andREA 2

25

Studený vítr mi pročesává vodou nasáklé prameny vlasů. Poslední paprsky slunce mi dopadají na tvář a já stíhám tak načerpat jejich zbývající sílu tepla, než slunce stíhá zapadnout. Vnímám jen šumění moře. Voda mi postupně omývá kotníky a máčí konec mých šatů, ty jsou teď celé obalené pískem. Smutně objímám kolena a tisknu si je k hrudi. Dívám se do dáli, vlastně ale ani nevím kam. Někam do prázdna. Do neznáma. Vyhlížím lepší zítřky, hledám odpovědi. Nic z toho ale nenalézám a tak jen končím s nepřítomným pohledem do míst za obzorem. Snažím se dohlédnout do míst, kam nelze dohlédnout. Snažím se myslet nad věcmi, nad kterými mi nejde přemýšlet.
„Leo ti posílá deku," ozve se za mými zády. Následně mi na ramenou přistane teplá, suchá a chundelatá deka. Teprve teď, když mě do ní strýc Miguel celou zabalí, si uvědomím, že mi vlastně byla zima. Ani tu jsem ale nepociťovala.
Strýc Miguel si tiše sedá vedle mě. Automaticky mi podává již otevřenou plechovku gin tonicu. Teprve teď odvracím pohled od obzoru a sklopím ho k vychlazené růžové plechovce. Pomalu si ji od něj převezmu, hned se napiju. Pomalu a velmi krátce. Tiše vydechnu. „Jak se jmenuje?" Zašeptám tiše. „Kdo?" Odpoví strýc Miguel hloupě. „Jejich syn..." šeptnu nepřítomně. „Mario..." odpoví opatrně. Sám si otevře svou plechovku piva a dlouze se z ní napije. „Proč mi to udělal?" Zlomí se mi hlas a podívám se mu skrz slzy do očí. Měla jsem k němu vždy ze všech strýců nejblíže. Možná i proto mi teď nevadí před ním brečet. Před tátou bych takovou slabost neukázala. Nikdy. Před strýcem Miguelem se ale nebojím. A na znamení jeho podpory mě také zrovna objímá kolem ramen. Konejšivě mě po ruce pohladí. „To byste si měli vyříkat spolu sami..." zašeptá. „Chci jen vědět důvod..." špitnu plačtivě. Slzy se mi však kupodivu daří držet pouze v očích. „Nechci se do toho plést, Reo... nebudu ho tady obhajovat ani hanit... pořád je to můj syn..." odpoví. Jeho ruka z mého ramene pomalu padá a já se najednou cítím zase tak sama. Cítím chlad, který najednou po jeho doteku na mém rameni zůstal. Cítím nekonečnou prázdnotu uvnitř sebe. „Promluvte si spolu... potřebujete to, oba dva..." „Už s ním nechci mluvit, nikdy..." utrousím však ublíženě. „Sama víš, že to nevydržíš. Máš ho ráda," ušklíbne se mírně a znovu se napije z plechovky. I já si usrknu trošku gin tonicu. Opět ale jen doušek. Z hluboka se nadechnu a zavřu oči. Zadržím krátce dech. „Poslední roky pro mě byl ten nejdůležitější člověk v mém životě..." vydechnu nakonec. „Asi to neměl stejně..." šeptnu jen. Smutně si položím hlavu na založené ruce na kolenou. Povzdechnu si. Bolí to. Myšlenka toho, že celou dobu věděl, že mu nosím kytky na hrob, mě tak moc bolí. „Chtěl ti to říct... několikrát... nevím, jestli bych ti to měl říkat, ale... asi před týdnem nebo dvěma kontaktoval Lea... chtěl se s tebou sejít, Leo to ale prý nedovolil..." řekne s odporem. Jak kdyby za to Lea nenáviděl. Tiše zakňučím. Nechci aby v tom hrál roli i Leo. Je to jediný člověk, který mi zbyl. Je jediný, kterého můžu obejmout, aniž bych se bála, že se mi chystá vrazit kudlu do zad. Proto tohle už poslouchat nechci. Bojím se. Bojím se, že mi Leo lhal. Že to doopravdy věděl. „V kolik to zítra začíná?" Změním tiše téma. Hlavu pomalu znovu zvedám a znovu se napiju z plechovky. Tentokrát ale dlouze. Vypiju skoro půlku. „V devět máme rodinnou poradu ve velké zasedačce... a z ní rovnou pojedeme..." „Poradu? Na co?" Podivím se a poprvé se na něj podívám. Krátce se střetneme pohledem, proto jím raději hned uhýbám. „Bude smuteční průvod... bude se živě vysílat v televizi, takže si jen musíme projít nějaké bezpečnostní a organizační postupy..." odpoví klidně. „O žádném průvodu mi nikdo nic neřekl..." šeptnu. „Tim ti to měl vyřídit... nevyřídil?" „Ne," odseknu šeptem. „A o tom dědictví s tebou už mluvil?" Opáčí. Povytáhnu znovu překvapeně obočí a opět se na něj podívám. „O dědictví?" „Ano, o schůzce s notářem..." „Vůbec se nezmínil," řeknu mírně naštvaně. „Aha... no... pozítří ráno bude schůzka s notářem ohledně tátova majetku..." „S Leem odjíždíme zítra večer, takže nepřijdu..." zavrtím hlavou hned odmítavě. „Měla bys tam jít..." „Proč? Stejně všechno zdědí táta," odpovím rázně. Strýc však tentokrát dlouze mlčí. Teprve po chvíli mi dochází, že by měl dědit i on. Oba ale zřejmě tušíme, že to tak nebude. „Přesně proto bys tam měla být..." odpoví tentokrát šeptem. „Táta měl opravdu bohaté portfolio vlastnických práv... vlastnil i mimo jiné několik budov, ve kterých stále sídlí Alfa... pokud to opravdu všechno zdědí Daniel... což všichni tak nějak očekáváme... myslím, že by to Leonardovi mohlo značně zkomplikovat život... hodilo by se vám, kdybyste to věděli co nejdříve..." „Pokud děda opravdu něco vlastnil ve Státě, tak je víc než nad Slunce jasný, že všechno dá tátovi. To tam ani nemusím chodit," odpovím hned. Nejsem přece hloupá. Žádnému strýci ani tetě by to nepřenechal. Nikdo z nich ve Státě nežije. Ti si nejspíš rozdělí majetek v Itálii a tátovi připadne všechno u nás.
Strýc Migu si hlasitě povzdechne a dlouze se napije piva. Podívám se na něj. Vypadá nervózně. „Máš z toho verdiktu strach?" Povytáhnu překvapeně obočí. Plechovku piva odkládá a zaboří si ji do písku. Pomalu přikývne. „Všichni máme. Asi ti to nedošlo, ale táta vlastnil všechny naše budovy tady v Itálii. To znamená i domy, ve kterých bydlíme... vily, ve kterých já a zbytek rodiny žijeme, jsou oficiálně psané na tátu... a víme, že ho Daniel donutil před půl rokem sepsat novou závěť, jen nevíme, co v ní je. Dan je šílenec. Nečekám nic dobrého... a kdyby to opravdu připadlo všechno jemu, bojím se, že mámu vykopkne k někomu z nás do baráku a z vily si udělá vojenskou pevnost..." „Děda by přece nikdy neodkázal tátovi něčí střechu nad hlavou..." zavrtím hned hlavou. „Pokud by mu Dan předložil plán, díky kterému by náš rod jen prosperoval, proč by ne? Tátovi šlo vždy jen o to, aby naše jméno mělo světový vliv. Aby rezonovalo a mělo sílu. A Daniel tohle umí... to se musí nechat..." „Vždyť mu neodkázal ani Alfu..." stojím si furt za svým. Opravdu si totiž myslím, že táta dostane všechen majetek ve Státě a ani o píď víc. A bude zuřit. Bude nepříčetný, že nedostal nic z Itálie. Bude si nárokovat i majetek ostatních a bude se ho snažit odkoupit. Přesně takhle se to dle mého udá. Jsem si téměř jistá. „Tam to byl trošku jiný příběh..." zavrtí však strýc Migu hlavou. „Neber to teď špatně, ale... jsou věci, které nikdy nepochopíš... to, jak to v téhle rodině chodí, pochopí jen pravý Baiamonte... a to vy s Timem prostě nejste..." řekne upřímně. Ta slova mě ostře zabodají u srdce. Ne že bych si přála být součástí tohoto cirkusu. „Myslela jsem, že jsi mě do rodiny přijal..." řeknu zklamaně. Pohled hned zabořím do písku. Ty bolestné rány přicházejí čím dál tím více ze směrů, ze kterých to čekám nejméně. „Přijal... mám tě rád, respektuju tě... ale jde prostě vidět, že jste s Timem odlišní... spoustu věcí nechápete, spoustu věcem ani nikdy neporozumíte..." odpoví. Nad tím se mírně uchechtnu. „Tak to asi pro tebe štěstí, že už dlouho Baiamonte nebudu..." utrousím uraženě. „Vážně si ho chceš vzít?" Opáčí na to okamžitě. „Jsem s ním zasnoubená, co myslíš?" Štěknu mírně naštvaně. „Myslel jsem to tak, jestli jsi šťastná... nic proti vašemu sňatku jinak nemám..." „Je to Kalua, jasně, že proti tomu sňatku něco máš. Všichni jste proti tomu. Protože je Kalua..." „Uznávám, že sis mohla vybrat jinou rodinu a byla by celá ta situace hned o něco veselejší... ale furt si bereš jednoho z nejmocnějších mužů na týhle planetě... což je fajn..." „Neberu si ho kvůli moci nebo penězům," ohradím se hned. „Já vím. Jste jako jeden, všichni vidí, jak skvěle se doplňujete... pravý power couple... proto to všechny tady tak štve... Kalua a Baiamonte se přeci doplňovat nemají..." ušklíbne se mírně. Nad tím se mírně pousměju. Nikdy jsem nad tím tak nepřemýšlela. Když se ale teď tak zamyslím, opravdu mi někdy přijde, že je Leo kus skládačky, který nutně potřebuji k životu. Že si rozumíme i v momentech, ve kterých bychom si rozumět neměli. Máme mezi sebou něco zvláštního. Něco, co nedokážu popsat slovy. Něco, co nutně potřebuji k životu. „Měla bys jít dovnitř, ať se nenachladíš..." řekne však najednou a já si teprve teď uvědomím, že se celá chvěju. Samotnou mě to překvapí. Vůbec jsem na chlad ani nepomyslela. Dopíjím proto gin tonic a tiše si povzdechnu. Neochotně se pomalu postavím. Šaty nasáklé vodou jsou tak moc těžké. A studené. „Prober s Leem to dědictví..." podívá se mi strýc Migu ještě do očí. „Nepůjdu sledovat, jak táta zase nade všemi vyhrává..." zamítnu to však. Otáčím se pomalu k vile a ještě pomalejšími kroky k ní vycházím. Nechce se mi dovnitř. Je tam tak moc lidí, se kterými se teď nechci potkat. Se kterými nechci mluvit ani dnes, ani zítra. Zachumlám se ještě více do deky a nahlas si povzdechnu. Porozhlédnu se kolem sebe. Ačkoliv mi tohle místo tak moc chybělo, to drama spojené s ním vůbec ne. Pokaždé, co jsem tady, se stane něco špatného. Při každé mé návštěvě. Jsem z toho smutná. Nikdy jsme nefungovali jako správná pravá rodina. „Zrovna jsem šel pro tebe," ozve se kousek ode mě Erickův hlas. Pomalu k němu zvedám pohled. „Kde je Leo?" Zašeptám smutně a hned kolem Ericka procházím. Držet se mnou tak pomalý krok pro něj není vůbec těžké. „U tebe v pokoji... čeká tě..." odpoví. Pomalu přikývnu. Podám mu prázdnou plechovku od gin tonicu, nic k tomu ale neříkám. Snad pochopí, že to má vyhodit. A on taky nic nenamítá. Otvírá mi dveře do domu a já dovnitř vcházím rychlým krokem. Tudy chci projít co nejrychleji, ať odtud také co nejrychleji zmizím. Nechci se potkat s Nicem. Ani s Lilou. Z dáli zaslechnu spoustu hlasů a dětský smích a to mi napovídá, že by měl být vzduch čistý. A tak rychle schody o patro výš vybíhám. Po pár krocích však hned narážím na tátu. Stojí mi v cestě a tak se pomalu zastavím. „Můžeme si promluvit?" Ukáže směrem ke své ložnici. „Jsem unavená, chci si jít lehnout," zamítnu. Z cesty mi však neuhýbá. Bude si trvat na svém. To ale i já. Popojdu k němu několik kroků. „Dovolíš?" Štěknu nepříjemně. Povytáhne mírně obočí. Podívá se mi do očí. Založí si ruce do kapes a tiše kývne ke své ložnici. Z hluboka se nadechnu a snažím se kolem něj protáhnout, táta mě však zastaví. „Nesahej na mě..." štěknu a hned od něj odstoupím. „Tímhle svým chováním na sebe zítra přitáhneš nežádoucí pozornost. Chovej se alespoň zítra jako dospělá... nepokaž to..." „Tak mě přestaň neustále kontrolovat. Kontroluješ jak dýchám, kontroluješ jak se tvářím, všechno ti vadí. Kdybys mi dal trochu volnosti, tohle se neděje..." syknu k němu. Nad tím znovu pozvedne obočí. „Máš jí snad málo? Bereš si Leonarda, to je přeci vše, co jsi chtěla. Vyhověl jsem ti... a zase je to špatně?" Uchechtne se. Dělá ze mě tu špatnou. Už zase. „Stejně tě brzy omrzí... až nebude mít takovou moc, tak zase dolezeš zpátky... jako u každého před ním..." „Protože já těch partnerů měla tolik, že tohle můžeš říkat, že..." uchechtnu se, tentokrát opravdu pobaveně. „Ještě štěstí, že mu nikdy nebudeš sahat ani po paty... tebe si nevyberu už nikdy, tati..." řeknu vážně. Naštvaně se z hluboka nadechne. Vytáhne si ruku z kapsy a zatne ji naštvaně v pěst. Erick přistoupí o několik kroků ke mně. Táta se na něj naštvaně podívá a pěst nakonec povolí. Naštvaný je ale ještě víc. Jakoby ho štvalo, že už mě nemůže jen tak praštit. Že už nade mnou nemá tu moc. „Jsi hloupá a naivní... Leonardo na tom není tak dobře, jak si myslíš..." procedí skrz zuby. Nad tím se tiše zasměju. „Za pár dní vám nezbyde z té hloupé Alfy nic. Uvidíme, jaké postavení na trhu bude mít poté..." sykne ke mně šeptem. Zní až výhružně. „Vážně si myslíš, že ho ohrozí pár blbých nemovitostí?" Povytáhnu obočí. „Vím o tom dědictví... jen doufám, že nebudeš kretén a zbytku rodiny něco necháš..." štěknu naštvaně. Protože to, co chystá, je opravdu kruté. Vykročím směrem k mému pokoji. Periferně zahlédnu, jak se táta napřáhne. Erick rázně zakročí, i tak však pocítím tátovu ruku na mé tváři. Ztrácím mírně rovnováhu, narážím do zdi a díky kolenu, které se mi zrovna podlomí, padám na něj na zem. Syknu bolestí. Ne kvůli tváři, ale kvůli kolenu. Opřu se dlaněmi o chladnou zem a naštvaně se z hluboka nadechnu. Slyším za sebou dohady, moc je ale nevnímám. Začíná mě totiž ovládat vztek. Štve mě, že na mě vztahuje ruku i teď. Že si myslí, že má právo mi ubližovat i v tomhle věku i když s ním už nebydlím. Štve ho, že mě nemá pod kontrolou. A mě štve, že mě stále jistým způsobem kontroluje. Naštvaně se ze země zvedám. Jakmile však k pokoji vykročím, noha se mi znovu podlomí a já k němu tak spíš kulhám. Pomalu se za sebe otočím. „To je dobrý, nechte ho," odsekne zrovna táta své ochrance, která do teď Ericka držela. Ten je od sebe naštvaně odstrčí. „Ještě jednou se jí dotknete, tak budete mít co k dočinění s Kaluovými... napadnutím Rey, napadáte celou rodinu. Rozmyslete si, do jaké války se opravdu chcete pouštět," sykne k němu Erick výhružně. Tak vážným tónem jsem ho snad nikdy mluvit neslyšela. Prudce se ke mně otáčí, silně mě chytá za ruku pod paží a rychlými kroky mě táhne k mému pokoji, ve kterém se ocitáme ještě dřív, než mu stíhám nadat, že jde moc rychle. Koleno ale kupodivu funguje a tak to nejspíš nebude nic vážného.
Jakmile vejdeme do místnosti, zahlédnu Lea, jak telefonuje rozvalený na gauči. Vážně se dívá do stropu a chvíli nevnímá, že jsme dovnitř vlastně přišli. Naopak Cole zpozorní okamžitě. Ihned se zamračí a dochází k nám. „Musím končit, Bene," slyším Lea ale už říkat, zatímco mi Erick pomáhá na postel. „Donesu led," oznámí mi Cole. „Zas tak hrozný to není..." namítnu. „Co se stalo?" Vyhrkne Leo okamžitě a rychlými kroky za námi vykročí. „Řekla Danielovi, že je kretén..." odpoví Erick mírně naštvaně. Hned se na něj zamračím. Vypadá to totiž, že je naštvaný na mě. „Ne, řekla jsem mu, že doufám, že nebude kretén," opravím ho. „Doufám, že už máš aspoň odpověď na svou otázku," ušklíbne se mírně. Leo se naštvaně z hluboka nadechne a vykročí ke dveřím. Erick ho však chytá za ruku a hned vrtí hlavou. „Ne, nedělej to," řekne Erick vážně. Leo se mu naštvaně podívá do očí. Hned se ale znovu podívá na mě a promne si oči. Snaží se uklidnit. „Přesně toho jsem se bál... tvoje přílišná upřímnost a jeho výbušná povaha spolu prostě nefungují..." povzdechne si Leo zoufale. Pomalu ke mně přistoupí a podívá se na mě. Jemně mi setře kapku krve ze rtů. „Budeme to ledovat a do zítřka to splaskne..." uklidní nás Erick. Pomalu přikývnu. „Co jste řešili?" Zeptá se však Leo tak rychle, jak kdyby Erickovu poznámku neslyšel. V tu samou chvíli se však již vrací Cole a do ruky mi podává pytlík s ledem, který si hned přikládám ke rtu. „Dědovo dědictví," zahuhlám mírně. Leo se mírně zarazí a překvapeně povytáhne obočí. Dlouze se mi dívá do očí. Dlouho ale také nic neříká. Přemýšlí. „Nechte nás chvíli o samotě," řekne nakonec vážně. Cole s Erickem jen přikývnou a oba zamíří ke dveřím. Leo si teprve teď schovává telefon do kapsy a prohrábne si vlasy. „Co přesně říkal?" Zeptá se klidně, jakmile se zavřou dveře. Na to jen mírně pokrčím rameny. „Nevím už..." odpovím zklamaně. „Tak asi si pamatuješ, proč jsi mu řekla, že je kretén..." „Neřekla jsem to, řekla jsem, že doufám, že není," opravím ho. „To je to samý, Reo..." zašeptá Leo se zkříženýma rukama na prsou. Hlasitě si povzdechnu a lehnu si na postel. Stále si držím pytlík s ledem na rtech a očima provrtávám strop nade mnou. „Byl za mnou strýc Miguel... prý mají všichni strach z dědova dědictví, že to vše získá táta..." zahuhlám tiše. Leo ale mlčí a žádnou reakci od něj neslyším. A tak se na něj pomalu podívám. Nevypadá překvapeně. „Čekala jsi snad něco jiného?" Povytáhne obočí. „Upřímně mě to ani nenapadlo..." špitnu tichounce. Znovu si povzdechnu, tentokrát však odvrátím pohled ven. I přes okna cítím, jak krásně teplo venku je. Slunce má tady úplně jinou sílu, než ve Státě. „Prý tam je i nějaký majetek Alfy..." dodám po chvíli. „V porovnání s tím, co máme, je to nic... nijak nás tahle ztráta nezasáhne..." řekne klidně. Pomalu ke mně dochází a posadí se vedle mě. Zastíní mi tak výhled ven a tak zvedám pohled k jeho očím. Ty ale sledují mé rty. Pomalu si ode mě přebírá sáček s ledem a rty mi začne chladit sám. Ruku proto pozvolně spouštím na postel a ledové prsty si začnu třít pomalu o sebe tak, abych je zahřála. Pomalu jeho ruku ale nakonec chytám a sáček s ledem si od rtů odtáhnu. „Chci z tohoto blázince co nejdřív vypadnout..." zašeptám. Tentokrát se mi podívá do očí. Jemně mě pohladí palcem po tváři. „Říkal Miguel i něco o tom, kdy bude schůzka s právníky ohledně toho dědictví?" Zeptá se však a znovu mě myšlenkami tahá do tohoto blázince zpátky. „Pozítří ráno... proč?" Povytáhnu obočí. Leo klidně znovu sahá do kapsy pro telefon. „Zavolám právníkovi, ať tam jde s tebou..." „My ale přece odjíždíme už zítra..." namítnu hned. „Odjezd posuneme, tohle je důležitější... když tam půjdeš, dostaneš do ruky celý seznam všech nemovitostí, které tvůj táta získá..." „A k tomu tam se mnou musí jít hned právník?" Ptám se stále nechápavě. Leo si však již přikládá telefon k uchu a pousměje se. „Jako členka rodiny máš právo vzít si tam právníka a nahlédnout s ním do všech dokumentů... já to právo nemám..." vyjasní, hned se však z postele zvedá a za španělského klidného rozmlouvání do telefonu odchází na terasu. Pomalu se posadím a nahlas si povzdechnu. Prohrábnu si dlouze vlasy. Prázdně se zadívám na malinkou modřinu na mém koleni. Zítra bude rozhodně vybarvenější.
Pomalu pohled stáčím na Lea na terase. Jednou rukou se opírá o zábradlí, druhou si drží telefon u ucha. Jemný vítr mu pročesává mírné kudrny sem a tam. Pokaždé, když přijedeme k moři, se mu vlasy takto zvláštně zvlní. Miluju to na něm. Sluší mu to, i když on sám má na to názor zřejmě jiný.
Znovu se potáhnu za vlasy a dlouze zavírám oči. Mám na Lea tolik otázek. Ukrývám v sobě tolik zmatení a tolik nevyjasněných situací. Myslím na všechno v jednu chvíli, nedokážu nic vyhnat z hlavy. Nebyla však ještě příležitost se ho na všechny ty otázky zeptat. Čím více jich mám, tím více mám pochybností. A tím více ztrácím důvěru. Nejen v sebe sama, ale i v něj. Ztrácím důvěru v nás.