andREA 2

23

„Do hajzlu, Reo, co tady děláš?!"
Přemýšlím, zněla by má odpověď, kdyby se mi chtělo odpovídat. Já si ale jen znovu dlouze potáhnu z cigarety a zadívám se na krajinu pode mnou. Nevím, proč mě tohle místo nenapadlo už dřív. Je tady nádherný výhled. A takový klid. „Pojď zpátky!" Zařve Erick vyděšeně, k okraji se však bojí jít. Jeho kroky slyším daleko za mými zády. Mírně se na něj ohlédnu. Vynervovaně odvrátí pohled a snaží se to rozdýchat. „Bojíš se výšek?" Usměju se. „Kurva, Reo, vždyť jsme snad ve třicátým patře," naléhá. Já však jen pokrčím rameny. Ve třicátém určitě ne. Glorie má nejvyšší patro ve třináctém. Střecha nebude zas o tolik výš. „Mohla bys..." odmlčí se, aby sám sebral trochu odvahy a přistoupil ke mně o krok blíž. Stále je ale daleko. „Mohla bys, prosím, jít od toho okraje dál?" Zachvěje se mu hlas. Baví mě, jaký má strach. V takové poloze jsem ho ještě nikdy neviděla. A tak se jen tiše zasměju a nohama ve vzduchu mírně pohoupu. Jako malé dítě. Je to tak osvobozující pocit. Sedět na kraji střechy, kde není zábradlí a mávat nohama ve vzduchu. Vědět, že stačí kousek a budu volná. Vědět, že tady konečně o všem rozhoduju já. Já, sama za sebe. A nikdo to neovlivní.
Naposledy si potáhnu z cigarety, típnu ji o plechový okraj střechy a odhodím ji. Vítr si s ní pohrává sem a tam, nekontrolovatelně se plahočí k zemi. Padá dlouho. Plálo by mé tělo ve větru stejně? Mám opravdu jen kousek od toho, abych to zkusila. „Reo," zavrčí Erick naštvaně a zároveň vyděšeně. „Až se tohle šéf dozví, zabije mě," zavrčí znovu. Tiše si povzdechnu. Šéf. Měla bych mu taky tak říkat?
Pomalu se od okraje odstrčím a pomalu se postavím. Bylo by vtipné, kdyby mi teď znovu selhalo koleno. Možná by to vyřešilo všechno. Pomalu se ale na Ericka otočím a klidně, s rukama v kapsách, za ním dojdu. „Nedozví se to," řeknu klidně. „Vážně?" Uchechtne se. „Víš vůbec, že je tohle jeho barák?" Dívá se mi do očí. Hned uhýbám pohledem a pomalu přikývnu. „Dřív patřil mému tátovi... několik let jsem tu žila..." zašeptám. Jak kdyby ho to mělo zajímat a souviselo to s tématem. Pomalým krokem hned kolem Ericka procházím a vydám se zpátky ke schodišti. Znuděně. Doufala jsem, že mu bude trvat déle, než mě tady najde. Tentokrát jsem si totiž dala opravdu záležet, aby mě při odchodu z domu vidělo co nejméně lidí. Alespoň tucet mě však vidět muselo. Erick se tady ukázal na mé poměry až moc rychle. Ani jsem nestihla dokouřit cigaretu.
Otráveně si strčím ruce do kapes a pomalým krokem se vydám po schodišti dolů. „Vy jste se s Leem pohádali?" Zeptá se mě Erick znenadání. Teď se ho už určitě nezbavím. „To není tvoje věc," odvětím. V chůzi zrychlím, abych mu přeci jen krátce utekla. On mi je však v patách. Zoufale si odfrknu. Otráveně otvírám dveře do chodby a docházím rychle k výtahům. Erick však tlačítko mačká za mě a dveře se hned otvírají. Ukáže, ať nastoupím jako první. Teď už mu rozhodně neuteču. Protočím očima a do výtahu přeci jen nastoupím. Okamžitě se ramenem opírám o stěnu výtahu a s rukama v kapsách čekám, až se Erick o všechno postará. Zavírám krátce oči. Jsem unavená. Skoro celou noc jsem nespala. Jakmile však ucítím, že se dá výtah do pohybu, oči raději otvírám, abych neztratila rovnováhu. Necítím se být moc při smyslech. „Chápu, že to teď nemáte lehké, al-" „Nechápeš nic," skočím mu do řeči tiše. „Dokážu si představit, čím si asi teď procházíš..." snaží se volit jiná slova. Já však zavrtím hlavou. „Nedokážeš," odvětím. Svůj pohled upírám před sebe do země. Nic kolem mě mě nezajímá. A Erick už vůbec ne. „Snažím se tě jen pochopit, abych mohl dělat svou práci," zní stále klidně. Na mé poměry je až moc trpělivý. To se mi nelíbí. Znervózňuje mě to. „Svou práci dokážeš dělat i bez mluvení, ne?" Podívám se mu vážně do očí. „Jsi můj bodyguard, ne psychiatr. Tak drž hubu a dávej na mě pozor. Bavit se s tebou fakt nechci, nejsme kámoši," dodám vážně. Z jeho očí nespouštím pohled. Pomalu polkne a překvapeně přikývne. Nic však neříká. Jen zaraženě stojí a zpracovává má slova. A já si konečně užívám ten klid. To ticho. Uhýbám proto od něj pohledem a netrpělivě čekám, až výtah dorazí do přízemí. Jede ale zatraceně pomalu. Atmosféra mezi námi houstne. Nehodlám to však nijak napravovat. Do mých soukromých věcí mu nic není.
Trapné ticho ve výtahu nakonec přeruší vibrace mého telefonu. Někdo mi volá. Nevím, jestli mám být v téhle situaci ráda nebo ještě více znechucená. Sahám otráveně pro telefon do kapsy, ale už teď, aniž bych se na něj podívala, dokážu říct, kdo mi volá. Proto se ani na displej nedívám. Za poslední hodinu jsem to totiž Leovi típla už nejmíň čtyřikrát. „Hmm?" Zvedám otráveně telefon. „Za hodinu odlétáme... kde jsi?" Ptá se nervózně. Pomalu se podívám na hodiny na telefonu a znovu si telefon přikládám k uchu. „Budu tam," odpovím mu stroze a hovor pokládám. Nemám chuť se s ním vybavovat. Nemám chuť teď s ním strávit víc jak deset hodin v letadle, nemám chuť s ním jet do Itálie a už vůbec ne ho mít po svém boku při pohřbu. Potřebovala bych, aby se na chvíli z mého života vypařil a já mohla všechno v klidu zpracovat. To se ale nestane.
Telefon schovávám do kapsy, zrovna ve chvíli, kdy se dveře výtahu otevřou. Okamžitě z výtahu vystoupím. Nasadím si hned sluneční brýle a kapuci. Nechci, aby mě tady lidé poznali, i když jsem díky Erickovi nápadná i tak. Chci se cítit jako neviditelná. Alespoň trošičku. Alespoň na chvilku.
„Slečno Baiamonte!" Slyším však nadšený hlas od recepce. Pomalinku stočím hlavu k pultu. Neviditelná. Jo, to jsem si přála být. A tak i když muže za pultem poznávám a vlastně ho vidím ráda, odvracím znovu pohled a zamířím nepřítomně k východu. Vím, že bych se s ním dala do řeči na delší dobu. Byl by nadšený z toho, že se po tak dlouhé době vidíme. Dělal mi vrátného, když jsem tady bydlela ještě s Tomem. Zařizoval mi spoustu věcí. Byl jako můj strýček, který mi pomáhal v nouzi. Myšlenka, že se s ním však dám teď do řeči, mě znervózňuje. Ptal by se na Toma, ptal by se na to, jak se mi daří. Buď bych musela špatně lhát nebo mu říct pravdu. A ani jedno teď nezvládnu.
Rychle proto z Glorie vycházím. „Svezu tě..." řekne Erick hned. „Jsem tady vlastním," utrousím. Již z dáli však zahlédnu skupinku mladých lidí, jak sedí na kapotě mého auta a fotí se. Nahlas se smějí. Jsou hluční, až moc. A až moc se svými pozadími dotýkají mého auta. „Hej," okřiknu je mírně, jakmile se k nim blížím. Slyším, jak si Erick mírně povzdechne. S rukami v kapsách za nimi docházím a skrz sluneční brýle si dvě dívky a jednoho kluka změřím pohledem. „Odpalte." Štěknu nevrle anglicky. „Pardon... to je vaše?" Ptá se zrzka v minikraťáskách a croptopu. V tomhle musí zaručeně mrznout. Mně není teplo ani v té mikině. Bez odpovědi je však obcházím a zatímco od auta ustoupí, já ho odemykám a dveře od něj otvírám. „Není to Rea Baiamonte?" Slyším šeptat druhou dívku. Krátce zvednu pohled a v pohybu se zarazím. Neviditelná. Dokážu to vůbec někdy?. „Tak se jí zeptej..." šeptne zrzka zpátky. Znovu se na ně otráveně podívám. „Mohli bychom se s vámi vyfotit?" Zeptá se však kluk sebevědomě. Všichni vypadají nadšeně. Až moc. „Proč?" Opáčím nevrle. „Jsme vaší velcí fanoušci... moc vám fandíme..." usměje se zrzka nadšeně. Aniž bych cokoliv odpověděla, všichni ke mně přistoupí a zrzka nás společně vyfotí. Nikdo z nich nezapomene udělat nějakou trapnou pózu. Jen já se šokovaně podívám na Ericka, který hlídá každý jejich pohyb jen pár metrů od nás. „Moc děkujeme... jste skvělá..." usměje se jedna z dívek a krátce mě objímá. Šokovaně ji od sebe rychle odstrčím. „Vždyť mě ani neznáte..." štěknu na ně mírně. „Nevím, prostě to nefunguje..." šeptne kluk druhé holce. „Ukaž," vytrhne mu telefon z ruky. Chci si hned nastoupit, periferně však zahlédnu, že se snaží marně otevřít Instagram. Ten tady ale nefunguje. A to by věděli, kdyby tady žili. „Odkud jste?" Otočím se na ně znovu, tentokrát zním až moc zvídavě. „Z Ohia..." utrousí zrzka mírně nepřítomně. „A tady děláte co...?" Pozvednu obočí. „Zjistili jsme, že se tady dá nově ubytovat..." ukáže kluk za sebe na Glorii. „Tak jsme to tady přijeli víc poznat, už dlouho jsem se sem chtěl podívat..." usměje se. Zjevně je nadšený, že tady může být. „Yusuf je travel influencer, živí se tím," vysvětlí jedna z dívek, jak kdybych měla chápat, co přesně to znamená. Já jsem však v šoku z úplně jiné části. Na chvilku zadržím dech a podívám se Erickovi do očí, ten se však zdá být v šoku stejně, jako já. „Tohle není sakra zábavní park, nedělejte si z toho turistickou atrakci," vyjedu na ně mírně rozčíleně. „Sbalte se a vypadněte dokud můžete," řeknu vážně. „Lidi jsou tady na nás milí," řekne však jedna z dívek. Druhá jen přitaká. „I u nás se někdy střílí... víme, co dělat, prošli jsme si kurzem..." „Prošli jste si kurzem? Přeskočilo vám?" Vykulím šokovaně oči. „Tady je vám nějakej kurz úplně k hovnu..." nevěřícně se uchechtnu. „Můžete být během vteřiny mrtví a to je ta lepší varianta..." naléhám na ně. Nezdá se však, že by je to nějak rozhodilo. „Už jsme byli i na jiných nebezpečných místech. Zvládnem to, nebojte," mrkne na mě kluk frajersky. „Máte aspoň zbraň?" Zeptám se. Kluk přikývne a mírně si vyhrne triko, aby mi ukázal glocka. Na nic nečekám a během vteřiny mu ho beru a rychle přiložím k čelu. Ani nestihl zareagovat. „Jste mrtví, všichni tři. Zabila vás jedna blbá holka. Co uděláte, až narazíte na skupinku lidí, kteří vás budou chtít k večeři? V Ghettu jsou rádi za čerstvé maso, jako máte vy," štěknu naštvaně. Rozčiluje mě, že si z tohoto místa dělají srandu a neberou ho vážně. Rozčiluje mě, jak se snaží z tohoto místa dělat něco, co je cool. Smrt není cool. Zabíjení není cool. Copak člověk musí ty hrůzy sám nejdřív zažít, aby je bral vážně?
Zbraň pomalu skloním a naštvaně ji klukovi podávám. Pomalu si ji ode mě přebírá. Hned ji však zvedá a namíří s ní na mě, nejspíš, aby ukázal, že i on se dokáže bránit. Pohotově ho však jednoduchým chvatem odzbrojím a zbraň od nás odkopnu. Erick prudce vytahuje zbraň a namíří na něj. „Odstup od ní!" Zařve nahlas. V mžiku se kolem nás seběhne tucet ozbrojených mužů. Netuším, kde se tady vzali. Zda byli ukrytí v autech, za zdmi, v Glorii či v lese. Všichni však teď míří na skupinku těch tří děcek přede mnou. Všichni tři ode mě vyděšeně odstoupí a zvedají ruce nad hlavu. Mohla bych Ericka a ostatní jednoduše odvolat. Ale neudělám to. Ti puberťáci potřebují lekci.
Pomalu si sundám kapuci, prohrábnu si vlasy a sluneční brýle odhodím do auta. Naštvaně se na všechny tři znovu podívám. Erick si mě však krátkým pohledem hlídá. „Beze mě nejedeš," štěkne na mě italsky. Až moc se soustředí. „Tak si nastup. Ty děcka mi nic neudělají, ani neví, jak se ta zbraň drží," odpovím mu taktéž italsky. Z těch tří ale nespouštím pohled. „Padejte odsud... dokud to jde," řeknu jen. Posadím se do auta a zavírám za sebou dveře. Sluneční brýle si hned nasadím, aby mi je Erick nerozsedl. Do auta totiž spěchá, zřejmě se bojí, že mu ujedu. Taky bych mu nejradši ujela, kdyby to šlo. On je ale až moc pohotový. A tak na letiště vyrážíme společně.

Prudce vystoupím z auta a dveře od něj nechávám otevřené. Již odtud vidím, jak Leo netrpělivě čeká na schůdcích do letadla. Tiše si povzdechnu, nic na sobě ale nedávám znát. Jsem tady včas. Odlétat máme až za deset minut. Leo si však přikládá telefon k uchu a pohled ode mě odvrátí. Využívám toho a bez jediného dalšího pohledu kolem něj procházím dovnitř do letadla. „Vítejte, slečno Baiamomte," usměje se na mě falešným úsměvem letuška. „Mohu vám nabídnout něco z-" „Šampaňské," odseknu mírně. Celou cestu sem jsem musela přemýšlet nad tím, co jsem se dozvěděla jen pár desítek minut zpátky. V Glorii se může nově ubytovat kdokoliv zvenčí. O tom přece musel rozhodnout Leo. Jsem na něj naštvaná možná ještě víc než na ty tři hloupý a naivní děcka. Zkazilo mi to náladu ještě víc.
Naštvaně se posadím do křesla, sundávám si brýle a odhodím je na stůl. Vidím kolem sebe procházet Ericka s Leovým bodyguardem. Následně se střetávám pohledem i přímo s Leem. Ten se jen tiše posadí naproti mně. A já tak raději pohlédnu z okénka ven. „Jsem tady včas," ohradím se, než stíhá cokoliv říct. „Však taky nic neříkám..." zašeptá. I tak mě však bedlivě sleduje. A já se raději dívám ven na to, jak někdo z ochranky odjíždí v mém autě pryč. „Vaše šampaňské..." přistane mi sklenička na stole. Mělo by se normalizovat dávkování po láhvích. Opravdu. „Nechceš si promluvit...?" Zeptá se Leo opatrně. „Ani ne..." odpovím stroze. Natáhnu se pro šampaňské a mírně si z něj usrknu. „Poslední dny se mnou vůbec nemluvíš..." dodá však. Pomalu přikývnu, sklenici šampaňského znovu odložím. „Divíš se?" Povytáhnu obočí a podívám se mu do očí. Z hluboka se nadechne. Pomalu se porozhlédne kolem a zvedá se. „Pojď, promluvíme si," natáhne ke mně vážně ruku. „Nechci," zamítnu to. „To nebyla otázka," odsekne však mírně už i on. „Pane... žádám o povolení vzlétnout..." ozve se však za jeho zády. Já se mezitím prudce zvedám a naštvaně procházím kolem lidí z ochranky až do zadní části letadla, kde máme oddělené pokoje. Hned, jak do jednoho z nich, kde tradičně spolu s Leem spáváme, vstoupím, přetáhnu si mikinu přes hlavu a odhalím tak uplé tílko s hlubokým výstřihem. Naštvaně mikinu odhodím na postel. Prohrábnu si zoufale vlasy. Z hluboka se několikrát nadechnu a zavřu oči. Za svými zády však zaslechnu zavřít dveře a tak oči znovu otvírám a rychle se otáčím. Leo ke mně pomalinku přistoupí a natáhne ke mně své ruce. Já však o krok ustoupím. Smutně spustí ruce dolů. „To už se tě nesmím ani dotknout...?" Zeptá se. „Sám sis to vybral..." šeptnu vyčítavě. Nahlas si povzdechne. „Můžeme, prosím, zapomenout, že jsem vůbec něco takového řekl...?" „Ne... myslel jsi to vážně, i teď to myslíš vážně..." „Jen o tebe nechci přijít..." „A proč bys měl?" „Protože tě znám," řekne důrazně. Pomalu polkne a promne si oči. „Je mi jasné, že budeš chtít otěhotnět znovu..." zašeptá tiše. „Ano, protože chci s tebou dítě. Chci ti dát to, co ti nikdy jiná nedala..." zachvěje se mi hlas. Podívá se mi smutně do očí. Pohotově ke mně přistoupí a chytne mé tváře do dlaní. „To už jsi mi přece dala... jsi pro mě to nejcennější na tomhle světě..." zašeptá. Mně i tak však steče slza po tváři. Odmítám tohle přijmout. „Proto o tebe nemůžu přijít..." „Nepřijdeš. Zvládnu to," snažím se znít sebejistě, hlas se mi však chvěje. „Nejsi na tom zdravotně dobře... nezvládla bys to..." šeptne. Okamžitě si strhnu jeho ruce ze svých tváří a odstoupím od něj. Zavrtím hlavou. „Tohle mi nemůžeš udělat..." chvěje se mi hlas zoufalstvím. Letadlo se dá do pohybu a já krátce ztratím rovnováhu. Leo mě zachytí, hned ho ale zase od sebe odstrčím. Zoufale se posadím na postel. Nechávám volně stékat slzy po tvářích. „Když mě nebudeš chtít ty, někdo jiný se najde..." zašeptám tichounce. „Cože?" Vyhrkne šokovaně. Pomalu k němu zvednu uslzené oči. „Najde se stovka dalších chlapů, kteří by pro mě vraždili... není to jen o tobě..." zašeptám. Lea má slova výrazně zaskočí. Chvíli totiž nic neříká a dlouze nad nimi rozmýšlí. Ani se na mě nepodívá. Jen je v šoku zpracovává. „Myslel jsem, že jsi vždycky chtěla mě... že jsi za tento vztah tak bojovala... že i teď chceš jen mě... " zašeptá on. Podívá se mi pomalu do očí. „Možná ne za tuhle cenu..." šeptnu nazpátek. Hned se zvedám z postele a rychlými kroky kolem něj procházím. Po téhle konverzaci s ním v jedné místnosti nevydržím.