andREA 2

51

Rozechvělou rukou si oplachuji obličej ledovou vodou. Dnes nejspíš fyzioterapii vynechám. Běháním na záchod přeci nohu procvičuji dostatečně a ruka už lepší nebude. Už jsem se s tím smířila. Pomalu se o ni zapírám a zadívám se na ni. Celá se mi třese. Je funkční. Zároveň však vůbec.
Podívám se sama sobě v zrcadle do očí. Cítím, jak mi po obličeji stékají kapky vody. Vlasy se mi lepí na tvář a hlasitě tekoucí voda z kohoutku mi probourává bubínky. Povzdechnu si. Jsem celá bledá. To bude nejspíš tím, že jsem teď dobrých dvacet minut zvracela. Jsem slabá. Točí se mi hlava. „Jsi troska, Reo..." zašeptám si sama pro sebe, zatímco stále sleduji své unavené oči. „Říkala jsi něco?" Ozve se Leo z druhé místnosti. Pomalu polykám a sklopím zoufale hlavu. Vodu zastavím a ruku zoufale nechávám na kohoutku. „Že mám hlad..." řeknu o trošku hlasitěji, ve skutečnosti však nemám na jídlo ani pomyšlení. Představa, že musím do sebe teď něco dostat, mi znovu obrací žaludek naruby. „Něco pro tebe mám," nakoukne Leo do koupelny. Vypadá nadšený, na rozdíl ode mě. Otírám si zoufale obličej ručníkem a odhodím ho do umyvadla. „Jestli to není vyprošťovák, tak to nechci," šeptnu zničeně. Zatočí se mi krátce hlava a tak na chvíli zavírám oči. Potáhnu se za vlasy. „Je to něco lepšího," řekne nadšeně. Tiše si povzdechnu a znovu se na něj otráveně zadívám. Leo mi do ruky vráží malý žlutý papírek. Zřejmě útržek z nějakého časopisu. Tohle mě má teď jako povzbudit? Povytáhnu proto obočí a probodnu ho mírně pohledem. „Co to je?" Ptám se bez zájmu a sklopím k papírku pohled. Je na něm napsané něčí číslo. Je ale ve zvláštním formátu, musí být nějakého cizince. „Číslo na osobního asistenta Sorokina... jestli je chceš prodat... měla bys to udělat co nejdřív..." dodá Leo tiše. Pomalu se mu podívám zpátky do očí. „Myslela jsem, že jsi proti..." šeptnu tichounce. Jsem překvapená. Tak dlouho mi to přeci rozmlouval. „Pořád si myslím, že to není dobrý nápad..." „Tak proč mi to číslo dáváš?" Ptám se vážně. Probodávám ho skoro pohledem. Leo pomalu polkne a uhýbá krátce pohledem. Pousměje se. „Protože mě nic lepšího nenapadlo..." vysvětlí. Pomalu se usměju. Znamená to tedy, že mám jeho podporu? Dokážu tak ty ženy dole prodat ještě do svatby. Konečně se jich zbavím a budu to tady moct odkoupit. Konečně budu mít o starost míň. „Mám teď chuť tě tak políbit... ale..." kývnu pomalu k záchodu. „Myslím, že to teď bez pusy přežiju," ušklíbne se mírně. Na dveře se ozývá zběsilé klepání. Leo mě políbí na čelo a vykoukne z koupelny. „Ano, Ericku?" Leo se vrací zpátky do ložnice a já se na sebe usmívám v zrcadle. Možná, že nejsem úplně k ničemu. Možná, že se teď vše obrátí k lepšímu a začne se mi dařit. „Dorazily nám ty fotky, pane..." slyším Ericka říkat. „Fotky? Jaké fotky?" Opáčí Leo. „Z Washingtonu, pane," odpoví Erick vážně. Z hluboka se dlouze nadechnu. Úsměv mi povadne. Takže to opravdu udělal. Má pravá máma je mrtvá. Přesně tak, jak Daniel slíbil, tak učinil. Kulhavě vystoupím z koupelny a podívám se Erickovi do očí. „Zveřejněte to. Hned to odešlete do bulváru a ujistěte se, že naše verze vyjde dřív než Danielova... nebo líp... zaplaťte jim, jinou verzi než tu naši nechci nikde vidět," poručím přísně. Erick pomalu přikývne a rychlým krokem vykročí znovu pryč. Leo mi pomalu fotky podává. „Nechci to vidět," odseknu mírně. „Nejspíš tě budou kvůli tomu vyšetřovat..." řekne Leo tiše. Pomalu vykročím směrem k šatně. Už kulhám čím dál tím míň. Nevěřila jsem, že se za tak krátkou dobu dokážu až takhle zlepšit. „Dneska by měl přiletět můj právník... tak to s ním proberu," řeknu a do šatny vstoupím. Pohled mi ihned padá na béžovou teplákovku a tak k ní pomalu vykročím a vytáhnu si ji z police. „Měli bychom jít mezi lidi," slyším ho říkat. Pomalu se otočím ke dveřím. Leo se již ramenem opírá o jejich rám. „Jen se mihnout na veřejnosti... ať paparazzi mají fotky a lidi nás vidí spolu..." dodává. Tiše si povzdechnu. Má pravdu. To mě na tom tak štve. „Tak třeba... večeře? Dnes v centru?" Povytáhnu obočí. Leo se hned ušklíbne. „Zveš mě na rande?" Povytáhne obočí. „Já myslela, že zveš ty mě," ušklíbnu se. Leo se na mě usmívá a pomalu ke mně vykročí. Nakonec však kolem mě prochází do druhé místnosti šatny, kde mám slavnostní šaty a oblečení. „Dneska tě oblíkám já," ozve se z vedlejší místnosti. Nad tím se mírně pousměju. Pomalu se však posadím na stoličku a začnu si opatrně oblékat tepláky. U kolen se tiše zastavím a zatajím dech. Prstem si přejíždím po jizvě na koleni. Je pořád tak červená. Tak čerstvá. „Tohle všechno jsi měla někdy na sobě?" Podiví se Leo z vedlejší místnosti. Pomalu se postavím a tepláky si vytáhnu až k pasu. „Všechno nejspíš ne..." odpovím ledabyle. „Tyhle," slyším ho zvolat. S mírným úsměvem na rtech za mnou dochází. V ruce drží uplé tělové šaty pokryté drobnými kamínky. Rozhodně patří mezi mé extravagantnější kousky. Rukávy a část břicha jsou totiž průhledné a tak to vždy vypadá, že mám kamínky přímo na těle. „Ty mi dala Cassandra k mým osmnáctinám..." pousměju se a hned odvracím pohled. „Už je nejspíš neobleču..." dodávám a hned si oblíkám i mikinu přes hlavu. „Zkus je... kdyžtak ti vyberu jiné..." položí mi je na stůl uprostřed a pomalu za mnou dochází. Chytne mě jemně za ruce a políbí mě doprostřed čela. Pousměju se. „Už je ti líp?" Zašeptá. Pomalu přikývnu. Leo pomalu sklápí pohled k mé zraněné ruce a jemně mě po ní pohladí. Prsty se mnou stále nespolupracují a tak v jeho stisku jen tak ledabyle visí. „Cítíš aspoň, že tě držím?" Zeptá se tiše. Pomalu přikývnu. „Jo... ale jen trochu..." „Doktor říkal, že to chce čas..." podívá se mi do očí. „A mě zas říkal, že nemám čekat zázraky. Hybnost už zřejmě nikdy nebude taková, jako dřív..." zašeptám. „Je zázrak, že tu ruku vůbec máš..." zašeptá. Nad tím se zamračím. Chci k tomu něco dodat, nakonec si to ale rozmyslím. „Co tvé rameno?" Zeptám se místo toho. Dochází mi totiž, že už ruku používá normálně a bez obtíží. Leo mi ale neodpoví. Místo toho mi zamyšleně odhrne pramen vlasů za ucho a pomalinku mě objímá. Zavírám oči. V jeho náruči mi je tak příjemně, že bych byla schopná takto i usnout.