andREA 2

78

Z hluboka se několikrát nadechnu a snažím se popadnout dech. Ruce si pokládám na boky a zadívám se do dáli na rudou oblohu odrážející se v Tichém oceánu. Zas tak tichý ale teda rozhodně není. Voda hlasitě hučí a každým nárazem se snaží dostat až k mým kdysi bílým teniskám. To byl opravdu nápad, vzít si bílé tenisky na pláž. „Dobrý?" Ptá se mě mírně zadýchaně Renim, který ke mně zrovna dobíhá. Rozhodně ale není tak zadýchaný, jako já. Já mám totiž pocit, že každou minutou vypustím duši. Sotva popadám dech. On se však tváří, jak kdyby jen z lehka vyběhl pár schodů. Probodávám ho proto naštvaně pohledem a rázným krokem vykročím zpátky k domu. Už si tady připadám jako doma. Je to opravdu kouzelné místo, kompletně tady ztratíte pojem o čase. Vlastně ani nevím, jak dlouho už na Havaji jsme. Jsou to dny? Týdny? Je to tak dlouho, že už i po mé nemoci zůstal jen občasný kašel, který se zrovna čirou náhodou také ozývá. Je to tak dlouho, že už mi děcka a jejich hloupé hry postupně začínají lézt krkem. Tak dlouho, že se s Leem za dva dny bereme. Ale tak krátce, že jsem stále nezpracovala to, co se stalo po cestě sem. Ba naopak, je to horší každým dnem.
Po cestě k domu se na konci pláže zastavím a krátce zatajím dech. Chce se mi zase zvracet. Včera jsem to vydržela až do domu, dnes mám ale pocit, že to rozhodně dojít nestíhám. Rychle doběhnu k malému palmovému lesíku opodál a sotva stíhám dobíhat na jeho okraj, začnu opět zvracet. Dneska už podruhé. Možná, kdyby mi můj mozek dovolil spát, byla bych těchto trapných situací ušetřena. Toho, až se budu při snídani dívat, jak mé zvratky z pláže opět personál odklízí. Toho, že mě Renim často vídá v tomhle stavu. Už si snad zvykl.
Zoufale si povzdechnu a pomalu a opatrně se narovnám. Opřu se zády o palmu a zavřu vyčerpaně oči. „Pořád si stojím za tím, že by to měl Leonardo vědět..." slyším Renima říkat. Znovu ho probodávám pohledem. Dlouze a intenzivně na něj naštvaně zírám a přemýšlím, zda na odpověď mám plýtvat tou svou špetkou energie, která mi zbyla. „Nejsem těhotná, takže nemusí vědět nic..." odseknu tichounce, stále trochu popadám dech, stále mě pálí plíce z běhu. „Test sis přece nedělala..." namítá. Nad tím se hned zamračím. Mírně se od palmy odstrčím a pomalu k němu docházím. „Jak to ty můžeš vědět? Chodíš snad se mnou i na záchod?" Povytáhnu obočí. Tohle jeho chování mě trošku uráží. Vlastně ani nevím proč. Zřejmě nedělá nic špatně. „Vím, že ve svých věcech žádný nemáš... a v koši taky nebyl..." dodává klidně. Podívám se mu nevěřícně do očí. „Prohledáváš moje odpadky?" Uchechtnu se a rozhodím rukama. „Já ne... na to jsou jiní lidi..." odpoví. Hlasitě si odfrknu, prudce se otočím a rázným krokem se vydávám opět do domu. Tentokrát tam však hodlám dojít bez další přestávky. „No tak, Reo... vždyť tohle není žádná novinka..." snaží se mě rychle doběhnout. „To sice ne, ale příjemný mi to není..." odpovídám, aniž bych se na něj podívala. „Za ty roky sis už přece musela zvyknout..." konečně mě dostihne a chytne stejné tempo chůze, jako mám já. „Nezvykla," odpovím jednoduše. Prudce se však zastavím a Renim do mě mírně naráží. Omluvně pozvedne ruce a o krok odstoupí. Podívám se mu přísně do očí. Chvíli na něj jen tak zírám, než se konečně rozhoupu něco opravdu říct. „Leo se nic nedozví. A ty s Kenaiem budete mlčet jako hrob," šeptnu vážně. „Jestli nejsi těhotná... tak bys to měla řešit..." zašeptá nazpátek. „To je moje věc," odseknu. Nad tím povytáhne obočí. „A moje ne? Každý den ve tři až čtyři ráno s tebou musím chodit běhat..." „Ale dobře ti za to platí, ne?" Povytáhnu obočí já. Odvrátím od něj otráveně pohled a vkročím na velkou prostornou terasu vedoucí až k jídelně a kuchyni. Už chci od všech konečně pokoj. „Řeknu mu to," uslyším za sebou. „Cože?" Zeptám se otráveně, jak kdybych nerozuměla, co říká. Já mu ale rozuměla až moc dobře. Proto se prudce otočím a znovu se mu podívám do očí. „Proč bys to dělal?" Zeptám se ho, jakmile mi dochází, co vlastně řekl. „Protože jestli nejsi těhotná... měl by to vědět. Měla bys to řešit a zjistit, z čeho to je..." „Já nejsem těhotná," zavrčím až trochu moc nahlas. Zoufale si povzdechnu a promnu si oči. Na tohle jsem už fakt unavená. „A vím z čeho to je..." podívám se znovu na něj. „Tak mi dej laskavě už pokoj..." syknu tiše. Naštvaně už konečně vcházím do domu a zamířím rovnou do kuchyně. Jakmile však za barovým pultem zahlédnu pobíhat drobnou dívku, pomalým krokem se zastavím a zkoumavě se na ni dlouze zahledím. Nevypadá jako služebná. Na to je až moc rozcuchaná. Až moc odrbaně oblečená. „Jéžiši... vyděsilas mě," chytá se za srdce, jakmile se střetneme pohledem. „Myslela jsem, že v tuhle hodinu budou ještě všichni spát..." dodává tenkým hlasem. Je tak drobná, že její ledabylý drdol z platinových vlasů je téměř větší než její hlava. Usmívá se na mě svými nepřirozeně vybělenými zuby a dochází pomalinku k lednici, čímž mi poodhalí i své tenké kotníky. „Džus?" Zeptá se a z lednice vytahuje karafu s ananasovým džusem. Já raději čerstvý, proto tiše, stále zaraženě, zavrtím hlavou. „Nevíš, kde bych tady našla zázvor? Prohledala jsem už skoro celou kuchyni..." ptá se dál. „Zázvor?" Odpovím hloupě otázkou. Pomalu přikývne. Zřejmě čeká na odpověď. Připadám si trapně, jak tak stále postávám opodál a zaraženě na ni zírám, proto pár váhavými kroky popojdu o něco blíž. „To nevím... můžu se zeptat mé služebné..." ukážu palcem na vedlejší místnost. Nad tím hned vrtí hlavou. „Ne, to ne. Nebudu otravovat, to je dobrý..." mávne hned několikrát rukou a ananasový džus vrací opět zpátky do lednice. „Promiň, ty jsi... Nicole?" Povytáhnu obočí. Netuším, zda je tato otázka zdvořilá či ne. Samovu ženu jsem prostě ještě nikdy nepotkala a tahle situace je tak prazvláštní, že se musím ujistit. Takhle jsem si ji rozhodně nepředstavovala. Čekala jsem ji mnohem přísnější, mnohem subtilnější. Dá se takové slovo vůbec použít v případě člověka?
Nicole se však na mě zadívá svými zářivě hnědými oči a znovu mě oslní svými vybělenými zuby. Několikrát nadšeně přikývne. „Už jsme se přece potkaly..." usmívá se na mě a dlouze se napije ze sklenice džusu. Nad tím mírně svraštím obočí a sama k lednici s pitím vykročím. „Nemyslím si..." zašeptám. „Někde určitě jo..." namítá. Jak kdybych si to měla pamatovat. Potkávám tolik lidí, každý den někoho nového. Zrovna ji bych si ale pamatovala. Nedokážu si totiž představit, jak někdo takový dokáže žít s někým, jako je Samuel. Jak někdo takový s ním dokáže v klidu spát. Mít s ním děti. Z toho se mi zase zvedá žaludek.
S nechutí lednici zavírám a nakonec se vydávám pro prázdnou sklenici. „Už vím!" Zvolá nadšeně. Pomalu se na ni otočím s tázavým výrazem. „Na Makaiově pohřbu," ukáže na mě nadšeně. Jak kdyby to byla radostná událost. „Tam jsi byla?" Povytáhnu obočí. Několikrát pobaveně přikývne. „Na mě lidi zapomínají pořád, tím se netrap," zasměje se. To mi ale přijde jako výčitka. Nadechnu se, abych se bránila, nic mě ale nenapadá. Opravdu si nepamatuji, že bych ji kdy potkala. „Dobré ráno, miláčku," slyším Samuelův hlas. Zčista jasna kolem mě prochází a já se tak zády natisknu na dveře lednice. Nevšímá si mě. Poklidně prochází kolem mě a dává Nicole pusu do vlasů. Jemně, láskyplně. Nicole se hned na něj usmívá. „Dneska brzy... nemohl jsi spát?" Zvedá k němu zvídavě pohled. Samuel se kolem ní natáhne k misce ovoce, kde si pečlivě vybírá jeden z banánů. „Musím si něco ještě zařídit..." říká a pohladí ji po zádech. Otáčí se pomalu zpátky a střetá se se mnou pohledem. Jakmile mě zahlédne, povytáhne obočí. Ukáže na mě banánem. „Ty. Zrovna mi jdeš pod ruku, potřebuju s tebou něco probrat," říká klidně. „Nemám zájem," odseknu tiše. Od lednice se odstrčím a rychlým krokem mizím pryč. Zpátky k ložnici. „Týká se to svatby..." říká za mými zády. „Tak to prober se svým bratrem," křiknu za ním. Srdce se mi silně rozbuší a hned, jakmile mizím z dohledu, přidám do kroku. Téměř až utíkám. K naší ložnici s Leem to mám jen kousek a za to jsem, v momentální situaci, tak vděčná. Dveře do ložnice otvírám, možná až moc hlasitě, Leo však stále poklidně spí. Chvíli se zadívám na jeho svalnatá nahá záda, po chvíli však dveře zavírám, tentokrát však s mnohem větší pečlivostí. V tichosti procházím přes celý pokoj a cestou si ze stolu beru láhev vody. Našlapuji opatrně, s rozvahou, je přeci jen stále tak brzy ráno. Pomalu docházím ke dveřím k naší soukromé terase a tiše se je snažím otevřít. Tohle už jde hůř. Má ruka je totiž od rána celá ztuhlá. Nakonec se mi však dveře otevřít daří a já konečně na terasu vcházím a dveře za sebou zavírám. A teprve tady zjišťuji, že jsem po celou tu dobu měla zatajený dech. Hlasitě se několikrát nadechnu. Skoro až lapám po dechu. Zadívám se zoufale do palmových lesů přede mnou a chytám se za srdce. Bodá mě u něj. Už zase. Nestíhám dojít ani k pohovce opodál, když se mi podlamují kolena. Zády se proto o ni alespoň opírám a dlaně pokládám na chladnou zem. Snažím se zklidnit dech. Mám však pocit, jak kdybych dýchala přes sáček. Jak kdyby mě někdo zezadu objímal a na ústech mi držel silně přitisknutou dlaň. Cítím ten dotek. Na zádech, na ramenech, na pažích. Ztracená v cizí náruči, jejíž ruce se mě snaží zabít. Nebo jen zmást a omráčit. Cítím, jak mi čepel nože zajíždí do stehna a při cestě zpátky po sobě zanechává obrovské škody. Svět kolem mě potemní. Cítím se sama, bezmocná, jako zavřená v dodávce při vysoké rychlosti. Šlapu si šaty, prudké zatáčky se mnou házejí sem a tam. Cítím tvrdý náraz do kolen. Cítím bolest v zápěstí. Cítím tíhu na srdci.
„Zlato?" Ozve se chraplavý hlas. Rychle odvracím hlavu od dveří a rozechvělými prsty si stírám slzy z tváře. Jeho hlas mě z té hrůzy přeci jen trochu probouzí. „Ty brečíš?" Zachraptí znovu, zmateně. Pomalu otáčím hlavu zpátky a rychle zavrtím hlavou. Pohled však zavrtávám do země a ruce si schovávám do klína, aby nebylo vidět, jak moc se mi třesou. Leo se však záhadným způsobem ocitá přede mnou. Pomalu si čupá a položí mi ruce na kolena. „Podívej se na mě..." zašeptá. Z hluboka se nadechnu a snažím se veškeré slzy zahnat zpátky. Mám však pocit, že to bude mít opačný účinek. „Zlato..." šeptne. Jemně mě chytá za bradu a pozvedne ji. Krátce zatajím dech a přeci jen se mu podívám do očí. A přesně v ten moment mi jedna ze zadržených slz stéká po tváři. „Co se děje?" Zašeptá ustaraně. Zavrtím hned odmítavě hlavou a sklopím pohled. „Nic," zašeptám, hlas se mi však zlomí, jak kdyby do teď bylo málo jasné, že brečím. Znovu si stírám slzy z tváře. „Je to kvůli té svatbě?" Zašeptá tiše. Nakonec se ke mně pomalu posadí. Stále jen v boxerkách a s rozcuchanými vlasy. Tak, jak ho mám nejradši. Já na to však nic neříkám. Protože to částečně kvůli té svatbě je. „Chceš to zrušit?" Ptá se opatrně. Rychle vrtím hlavou a podívám se mu do očí. „Nechci tam jeho..." vzlyknu zoufale. „Koho...?" Šeptne znovu. Krátce očima těká ze strany na stranu a snaží se přijít na to, koho myslím. Vzhledem k našemu dlouhému guest listu však nevím, co je tak těžkého na to přijít. Má tam být jen Samuel s Nicole, Renim a Cole. „Samua?" Ptá se tiše. Znovu si stírám slzy. „Zapomeň na to, nic jsem neřekla," vrtím hlavou a znovu sklopím pohled. „Je to tvůj bratr..." dodávám. „Vrací se ti to, že jo...?" Zašeptá však. Podívám se mu skrz slzy do očí. „Vzpomínky na tu dobu, kdy... jsme tě unesli..." „Jak to víš?" Šeptnu. „Mluvíš ze spaní," odpoví klidně. Zoufale zavřu oči a zabořím hlavu do dlaní. Tiše zakňučím. Tohle měla být dovolená snů. Tohle mělo být to naše. To nejkrásnější, co společně kdy zažijeme. A já to zase ničím. „Promluvím s ním..." pohladí mě po ruce. Prudce zvedám hlavu a zadívám se na něj. Toho se mírně leká a tak s rukou ucukne. „Ne... jestli se dozví, že kvůli mně-" „Nech to na mě," pousměje se. „Pojď," pomalu se zvedá a podává mi ruce. Mírně povytáhnu obočí. „Kam?" Šeptnu sklesle. Nikam se mi nechce. Tady je mi fajn. „Jsme na Havaji. Nebudeš přece celý den sedět na terase a civět do lesa..." ušklíbne se. Já bych ale ráda. Jeho ruce ale i tak pomalu přijímám a pokládám mu ty své do dlaní. Opatrně mi pomůže do stoje. Moc se ale necítím na to, abych si šla užívat ostrova. Leo mě hned potáhne zpátky do ložnice a já do ní neochotně vkročím. Stále s uslzenýma očima, stále bez života. On ale umí mi tu energii najít a vrátit. Nechápu, jak to dělá. Jak z trosky dokáže vyčarovat osobu plnou života. Pomalu se zastavím. Pohladím se jemně po vlasech. „Chci tě dneska vzít na jedno místní tržiště..." usměje se na mě. „Tržiště?" Povytáhnu mírně obočí. Pomalu přikývne. „Spousta místního ovoce, ryb, skvělí lidé a ještě lepší hudba," usmívá se. Snaží se mě pro to nadchnout, to se mu ale zřejmě nepodaří. Na tržišti jsem ještě nikdy nebyla, ale vím, že tam bývá hodně lidí. A to je to poslední, co zrovna dneska potřebuju. „Leo?" Šeptnu. Zastavím ho tak při chůzi do koupelny. Podívá se mi do očí a tázavě povytáhne obočí. Chvíli na něj jen tak hledím. Na jeho úsměv, který se mu stále pohrává na rtech. Na jeho jizvu na rameni, která ho jakýmsi způsobem dělá atraktivnějším. Na jeho svaly. Jeho snědou kůži. Rozcuchané vlasy. Rychlým krokem k němu vykročím. Jakmile k němu docházím, postavím se na špičky a dlouze ho políbím. Jednu ruku mu pokládám na tvář a palcem ho po ní jemně pohladím. Pusa však netrvá dlouho. Kotníky mám unavené z běhu a tak pomalu sesedám zpátky na zem, čímž mezi námi vytvořím několik centimetrů rozestupu. Leo se však k mým rtům znovu skloní a tentokrát mě políbí on. O něco energičtěji, vášnivěji. Způsobem, který mi říká, že tu ranní sprchu nemusí absolvovat sám. Pokládám mu jemně ruku na hruď a pomalu mu po ní sjíždím prsty. „Neškádli mě..." zašeptá mi na rty. Dveře do místnosti se však prudce otevřou zrovna ve chvíli, kdy mě znovu líbá na rty. „Pane..." ozývá se zadýchaný Cole. Pomalinku se odtáhnu, zavřu oči a s povzdechem sklopím hlavu. „Neumíš klepat?" Odsekne Leo nepříjemně. „Omlouvám se, pane... je to... naléhavé..." říká však. „Co je naléhavé?" Štěká po něm. Znovu otvírám oči a krok od Lea odstoupím. „To je dobrý... jen běž..." zašeptám. „Ne... dej mi deset minut," odpoví Colovi rázně. „Měl byste jít hned," řekne však Cole vážně. „Dám si zatím sprchu... počkám na tebe," políbím Lea na tvář a vydávám se do koupelny. Hlasitě však zakleje. „Jsme na dovolené, Cole," začne však hned Leo naštvaně. Já jejich hádku však poslouchat nehodlám. Cestou si beru svůj telefon ze stolku a nakonec se zavírám v koupelně. Telefon odemykám a zatímco si jednou rukou zapínám vodu ve sprše, druhou se snažím najít nějaký příhodný playlist v telefonu. Žádný ale nevidím. Chtělo by to nějaký na depresi ale nic takového, co mě přivede do deprese ještě větší. Existuje vůbec něco takového?
Telefon mi v ruce začne vibrovat a já se toho tak polekám, až ho téměř pouštím z ruky. Při pohledu na jméno na displeji však zatajím dech. Erick. Zaraženě na displej hledím a chvíli mám v hlavě jen prázdno. Sleduji písmenka na displeji a nechápu, proč se tam teď objevují. Proč mi teď volá? Mám to říct Leovi? Rychle sprchu opět vypínám a z koupelny znovu vybíhám. Leo je však již tatam. Váhavě se na displej podívám. Nemluvila jsem s ním tak dlouho. Co by mi mohl chtít? Je to nějaká kulišárna od táty? Hovor ale i tak zvedám. Z větší části ze zvědavosti než kvůli tomu, že bych chtěla s Erickem mluvit. Rozechvělou rukou si přikládám telefon k uchu a čekám, co se vlastně bude dít. A neděje se vůbec nic. V telefonu se nic neozývá, naopak, je tam hrobové ticho. Svraštím nad tím obočí a na obrazovku se krátce zadívám. Když ale ani po chvíli nic neříká, hovor típám. Ještě chvíli na telefon zírám. Tohle bylo opravdu divný. Stále se svraštělým obočím se vydávám ke dveřím, otvírám je a zamířím znovu zpátky do kuchyně. Ani mi nedochází, že před dveřmi tentokrát nikdo nestojí. Dojít by mi to ale mělo. „Leo?" Zvolám mírně těsně před tím, než vcházím do kuchyně, jen abych v ní našla Samuela popíjejícího džus. Druhou rukou cosi nezáživně ťuká do telefonu. Jakmile však vcházím, krátce ke mně zvedá pohled. Pomalu polknu. „Neprocházel tudy Leo?" Zeptám se. Pomalu zavrtí hlavou. Tiše si povzdechnu a porozhlédnu se. Má i tady pracovnu? Protože já rozhodně nevím kde. Pomalinku procházím na druhý konec kuchyně, Samuel toho však hned využívá. Prudce se zvedá, potáhne mě k sobě silně za ruku a natlačí mě na lednici. Jednou rukou se o mě zapírá, tou druhou mi na krk tlačí cosi ostrého, co se mi zarývá do kůže. Nejspíš nůž. Podívám se mu pomalu do očí a teď mi to dochází. Kde je Renim?
„Promluvíme si," řekne klidně. Tiše si povzdechnu. „Šlo by to i normálně," přeskočí mi hlas a tak si mírně odkašlu. „Nemyslím si. Zase by ses z toho vyvlíkla," zaksichtí se. Nůž mi na krk o něco více přitlačí. „Už sis vzpomněla?" Povytáhne obočí. „Na co?" Chraptím dál. Nad tím se mírně uchechtne. „Na to, co mi máš vzkázat..." zašeptá jen kousek od mých rtů. A mně se znovu zvedá žaludek. Zavírám proto silně oči. Bylo by hodně blbé teď začít zvracet?
„Uvědomil jsem si, že jsme na to šli špatně... a tak ti hodlám učinit protinabídku..." šeptá dál. Nad tím se tiše zasměju. „Není nic, co bys mi mohl dát a já o to stála," podívám se mu vážně do očí. „Odjedu. Hned zítra ráno," slíbí. „Proč bys to dělal?" Povytáhnu obočí. „Jsem obchodník, Reo. Za něco, co chci já, jsem ochotný ti dát něco, co chceš ty..." „A vážně si myslíš, že tohle má stejnou cenu jako ta informace pro tebe?" Povytáhnu obočí. Nad tím se ušklíbne a tiše se zasměje. Pomalu se ke mně nakloní, tak blízko, že o sebe zavadíme rty. „Podívejme..." zašeptá mi na ně. Krátce si mě zblízka prohlíží a nakonec se mi podívá do očí. „Ošklivé káčátko umí někdy i používat ten malý slepičí mozeček," šeptne. Znovu se ode mě odtáhne. „Tak? Jak to bylo..." povytáhne obočí. „Asi tě zklamu, protože já nevím," odpovím poklidně. „Tak na to pojďme přijít spolu," pohladí mě palcem po tváři. Pod jeho dotekem se zachvěju. Hnusí se mi. Nesnáším ho každou vteřinou víc a víc. „Říkal, že vše započne při zatmění měsíce...?" Povytáhne obočí. Zavrtím hned hlavou, čehož okamžitě zalituju. Cítím, jak se mi nůž do krku zarývá a od jeho čepele mi steče malinká kapka krve. „Při svitu měsíce?" Zkouší Samuel dál. „Proč to neuděláš?" Zeptám se však místo odpovědi. „Prostě mě podřízni rovnou... moc dobře víš, že tímhle mě nevystrašíš..." šeptám dál. Uvnitř však cítím, jak silně mi tluče srdce strachy. Jak se mi svírá žaludek. Co to se mnou je? Dřív bych tohle zvládala levou zadní. Proč jsem teď poslední dobou tak mimo?
Samuel pomalu povytáhne obočí, nic dalšího však neříká. Tiše vyčkává. „Bojíš se..." zašeptám a usmívám se. Nad tím se hlasitě zasměje. „Vypadám jako člověk, který má z něčeho strach?" Ušklíbne se. „Stačí mít respekt... moc dobře víš, že mi ublížit nemůžeš..." „Ten vzkaz, Reo," sykne vážně. „Nemyslím si, že je tvá nabídka adekvátní..." odpovím však. Nad tím se uchechtne. „A co bys chtěla? Dopadnout jako můj mladší bráška?" Povytáhne obočí, odtáhne mi nůž od krku a o krok ustoupí. Bedlivě sleduji každý jeho pohyb a snažím se mít na pozoru. „Víš už, kolik fracků skončilo jako kryplové, po nešťastné události?" Povytáhne znovu obočí. „Toma do toho netahej. Netýká se ho to," zavrčím naštvaně. Nad tím se pousměje. „Dokud ty budeš jeho máma... tak týká... a velmi..." odpoví vážně.
„Sám máš děti... tohle bys neudělal..." vrtím hlavou. Usmívá se. „Právě proto bych to udělal..." namítá. Probodávám ho nenávistně pohledem. Nevím, jestli je tohle jen hloupý vtip nebo to myslí vážně. Vím, že je toho schopnej. A to mě na tom děsí ze všeho nejvíc.
„Teď, když jsme si konečně vyjasnili cenu... tak bys mohla zpívat..." pohraje si s nožem v ruce a intenzivně se na něj zadívá. To mi svírá žaludek ještě víc, než kdyby se mi díval do očí. Stále přemýšlím, proč do toho všeho dává tolik energie. K čemu mu to všechno je? Proč je to pro něj tak důležité?
Samuel ke mně pomalu zvedá pohled a pozvedne obočí. Už chci mít od něj klid. „Dvou měsíců," šeptám tiše. Pohled však upírám do země. „Podívej se na mě a zopakuj to," štěkne. Z hluboka se nadechnu a zvedám k němu pohled. „Při svitu dvou měsíců rozjede svůj plán..." zašeptám. „Úplněk po východu Slunce..." šeptnu dál. Ani nevím, jak jsem si zvládla tohle všechno vybavit. Sama jsem překvapená, kde se to bere. A Samuel si k mému překvapení nůž opět schovává. „Kdybys to řekla už v tom letadle, nemusel být kolem takový povyk..." zašeptá. Mně se však znovu zvedá žaludek. Tentokrát o dost víc.
„Čau," vchází do místnosti pohublý vysoký kluk s rozcuchanými hnědými hlasy. V jeho obličeji ihned rozpoznávám Samovy rysy a z toho tak ihned poznávám, že to musí být Leithe, Samův prostřední syn. Ten nejstarší se totiž spíše podobá na Nicole, to už teď po setkání s ní poznávám.
„Co ty tady tak brzo?" Povytáhne Sam zvídavě obočí. „Chad mi zase vlezl do postele..." odpoví naštvaně, mrzutě. „Vždyť máš velkou postel..." namítá Sam klidně. „Kope," štěkne na něj, jak kdyby to měl přece vědět. Leithe se se mnou krátce střetne pohledem, ihned však v klidu uhýbá a vykročí k barovému pultu. Strčí si jednu ruku do kapsy a druhou se natahuje pro ubrousek, který mi ihned podává. Tázavě povytáhnu obočí a zmateně si ho přebírám. „Teče ti krev," utrousí klidně. Založí si i druhou ruku do kapsy a pomalu obchází barový pult na druhou stranu kuchyně. Samuel se mírně ušklíbne. Zmateně se dotýkám prsty krku a pohlédnu na ně. Není to moc krve. Ale nějaká tam je. A mně ihned probleskne hlavou, že na svatebních fotkách budu mít ohavnej strup na krku.