andREA 2

85

Tiše vracím láhev whisky do lednice a ještě tišeji dvířka zavírám. Znovu se kolem sebe porozhlédnu. Tuhle láhev si musím chránit. Proč její obsah mizí tak rychle? Určitě mi na ni někdo chodí. Možná proto beru sklenici do ruky rychle a její obsah do sebe prudce obrátím. „Není na alkohol ještě brzy?" Ozve se za mými zády. Mírně se leknutím zakuckám a rychle se otočím. Jakmile zahlédnu Rafaela, zakuckám se ještě víc. Blond vlasy má rozcuchané ledabyle do stran, na sobě má bílé triko a šedé tepláky. Vypadá sexy. Proč je sakra tohle to první, co mě napadne, když ho vidím? Proč nejsem víc v šoku?
Sklenici rychle schovávám do dřezu a kašel se snažím postupně tlumit. „To byl... ledový čaj..." zachraptím a odkašlu si naposled. „Cítím z tebe ten alkohol až sem..." zašeptá. Sám otvírá lednici a vytahuje z ní plechovku vychlazené coly. Jednou rukou ji otvírá a hned se z ní napije. Celou dobu mě však sleduje. „Dala jsem si jen trošku..." šeptnu. Povytáhne obočí. Ruku s plechovkou v ruce spouští podél těla a z hluboka se nadechne. „Kolikátá troška to byla?" Zašeptá. Probodnu ho pohledem. Tiše si odfrknu a pomalým krokem se vydám kolem něj. Zatočí se mi však hlava a zatemní se mi před očima. Jakmile udělám několik kroků do prázdna, zastavím se. Přidržím se rukou baru. „Dobré ráno," ozve se chraplavý hlas od dveří. I když mám před očima stále temno, Gia přikývnutím pozdravím. „Včera jste to s Renimem pěkně přehnali... ještě spí..." slyším Gia říkat rovnou. Jakmile se mi zrak znovu postupně vrací, zjistím, že stojí přímo přede mnou a já se tak výrazně polekám. O několik kroků ustoupím. Nad tím se mírně zamračí. Zamává mi rukou před obličejem, nad čímž se zamračím já a uhýbám pohledem. Co jsme včera s Renimem přehnali? Vůbec si nevybavuju, že bych s ním vůbec mluvila. Vlastně si vůbec nevybavuju, co se včera vlastně dělo. „Leo ještě spí?" Ptá se mě Gio vzápětí, zatímco něčím hlasitě šramotí. „Leo?" Přeskočí mi hlas. Snažím se matně vzpomenout si, co teď Leo asi může dělat. Může spát? Nebo byl ve sprše? Byla jsem vůbec teď ráno v ložnici? „Hej..." zaluská mi Rafael před obličejem, až se znovu polekám. „Koukni na mě," zvedne mi silně bradu. Podívám se mu vyděšeně do očí. Mračí se. „Co sis vzala?" Ptá se. Nad tím mírně svraštím obočí. Mou bradu pouští, nepřestává mě však skenovat pohledem. „Ledový čaj..." ukážu pomalu na sklenici ve dřezu. Gio si tiše povzdechne. „Vezmu ji k sobě..." řekne Raf klidně. „Dobrej nápad," odpoví Gio naštvaně. „Promluvíš s Renimem?" „Zkusím," opáčí mu. Rafael mě potáhne za ruku a já ho jako hadrová panenka bez duše následuji. Vůbec nevím, kam jdeme. Vůbec netuším, proč bych s ním někam měla jít. Nechápu, co se tady děje a proč oba vypadají tak nešťastně. Jediné, co vím, že právě vcházím do dveří a ocitám se na naší provizorní ošetřovně. Tady mi vždy Raf s Calebem ošetřují ruku. Ortézu mi ale sundali už před pár týdny, tak v čem je problém?
„Posaď se..." řekne mi Raf a zavírá za námi dveře. Pomalu se porozhlédnu po místnosti. Podívám se na křeslo, na židli a na lehátko. Kam přesně se mám posadit? „Řekl jsem posaď se," postrčí mě k lehátku a já na něj žuchnu na zadek. Není nějak nízko? Pamatuju si, že se na něj vždy musím obtížně sápat. Copak jsem přes noc vyrostla?
„Koukni na mě..." zašeptá a přistoupí ke mně tak blízko. Pomalu zvedám pohled k jeho oříškovým očím, on mi však do nich silně posvítí nějakou malou baterkou a tak prudce oči zavírám. „Au," sklopím hlavu a chytnu se za oko. „Co sis vzala?" Zeptá se rázně. „Nic..." zašeptám a mnu si pomalu oko. „Reo, já poznám, že v sobě něco máš..." zašeptá. Pomalu oči znovu otevřu a několikrát zamrkám. Dívám se však stále do země. Hlava se mi mírně zatočí. „Tak jo..." povzdechne si a přitáhne si ke mně židli. Posadí se naproti mně a já k němu pomalu zvednu pohled. Nic neříká, jen mlčí a tiše mě sleduje. Sám vypadá rozespalý. Rozhodně nevypadá, že by teď měl náladu se zabývat mnou. „Půjdu si lehnout... nemusíš se o mně starat..." zašeptám. „Všichni teď jdou na radu s Leonardem a Renim spí. V tomhle stavu tě nespustím z očí..." řekne vážně. „Je mi fajn..." namítám. „Zkus mi jednou říct něco, co bude pravda..." odpoví. Podívám se mu do očí. Je opravdu tak mladý nebo tak jen vypadá? „Kolik ti je?" Zeptám se. Chvíli mlčí a založí si ruce na prsou. Postupně se z hluboka nadechne, nespouští však ze mě pohled. „Třicet tři..." „Nevypadáš na to," šeptnu. Nad tím se uchechtne. „A na kolik vypadám?" Povytáhne obočí. „Tak na dvacet... pět...?" Pokrčím rameny. Na odhad věku jsem nikdy neměla oko. „Mohla bys tak vypadat taky, kdyby ses tak neničila..." namítá. Nad tím hned svraštím obočí. Copak neví, že je tohle nezdvořilé říkat dámě? „Ke mně život nebyl tak milosrdný, jako k tobě..." odseknu naštvaně. Opravdu vypadám staře nebo na to jen naráží? S Rafaelem má poznámka však nehne. Jen se pousměje. „To, že jsi měla na hovno dětství, tě nedefinuje jako člověka..." říká klidně. „Já měla na hovno celý život..." namítám. „Máš přece Leonarda... chlapa, o kterým sní miliarda holek..." „Jo... a osm týdnů se s ním schovávám na nějaký pitomý starý chatě v Kanadě..." šeptnu. „Je to osm týdnů navíc, kdy jste v bezpečí..." namítá. „Co to je za život, když nemůžu zavolat ani svému synovi?" Odseknu. Naštváním odvracím pohled. Ani nevím, jestli je v pořádku. Vůbec nevím, co se tam venku děje. Co se děje ve Státě. A jak je na tom Ben. Nevíme vůbec nic.
Rafael se pomalu postaví a popojde ke skříňkám u stěny. „Dám ti nějakou kapačku... ať z tebe to svinstvo dřív dostanem," zabrblá si pro sebe. „Neměl bys to nechat na horší chvíle?" Povytáhnu obočí. „Psychické zdraví je stejně tak důležité, jako to fyzické..." odpoví mi. Nad tímhle blábolem ihned protáčím očima a pokroutím hlavou. Rafael postupně vše chystá a otvírá a zavírá různé skříňky. Je s ním hrozná nuda. Pořád je tak vážný. Dokonce i teď jen zaraženě civí do skříňky. Nechápu to. Celou tuhle situaci nechápu. Nechápu, proč tady sedím. Co tady vůbec dělám?
„Přísahal bych, že..." huhlá si pro sebe a tak se na něj znovu zadívám. V ruce drží lahvičku s léky a pomalu se na mě otáčí. Mračí se. „Co je?" Ptám se nevrle. „Ne... jen to ne..." šeptne a rychle ke mě dochází. Rychle mě chytá za ruce a začne je ze všech stran prohlížet. „Au... co to děláš?" Chci se mu vytrhnout, má však větší sílu. Ruce mi pouští a sám, bez optání mi rychle vyhrne triko. „Hej...!" Shrnu si ho rychle dolů. On ho však vyhrne v šoku znovu. „Spadla jsi v noci?" Ptá se pohotově. „Nevím..." řeknu nevrle. „Tak si zkus vzpomenout!" Vyjede znenadání. Zmateně se podívám, co ho tak šokuje a sama sklopím pohled ke svému břichu. Na levé straně žeber se mi rozprostírá obrovská modřina vedoucí až na záda. „Bolí to?" Ptá se. Jemně se modřiny dotkne. „Nevím..." hlesnu v šoku. On si však již rychle čupá a vyhrne mi obě nohavice kalhot až ke kolenům. U pravého kotníku se vybarvuje další modrofialová obrovská modřina. Táhne se až do půlky holenní kosti. Na levé noze jich je naopak několik menších, které vypadají, že se brzy propojí v jednu velkou. Rafael rychle dobíhá zpátky ke skříňkám. „Nezvracela jsi dneska náhodou?" Ptá se. Já však stále šokovaně hledím na všechny ty modřiny. „Netekla ti krev z nosu nebo... nebolí tě hlava?" Vyhrkne ze sebe. Rychle se vrací a chytá mě za prostředníček. Rychle si ruku k sobě natáhne a do prostředníčku mě něčím ostrým píchne. Chci ucuknout, pevně mě však drží. „Odpověz..." šeptne. „J-já..." zakoktám se, jakmile zahlédnu, jak mi z prstu teče krev. Několikrát ji utře kapesníkem, krev však teče stále dál. „Tekla mi krev z nosu... dvakrát..." řeknu nakonec. „Ale to se mi občas stává, není to nic, co by..." větu však nedokončím. „Drž si to," šeptne klidně, v klidu ale rozhodně není. Zmateně si kapesník na prstu přidržím a sleduji ho, jak lítá sem a tam. Jak zase něco chystá. Tentokrát to však vypadá na injekci. Rychlejším krokem ke mně zase dochází. „Co to je? Co se děje?" Ptám se polohlasem. „Proč mi nechceš říct, co sis včera vzala?" Ptá se, zatímco mi natáhne předloktí a ošetří místo dezinfekcí. „Nepamatuju si, že bych si něco brala..." zašeptám upřímně. „Uvolni ruku," šeptne. Podívám se mu do očí, on však sleduje jen a pouze mé předloktí, na kterém vzápětí cítím vpich. Krátce sebou cuknu, Rafael mi však předloktí jemně přidrží. Krátce se mi zatočí hlava a proto zavírám oči. „Dobrý?" Ptá se mě. Pomalu přikývnu. „Čau..." ozývá se najednou ve dveřích a já tak oči znovu otvírám a dívám se na Caleba. „Co vy tady? Co se děje?" Ptá se a hned za sebou zavírá. Zatímco Rafael mi pevně tiskne místo vpichu, Caleb za námi s rukami v kapsách dochází. Jeho pohled však ihned padne na mé obrovské modřiny na nohách. „Zmizel nám Warfarin..." podívá se Raf na Caleba. Ten se na něj ihned zděšeně zadívá. „Celý?" Zhrozí se. „Ne... ale dost na to, aby to vyvolalo tohle..." zašeptá. „Připravím kapačku," řekne Caleb pohotově. Zmateně se podívám Rafaelovi do očí, který mi stále silně tiskne předloktí. „Cítíš se dobře? Nebolí tě hlava?" Ptá se. „Warfarin... je na ředění krve, ne?" Šeptnu. Na to on neodpovídá. „Proč bych si něco takového brala?" „Jsi opilá..." namítá. Nad tím ale zavrtím hlavou. „Ale nechtěla jsem se zabít, tohle bych si nikdy nevzala," bráním se hned. Rafael mi však jemně pokládá ruku na rameno a opatrně mě zatlačí ke zdi tak, abych se o ni opřela zády. „Zůstaň v klidu... přišel jsem na to včas..." „Jak mám zůstat v klidu? Já si nic takového nevzala...!" Namítám. „Kolik toho vypila?" Ptá se však Caleb z opačné strany místnosti. „Co já vím..." odfrkne si Rafael mírně. Copak mě tady nikdo neposlouchá?
Rafael mírně stisk na mé ruce povolí, ihned mi však po předloktí steče několik proužků krve. Tlak proto znovu zesílí, tentokrát však již syknu bolestí. „Bolí to..." zašeptám. „Lehni si..." řekne a opatrně mi pomáhá do lehu. Ruku mi však zvedá vzhůru a stále pevně místo tiskne. Zavřu pomalu oči. Začínám z toho být hrozně unavená. „Hej, Reo..." poklepe mě jemně po tváři. Pomalu se na něj podívám. Co blbne?
Podívám se mu do očí, on mi však tiskne pod čelist a soustředěně se zadívá do země. „Má nitkovitý puls... monitor," slyším Rafa říkat. Po ruce mi steče několik kapek krve, jak již gáza, která se tam zjevila bůh ví kdy, nasákla krví. Tak rychle? Z jednoho malého vpichu? Rafael ji proto rychle vymění a rychle mi ruku silně obváže tlakovým obvazem. „Jak se cítíš, Reo? Netočí se ti hlava?" Ptá se. „Už ses mě ptal," zachraptím mírně. „Ještě jsi neodpověděla..." mluví rázně. Mírně svraštím obočí. Přijde mi, že zbytečně plaší. Opravdu jsem si žádné léky nevzala. To bych přece neudělala. Renim by to nedopustil. Navíc ani nevím, kde ty léky hledat. „Reo... mluv se mnou..." naléhá, zatímco mi čímsi podkládá nohy. Caleb ke mně rychle přichází, vyhrnuje mi triko a postupně mi cosi lepí u krku a hrudníku. Zatemní se mi krátce před očima. „Asi mi... není dobře..." přiznám nakonec. Pomalu mi padají víčka. „Reo... Reo slyšíš mě?" Zatřese se mnou. Slyším, mám chuť odpovědět. Ale už nezvládám ani otevřít oči. Chce se mi prostě jen spát.