gratulací tohle pro mě znamená opravdu nejvíc.